ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.3987.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 3987/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce O. V. Č. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalovanému Ing. O. T. , zastoupenému JUDr. Karlem Krňanským, advokátem se sídlem v Praze 2, Šumavská 46/22, o příslušenství peněžité pohledávky (úroky z prodlení), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 234/2003, o dovoláních účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2014, č. j. 17 Co 45/2014-1274, takto:
I. Dovolání žalobce a žalovaného se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č. j. 23 C 234/2003-1010, Obvodní soud pro Prahu 4 (mimo jiné) zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení úroků z prodlení z částky 742.000,- Kč od 29. 4. 2002 do 5. 5. 2011 a z částky 600.000,- Kč od 17. 5. 2011 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Po doplnění dokazování listinami soud prvního stupně zjistil, že žalovaný 14. 4. 2011 vyzval žalobce, aby mu pro účely splnění dluhu sdělil číslo bankovního účtu. Žalobce dopisem z 30. 4. 2011 označil číslo účtu (242209931/0300), na který žalovaný 17. 5. 2011 za účelem plnění převedl částku 600.000,- Kč. Připadl-li 30. 4. 2011 na sobotu, začala třídenní lhůta k plnění běžet 3. 5. 2011, takže žalovaný byl v prodlení se splněním peněžitého dluhu 742.000,- Kč od 6. 5. 2011 do 16. 5. 2011 a se splněním peněžitého dluhu 142.000,- Kč od 17. 5. 2011.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2014, č. j. 17 Co 45/2014-1274, rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, v němž je napadli oba účastníci odvoláními, změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 2% úroky z prodlení ročně z částky 742.000,- Kč od 1. 10. 2003 do 5. 5. 2011, a potvrdil je v rozsahu odpovídajícím zamítnutí žaloby o zaplacení úroků z prodlení 3,5% ročně z 742.000,- Kč od 1. 10. 2003 do 5. 5. 2011, úroků z prodlení 5,5% ročně z 742.000,- Kč od 29. 4. 2002 do 30. 9. 2003 a úroků z prodlení z částky 600.000,- Kč od 17. 5. 2011 do zaplacení. Ve výroku o náhradě nákladů řízení státu rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Podle odvolacího soudu byla žalovaná částka splatná 30. 9. 2003, neboť žaloba byla doručena žalovanému 29. 9. 2003; od 1. 10. 2003 se tak žalovaný ocitl v prodlení s plněním peněžitého dluhu. „První skutečnou snahu žalovaného o zaplacení dlužné částky“ odvolací soud spojil s výzvou z 14. 4. 2011, jíž požadoval, aby mu žalobce za účelem splnění dluhu sdělil číslo bankovního účtu. „Sdělení čísla účtu u peněžního ústavu, na který má být platba poukázána, představuje věřitelovu součinnost potřebnou k tomu, aby dlužník řádně splnil svůj dluh, jehož výše překračuje zákonem č. 254/2004 Sb. stanovený limit. Jestliže na výzvu věřitel potřebné údaje bez zbytečného odkladu neposkytne, nemůže být dlužník v prodlení s plněním peněžitého dluhu, neboť zákon mu zakazuje plnit jinak, než bezhotovostním převodem peněžních prostředků.“ Žalobce sdělil žalovanému číslo bankovního účtu 30. 4. 2011, tedy – argumentuje odvolací soud – „bez zbytečného odkladu.“ Žalovaný byl v prodlení se zaplacením 742.000,- Kč od 1. 10. 2003 do 17. 5. 2011 a se zaplacením 142.000,- Kč od 17. 5. 2011. Výši úrokové sazby určil odvolací soud podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném do 27. 4. 2005 (srov. čl. II nařízení vlády č. 163/2005 Sb.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba účastníci dovoláními.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobce není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání (§237 až §238a) oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1, 3 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Žalobce zjevně uvedený předpoklad opomíjí, spojuje-li výklad procesní otázky „vázanosti podřízeného soudu rozhodnutím dovolacího soudu“ s postupem odvolacího soudu podle ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. Ve skutečnosti namítá, že – ač Nejvyšší soud kasačním rozsudkem ze dne 31. 1. 2013, č. j. 33 Cdo 337/2012-963, nezavázal soudy nižších stupňů závazným právním názorem – odvolací soud nedoplnil dokazování o účastníky navržené důkazy, z nichž by zjistil, že kvalifikovanou výzvu ke splnění dluhu, od níž odvíjí počátek prodlení dlužníka, odeslal žalovanému již 10. 4. 2002. Soud však není povinen provést všechny důkazy navržené účastníky; záleží na jeho posouzení, které důkazy je nezbytné provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Usnesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 368/2004, na které žalobce v dovolání odkazuje, se ani po stránce procesní projednávané věci netýká (Nejvyšší soud odmítl dovolání, protože obsahovalo skutkové výhrady a námitky vad řízení).
Dovolání žalovaného je postiženo vadou, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.); o tuto obligatorní náležitost již nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Tomuto požadavku žalovaný, který se předpoklady přípustnosti dovolání vůbec nezabýval, nedostál (způsobilou specifikaci přípustnosti nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání).
Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených dovolání obou účastníků podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu