ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.644.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 644/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobců a) J. S. , a b) E. S. , zastoupených Mgr. Adamem Liberdou, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 1293/3, proti žalovaným 1) Ing. J. M. a 2) J. M. , zastoupeným Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, o zaplacení 280.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 228/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2015, č. j. 71 Co 283/2015-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.372,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Romana Hanzelky, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 9. června 2015, č. j. 14 C 228/2014-64, zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalovaných domáhali zaplacení 280.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení), a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. října 2015, č. j. 71 Co 283/2015-96, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení (co do jejich vyčíslení) změnil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není vůbec specifikováno, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. mají žalobci za splněné. Formulace, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“ , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ). Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že žalobci se nedomáhají toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Absence správného údaje o tom, v čem podle žalobců spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu