ECLI:CZ:NS:2016:4.TZ.64.2016.1
sp. zn. 4 Tz 64/2016-20
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 13. 12. 2016 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. V. , proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 139/91, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 139/91, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. a §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992 v neprospěch obviněného zemřelého J. V.
Napadené usnesení se zrušuje.
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 139/91.
Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. T 11/53, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že „dne 7. 11. 1952 u svého útvaru v K. po nástupu vojenské základní služby odmítl vykonati vojenskou přísahu, s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské vyznání“.
Za tento trestný čin byl podle §270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a k trestu ztráty čestných práv občanských na dobu 5 let.
Obviněný podal proti rozsudku v zákonné lhůtě odvolání, které Vyšší vojenský soud v Trenčíně usnesením ze dne 28. 5. 1953, sp. zn. To 67/53, zamítl jako nedůvodné.
Podáním ze dne 3. 9. 1991, doručeným Vojenskému obvodovému soudu Brno, požádal obviněný o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl usnesením ze dne 23. 1. 1992 , sp. zn. 4 Rtv 139/91, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. T 11/53, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 28. 5. 1953, sp. zn. To 67/53, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., zrušil ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. současně zrušil všechna rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nabylo právní moci dne 23. 1. 1992.
Tento soud poté rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 139/91, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, a podle článku V., z důvodů části II. a čl. III této amnestie bylo trestní stíhání obviněného pro skutek ze dne 7. 11. 1952, kvalifikovaný jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., zastaveno.
Obviněný dopisem ze dne 15. 3. 1992 požádal rehabilitační soud, aby v trestním řízení pokračoval.
Týž soud poté rozhodl v hlavním líčení dne 4. 6. 1992 rozsudkem sp. zn. 4 Rtv 139/91, tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího soudu v Brně PSP 47 ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. T 11/53, ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 28. 5. 1953, sp. zn. To 67/53, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., se z důvodů uvedených v ustanovení §227 tr. řádu trest neukládá. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 6. 1992.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 139/91, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého obviněného J. V.
Podle názoru stěžovatele byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
Podle ministra spravedlnosti se v posuzovaném případě bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Podle stěžovatele bývalý Vojenský obvodový soud v Brně náležitě nezvážil, že J. V. svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené §15 odst. 1 tehdejší Ústavy 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Při této argumentaci odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003, podle něhož svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, které nelze omezit obyčejným zákonem, přičemž tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva.
V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že výše označeným napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně byl v neprospěch obviněného J. V. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Dále aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále požadoval, aby Nejvyšší soud postupoval podle §271 odst. 1 tr. řádu a podle §226 písm. b) tr. řádu obviněného obžaloby pro výše specifikovaný skutek zprostil.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné, v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva, jakož i svobody, zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách. Podle §1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné, v rozporu s mezinárodním právem, jemuž odporovalo také trestní stíhání a trestání obviněných.
Podle §2 odst. 5 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992 bylo povinností orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházet. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992 hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Těmito zákonnými premisami se bývalý Vojenský obvodový soud Brno při svém rozhodování důsledně neřídil.
Jak je zřejmé z odůvodnění stížností napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud Brno vycházel z výsledků dokazování v původním řízení a dospěl k závěru, že výrok o vině je správný. Konstatoval, že bývalý nižší vojenský soud provedl dokazování v hlavním líčení v potřebném rozsahu, zjistil správně skutkový stav, proto mu nelze nic vytknout z hlediska správných skutkových zjištění, ani z hlediska adekvátního právního posouzení spáchaného skutku. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno však původně uložený trest odnětí svobody v trvání dvou let, jakož i trest ztráty čestných občanských práv na dobu pěti let považoval za nepřiměřeně přísný, neboť z obsahu spisu bylo patrno, že obviněný žil řádným životem a nebyl soudně trestán. Dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., neboť zmíněný uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno tyto úvahy a právní názory nerespektoval, pokud napadeným usnesením uznal správnost výroku o vině obviněného J. V. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. T 11/53. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Ostatně samotný nalézací soud ve svém písemném rozhodnutí nebyl schopen z provedených důkazů jednoznačně stanovit, zda je důvodem odmítnutí vojenské služby evangelické náboženské přesvědčení obviněného nebo jeho pouhá zášť k lidově demokratickému zřízení. V pochybnostech se přiklonil ke druhé variantě. Je tak nepochybné, že skutková zjištění tohoto soudu nelze označit za jednoznačná, stejně tak na základě takto provedených skutkových zjištění nebylo možné provést hodnocení důkazů v intencích požadavků trestního řádu.
Obdobně pochybil rehabilitační senát, pokud tato nejasná a neúplná skutková zjištění soudu prvého stupně a na ně také odkazující výrok soudu odvolacího, označil za dostačující a úplná, byť byla v naprostém rozporu s příkazy plynoucími z ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu účinného do 31. 12. 1992. Přisvědčil také hodnocení důkazů v té podobě, v jaké je provedly oba vojenské soudy, byť tento způsob hodnocení důkazů nekonvenoval zákonným požadavkům ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu účinného do 31. 12. 1992, a byl postaven pouze na spekulaci soudů obou stupňů.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 139/91, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992 v neprospěch obviněného J. V.
Podle §269 odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 139/91, zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, výslovně pak rozsudek tohoto soudu ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 139/91.
Věc poté podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit návrhu ministra spravedlnosti, aby ve věci jednak sám rozhodl, jednak aby vynesl zprošťující rozsudek v řízení, které bylo vedeno na podkladě obžaloby bývalé Nižší vojenské prokuratury v Brně. Je třeba mít na paměti, že rehabilitační řízení je řízením sui generis, vedené původně speciálními senáty vojenských soudů. Nejvyšší soud není oprávněn činnost takto určeného speciálního orgánu nahrazovat, přičemž na tomto závěru nic nemění skutečnost, že vojenské soudy byly zákonem zrušeny, nicméně v jejich činnosti pokračují soudy téhož stupně místně příslušné dle obvodu působnosti bývalého soudu vojenského.
Nejvyšší soud je podle §271 odst. 1 tr. řádu sám oprávněn rozhodnout ve věci pouze tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Konstatuje-li Nejvyšší soud porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu účinného do 31. 12. 1992, je zřejmé, že skutková zjištění nepovažuje za správná a tato okolnost tvoří překážku pro jeho vlastní meritorní rozhodnutí. Tato úvaha není výsledkem přepjatého formalismu Nejvyššího soudu, ale pouze důslednou aplikací citované zákonné normy, bez užití stížností pro porušení zákona požadovaného extenzivního výkladu tohoto zákonného ustanovení. Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu v trestní věci Ľ. Š. ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 28/2001, z něhož dovozuje možnost věc meritorně rozhodnout zprošťujícím rozsudkem, je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí dopadá na zcela odlišný případ, než který je řešen nyní. Stěžovatel pomíjí, že toto rozhodnutí řeší problematiku dvojího odsouzení pachatele pro totéž (porušení zásady ne bis in idem), nadto v situaci, kdy nevznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění původního rozhodnutí.
Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 4 Rtv 139/91, znovu návrh zemřelého obviněného na rehabilitaci dle zákona č. 119/1990 Sb., projedná a rozhodne o něm.
Podle §270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu