ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.525.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 525/2016-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2016 dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného C. E. A. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 4 To 396/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 169/2014, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 4 To 396/2015 zrušuje.
Současně se zrušuje i usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 2 T 169/2014, jakož i všechna další rozhodnutí, na obě zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 písm. b) tr. řádu se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 2 T 169/2014, rozhodl v trestní věci obviněného C. E. A. K., stíhaného pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1960 Sb., účinného do 31. 12. 2009, tak, že podle §188 odst. 2, §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu trestní stíhání proti němu zastavil, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 2 T 19/2010.
Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích stížnost, o níž jednal Krajský soud v Českých Budějovicích. Usnesením ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 4 To 396/2015, podanou stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
Proti výše označenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal nejvyšší státní zástupce dovolání, které opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce především podrobně citoval z odůvodnění rozhodnutí obou ve věci rozhodujících soudů, přičemž s jejich základní argumentací o neúčelnosti dalšího trestního stíhání obviněného se neztotožnil.
Dovolatel připomenul, že obviněný byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 2 T 19/2010, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, jehož se dopustil v období od konce roku 2006 do května 2007 řadou fakturačních podvodů s celkovou výší škody 1.271.492 Kč. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s dozorem. Obžaloba státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2014, sp. zn. ZT 712/2012, v nyní posuzované trestní věci se týká trestné činnosti obviněného K., jíž se měl dopouštět v období od 28. 3. 2006 do 31. 7. 2007 opět formou fakturačních podvodů proti majetku obchodních partnerů společnosti STŘECHY JIH, s. r. o. a která s ohledem na výši způsobené škody ve výši 2.209.026 Kč byla právně kvalifikována jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Není pochyb o tom, že skutky, pro které je obviněný stíhán v předmětné trestní věci tvoří jeden pokračující trestný čin s dílčími skutky, pro něž již byl pravomocně odsouzen v trestní věci sp. zn. 2 T 19/2010. Lze tak souhlasit se závěrem obou soudů, že v případě odsouzení by byl obviněnému ukládán společný trest podle §37a tr. zákona.
Nelze však pominout, že podstatná část trestné činnosti, pro kterou byl obviněný v předmětné věci postaven před soud, časově spadá do období běhu zkušební doby jeho podmíněného odsouzení v jiné trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to rozsudkem ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 17 T 18/2005. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným opět fakturačními podvody, jichž se dopouštěl v letech 2001 až 2002 s celkovou výší škody 5.000.366,56 Kč. Protože však soudy neshledaly materiální naplnění kvalifikačního znaku „škody velkého rozsahu“ podle §88 odst. 1 tr. zákona, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu jen podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Rozsudek nabyl právní moci dne 7. 12. 2006.
Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti odkázal na ustálenou judikaturu, vztahující se na tento případ, vyslovující zásadu, že „okolností, která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost a tím i zpravidla vylučuje aplikaci §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu může být např. speciální recidiva pachatele“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 1987, sp. zn. 11 Tz 40/87).
Nejvyšší státní zástupce také poukázal na skutečnost, že v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 19/2010 byla škoda vyčíslena částkou 1.271.492 Kč, v nyní posuzované věci byla škoda vyčíslena na 2.209.026 Kč, z čehož je zřejmé, že v této věci je stavěn obviněný před soud pro ještě rozsáhlejší a závažnější trestnou činnost, než pro kterou byl odsouzen. Podle jeho názoru nemůže být důvodem zastavení trestního stíhání namítaná finanční náročnost dalšího řízení, ani krajským soudem zmiňovaná liknavost policejních orgánů při odhalování trestné činnosti obviněného. Posledně namítaná okolnost pomíjí, že šlo o rozsáhlou trestnou činnost, vyžadující soustředěnou a časově náročnou činnost policejních orgánů při odhalování jednotlivých časově navazujících a postupně najevo vycházejících útoků. Obdobně ani časový odstup mezi dobou podání obžaloby a spácháním trestné činnosti nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání.
Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 4 To 396/2015, stejně jako i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 2 T 169/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby podle §265 l odst. 1 tr. řádu byla věc přikázána Okresnímu soudu v Českých Budějovicích s pokynem ji v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, přičemž souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí souhlasil v intencích ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Obviněný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou oprávněnou [§265p odst. 1 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda vznesené dovolací námitky naplňují uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu lze uplatnit, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu je okolnost, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvody byly uplatněny právně relevantně.
Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí o neúčelnosti trestního stíhání poukázal na to, že v případě vydání odsuzujícího rozsudku by přicházelo v úvahu uložení společného trestu ve věci vedené před týmž soudem pod sp. zn. 2 T 19/2010. V této věci byl obviněný odsouzen pro trestnou činnost stejného druhu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem. Obviněný se zdržuje v Republice Rakousko, byl proto vydán Evropský zatýkací rozkaz, na jehož podkladě rozhodl Zemský soud ve Vídni pod sp. zn. 113 HR 23/132 tak, že se obviněný k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky nevydává. Okresní soud na podkladě této okolnosti dospěl k závěru, že dosud nevykonaný trest odnětí svobody je dostatečnou zárukou, že se obviněný do České republiky nevrátí, aby zde škodil. Další řízení v této trestní věci by nevedlo k úhradě způsobené škody, ale naopak by bylo spojeno s vynakládáním dalších finančních prostředků českým státem. Pokračování trestního řízení tak není účelné, ani ekonomické.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí závěry okresního soudu plně akceptoval, nadto kriticky poukázal na postup policejních orgánů, které měly o všech dílčích skutcích konat společné řízení. S ohledem na časový odstup od spáchání zažalované trestné činnosti nelze podle krajského soudu při ukládání společného trestu ani předpokládat jeho výraznější navýšení oproti trestu již uloženému.
Okresní soud po nápadu obžaloby nařídil ve věci neveřejné zasedání, neboť shledal existenci procesních důvodů uvedených v §186 odst. 1 písm. c) tr. řádu, že totiž existují okolnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání, a poté ve věci rozhodl podle §188 odst. 2 tr. řádu s odkazem na §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Na základě tohoto procesního postupu trestní stíhání obviněného zastavil, neboť „trest, k němuž může trestní stíhání vést je zcela bez významu vedle trestu, který již byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 2 T 19/2010“.
Podle §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu lze trestní stíhání zastavit, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který byl pro jiný čin obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Judikaturou uplatňovaný výklad tohoto zákonného ustanovení především opakovaně klade důraz na důkladné zhodnocení trestné činnosti, jež je předmětem podané obžaloby, a to z hlediska její povahy, četnosti útoků a také stupně nebezpečnosti činu pro společnost (argumentováno terminologií trestního zákona z roku 1961 – srov. rozhodnutí č. 4/1988 Bulletinu Nejvyššího soudu ČR). Nelze rovněž vycházet pouze z odkazu na výši již pravomocně uloženého trestu, ale je nutno do těchto úvah zahrnout i možnou výši reálně hrozícího trestu za trestnou činnost, která má být teprve projednána a poměr těchto trestů porovnat (srov. nález Ústavního soudu 45/2004).
V nyní projednávané věci měl obviněný podle obžaloby státního zástupce spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb. tak, že v období od 28. 3. 2006 do 29. 10. 2007 přebíral různé stavební materiály, telekomunikační služby, pronajímal si skladové prostory, nechal si poskytovat elektroslužby a dopravní služby, přičemž věděl že vzhledem ke své nepříznivé finanční situaci nebude moci takto vzniklé závazky řádně hradit, posléze vystavené faktury nezaplatil a způsobil tak škody firmě Duvemaro, s. r. o. v Turnově ve výši 432.497 Kč, osobě samostatně výdělečné činné Z. S. ve výši 46.943 Kč, firmě M. P. ve výši 68.230 Kč, firmě D. V. ve výši 78.728 Kč, E.ON Energie, a. s. ve výši 67.061 Kč, Stavounion České Budějovice ve výši 31.746 Kč, osobě samostatně výdělečné činné J. D. ve výši 25.000 Kč, Dektrade, a. s. Praha ve výši 1.106.864 Kč, Realistav, s. r. o. České Budějovice ve výši 57.140 Kč, osobě samostatně výdělečné činné V. N. ve výši 43.552 Kč, společnosti Telefónica Czech Republic, a. s., ve výši 20.525 Kč, společnosti T-Mobile Czech Republic a. s. ve výši 107.582 Kč, firmě H-Agrana, s. r. o. v Českých Budějovicích ve výši 107.297 Kč, K. pile, s. r. o. v Jindřichově Hradci ve výši 15.860 Kč. Jde celkově o 67 útoků s celkovou výší škody přesahující částku 2.200.000 Kč.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že ze strany obviněného šlo o dlouhodobě a cíleně páchanou trestnou činnost, že se tohoto jednání měl dopouštět v době, kdy za obdobnou trestnou činnost byl odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, a zkušební doba počala běžet dnem 7. 12. 2006. Lze proto vyslovit oprávněné pochybnosti o tom, jaké výchovné účinky a zda vůbec nějaké měl takto stanovený trest na chování obviněného, pakliže mu nebyl zábranou v recidivě protiprávního jednání. Touto stránkou věci se soudy obou stupňů nezabývaly a svou pozornost plně soustředily pouze na existenci odsuzujícího rozsudku ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 2 T 19/2010, a výši trestu odnětí svobody v této věci uloženého. Závěry soudů obou stupňů postrádají úvahu o společenské nebezpečnosti jednání obviněného, o kriteriích, jež by byla podstatná při případném ukládání společného trestu z pohledu existující výše trestní sazby (2 – 8 let) stanovené §250 odst. 3 tr. zákona platného do 31. 12. 2009, jakož i shora podrobně rozebrané výše nově žalovaných způsobených škod. Nejvyšší soud plně akceptuje námitku nejvyššího státního zástupce, že úvahy o účelnosti řízení proti obviněnému nelze omezit poukazem na ekonomickou náročnost spojenou s řízením ve věci před soudy obou stupňů, neboť sice jde o okolnost nikoli nevýznamnou, avšak z pohledu účelu trestního řízení nikoli určující. V neposlední řadě je třeba mít na zřeteli i požadavek, aby zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu nebylo v rozporu s účelem trestního řízení tak, jak je formulován v ustanovení §1 odst. 1 tr. řádu a který spočívá mj. v tom, že toto řízení musí působit k předcházení a zamezování trestné činnosti. Podle stejného zákonného ustanovení soudy nemohou rovněž rezignovat na svou povinnost trestné činy náležitě zjistit, pachatele spravedlivě potrestat a působit také tímto řízením na výchovu občanů v duchu důsledného dodržování zákonů. Je třeba konstatovat, že soudy zvolený procesní postup ve věci tyto zásady a povinnosti zcela pomíjí. Úvaha okresního soudu, že obviněný již nebude jezdit do České republiky škodit, neboť má na území tohoto státu odpykat trest odnětí svobody, je pouze spekulativní, neboť z reálného jednání obviněného v předcházející době je zřejmé, že ani existence trestu odnětí svobody s odkladem jeho výkonu, nebyla překážkou v dalším protiprávním jednání.
Nejvyšší soud uzavírá, že v posuzované trestní věci s ohledem na výše uvedenou argumentaci jednak nebyly dány důvody, jednak nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Pochybil i stížnostní soud pokud stížnost státní zástupkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl usnesením jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. Tato zjištění vedla Nejvyšší soud k závěru, kdy podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 4 To 396/2015 zrušil, stejně jako usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 2 T 169/2014. Zrušil i všechna ostatní na obě zrušená usnesení obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle §265 l odst. 1 písm. b) tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. 7. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu