ECLI:CZ:NS:2016:4.TZ.41.2016.1
sp. zn. 4 Tz 41/2016-16
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. 6. 2016 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného O. P. , proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 12/91, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 12/91 a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného O. P.
Napadené usnesení se zrušuje.
Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 10. 8. 1953 sp. zn. T 31/53 byl obviněný O. P. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. (dále jen tr. zák. z r. 1950), kterého se dopustil tím, že dne 25. 5. 1953 u svého útvaru v K. po nástupu vojenského cvičení při presentaci odmítl obléci stejnokroj a konati vojenské cvičení s odůvodněním, že je vyznavačem víry S. J.
Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 a půl roku a k trestu ztráty čestných práv občanských na dobu 5 let. Zároveň mu byla vyslovena povinnost hradit náklady trestního řízení zálohované státem. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 10. 8. 1953, tedy v den jeho vyhlášení.
Jmenovaný byl účasten rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1955, kdy na základě jejího čl. II. odst. 2 mu byl prominut dosud neodpykaný zbytek trestu odnětí svobody.
Obviněný O. P. požádal dne 9. 2. 1991 o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Na základě této jeho žádosti bylo usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 12/91, pravomocným téhož dne, rozhodnuto, že se rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 10. 8. 1953 sp. zn. T 31/53 podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušuje ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 stejného zákona byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citované usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně bylo odůvodněno mj. tím, že výrok o vině z předmětného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně byl správný, neboť O. P. se doznal v hlavním líčení k vytýkanému skutku, přičemž uvedený soud provedl v potřebném rozsahu dokazování a správně zjistil skutkový stav. Rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně pouze konstatoval, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když šlo o pachatele dosud vedoucího řádný život a vyřčený trest tak byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Následně bylo usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991 sp. zn. 2 Rtv 12/91 rozhodnuto o účasti O. P. na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, přičemž podle jejího čl. V. bylo podle §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání jeho osoby pro výše specifikovaný skutek. Dne 15. 1. 1992 učinil obviněný prohlášení ve smyslu §15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., tedy požádal, aby se v řízení pokračovalo. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně následně vydal dne 6. 2. 1992 pod sp. zn. 2 Rtv 12/91 rozsudek, jímž při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 10. 8. 1953 sp. zn. T 31/53, kterým byl O. P. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, obviněnému z důvodu uvedeného v §227 tr. ř. trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 2. 1992.
Proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 12/1991 podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného O. P. stížnost pro porušení zákona. Podle jeho názoru byl napadeným usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1991 Sb. o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950.
Stěžovatel v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal na znění jednotlivých ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, trestního zákona a trestního řádu z roku 1950. Současně poukázal i na §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948, který zaručoval svobodu svědomí.
V této souvislosti vyslovil přesvědčení, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně se v rámci rehabilitačního řízení výše uvedenými zákonnými ustanoveními důsledně neřídil. Rehabilitace obviněného byla zúžena pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl ponechán v platnosti výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je a bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Ve věci obviněného O. P. pak došlo k porušení zákona tím, že rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 10. 8. 1953 sp. zn. T 31/53 byl zrušen pouze ve výroku o trestu podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. a bez náležité pozornosti byl ponechán v platnosti výrok o vině, když rehabilitační senát v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že výrok o vině ze zmiňovaného rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně je správný. Třebaže lze souhlasit s názorem, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a bylo možno z něj vycházet, rehabilitační senát se plně spolehl na právní hodnocení provedené v roce 1953 a nezabýval se dostatečně obhajobou obviněného, jíž nehodnotil v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést ústavně konformní výklad i starších trestněprávních norem a zajistit účel rehabilitačního řízení deklarovaný v §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb.
Ignorace ústavně zaručených práv ve vztahu k ustanovení §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění zák. č. 47/1991 Sb., jehož účelem bylo zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti označoval zákon za trestné, vyplývá i z dalšího postupu rehabilitačního senátu býv. Vojenského obvodového soudu v Brně, jenž následně vydal rozsudek, kterým při nezměněném výroku o vině O. P. trest neuložil toliko s poukazem na aplikaci amnestie prezidenta republiky vyhlášené dne 9. 5. 1960 a užití §227 tr. ř., podle jehož znění účinného do 31. 12. 1993, jestliže byly podmínky pro zastavení trestního stíhání v důsledku udělení milosti, amnestie nebo promlčení a v řízení se pokračovalo jen proto, že obžalovaný na projednání věci trval (§11 odst. 2 tr. ř.), soud, neshledá-li žádný jiný důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, trest však neuloží.
Účel rehabilitačního řízení tak nebyl v důsledku vadného postupu býv. Vojenského obvodového soudu v Brně naplněn. Tento soud nezvážil náležitě, že obviněný O. P. svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.) a zakotvené v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Pokud by tak učinil, shledal by, že skutek uvedený v obžalobě vojenského prokurátora, není a nebyl trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, když zejména motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V tomto směru lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02, podle něhož výklad i sebestarších tresněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy „tady a teď“, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti. Svoboda svědomí přitom patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. Tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v §15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Odepřela tedy svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, když toto nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svobody svědomí jakožto absolutního práva tak, jak ji chránila již Ústavní listina z roku 1920.
Vzhledem k průběhu přezkumného rehabilitačního řízení má stěžovatel za to, že je na místě, aby Nejvyšší soud sám rozhodl o návrhu na rehabilitaci a tedy zrušil podle §14 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v celém rozsahu rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 10. 8. 1953 sp. zn. T 31/53, protože skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, a to Ústavou 9. května (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.), a zrušil zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že Nejvyšší soud podobně rozhodl již v minulosti, např. svým rozsudkem ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. 7 Tz 19/2014.
S přihlédnutím k důkazní i procesní situaci, kdy reálně nepřipadá v úvahu jakékoliv doplňování dokazování, je proto možné a vhodné, aby Nejvyšší soud též sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., poněvadž ze všech shora uvedených skutečností je zřejmé, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Takto Nejvyšší soud už rovněž v minulosti rozhodoval, a to např. rozsudkem ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 11 Tz 28/2001.
Na základě výše uvedených skutečností ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 12/91 byl v neprospěch obviněného O. P. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak aby usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 12/91 zrušil a dále zrušil všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991 sp. zn. 2 Rtv 12/91, a rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992 sp. zn. 2 Rtv 12/91. Dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle §14 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., zrušil v celém rozsahu rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 10. 8. 1953 sp. zn. T 31/53 a podle §14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §226 písm. b) tr. ř. aby následně zprostil obviněného O. P. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 25. 5. 1953 u svého útvaru v K. po nástupu vojenského cvičení při presentaci odmítl obléci stejnokroj a konati vojenské cvičení s odůvodněním, že je vyznavačem víry S. J., čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Nejvyšší soud konstatuje, že z původního řízení se dochoval kompletní rehabilitační spis býv. Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 2 Rtv 12/91 a dále rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 10. 8. 1953 sp. zn. T 31/53 a taktéž usnesení téhož soudu ze dne 28. 12. 1954 sp. zn. T 31/53, jímž byla zamítnuta žádost otce obviněného o udělení milosti prezidentem republiky. Ostatní spisový materiál se nedochoval.
Nejvyšší soud pak přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející Nejvyšší soud mohl přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to při využití výše zmíněného dochovaného spisového materiálu. Z obsahu všech těchto využitelných písemností Nejvyšší soud učinil závěr, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné.
Podle §1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení §2, spáchané po 5. květnu 1945. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného O. P. se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Podle §15 odst. 1 Ústavy Republiky Československé z roku 1948 se svoboda svědomí zaručuje.
Podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se trestného činu vyhýbání služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na své náboženské nebo jiné přesvědčení.
Z obsahu přezkoumávaného rehabilitačního usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně vyplývá, že v původním trestním řízení bylo vycházeno ze zjištění, že důvodem jednání obviněného (odepřel po nástupu vojenského cvičení obléci vojenský stejnokroj a konat vojenské cvičení) bylo, že mu to nedovoluje jeho víra s. J., tedy jeho náboženské přesvědčení. Rehabilitační soud tuto skutečnost ale nepovažoval za významnou z hlediska přezkoumání výroku o vině původního odsuzujícího rozsudku, ale pouze pokud jde o výrok o trestu, který napadeným usnesením podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci zrušil. Tímto postupem a rozhodnutím však býv. Vojenský obvodový soud v Brně pochybil.
V této souvislosti je třeba poukázat na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a navazující rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Ve výše uvedeném smyslu tedy měl postupovat i býv. Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněného O. P. o soudní rehabilitaci ohledně jeho odsouzení rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 10. 8. 1953 sp. zn. T 31/53, jímž byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, neboť shora vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu plně aplikovat i v jeho případě.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je proto zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950 za správný.
Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 12/91 tak byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného O. P., což Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek tohoto výroku Nejvyšší soud zároveň podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991 sp. zn. 2 Rtv 12/91 o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, jakož i rozsudku téhož soudu ze dne 6. 2. 1992 sp. zn. 2 Rtv 12/91, kterým bylo rozhodnuto o neuložení trestu obviněnému podle §227 tr. ř. v tehdy účinném znění.
Nejvyšší soud pak podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného O. P. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právními názory, které v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Návrh ministra spravedlnosti, aby Nejvyšší soud po zrušení výše uvedených rozhodnutí býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ve věci sám rozhodl postupem podle §271 odst. 1 tr. ř. akceptovat nebylo možné. Jak již bylo v minulosti tímto senátem Nejvyššího soudu vícekrát vysloveno, rehabilitační řízení je řízením sui generis, jež je upraveno zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a Nejvyšší soud není soudem, jenž je primárně povolán k rozhodování podle tohoto zákona.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 6. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu