ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1171.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1171/2015-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných P. B., a T. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 5 To 196/2014, který rozhodoval jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 T 110/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 5 To 196/2014, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 T 110/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Chomutově přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvinění P. B. a T. Š. byli rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 T 110/2011, podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby pro skutky podrobně popsané ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Ty byly u obviněného P. B. kvalifikovány jako organizátorství trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §10 odst. 1 písm. a) a §128a odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), a organizátorství trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §10 odst. 1 písm. a) a §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. U obviněného T. Š. v nich obžaloba spatřovala trestný čin pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
2. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně v neprospěch obou obviněných odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 5 To 196/2014, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
3. Nejvyšší státní zástupce (dále též jako „dovolatel“) podal dne 14. 5. 2015 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
4. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že se tento soud vypořádal se stěžejním důkazem obžaloby, tedy se záznamy prostorových odposlechů, způsobem, který neodpovídá jeho důkaznímu významu, a v důsledku toho vyvodil z komplexu pořízených důkazů nesprávné závěry o vině obou obviněných. Dovolatel poukázal na tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními korigovanými odvolacím soudem a relevantně provedenými důkazy. Tento rozpor podle jeho přesvědčení vyvstal zejména z toho, že se odvolací soud odpovídajícím způsobem nevypořádal s okolností, která vyplynula z opatřených záznamů prostorových odposlechů, podle nichž obviněný P. B. měl již dne 9. 12. 2008 v listinné podobě k dispozici zadávací dokumentaci k veřejné zakázce „Realizace energetických úspor na budově ZUŠ“, kterou mu předal ve své kanceláři druhého místostarosty v budově Městského úřadu v Klášterci nad Ohří obviněný T. Š. (dovolatel zde omylem uvádí opět obviněného P. B.) a kterou obdržel dne 5. 12. 2008 prostřednictvím e-mailu od kolegy Ing. P. S. Podle nejvyššího státního zástupce již sama tato okolnost bez dalšího svědčí o tom, že právě uvedeným způsobem obviněný T. Š. zjednal přednost obviněnému P. B. ve smyslu §128a tr. zák., neboť za přednost je třeba považovat jakékoli zvýhodnění dodavatele, i pokud jde o časový předstih, přičemž obviněný P. B. (míněn je zde ovšem zřejmě obviněný T. Š.) taktizoval s vyhlášením veřejné soutěže v době před koncem roku, protože kalkuloval s tím, že v tomto období nelze předpokládat obvyklé pracovní nasazení.
5. Nejvyšší státní zástupce se dále zabýval podstatou zadávací dokumentace ve smyslu §44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, když vzniklá situace podle jeho přesvědčení pomohla obviněnému P. B. zjistit, do jaké míry se vycházelo z jeho rozpočtů, respektive do jaké míry byly pozměněny. Tím měl získat výhodu oproti jiným uchazečům.
6. Dovolatel vyjádřil pochybnosti i nad způsobem, jakým byl proveden důkaz záznamy prostorových odposlechů, neboť odvolací soud tak učinil bez přečtení protokolu, který byl k zajištěnému úkonu pořízen, a vybral si jen některé záznamy z nosiče CD, takže nedošlo k provedení celého důkazu. O tom podle nejvyššího státního zástupce svědčí celková délka záznamů obsažených na nosiči CD založeném na č. l. 443 trestního spisu, která činí celkem kolem 12 hodin. Pokud tedy bylo podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 5. 2. 2015 započato s přehráváním zvukových záznamů v 14:15 hodin a veřejné zasedání bylo ukončeno v 16:00 hodin, a to včetně všech závěrečných návrhů, nemohlo dojít k přehrání celých záznamů, a to ani v části, kterou považuje obžaloba za významnou.
7. Podle názoru dovolatele je nutno velmi pečlivě hodnotit záznamy o prostorovém sledování ve spojení s dalšími důkazy, zejména pak se zajištěnými listinami a především s rozhodnutím Rady města Klášterce nad Ohří a výpisy e-mailové komunikace. Za situace, kdy podle nejvyššího státního zástupce odvolací soud zjistil skutečnosti, které nejen doplnily skutkový stav, ale podstatně ho změnily, měl věc vrátit soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jak dále dovolatel zdůraznil, z provedených důkazů je zřejmé, že obviněný P. B. zasahoval do tvořené projektové dokumentace ve snaze získat výhodu pro jím protežované obchodní společnosti, které měly zájem zúčastnit se realizace veřejných zakázek na zateplení školních budov vypsaných městem Klášterec nad Ohří. Nejvyšší státní zástupce považuje za důležité posuzovat jednání obviněných optikou jejich záměru před zásahem policejního orgánu, nikoli až optikou výsledku jednotlivých zakázek, jak to učinil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.
8. Rozsudek Okresního soudu v Chomutově tudíž byl podle dovolatele zatížen vadou tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, přičemž tato vada údajně zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Odvolací soud pak neodstranil zmíněnou vadu a jeho postupem byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
9. Vzhledem k výše uvedenému proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově a všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud jejich zrušením pozbydou podkladu. Dále navrhl Nejvyššímu soudu postup podle §265l odst. 1 tr. řádu, a to přikázat věc Okresnímu soudu v Chomutově k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
10. K podanému dovolání nejvyššího státního zástupce se z obou obviněných vyjádřil pouze obviněný T. Š., který prostřednictvím své obhájkyně sdělil, že nesouhlasí se závěry uvedenými v dovolání, považuje ho za neopodstatněné a ztotožňuje se s rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně. Podle názoru obviněného ani obsah nahrávek prostorových odposlechů nemůže zvrátit závěr soudu prvního stupně o zproštění viny obou obviněných. Obviněný nesouhlasí s tvrzením dovolatele, pokud jde o to, zda se odvolací soud řádně vypořádal se stěžejním důkazem obžaloby, tedy se záznamem prostorových odposlechů. Obviněný odkázal též na vyjádření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, podle kterého nemohl ve svém postavení žádným způsobem zasahovat do posouzení a hodnocení nabídek. Jak dále zdůraznil, celá argumentace nejvyššího státního zástupce de facto směřuje proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy provedené ve věci, a jako takovou ji nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně stanovených zákonem. Pokud jde o námitku nejvyššího státního zástupce, že důkaz nahrávkou prostorových odposlechů byl proveden bez přečtení protokolu, podle obviněného byl příslušný protokol součástí spisu a jeho obsah byl stranám znám, byl jim předložen k nahlédnutí a žádná ze stran na výzvu soudu výslovně nereagovala žádostí o doslovné přečtení obsahu protokolu. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
12. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Druhý z nich je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě nejvyšší státní zástupce napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání, tj. řádný opravný prostředek, podané proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, přičemž podle dovolatele v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatele je tak důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
13. Obecně lze konstatovat, že dovolání je možno podat s poukazem na tento důvod, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných norem hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
b) K námitkám nejvyššího státního zástupce
14. V první řadě je třeba uvést, že námitky, které uplatnil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, jsou z převážné části procesního charakteru a jako takové s ohledem na hmotně právní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídají. Dovolatel totiž brojil především proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily důkazy provedené ve věci, případně proti tomu, jakým způsobem provedly takové důkazy. To platí rovněž o tvrzení nejvyššího státního zástupce, v němž poukazoval na existenci údajného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nichž soudy nižších stupňů vycházely.
15. Přesto nad rámec uvedeného, pokud jde o stěžejní námitku dovolatele ohledně použitelnosti, způsobu provedení a hodnocení záznamů prostorových odposlechů jako klíčového důkazu v dané věci, Nejvyšší soud s poukazem na okolnosti vyplývající z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 T 110/2011, zdůrazňuje, že soud prvního stupně skutečně pochybil, jestliže tento důkaz neprovedl a nepřihlížel k němu s ohledem na jeho údajnou nezákonnost z důvodů blíže rozvedených v odůvodnění rozsudku. Toto pochybení pak napravil odvolací soud, který ve veřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2015 provedl zmíněný důkaz, jak vyplývá z protokolu o uvedeném veřejném zasedání (č. l. 1992 trestního spisu). Z téhož protokolu je rovněž patrné, že přítomná státní zástupkyně nijak neprotestovala proti způsobu, jakým byl proveden důkaz záznamem prostorových odposlechů, nevznesla k němu žádné námitky, neměla ani jakékoli návrhy na další doplnění dokazování (např. na přehrání jiných konkrétních pasáží záznamu). Naopak poté, co jí předseda senátu udělil slovo k přednesu odvolání a k závěrečným návrhům, uvedla, že „… je na okresním soudu, jestli vyzve dozorového státního zástupce, aby označil, která část z provedených odposlechů je ta rozhodná a která má být provedena, anebo tyto odposlechy vyhodnotí vcelku a bude poslouchat celou dobu tak, jak to bylo prakticky děláno tady, anebo jestli si soud sám vybere rozhodné části“. Jestliže tedy nyní nejvyšší státní zástupce namítá, že důkaz přehráním záznamů prostorových odposlechů nemohl být proveden celý, je to v rozporu s vyjádřením příslušné státní zástupkyně při veřejném zasedání odvolacího soudu a s protokolem o tomto veřejném zasedání, proti kterému dosud státní zástupce nevznášel žádné námitky.
16. Nicméně Nejvyšší soud má i přes výše uvedené za to, že v hmotně právním posouzení rozhodných skutkových okolností, jak ho učinily soudy nižších stupňů, lze spatřovat pochybení, pro která jejich dosud učiněná rozhodnutí nemohou obstát.
17. Jak již bylo shora zmíněno, na obviněné P. B. a T. Š. byla podána obžaloba pro organizátorství trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §10 odst. 1 písm. a) a §128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a organizátorství trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §10 odst. 1 písm. a) a §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (obviněný P. B.) a pro trestné činy pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (obviněný T. Š.). Soud prvního stupně po provedeném hlavním líčení oba obviněné zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, tj. proto, že skutky obsažené v obžalobě, jimiž měli obvinění spáchat výše označené trestné činy, nejsou trestnými činy.
18. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout důvody zproštění obžaloby podle §226 písm. a) a b) tr. řádu a jejich vzájemný vztah. Na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, soud zprostí obžalovaného obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu, jestliže nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, a podle §226 písm. b) tr. řádu, jestliže skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
19. Důvod zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu je dán tehdy, pokud soud po vyčerpání všech dosažitelných důkazů opatřených a provedených za součinnosti stran a na základě provedeného dokazování nemůže spolehlivě rozhodnout, že se vůbec stal skutek uvedený v žalobním návrhu, který je předmětem rozhodování v hlavním líčení, tedy, že se uskutečnilo to, co se uvádí v popisu skutku v podané obžalobě. Při zproštění podle §226 písm. a) tr. řádu se nevyžaduje prokázání, že se skutek nestal (viz rozhodnutí pod č. 13/1982 Sb. rozh. tr.). Pro použití tohoto zprošťujícího důvodu rovněž není nutné, aby se nestalo vůbec nic z toho, co uvádí žalobní návrh v popisu skutku. Postačí, když se nestalo to, co tvoří podstatu skutku (viz rozhodnutí pod č. 37/1989-II. Sb. rozh. tr.), ovšem při respektování zásad pro hodnocení totožnosti skutku (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2814).
20. Naproti tomu u důvodu zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu má soud za to, že se skutkový děj, který tvoří základ obžaloby, sice skutečně alespoň z podstatné části stal, protože došlo k tomu, v čem obžaloba spatřovala jednání a následek, tj. byla spolehlivě prokázána podstata skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat podle §220 odst. 1 tr. řádu, ale prokázaný skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, nenaplňuje všechny objektivní a subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2814). Podle judikatury tvoří základ skutku jednání, je-li prokázáno, avšak i když není prokázán následek (případně zavinění pachatele), není možno zprostit obžalovaného podle §226 písm. a) tr. řádu, ale je třeba užít důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. řádu (viz již zmíněné rozhodnutí pod č. 37/1989-II. Sb. rozh. tr.).
21. V nyní posuzované trestní věci ovšem není zcela zřejmé, jaký důvod zproštění obžaloby soudy nižších stupňů hodlaly uplatnit. Soud prvního stupně totiž dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož zásadní část žalovaného jednání obviněných, kterým měli oba podle státního zástupce spáchat trestné činy, se nepodařilo prokázat (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 5 až 7). Vzhledem k tomu by tedy bylo na místě oba obviněné zprostit obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu. Sám soud prvního stupně tyto myšlenky dále rozvedl na s. 53 odůvodnění svého rozsudku, kde konstatoval, že nebylo prokázáno, že by obviněný T. Š. jednal v úmyslu opatřit jinému (tj. obviněnému P. B., resp. První krušnohorské realitní kanceláři, s. r. o.) prospěch, nebyla vyvrácena obhajoba obviněných, že obviněnému P. B. byly informace poskytovány z titulu jeho členství v pracovní skupině, a nebylo prokázáno, že došlo ke zvýhodnění obviněného P. B. (případně První krušnohorské realitní kanceláře s. r. o.) způsobem popsaným v obžalobě a že by obviněný T. Š. vykonával svou pravomoc v rozporu se zákonem, tím méně pak v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Přitom uvedené rozhodné skutečnosti nepovažoval soud prvního stupně za prokázané mimo jiné proto, že z nesprávných důvodů nepoužil klíčový důkazní prostředek v podobě záznamů prostorových odposlechů. Takovéto odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je třeba považovat za vnitřně rozporné, neboť – jak již bylo výše uvedeno – pro použití důvodu zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu není nutné, aby se nestalo vůbec nic z toho, co uvádí žalobní návrh v popisu skutku, ale postačí, že se nestalo to, co tvoří jeho podstatu. Soud by však v případě zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu musel vycházet ze skutečnosti, že se žalovaný skutek stal, avšak nenaplňuje znaky žalovaného trestného činu, a to např. jen proto, že nebyl zjištěn úmysl přesahující objektivní stránku žalovaného trestného činu. Předpokladem k použití posledně zmíněného důvodu zproštění obžaloby však bylo, aby soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož se stalo jednání, které bylo obviněným kladeno za vinu a které je podstatou žalovaného skutku a trestných činů které měly být skutkem spáchané. Nicméně soud prvního stupně zde dospěl k opačnému skutkovému závěru, protože – jak vyplývá i z již zmíněné úvodní pasáže odůvodnění jeho rozsudku na s. 5 až 7 – soud považoval za neprokázanou právě podstatnou část skutkových okolností týkajících se takového jednání obou obviněných, kterým měly být spáchány žalované trestné činy. Vzhledem k tomuto závěru, kdyby byl správný, přicházelo v úvahu zproštění obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. řádu, a nikoli podle §226 písm. b) tr. řádu.
22. Odvolací soud sice napravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v nevyužití důkazního prostředku v podobě záznamů prostorových odposlechů a provedl jimi důkaz. Náležitě též zdůvodnil, proč bylo namístě jej provést (na s. 9 a 10 usnesení odvolacího soudu), přičemž předtím reprodukoval zevrubnou argumentaci k této otázce užitou v odvolání státní zástupkyně, na kterou lze též pro její přesvědčivost odkázat, zejména pokud jde o interpretaci stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, publikovaného ve svazku č. 59 na s. 607 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Pak ovšem odvolací soud věnoval tomuto důkaznímu prostředku pouhý jediný odstavec, v němž jej jenom povšechně reprodukoval, prakticky nijak jej nehodnotil, a to ani ve spojitosti s dalšími důkazy provedenými též v řízení před soudem prvního stupně, a vůbec neuvedl, jaká jsou tedy skutková zjištění, která po takovém doplnění dokazování učinil. Přitom odvolací soud takto postupoval při vědomí, že soud prvního stupně považoval podstatu skutku za neprokázanou právě s ohledem na nevyužití záznamů prostorových odposlechů, jak bylo zmíněno shora. Jestliže tedy odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné, potvrdil tím i důvod zproštění obžaloby uvedený v §226 písm. b) tr. řádu. V tomto směru ovšem odvolací soud vůbec nevysvětlil, zda případná tvrzení uvedená v obžalobě, jež soud prvního stupně nepovažoval za prokázaná s ohledem na nevyužití záznamů prostorových odposlechů, odvolací soud rovněž pokládá i přes přehrání těchto záznamů za neprokázaná a proč tomu tak je, nebo jestli je shledal prokázanými, popřípadě z jakých důvodů, i když byl žalovaný skutek tímto dokazováním prokázán, ho nepovažuje za trestný čin a setrvává tak (byť z jiných důvodů) na důvodu zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. Odvolací soud pak neučinil vůbec žádný závěr stran toho, které zákonné znaky žalovaných trestných činů nebyly naplněny a proč tomu tak je, i když se změnila skutková zjištění ve srovnání s těmi, z nichž vycházel soud prvního stupně.
23. Tyto skutečnosti spolu s dalšími dílčími otázkami týkajícími se skutkového stavu pak vyžadovaly od soudů nižších stupňů hlubší rozbor, přičemž bylo třeba podrobněji rozvést, které důkazní prostředky včetně listinných důkazů vzaly soudy v úvahu, jak je hodnotily, z kterých vycházely a z kterých nikoli a proč. Teprve na řádně zjištěný skutkový stav bylo možno použít příslušné normy trestního práva hmotného a buď uznat obviněné vinnými žalovanými či jinými trestnými činy, anebo rozhodnout o zproštění obžaloby. Těmito zásadami se však zejména odvolací soud neřídil, když pouze ve stručnosti na s. 10 odůvodnění svého usnesení uvedl, že pokud jde o obsah zmíněných záznamů prostorových odposlechů, neshledal v nich nic, co by mohlo zvrátit závěry soudu prvního stupně. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu tak nelze zjistit, co přesně vzal za prokázané z jednání kladeného obviněným za vinu a co naopak nikoli, a jak se skutkový stav změnil oproti tomu, k němuž dospěl soud prvního stupně. Přitom, jak lze vyvodit z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, z jím provedeného důkazu bylo zjištěno minimálně to, že dne 9. 2. 2008 obvinění spolu skutečně mluvili o předmětné zakázce, a to včetně případných změn projektu, přičemž obviněný P. B. převzal od obviněného T. Š. projektovou dokumentaci. Zmíněné skutečnosti však odvolací soud žádným způsobem nezhodnotil.
24. Z uvedeného vyplývá, že není vůbec jasné, jaký byl skutek, který vzaly soudy nižších stupňů za prokázaný, a jaké hmotně právní závěry učinily vzhledem k takto prokázanému skutku, zejména proč není trestným činem. Proto ani Nejvyšší soud nemůže relevantně posoudit, zda a v jakých směrech soudy nižších stupňů pochybily při výkladu a použití hmotného práva, jestliže není vůbec zřejmé, na jaký skutek bylo třeba použít rozhodnou hmotně právní úpravu. V tom lze spatřovat vady částečně odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a protože je neodstranil ani odvolací soud, který tak mohl učinit z podnětu důvodně podaného odvolání státní zástupkyně, byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
V. Závěrečné shrnutí
25. Nejvyšší soud proto vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem vyhověl zčásti důvodně podanému dovolání nejvyššího státního zástupce. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 5 To 196/2014, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 T 110/2011, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
26. V rámci nového projednání a rozhodnutí věci je přitom soud prvního stupně a případně i soud druhého stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto usnesení Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. řádu). Bude tedy na soudu prvního stupně, aby při opakovaném projednání věci navázal na dosavadní řízení, provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, a to včetně záznamů prostorových odposlechů. Dále je třeba, aby náležitě odůvodnil, které skutečnosti vzal za prokázané a na základě jakých důkazů, a na takto řádně zjištěný skutkový stav potom použil příslušná trestněprávní ustanovení. V tomto směru ovšem za daného stavu nemůže Nejvyšší soud předjímat jakékoli právní závěry.
27. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud sám odstranit ani ve veřejném zasedání, podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu rozhodl o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.