ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2440.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2440/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně V. K. , zastoupené Mgr. Hanou Milatovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Porubě, Místecká 329/258, proti žalovanému D. J., zastoupenému Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem v Ostravě, 30. dubna 3128/2a, o zaplacení částky 131.710 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 134/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2016, č. j. 8 Co 451/2015-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. září 2015, č. j. 23 C 134/2015-71, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 131.710,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení) a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. ledna 2016, č. j. 8 Co 451/2015-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje. Žalovaný v dovolání sice deklaruje, že „ zná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2014, č. j. 29 NSČR 88/2014 v tom směru, že pokud je uplatňován dovolací důvod, že vyřešená otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak, pak musí uvést, od kterého svého řešení hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud dle názoru dovolatele odchýlit “, nicméně neuvádí, která dovolacím soudem již vyřešená otázka hmotného nebo procesního práva by nyní měla být dovolacím soudem posouzena jinak; nekonkretizuje ani žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž by měla být taková otázka řešena. Odvolacímu soudu pouze vytýká, že „bez dalšího dokazování odmítl jeho tvrzení“, že neprovedl žádný z jím navrhovaných důkazů s odůvodněním, že by byly irelevantní pro zjištění skutkového stavu věci, a posoudil stav jen na základě důkazů předložených žalobkyní. Vyjadřuje názor, že soudy svým rozhodnutím připustily bezdůvodné obohacení žalobkyně a rozhodly v rozporu s dobrými mravy, neboť mu uložily opětovně uhradit již jednou zaplacenou polovinu úvěrových splátek, nezohlednily, že žalobkyně zavinila dopravní nehodu, při níž byl poškozen jeho osobní automobil, a nezkoumaly otázku svobody jeho vůle při uzavření smlouvy o úvěru a dohody o přistoupení k závazku. S odkazem na rozhodnutí ústavního soudu připomíná, že „ obecné soudy jsou povinny udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoli se to může jevit složité “ a že „ absolutně nejsou vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají základ v ústavně konformním právním řádu jako významném celku “. Uvedená argumentace není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. (významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak /srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013/ ) a navíc ani nevystihuje jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť dovolací námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr, že přistoupil k závazku žalobkyně jako další dlužník ve smyslu ustanovení §533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Absence správného údaje o tom, v čem podle žalovaného spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu