ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.3047.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 3047/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně P. U. , proti žalovanému J. U. , zastoupenému Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, o určení vlastnictví a o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20 C 98/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2015, č. j. 11 Co 233/2015-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 14. ledna 2015, č. j. 20 C 98/2012-157, zastavil řízení o určení vlastnictví k osobnímu motorovému vozidlu tov. Zn. Toyota RAV4, VIN JTEHH20V505008371 a o jeho vydání žalovaným žalobkyni“ a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 23.324,- Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci usnesení.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. května 2015, č. j. 11 Co 233/2015-180, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání žalovaného shora uvedený postulát nesplňuje. Formulace, že právní otázka (aplikace ustanovení §150 o. s. ř.) „má být dle názoru dovolatele dovolacím soudem posouzena jinak“ , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem ( již dříve ) vyřešená právní otázka byla ( dovolacím soudem ) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ). Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že žalovaný se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.
Absence údaje o tom, v čem podle žalovaného spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu