ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2384.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2384/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. M. M., Ph.D. ,, zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, proti žalovanému P. D. , zastoupenému Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Úvoz 446/118, o zaplacení částek 23.484,15 Kč s příslušenstvím, 10.891,- Kč s příslušenstvím a 3.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 11 C 77/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2015, č. j. 27 Co 295/2014-441, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.534,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. PhDr. Petra Fojtíčka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 11 C 77/2005-319, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 23.484,15 Kč s 6 % úroky z prodlení od 20. 3. 2012 do zaplacení, 10.891,- Kč s 2 % úroky z prodlení od 21. 3. 2004 do zaplacení a 3.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 29. 11. 2007, č. j. 11 C 77/2005-83, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 8. 2010, č. j. 27 Co 186/2008-139, zčásti zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 27 Co 295/2014-441, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení účastníků, změnil jej ve výroku o nákladech řízení státu tak, že se žalobci neukládá povinnost k jejich náhradě; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť odvolací soud se svým rozhodnutím nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V posuzované věci nebylo třeba revizního znaleckého posudku za účelem zjištění existence vad díla, neboť šlo o vady zcela evidentní, pouhým okem zjistitelné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce na přípustnost dovolání usuzuje z toho, že odvolací soud se podle jeho názoru při řešení otázky procesního práva „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně výkladu ust. §127 o. s. ř.“ , konkrétně od rozhodnutí ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, ze dne 26. 8. 2010 , sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011, ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, nebo ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2045/2009, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k problematice posouzení skutečností závisejících na odborných znalostech, resp. k revizním znaleckým posudkům. Předestřenou otázku procesního práva přitom označuje za relevantní , „neboť je na ní založen výrok odvolacího soudu“ . Odvolací soud se však výkladem ustanovení §127 o. s. ř. vůbec nezabýval (své rozhodnutí na něm - logicky vzato - nezaložil) a úvahy soudu prvního stupně, zda je na místě doplnit dokazování revizním znaleckým posudek, nebo zda existence vad díla byla již dostatečně prokázaná i bez doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, nerevidoval. Konstatoval pouze, že soud nepotřebuje (další) znalecký posudek k podpoře vlastní úvahy, že „připevnění lišt kovovými hřebíky, které v budoucnu mohou zkorodovat (a také zkorodovaly), nelze považovat za vhodně zvolený postup“ odstranění vytčené vady vrat .
Námitka žalobce, že odvolací soud pochybil, jestliže nedoplnil dokazování revizním znaleckým posudkem za účelem zjištění existence vytýkaných vad (a že jeho zjištění o existenci vad je tudíž nesprávné), nadto ani nepředstavuje uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřuje totiž ve skutečnosti proti právnímu posouzení, nýbrž soudům vytýká nesprávnost, popř. neúplnost, skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Skutkového charakteru jsou rovněž výtky žalobce, že odvolací soud při rozhodování pominul, že žalovaný očividně neměl v úmyslu umožnit mu inspekci ani opravu vad díla, že řádně nezjistil, jaké vady byly odstraněny a jaké přetrvávají (resp. jaké se po opravě provedené svědkem S. vyskytly znovu), a že při rozhodování nevzal v úvahu jeho věcné námitky vůči zjištěním o vadách ani výhrady vůči svědeckým výpovědím. Jejich smyslem je zpochybnit zjištění odvolacího soudu o existenci vad díla (žalobce totiž oproti odvolacímu soudu prosazuje, že vada spočívající v praskání a rozklížení kazet nemohla v daných fyzikálních podmínkách vůbec vzniknout a že vady spočívající v nestejnoměrné spárové mezeře mezi dveřním křídlem a levým křídlem vrat nejsou důsledkem jeho činnosti). Není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem.
Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). To se týká výtky, že odvolací soud posoudil odborné otázky (existenci vad, jejich charakter a příčiny, technologický a technický způsob jejich opravy a ocenění nákladů na jejich odstranění) sám (resp. pouze na podkladě svědeckých výpovědí, místního šetření a znaleckého posudku soudního znalce Ing. Vlastimila Smejkala), namísto toho, aby ustanovil znalce pro vypracování revizního znaleckého posudku. S ní žalobce spojuje své odkazy na řadu rozhodnutí (např. rozhodnutí ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, ze dne 26. 8. 2010 , sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011, ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, a ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2045/2009), v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k problematice posouzení skutečností závisejících na odborných znalostech, k nimž je třeba jmenovat znalce, a k problematice vypracování revizního znaleckého posudku (sluší se připomenout, že namítaná rozhodnutí byla vydána za účinnosti občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tedy v době, kdy námitky nesprávně zjištěného skutkového stavu věci nebo vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byly za určitých okolností přípustným dovolacím důvodem).
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci pak nevystihuje ani dovolací námitka, že odvolací soud dostatečně nezjišťoval okolnosti významné pro určení výše slevy z ceny díla. Ve vztahu k právní otázce určování výše slevy ceny díla nadto nebyly v dovolání ani řádně vylíčeny předpoklady přípustnosti.
Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí rovněž proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nim žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu