ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4163.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4163/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců 1) M. N. a 2) Z. N. , zastoupených JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 1391/4, proti žalované T. N., zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, o 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 452/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č.j. 20 Co 84/2015-114, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 4. 2015, č.j. 20 Co 84/2015-117, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č.j. 20 Co 84/2015-114, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 4. 2015, č.j. 20 Co 84/2015-117, se ruší a věc se Městskému soudu v Praze vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným rozhodnutím (ve znění opravného usnesení) městský soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2014, č.j. 26 C 452/2013-94, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobci po žalované domáhali zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím (specifikovanými úroky z prodlení), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že vymáhaný peněžitý závazek je – „nejméně v části vyplývající z rozdělení společného jmění manželů“ – součástí pasiv dědictví po zůstaviteli F. N.; protože v řízení o dědictví jedna z dědiček uplatněnou pohledávku popřela, postupoval soud podle §175k odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o.s.ř.“). Žalobci ještě v průběhu řízení o dědictví podali žalobu, „která je obsahově žalobou podle §175y odst. 2 o.s.ř.“ Řízení o takové žalobě (jde o vypořádání v dědickém řízení popřeného dluhu zůstavitele) se podle odvolacího soudu musí na straně žalované účastnit všichni dědici; jelikož proti K. A. žalobci nárok neuplatnili, je řízení postiženo nedostatkem věcné pasivní legitimace.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Argumentací, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil návrh, kterým bylo zahájeno řízení, jako žalobu podle §175y odst. 2 o.s.ř., ačkoliv soud prvního stupně k této žalobě přistupoval „jako ke standardní žalobě na plnění dle §80 písm. b/ o.s.ř.“ , zpochybnili závěr o nedostatku věcné legitimace na straně žalovaných. Ve zbylé části dovolání vytkli soudům obou stupňů vady, jimiž – podle jejich názoru – zatížili řízení [absence poučení podle §5, §118a a §213b o.s.ř., nepřerušení řízení do pravomocného skončení řízení o dědictví (§109 odst. 1 písm. b/, příp. §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.)]. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí změnil, popř. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního nebo druhého stupně.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §91 o.s.ř., je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe (odstavec 1). Jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní. Ke změně návrhu, k jeho vzetí zpět, k uznání nároku a k uzavření smíru je však třeba souhlasu všech účastníků, kteří vystupují na jedné straně (odstavec 2).
Podle ustanovení §470 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí (odstavec 1). Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (odstavec 2).
Podle ustanovení §175y odst. 2 o.s.ř. mimo případ, kdy byla provedena likvidace dědictví, nebrání usnesení soudu tomu, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, z něhož usnesení vzešlo, aby se domáhal svého práva žalobou.
Z obsahu spisu se podává, že žalobou z 16. 3. 2013, na jejímž základě bylo řízení zahájeno 16. 4. 2013, se žalobci (rodiče zůstavitele F. N.) domáhali po žalované (manželce zůstavitele) peněžitého plnění s tvrzením, že poskytli synovi (zčásti hotově, zčásti převodem na označený bankoví účet) finanční prostředky na koupi pozemku; manžel žalované se zavázal dluh žalobcům splatit způsobem, který byl (ústně) sjednán. Žalobci uplatnili pohledávku v dědickém řízení, ovšem žalovaná – na rozdíl od druhé dědičky – závazek (skutkově) popřela. Usnesením ze 7. 6. 2013, sp. zn. 58 D 2618/2011, Městský soud v Brně rozhodl v řízení o dědictví zůstavitele F. N., zemřelého 29. 7. 2011, jehož účastnicemi byly žalovaná a K. A. (zůstavitelova dcera); soud určil obvyklou cenu majetku ve společném jmění zůstavitele a žalované, co z tohoto majetku patří do dědictví a co žalované, dále určil obvyklou cenu majetku zůstavitele v době jeho smrti, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví a potvrdil nabytí dědictví stejným dílem zákonným dědičkám, tj. žalované a K. A. (§175q odst. 1, 2 o.s.ř.). V odůvodnění soud – mimo jiné – uvedl, že žalobci přihlásili pohledávku z titulu půjčky vůči zůstaviteli, ale skutkové okolnosti tohoto pasiva byly mezi dědičkami sporné; proto postupoval podle §175k odst. 3 o.s.ř. Usnesení o dědictví nabylo 2. 7. 2013 právní moci.
Smyslem a účelem řízení o dědictví je zjištění okruhu zůstavitelových dědiců a rozsahu aktiv a pasiv dědictví zanechaného zůstavitelem. Řízení končí usnesením o dědictví, jímž se s účinností ke dni smrti zůstavitele deklarují právní vztahy. Řízení o dědictví není právním prostředkem pro řešení sporů mezi dědici a třetími osobami (věřiteli). Věřitel zůstavitele není automaticky účastníkem dědického řízení; jeho účast je omezena jen na určité části dědického řízení a jen na určité úkony. Jedná se o případy, kdy jde o přenechání předluženého dědictví věřitelům na úhradu dluhů (§175p o.s.ř.), o likvidaci dědictví (§175t až §175v o.s.ř.), nebo jestliže dědici uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, podle které by měli odpovídat za zůstavitelovy dluhy jinak, než to vyplývá z §470 obč. zák. Zákon v těchto případech povolává zůstavitelova věřitele za účastníka řízení, neboť výsledek řízení o dědictví může mít vliv na jeho práva, popřípadě na jeho právní postavení. Přihlášení pohledávky do dědického řízení je procesním, a nikoli hmotněprávním úkonem, jenž je činěn vůči soudu (soudnímu komisaři) v rámci dědického řízení. Zařazení dluhu do pasiv dědictví neprokazuje jeho existenci, nezakládá právo věřitele na jeho vymáhání ani dědicům nebrání např. v tom, aby následně (ve sporném řízení) namítali jeho promlčení. Samotné přihlášení pohledávky do dědictví nečiní z věřitele účastníka řízení, nezakládá jeho nárok na to, aby byla pohledávka zařazena do pasiv dědictví a uhrazena, a nestaví běh promlčecí doby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1636/2008).
V případech, kdy osoba, jež není dědicem zůstavitele, vede spor o věc nebo právo patřící do dědictví, které dosud nebylo vypořádáno, nebo o věc či právo, které byly jako součást dědictví zjištěny dodatečně po pravomocném skončení původního řízení o dědictví, tedy spor o aktiva dědictví, platí, že vztah dědiců k zůstavitelově majetku se projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o.s.ř.); jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99). Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v žalobě odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§91 odst. 2 o. s. ř.).
Je-li předmětem sporu dluh zůstavitele (pasivum dědictví), tj. vystupují-li dědici na straně žalované, uplatní se shora uvedený názor jen do té doby, dokud není dědické řízení pravomocně skončeno a dokud tedy není známo, kdo a v jakém poměru majetek z dědictví nabyl. Pokud došlo na základě pravomocného rozhodnutí soudu k vypořádání dědictví, platí ustanovení §470 obč. zák. o odpovědnosti dědiců za dluhy a osobou, vůči níž musí být nárok uplatněn a jíž tudíž svědčí pasivní věcná legitimace, je dědic, který nabyl celé dědictví, nebo – nabylo-li majetek zůstavitele více dědiců – kterýkoliv z dědiců jako samostatných společníků podle zásad uvedených v odstavci 2 uvedeného ustanovení. Tak je tomu nejen v případě dluhu, který byl znám již v průběhu dědického řízení, ale i tehdy, jedná-li se o dluh, jehož existence vyšla najevo až poté, co bylo dědictví pravomocně vypořádáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 942/2005, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 231/2005, a ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 572/2005).
V poměrech souzené věci to znamená, že jen do právní mocí usnesení o dědictví po zůstaviteli F. N. (2. 7. 2013) by žalovaná a K. A. měly postavení nerozlučných společníků v řízení o (sporné) pasivum dědictví; jelikož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1, §211 o.s.ř.), není významné, že řízení bylo zahájeno ještě před pravomocným skončením řízení o dědictví (16. 4. 2013). Odpovědnost dědiček za dluhy zůstavitele je tedy upravena ustanovením §470 odst. 2 obč. zák., obě odpovídají – bez dalšího – děleně, nikoliv solidárně, věcně legitimována je i jedna z nich, takže nemusí se řízení účastnit druhá. Samozřejmě platí, že žaloba může být proti jedné z nich úspěšná jen zčásti (podle poměru toho, co z dědictví nabyly, k celému dědictví). Stejný názor prezentuje i odborná literatura (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 590).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Tzv. „jinou vadou“ odvolací soud řízení zatížil, a to bez ohledu na nesprávný právní závěr ohledně nedostatku věcné pasivní legitimace, který mu dovolil argumentovat formou „i kdyby byla půjčka prokázána“ .
Podle ustanovení §213 o.s.ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odstavec 4).
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, jež tento soud čerpal z výpovědí nebo přednesů účastníků řízení a svědků, popřípadě z jiných důkazů. Má-li odvolací soud zato, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a získal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení důkazů. Jinak řečeno, z §213 o.s.ř. vyplývá odvolacímu soudu povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně. Ohledně těch skutečností, o nichž má pochybnosti, je odvolací soud povinen zopakovat dokazování jako celek, popřípadě doplnit dokazování (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3021/2009, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011).
Odvolací soud v projednávané věci – aniž prováděl dokazování – skutkově uzavřel, že sjednání smlouvy o půjčce „mezi žalobci a jejich synem“ nelze mít za prokázané z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně (tj. z výpovědí žalobců a svědkyně P. N.); k důkazní hodnotě výpovědi svědkyně uvedl, že „je s ohledem na blízký vztah k žalobcům … významně snížena a její obsah je co do výše tvrzené půjčky i způsobu jejího splacení neurčitý“ , a poukázal na neshody ve výpovědích žalobců ohledně výše půjčky. Stejným způsobem postupoval k závěrům soudu prvního stupně týkajícím se okolností obranného tvrzení darování peněz.
Pokud se odvolací soud chtěl odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně (který existenci smlouvy o půjčce peněz ústní formou po hodnocení důkazů dovodil), byl povinen – vyjma listin – důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, zopakovat. Je tomu tak proto, že při hodnocení důkazů (§132 ve spojení s §211 o.s.ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a často nepříliš výstižně, v protokolu, i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o.s.ř. – jak již bylo řečeno shora – je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a odvolací řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o.s.ř.). ¨
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu