ECLI:CZ:NS:2016:4.TZ.35.2016.1
sp. zn. 4 Tz 35/2016-26
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 8. 6. 2016 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. K. , proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959, sp. zn. 1 T 3/59, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959, sp. zn. 1 T 3/59, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. a §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného M. K., a to i z důvodů uvedených v §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění.
Napadený rozsudek se zrušuje. Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný M. K. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 4. 1. 1959 u Okresní vojenské správy O. n. O., kam byl předvolán, odmítl před uplynutím 24hodinové lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, nastoupit vojenskou základní službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, jak byl povinen podle povolávacího rozkazu vydaného Okresní vojenskou správou v O. n. O.,
čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., ve stadiu pokusu podle §5 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959, sp. zn. 1 T 3/59, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. (dále jen tr. zák.), ve stadiu pokusu podle §5 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jednoho měsíce. Podle rozsudku se uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 4. 1. 1959 u Okresní vojenské správy O. n. O., kam byl předvolán, odmítl před uplynutím 24hodinové lhůty stanovené v povolávacím rozkaze nastoupit vojenskou základní službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, jak byl povinen podle povolávacího rozkazu vydaného Okresní vojenskou správou v O. n. O. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 2. 1959.
Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959, sp. zn. 1 T 3/59, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. K. stížnost pro porušení zákona. Pohnutkou, jež motivovala odmítnutí vojenské služby obviněným, byla jeho náboženská výchova a jeho příslušnost k náboženské sektě S. J., když právě tuto okolnost obviněný na svou obhajobu uváděl. Jeho čin směřoval k uplatnění základního práva, které mu jako občanu ČSR zaručovala Ústava v ustanovení §16, stejně tak i Deklarace lidských práv v článku 18. Pokud byl tento čin prohlášen za trestný, stalo se tak v rozporu s citovanými principy a s principy, na nichž byla budována demokratická společnost. Pokud Ústava z roku 1948 zaručovala právo na svobodu svědomí, pak trestní zákon mu aplikaci této svobody neumožňoval. Pokud Vojenský obvodový soud v Karlových Varech obviněného za uvedené jednání odsoudil, porušil zákon v ustanovení §265 odst. 1 odst. 1 tr. zák.
Závěrem pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959, sp. zn. 1 T 3/59, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. K. v ustanoveních §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. (dále jen tr. ř.) ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. Podle §269 odst. 2 tr. ř. nechť je napadený rozsudek zrušen, včetně na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl postup podle §270 odst. 1, případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, aniž zkoumal řízení, jež mu předcházelo, neboť trestní spis již byl skartován a soudu byla k dispozici pouze ověřená kopie rozsudku. Z obhájcem předloženého opisu rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 30 D 535/2010, jímž bylo rozhodnuto o dědictví po M. K., bylo ověřeno datum jeho úmrtí, k němuž došlo dne 3. 5. 2010. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného M. K. z důvodů dále rozvedených a že podle §275 odst. 1 tr. ř., s ohledem na tento vyslovený závěr není překážkou provedení řízení na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona.
Podle §3 odst. 2 tr. ř. z roku 1950 bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
Podle §265 odst. 1 tr. zákona z roku 1950 se trestného činu nenastoupení služby v branné moci dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Podle §5 odst. 1 tohoto zákona jednání pro společnost nebezpečné, jehož se pachatel dopustil v úmyslu způsobit výsledek uvedený v zákoně, je pokusem trestného činu, jestliže tento výsledek nenastane.
Těmito ustanoveními se bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech při svém rozhodování důsledně neřídil. Obviněný M. K., jak vyplývá z odůvodnění citovaného rozsudku, v rámci své obhajoby připustil jak v přípravném řízení tak ve své výpovědi v hlavním líčení, že se na okresní vojenskou správu dostavil, aby příslušnému orgánu sdělil, že vojenskou základní službu nenastoupí, protože se to příčí jeho náboženskému přesvědčení jako „příslušníku s. J.“ (citace z rozsudku). V tomto náboženském duchu byl doma vychováván on i jeho bratři, kteří měli k vojenské službě až na jednoho zcela shodný odmítavý přístup. Při hodnocení osoby obviněného bylo konstatováno, že je řádně zaměstnán, je kladně pracovně hodnocen, je občansky i trestně bezúhonný. Rozsudek pak dále v této souvislosti obsahuje celou řadu proklamací, nemajících povahu hodnocení důkazů či právních úvah, jejich úkolem bylo pouze stanovit míru společenské nebezpečnosti činu. V rámci těchto úvah soud neopomenul jako přitěžující okolnost přičíst obviněnému k tíži to, že jeho dva bratři již byli za stejný trestný čin v minulosti odsouzeni, z nichž jeden v době konání hlavního líčení proti obviněnému, trest odnětí svobody aktuálně vykonával. Odůvodnění výše trestu odnětí svobody a nutnosti jeho přímého výkonu rozsudek postrádá.
V době rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech platil především ústavní zákon 150/1948 Sb. ze dne 9. 5. 1948 - Ústava Československé republiky. Podle čl. 16 odst. 1 této Ústavy bylo každému přiznáno právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Podle odst. 2 stejného článku pak všechna náboženská vyznání a bezvyznání jsou si před zákonem rovna. Podle Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948, zejména čl. 18 této deklarace, má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Tato ústavně a mezinárodními smlouvami a dokumenty zaručená občanská a politická práva obviněného nebyla bývalým Vojenským obvodovým soudem v Karlových Varech respektována. Jednání obviněného, které bylo kvalifikováno jako trestný čin, směřovalo k uplatnění jeho základního práva, jež bylo uvedenými dokumenty zaručeno, bylo v rozporu s mezinárodním právem prohlášeno za trestné. Ústava z roku 1948 sice svobodu vyznání a svědomí formálně zaručovala, ovšem právní norma nižší právní síly, jíž by realizace takovýchto svobod byla zaručena, vydána nebyla a praktická ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky likvidovala. Obviněný neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, na druhé straně byl ochoten na základě svého nezvratného náboženského přesvědčení na sebe vzít následky, vyplývající z odsouzení. Takto nazíraný trestný čin není možno chápat jako úmyslný trestný čin. Trestní právo sice v kritické době chránilo jak společnost, tak jednotlivce, avšak ochrana jednotlivce a jeho základních práv byla ve zjevném nepoměru k ochraně a uplatňování práv socialistické společnosti, jak je ostatně zřejmé i z odůvodnění napadeného rozsudku
Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve svém úvodním ustanovení §1 neváže ochranu základních lidských práv a svobod na výlučně Českou republikou vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy. Odkazuje na principy demokratické společnosti a na občanská a politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách všeobecně, nikoli nad rámec čl. 10 Ústavy. Proto kromě citovaného čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 nutno zohlednit i ustanovení čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla členskými státy Rady Evropy sjednána v Římě dne 4. 11. 1950, podle něhož svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. V posuzovaném případě se nejednalo jen o omezení tohoto základního práva, ale o jeho popření.
Nejvyšší soud při svém rozhodování přihlížel již k citovanému zákonu o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. v platném znění, zejména k §1 odst. 1, kdy účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující rozsudky za činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických právech, pokud směřovaly k prosazení takovýchto práv nenásilnou cestou, přičemž tyto činy byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Nejvyšší soud při svém rozhodování také zohlednil nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 285/97. Při argumentaci výše uvedené poté dospěl k závěru, že bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech porušil zákon v ustanovení §2 odst. 3 tr. ř., jež mu přikazovalo spravedlivě rozhodovat o trestných činech a v ustanovení §265 odst. 1 tr. zák a §5 odst. 1 tr. zák., pokud obviněného uznal vinným pokusem trestného činu nenastoupení služby v branné moci, přičemž k porušení zákona došlo v neprospěch obviněného. Podle §268 odst. 2 tr. ř. proto vyslovil porušení zákona v uvedeném rozsahu a podle §269 odst. 2 tr. ř. poté zrušil napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 27. 1. 1959 sp. zn. 1 T 3/59. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí, jež na zrušený rozsudek obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vzhledem k právnímu názoru, který Nejvyšší soud v této věci zastává, totiž že jednání, z něhož byl obviněný M. K. obžalován, není trestným činem, rozhodl ve věci sám za podmínek §271 odst. 1 tr. ř. Obviněného poté podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 4. 1. 1959 u Okresní vojenské správy O. n. O., kam byl předvolán, odmítl před uplynutím 24hodinové lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, nastoupit vojenskou základní službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, jak byl povinen podle povolávacího rozkazu vydaného Okresní vojenskou správou v O. n. O., v čemž obžaloba spatřovala pokus trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §5 odst. 1 a §265 odst. 1 tr. zák ve znění zákona č. 86/1950 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 8. 6. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu