ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1987.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1987/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně AB 5 B.V. se sídlem Amsterdam, Strawinskylaan 933, Nizozemské království, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Praha 1, Purkyňova 74/2, proti žalované K. K. , zastoupené JUDr. Vladimírem Hamplem, advokátem se sídlem Nový Jičín, Havlíčkova 864/4, o 43.061,45 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 144/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2015, č. j. 15 Co 262/2015-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, č. j. 8 C 144/2014-87, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozhodnutí 43.061,45 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 20.320,89 Kč ke dni podání žaloby tj. k 4. 4. 2014, s ročním úrokem 21,48 % z částky 43.061,45 Kč od 5. 4. 2014 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 15 Co 262/2015-141, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do úroku ve výši 18.665,39 Kč a úroku ve výši 19,73 % ročně z částky 43.061,45 Kč za dobu od 5. 4. 2014 do zaplacení, změnil tak, že žaloba se v této části zamítá, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež žalobkyně považuje za neopodstatněné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Za takovou, posuzováno podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), považuje otázku aplikovatelnosti základních zásad vyjádřených v ustanoveních části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 - dále jen „o. z.“ (konkrétně v ustanovení §2 odst. 3, §6 a §8 o. z.), na práva a povinnosti účastnic (vzniklých před 1. 1. 2014), jež se posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Takto nastolenou otázkou se však již dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014. V něm vyložil, že právní teorie a praxe rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou retroaktivitu jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu (poměru) a práv a povinností účastníků (stran) z tohoto vztahu (poměru) také v případě, kdy právní vztah (poměr) nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá retroaktivita znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy (poměry) vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z těchto vztahů (poměrů), vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Pravá retroaktivita není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů (poměrů) v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví (včetně právní úpravy soukromoprávních poměrů) dovodit z ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.). Zpětná působnost (retroaktivita) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vyjádřená v jeho ustanoveních §3028 až 3079, tedy spočívá na principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou. Dovolací soud přitom nemá důvod řešit v posuzované věci k dovolacímu přezkumu otevřenou otázku jinak. Argumenty, které žalovaná vztahuje k vybraným ustanovením zákona č. 89/2012 Sb. a jejich aplikovatelnosti se proto nemohou prosadit.
Ve vztahu k dalším námitkám týkajícím se tvrzeného promlčení žalovaného nároku, nedodržení zákonem stanoveného postupu cese pohledávky na nynější žalobkyni a poskytnutí úvěru bez účasti manžela žalovaná v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.). Dovolání tak v uvedeném rozsahu neobsahuje náležitost vyžadovanou §241a odst. 2 o. s. ř. a v důsledku této vady se dovolací soud nemohl předloženými otázkami zabývat.
Konečně námitkou, že kreditní kartu nevyužívala, žalovaná napadá správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem podle zásad zakotvených v §132 o. s. ř., nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř. Náklady, které vznikly žalobkyni, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť vyjádření k dovolání nevystihuje důvod odmítnutí dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. května 2016
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu