ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.692.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 692/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) P. R. , a b) P. R. P. , proti žalovanému Ing. J. M. , zastoupenému JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Přerově, Čechova 1184/2, o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, pod sp. zn. 107 C 206/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2014, č. j. 11 Co 580/2014-115, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lenky Příkazské, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově, rozsudkem ze dne 22. ledna 2014, č. j. 107 C 206/2012-79, zrušil rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Wieslawem Firlou dne 3. 8. 2012, sp. zn. R 23/12, a rozhodl o nákladech řízení.
Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 8. 7. 2011 smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalovaný žalobcům půjčil 1.900.000,- Kč; v bodě VII. smlouvy si účastníci sjednali, že všechny spory, které by mezi nimi vznikly z právních vztahů založených touto smlouvou nebo v souvislosti s ní, budou rozhodovány v rozhodčím řízení rozhodcem JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem v Havířově. Souhlasili s tím, aby náklady rozhodčího řízení byly určeny podle sazebníku nákladů přijatého rozhodcem JUDr. Wieslawem Firlou pro rozhodování v rozhodčím řízení; tento sazebník nebyl ke smlouvě o půjčce připojen a nebylo zjištěno, že by byl někdy účastníkům předložen k nahlédnutí. Rozhodce JUDr. Wieslaw Firla vydal 3. 8. 2012, rozhodčí nález sp. zn. R 23/12, jímž uložil P. R. a P. R. P. povinnost zaplatit společně a nerozdílně Ing. J. M. částku 1.060.610,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 113.485,27 Kč; P. R. uložil povinnost zaplatit Ing. J. M. částku 800.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a smluvní pokutu 85.600,- Kč, „ ve zbytku požadovaného nároku do částky 839.390,- Kč bylo řízení zastaveno a v části byla žaloba (návrh na vydání rozhodčího nálezu) zamítnuta “. O nákladech rozhodčího řízení rozhodce rozhodl dne 21. 9. 2012 samostatným usnesením tak, že P. R. je povinen uhradit Ing. J. M. náklady rozhodčího řízení ve výši 184.320,- Kč, a že ve vztahu mezi P. R. P. a Ing. J. M. nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů rozhodčího řízení. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že rozhodčí doložka sjednaná v čl. VII. smlouvy o půjčce je neplatná z důvodu vymezeného v §31 písm. b/ zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012, (srov. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 19/2012 Sb.; dále jen ZRŘ ), konkrétně pro neurčitost (§37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./). Rozhodčí doložka sice byla uzavřena v souladu s §3 ZRŘ písemně, přičemž smluvní strany se shodly na osobě konkrétního rozhodce ad hoc (§7 ZRŘ), neplatnost doložky však způsobuje neurčité ujednání ohledně nákladů rozhodčího řízení; odkazuje na sazebník přijatý rozhodcem JUDr. Wieslawem Firlou pro rozhodování v rozhodčím řízení, resp. na pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy a nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku (na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů podle §13 odst. 2 ZRŘ). Soud prvního stupně odkázal na závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3837/2007.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. listopadu 2014, č. j. 11 Co 580/2014-115, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Wieslawem Firlou dne 3. 8. 2012, sp. zn. R 23/12, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že sjednaná rozhodčí doložka není neplatná, neboť obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti pro určení rozhodce ad hoc, především určení osoby konkrétního rozhodce pro řešení sporů vyplývajících z předmětné smlouvy (§7 odst. 1 ZRŘ). Ujednání, že „smluvní strany souhlasí s tím, aby náklady rozhodčího řízení byly určeny dle sazebníku nákladů přijatého rozhodcem pro rozhodování v rozhodčím řízení“ , není podstatnou náležitostí rozhodčí smlouvy a nemůže způsobit její neplatnost za stavu, kdy jsou splněny podstatné náležitosti nutné pro sjednání platné rozhodčí smlouvy.
Soudy obou stupňů nad rámec uvedeného shodně dovodily, že nebyl dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c/ ZRŘ; nepřisvědčily námitce, že rozhodoval rozhodce, který byl z projednání a rozhodnutí věci vyloučen pro podjatost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž žádají dovolací soud, aby zaujal výkladové stanovisko k otázkám
- zda je smluvní ujednání (rozhodčí doložka) neplatné, odkazuje-li na řád vydaný soukromým subjektem – rozhodcem, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a účastníci prokazatelně nebyli s tímto řádem seznámeni;
- zda je neplatná celá smlouva, je-li neplatná pouze její část – určení způsobu, jakým bude rozhodčí řízení vedeno (a zda je v daném případě pro posouzení této otázky relevantní, že rozhodce nakonec vedl rozhodčí řízení v souladu se zásadami občanského soudního řízení a o nákladech rozhodčího řízení rozhodl v přiměřené výši);
- zda je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, jestliže určený rozhodce zatají podstatné skutečnosti, k jejichž sdělení byl podle §8 ZRŘ povinen, a znemožní tak žalobcům (v rozhodčím řízení v postavení žalované strany) vznést námitku podjatosti rozhodce.
Prosazují názor, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná pro neurčitost. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl a žalobce zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení. Zcela se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů o nepodjatosti rozhodce JUDr. Wieslawa Firly a se závěrem odvolacího soudu, že rozhodčí doložka byla sjednána platně. Je přesvědčen, že smlouva obsahovala všechny zákonné náležitosti, tj. ujednání smluvních stran, že jejich případné majetkové spory budou vyňaty z pravomoci obecných soudů a budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a svěření pravomoci k rozhodnutí těchto sporů jednomu - ad hoc určenému - rozhodci. Ujednání o tom, jak rozhodce určí výši nákladů rozhodčího řízení, které není podstatnou náležitostí rozhodčí doložky, nemůže způsobit neplatnost rozhodčí smlouvy jako celku, a to ani bylo-li by neplatné.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalobci) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“); v době sepisu dovolání a zahájení dovolacího řízení byli dovolatelé zastoupeni JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci III, 1. máje 535/50. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobci zpochybnili závěr odvolacího soudu, že rozhodčí doložka sjednaná v čl. VII smlouvy o půjčce není neplatná pro neurčitost. Prosazují názor, že odkázal-li rozhodce určený ad hoc na svůj vlastní řád nebo statut „upravující průběh rozhodčího řízení“ , porušil zásadu zakotvenou v §13 odst. 2 ZRŘ a způsobil neplatnost celé rozhodčí doložky.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2 odst. 1 ZRŘ se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).
Podle §3 odst. 1 věty první ZRŘ musí být rozhodčí smlouva uzavřena písemně, jinak je neplatná.
Podle §7 odst. 1 ZRŘ má rozhodčí smlouva zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.
Podle §13 odst. 2 ZRŘ mohou stálé rozhodčí soudy vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců.
Prvé dvě otázky předkládané k dovolacímu přezkumu spolu úzce souvisejí a dovolací soud neměl dosud možnost se k obdobné problematice vyjádřit; dovolání je tudíž přípustné.
Pro sjednání platné rozhodčí doložky jsou nutné následující obligatorní náležitosti:
a/ ujednání stran, že jejich případné majetkové spory budou vyňaty z pravomoci obecných soudů a budou rozhodovány v rozhodčím řízení (§2 odst. 1 ZRŘ),
b/ svěření pravomoci k rozhodnutí těchto sporů jednomu ad hoc určenému rozhodci, případně více rozhodcům nebo stanovení způsobu, jakým mají být počet i osoby rozhodců určeny (§7 odst. 1 ZRŘ), a
c/ písemnost (§3 odst. 1 ZRŘ).
Nejvyšší soud ve svém (sjednocujícím) rozhodnutí k otázce platnosti rozhodčích doložek ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, přijal a odůvodnil závěr, že z ustanovení §2 odst. 1 ZRŘ vyplývá, že v rozhodčí smlouvě (popř. doložce hlavní smlouvy) se účastníci musí dohodnout buďto na "ad hoc" rozhodci (rozhodcích) nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí být vždy fyzická osoba (§4 ZRŘ), může být tento rozhodce či rozhodci (je-li jich více) uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva (doložka) podle §7 odst. 1 ZRŘ stanovit způsob, jak mají být osoby rozhodců a jejich počet určeny.
Z článku VII smlouvy o půjčce, kterou účastníci uzavřeli dne 8. 7. 2011, vyplývá, že smluvní strany projevily zřetelně, určitě a v písemné formě svoji vůli řešit všechny spory, které mezi nimi případně vzniknou z právních vztahů založených smlouvou o půjčce, v rozhodčím řízení, a za tím účelem jmenovaly jediným rozhodcem JUDr. Firlu, advokáta se sídlem v Havířově. Tím byly naplněny obligatorní náležitosti pro platné sjednání rozhodčí doložky. Žádná ze stran ostatně určitost těchto ujednání nezpochybnila.
Z ustanovení §19 ZRŘ vyplývá, že se strany mohou dohodnout na způsobu vedení řízení a pokud taková dohoda není uzavřena, pak rozhodci postupují způsobem, který si sami zvolí (jednání je ústní, pokud si strany nedohodnou jinak). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), kterými určí jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení; uvedená pravidla musí být publikována v Obchodním věstníku. Rozhodováno je pak podle zmíněných pravidel stálého rozhodčího soudu platných v době zahájení rozhodčího řízení, přičemž nedohodnou-li se účastníci jinak, postupuje stálý rozhodčí soud podle těchto pravidel.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, Nejvyšší soud dovodil, že rozhodce, který není stálým rozhodčím soudem, nemůže platně vydávat vlastní pravidla, a to ani taková, která by stanovila způsob určení nákladů rozhodčího řízení.
Názor, že rozhodčí doložka je (jako celek) neplatná, zakládají žalobci na argumentaci, že v ní činěný odkaz na sazebník nákladů přijatý rozhodcem JUDr. Firlou pro rozhodování v rozhodčím řízení je odkazem na řád, který určoval způsob, jakým bude vedeno rozhodčí řízení. Řečeno jinak, prosazují, že obsah rozhodčí doložky byl v posuzovaném případě sjednán odkazem na v ní uvedená pravidla, která přijal rozhodce ad hoc. Tak tomu však není. Naopak, rozhodčí doložka obsahuje veškerá podstatná (obligatorní) ujednání. Odkaz na statut přijatý rozhodcem, který není stálým rozhodčím soudem, podle něhož mají být určeny náklady rozhodčího řízení, nepředstavuje určení způsobu vedení rozhodčího řízení. Neuplatní se tudíž ani závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3837/2007, v němž dovodil, že pokud byl sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla, pak se toto ujednání jeví přinejmenším jako neurčité, jedná-li se o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů (§13 odst. 2 ZRŘ) nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku (na rozdíl od stálých rozhodčích soudů totiž neexistují pravidla pro vydávání řádů rozhodců ad hoc, přičemž takové pravidlo může být ze strany tohoto rozhodce či rozhodčího soudu libovolně měněno).
I když ujednání, že „smluvní strany souhlasí s tím, aby náklady rozhodčího řízení byly určeny dle sazebníku nákladů přijatého rozhodcem pro rozhodování v rozhodčím řízení“ , lze považovat - s ohledem na výše uvedené - za neplatné, nemůže jeho neplatnost přivodit neplatnost rozhodčí doložky jako celku. Rozhodčí doložka je neplatná tehdy, nesplňuje-li obligatorní náležitosti předepsané zákonem. Neplatnost či neurčitost dalších ujednání, která nejsou obligatorními náležitostmi rozhodčí doložky (dohoda o postupu při rozhodování o nákladech rozhodčího řízení není podstatnou náležitostí rozhodčí doložky – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 95/2006), a lze je od ostatního obsahu rozhodčí doložky oddělit (pro rozhodování o nákladech rozhodčího řízení lze analogicky použít občanský soudní řád), není s to neplatnost rozhodčí doložky založit. Opak by znamenal, že odkaz na statut, který rozhodce použije při určení výše nákladů rozhodčího řízení, bude postaven na roveň obligatorním zákonným náležitostem (jinak platné) rozhodčí doložky.
Ujednání účastníků, že všechny spory, které mezi nimi vzniknou z právních vztahů založených smlouvou o půjčce, budou řešeny v rozhodčím řízení před rozhodcem JUDr. Wieslawem Firlou, zůstane platné bez ohledu na závěr o platnosti ujednání smluvních stran o způsobu stanovení nákladů rozhodčího řízení. Nadto se sluší připomenout, že sami dovolatelé připouštějí, že rozhodce JUDr. Wieslaw Firla ve skutečnosti „ vedl rozhodčí řízení v souladu se zásadami občanského soudního řízení a o nákladech rozhodčího řízení rozhodl v přiměřené výši “.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepochybil a jeho závěr, že rozhodčí doložka ve smlouvě o půjčce uzavřené dne 6. 9. 2010 není jako celek neplatná, obstojí. Dovolací důvod uvedený v 241a odst. 1 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.
Bez významu je argumentace, jíž žalobci - s dovoláním se nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94 - brojí proti závěru odvolacího soudu, že rozhodce JUDr. Firla nebyl vyloučen z rozhodování pro podjatost. Žalobci oproti soudům obou stupňů prosazují, že informaci, že má na Slovensku stejné sídlo jako právní zástupkyně žalovaného, jim rozhodce JUDr. Wieslaw Firla úmyslně zatajil. Tato námitka nepředstavuje uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.; směřuje totiž primárně proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a proti hodnocení provedených důkazů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze – ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu účinném od 1. 1. 2013 – úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu se v souzené věci nejedná ani o výjimečný případ, kdy dovolateli předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný, dovolací soud dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 1.500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 bod 4. cit. vyhl.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu