ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.65.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 65/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. S. , zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému Ing. T. L. , identifikační číslo osoby: 448 11 721, zastoupenému JUDr. Filipem Černým, advokátem se sídlem Praha 6, Slavíčkova 372/2, o 2.352 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 82/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 30 Co 232/2015-63, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 30 Co 232/2015-63, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 3. 2015, č. j. 25 C 82/2014-24, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2015, č. j. 30 Co 232/2015-63, potvrdil usnesení ze dne 5. 3. 2015, č. j. 25 C 82/2014-24, jímž Okresní soud v Kladně zastavil řízení, rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy dovodily, že rozhodování o nároku na vrácení částky odpovídající zaplacené dani z přidané hodnoty, který žalobkyně, coby zahraniční fyzická osoba ze země mimo Evropskou unii, po zakoupení zboží v České republice a jeho vyvezení mimo území Evropské unie vůči žalovanému uplatnila s odkazem na §84 odst. 7 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nepatří do pravomoci soudů (§7 odst. 1 o. s. ř.), neboť tento nárok je veřejnoprávního charakteru a rozhodovat o něm přísluší finančnímu úřadu. Závěrem o nedostatku pravomoci soudu, který je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, odůvodnily zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř.; má za to, že otázka pravomoci k projednání a rozhodnutí sporu o vrácení částky odpovídající zaplacené dani z přidané hodnoty kupujícímu - fyzické osobě s místem pobytu mimo území Evropské unie, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Namítá nesprávnost právního závěru, že projednání a rozhodnutí dané věci není v pravomoci soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1., 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání, podané včas osobou k tomu oprávněnou za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), je přípustné pro řešení otázky, zda je v pravomoci soudu projednání a rozhodnutí sporu o vrácení částky odpovídající zaplacené dani z přidané hodnoty, kterou zahraniční fyzická osoba s místem pobytu mimo území Evropské unie požaduje po tuzemském prodávajícím, od něhož koupila zboží, které následně vyvezla mimo území Evropské unie; tuto otázku, na níž záviselo napadené rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, vyřešil odvolací soud odchylně od řešení, jež se ustálilo v rozhodovací praxi dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Žalobkyně v dovolání nenamítá vady vyjmenované v §242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Citované ustanovení vymezuje pravomoc soudů obecně tak, že v občanském soudním řízení se projednávají všechny soukromoprávní věci vyjma těch, které zákon svěřuje do pravomoci jiných orgánů.
V posuzovaném případě žalobkyně jako soukromoprávní subjekt (zahraniční fyzická osoba s místem pobytu mimo území Evropské unie) uplatňuje žalobou nárok proti žalovanému jakožto jinému soukromoprávnímu subjektu z uzavřené kupní smlouvy na vrácení finanční částky, kterou jako kupující zaplatila za zboží, jež u něho zakoupila a následně vyvezla mimo území Evropské unie; tato částka představuje část kupní ceny odpovídající dani z přidané hodnoty.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3753/2015, v obdobné věci jako je posuzovaný případ, přijal a odůvodnil závěr, že k rozhodování sporu o vrácení částky odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou kupující zahraniční fyzická osoba s místem pobytu mimo území Evropské unie požaduje po prodávajícím, jsou ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř. pravomocné soudy rozhodující v občanském soudním řízení (ke shodnému závěru dospěl i Městský soud v Praze v usnesení ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 18 Co 210/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2016). V citovaném usnesení mimo jiné uvedl, že v případě dodání zboží za úplatu jde o zdanění ve smyslu §2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 235/2004 Sb.“), přičemž osobou povinnou k dani je ten subjekt, který prodejem zboží kupujícímu realizoval svou ekonomickou činnost s místem plnění v tuzemsku (§5 odst. 1, 2 věta první zákona č. 235/2004 Sb.). Ten jako plátce daně plní vůči státu svoji vlastní daňovou povinnost. Jestliže kupující, ač ve vztahu ke státu žádnou daňovou povinnost při zakoupení zboží nemá, zaplatí prodávajícímu v rámci zakoupení zboží částku odpovídající dani z přidané hodnoty, zákon mu umožňuje, aby se s nárokem na vrácení poskytnutého plnění obrátil na prodávajícího, jemuž zaplatil kupní cenu zvýšenou o částku odpovídající dani z přidané hodnoty (§84 odst. 5, 9 zákona č. 235/2004 Sb.). Z vyložených důvodů uzavřel, že ve vztahu mezi účastníky řízení (tj. prodávajícím a kupujícím) jako subjekty soukromého práva žádný veřejnoprávní vztah dán není; jedná se o vztah soukromoprávní a spor z něho vzniklý by mohl namísto soudu řešit jiný orgán jen tehdy, pokud by tak zákon stanovil (§7 odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil k dovolacímu přezkumu nastolenou otázku odchylně od závěrů přijatých ve shora citovaném usnesení dovolacího soudu (přičemž není důvodu, aby byla dovolacím soudem posouzena jinak), byl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože kasační důvody se vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu