ECLI:CZ:NS:2016:4.TZ.30.2016.1
sp. zn. 4 Tz 30/2016-24
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2016 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. P. , proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 215/57, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 215/57, byl porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného J. P.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. P. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že se nedostavil dne 30. 10. 1957 do P. d. v K. V. k nástupu vojenské základní služby, jak byl podle povolávacího rozkazu povinen, což odůvodnil tím, že se výkon vojenské služby příčí jeho náboženskému přesvědčení, neboť je vyznavačem sekty „S. J.“, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 215/57, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, kterého se dopustil tím, že se nedostavil dne 30. 10. 1957 do P. d. v K. V. k nástupu vojenské základní služby, jak byl podle povolávacího rozkazu povinen, což odůvodnil tím, že se výkon vojenské služby příčí jeho náboženskému přesvědčení, neboť je vyznavačem sekty „S. J.“.
Za uvedené jednání byl obviněný J. P. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 12. 1957.
Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 215/57, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. P. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného J. P. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 a dále článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Výše uvedený trestný čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, k němuž je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahuje, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle §5 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebyl v této věci podán. Bývalý Vojenský obvodový soud Karlovy Vary proto pochybil, když nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného J. P. vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu však soud nevěnoval náležitou pozornost.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 215/57, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. P. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., příp. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Obhájce obviněného i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhli stížnosti pro porušení zákona vyhovět.
Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 215/57.
Nejvyšší soud proto podle §267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z kopie napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon porušen byl.
Podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, se trestného činu nenastoupení služby v branné moci dopustí ten, kdo se v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spisový materiál, ale pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 215/57, považuje za nutné uvést následující.
Ze skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí a dále z jeho odůvodnění jednoznačně vyplývá, že obviněný J. P. nenastoupil, jak byl podle povolávacího rozkazu povinen, vojenskou základní službu jen z toho důvodu, že výkon vojenské služby byl v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Bývalý Vojenský obvodový soud Karlovy Vary však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon.
Z výše uvedeného lze jednoznačně dovodit, že obviněný se dopustil trestného činu nenastoupení služby v branné moci z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu ČR považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Tyto vyslovené závěry lze podle názoru Nejvyššího soudu plně aplikovat i v projednávaném případě ohledně obviněného J. P. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal J. P. vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon.
Na základě shora výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného J. P. V souladu s ustanovením §269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Karlovy Vary ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 215/57, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného J. P. pro tento skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. zprostil, neboť skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 6. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu