ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4668.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4668/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Hotel Residence Brno Ltd. se sídlem Kyperská republika, 6018, Larnaca, Afentrikas Court, Office 2, rg. zn. HE 15369, zastoupené Mgr. Alenou Haplovou, advokátkou se sídlem Praha 5 - Smíchov, Švédská 635/8, proti žalovaným 1) Ing. R. S. , a 2) Ing. D. F. , zastoupeným JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem Praha 5, Malátova 633/12, o 37.000 EUR s příslušenstvím a 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 125/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 28 Co 426/2014-193, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému 15.959,90 Kč a žalované 12.087,90 Kč, oběma k rukám JUDr. Filipa Chytrého, advokáta se sídlem Praha 5, Malátova 633/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 28 Co 426/2014-193, potvrdil rozsudek ze dne 16. 6. 2014, č. j. 8 C 125/2011-154, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o zaplacení 37.000 EUR s příslušenstvím a 1.000.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež žalovaní navrhli pro nepřípustnost odmítnout.
Žalobkyně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), v tom, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, „pokud jde o rozhodování ve věci, kdy nebyl prokázán právní důvod platby, o jejíž vrácení jde“.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na vyřešení v dovolání formulované právní otázky, a proto poukaz na rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl (podle mínění žalobkyně) odvolací soud při řešení označené otázky odchýlit, není způsobilý přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit. Žalobkyně přehlíží, že odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně na základě právního závěru, že není ve sporu aktivně věcně legitimovaná (ač jí P. Č. postoupil svou a od M. V. postoupením nabytou pohledávku). K tomuto závěru dospěl na podkladě zjištění, že žalovaný převzal dne 19. 6. 2009 od P. Č. 37.000 EUR a žalovaná, v zastoupení žalovaného, převzala dne 12. 6. 2009 od M. V. 1.000.000 Kč. Stalo se tak v rámci uvažované obchodní transakce, kterou měl být převod nemovitostí společnosti Rezidence Vyšehrad s. r. o., formou přímého prodeje jejích nemovitostí nebo formou převodu podílu společnosti R. S. Credit s. r. o. v této společnosti. Potenciálním kupujícím byla společnost Czech Assets Ltd. se sídlem v Kyperské republice, kterou při jednání v rámci zamýšlené transakce zastupoval P. Č., resp. M. V. Ti se žalovanými nejednali svým jménem a na svůj účet, ale jménem a na účet budoucí kupující. Ke složení částek (ať už se jednalo o vratnou či nevratnou kauci před uzavřením kupní smlouvy) došlo v souvislosti s jednáním P. Č. coby zástupce Czech Assets Ltd. (zájemkyně o koupi nemovitostí) a v řízení nebylo prokázáno, že P. Č. (a M. V.) poskytl žalovaným půjčku ze „svých vlastních peněžních prostředků.“
Ostatní dovolací námitky nevystihují jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Prosazuje-li žalobkyně vlastní skutkový závěr, že P. Č. a M. V. (tj. její právní předchůdci) poskytli žalovaným své peněžní prostředky, a vytýká-li odvolacímu soudu, že se původem peněžních prostředků řádně nezabýval, brojí proti správnosti zjištěného skutkového stavu věci (případně hodnocení důkazů), na němž odvolací soud založil právní posouzení věci. Pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Námitkami, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s provedenými důkazy a nepřihlédl k jejím námitkám, žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tak tomu ovšem v dané věci není.
Žalobkyně sice výslovně v dovolání ohlásila, že jím napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i nákladové výroky, avšak ve vztahu k nim v dovolání nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolání v této části postrádá obligatorní náležitost vyžadovanou §241a odst. 2 o. s. ř.; trpí tak vadou, jež brání pokračovat v dovolacím řízení, kterou žalobkyně včas, tj. ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř., neodstranila.
Nejvyšší soud z výše vyložených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „advokátní tarif“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 13.040 Kč v případě žalovaného (§7 bod 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 3, 4 advokátního tarifu; při devizovém kurzu EURA ve výši 27,02 Kč k 1. 9. 2015 činil součet tarifních hodnot pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta 1.999.740 Kč) a ve výši 9.840 Kč v případě žalované (§7 bod 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 advokátního tarifu), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu; podle poměru účasti žalovaných na sporu náleží každému z nich 150 Kč), a z částek 2.769,90 Kč (u žalovaného) a 2.097,90 Kč (u žalované) odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu