ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2095.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2095/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce M. J. , zastoupeného Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, proti žalovanému M. W. , zastoupenému Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou se sídlem v Havířově - Městě, Národní třída 856/1, o zaplacení 185.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 41 C 11/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. března 2016, č. j. 60 Co 490/2015-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 10. září 2015, č. j. 41 C 11/2015-120, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 185.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 185.000,- Kč od 16. 1. 2015 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 8. března 2016, č. j. 60 Co 490/2015-155, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 185.000,- Kč za období od 16. 1. 2015 do 13. 2. 2015 (výrok I.); v další části jej změnil tak, že uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 185.000,- Kč s úrokem z prodlení počítaným z této částky ve výši 8,05% ročně za období od 14. 2. 2015 do zaplacení (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. má za splněné. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Z obsahu dovolání navíc vyplývá, že dovolatel v něm neuplatnil způsobilý dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolacímu soudu totiž pouze vytýká, že skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel, nemají oporu v provedeném dokazování, popř. jsou neúplná (odvolací soud nevyslechl svědky L. a Š.). Dále pak obsáhle kritizuje hodnocení provedených důkazů z hlediska věrohodnosti a závažnosti. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (je pro dovolací soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. Způsob, ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu