ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1231.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1231/2016-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovoláních, která podali obvinění J. P. a PhDr. T. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 6 To 595/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 188/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného PhDr. T. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 8 T 188/2014, byl obviněný J. P. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině jednak trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, pod bodem 2) výroku o vině jednak zločinem padělání a napodobení díla výtvarného umění podle §271 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl obviněnému J. P. podle §271 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku o trestu. Dále bylo obviněnému J. P. podle §228 odst. 1 tr. řádu uloženo, aby na náhradu škody zaplatil poškozeným I. L. částku ve výši 632 250 Kč a J. Z. částku ve výši 516 000 Kč, oba poškození byli se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný PhDr. T. M. byl pod bodem 3) výroku citovaného rozsudku uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce soudního znalce v oborech ekonomika, odvětví ceny a odhady ve výtvarném umění, a školství a kultura, odvětví výtvarné umění, na dobu 24 měsíců. Dále bylo obviněnému PhDr. T. M. podle §228 odst. 1 tr. řádu uloženo, aby na náhradu škody zaplatil poškozeným I. L. částku ve výši 28 000 Kč a J. Z. částku ve výši 6 000 Kč. Oba poškození byli se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Jednání obviněného J. P. pod bodem 1) výroku o vině spočívalo ve stručnosti v tom, že v roce 2007 (v konkrétně stanovených dnech) v O. v Aukční a prodejní galerii AAA, s. r. o., prostřednictvím S. P. B. prodal s nepravdivou legendou o původu nejméně 4 kusy obrazů, které vydával za obrazy známých českých malířů Bohumíra Matala, Františka Grosse, Františka Foltýna a Rudolfa Kremličky, ač tyto obrazy sám předtím namaloval na předem připravená dříve použitá plátna na motivy uvedených malířů, signoval je jejich podpisy, aby navodil dojem originálních děl, čímž způsobil RNDr. P. K., CSc., škodu ve výši 55 000 Kč. Podle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2) výroku o vině obviněný v blíže neurčené době od září 2010 do října 2013 na různých místech České republiky, převážně ve Z. kraji, shora uvedeným způsobem namaloval dalších celkem 199 kusů obrazů, jež s různými legendami vydával za díla předních valašských malířů, zejména pak Františka Podešvy, Aloise Schneiderky, Karla Hofmana, a dalších významných českých malířů, jako jsou Joža Uprka, Augustin Mervart, Oldřich Blažíček, Alois Kalvoda, Jindřich Veselka, Kamil Lhoták, František Gross či Karel Černý, následně je prodával či jinak uváděl do oběhu sám nebo prostřednictvím dalších osob (zejména M. K., M. P., S. P. B. a V. J.), obrazy prodával především I. L. (nejméně 71 kusů), J. Z. (nejméně 49 kusů), v rámci předstíraného převodu podle §158c tr. řádu policistovi vystupujícímu pod krycím jménem P. J. (4 kusy), JUDr. Ing. K. N., Ph.D. (2 kusy), J. W. (nejméně 1 kus) a V. T. (1 kus). Pod bodem 3) téhož výroku obviněný PhDr. T. M. v blíže neurčené době nejméně od 12. 7. 2011 do 30. 8. 2013 ve V. jako soudní znalec pro obory ekonomika, odvětví ceny a odhady ve výtvarném umění, a školství a kultura, odvětví výtvarné umění, vyhotovil nejméně 35 znaleckých posudků (konkrétně označených), které vykazovaly závažné vady obsahové, především pokud jde o podstatnou informaci o pravosti díla, ač byly vypracovány na falzifikáty těchto děl.
3. Tento rozsudek napadli obvinění J. P., PhDr. T. M. a poškozený I. L. odvoláními, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2016 usnesením pod sp. zn. 6 To 595/2015, tak, že všechna zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. řádu.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podali obvinění J. P. a PhDr. T. M. prostřednictvím svých obhájců dovolání, a to shodně z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
a) Dovolání obviněného J. P.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. P. po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení poukázal na nesprávné právní posouzení skutku jako úmyslného trestného činu podvodu, ač v průběhu celého trestního řízení nebylo prokázáno, že by s podvodným úmyslem vydával jím namalované obrazy za pravé. Současně namítl i zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozené právní závěry a opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů soudy obou stupňů.
6. Shrnul svou dosavadní obhajobu s tím, že jím namalované obrazy byly toliko inspirované tvorbou tzv. valašských mistrů, nikdy je však nevydával za pravá díla těchto malířů, ani je nemaloval tak, aby byly s nimi zaměnitelné. Prodával je prostřednictvím M. K., který mu nikdy neřekl, za jakou částku je skutečně přenechával dalším zájemcům, ani co jim sděloval o původu obrazů. Obviněný M. K. nikdy netvrdil, že jde o originály, avšak nepřiznal mu, že on sám je jejich autorem. O tom, že mu nepředával originály, svědčí nízká cena, kterou za obrazy dostával, která dokonce mnohdy ani nepokrývala jeho náklady na vytvoření obrazu a byla jen o nemálo vyšší než cena reprodukcí běžně dostupných v obchodní síti (např. IKEA).
7. Též I. L. muselo být zřejmé, že se nejedná o originály obrazů, neboť se sám prezentoval jako znalec umění. Také vzhledem k prodejní ceně, za kterou mu obviněný obrazy prodával, mu muselo být zřejmé, že se nejedná o skutečná díla původních autorů. O výši ceny, za kterou prodával obrazy M. K. I. L. a J. Z., se obviněný dozvěděl až v průběhu trestního řízení. Pokud jim M. K. prodával obrazy za cenu pouze o něco málo nižší, než byla cena originálů a současně prodávané obrazy také za originály vydával, nemohl to obviněný žádným způsobem ovlivnit. Obviněný se domníval, že obrazy budou využity jako dekorace v hotelech a restauracích. Za svou velkou chybu považoval, že I. L. podepsal spoustu bianko papírů, na které si pak sám o své vůli I. L. dopsal prohlášení o originalitě děl.
8. Dále poukázal na závěry znaleckého posudku PhDr. Petra Pavliňáka, podle kterých jsou obrazy, jejichž autorství je připisováno obviněnému, snadno rozeznatelné od originálu, též signace těchto obrazů není kopií originální signatury uvedených malířů. I pro poučeného laika s ohledem na závěry uvedeného znaleckého posudku bylo snadno rozpoznatelné, že uvedené obrazy nejsou originální díla shora zmíněných autorů, tomu ostatně svědčilo i rozmístění obrazů ve veřejně přístupných prostorách provozoven restaurací a hotelů.
9. Obviněný dále poukázal na to, že si I. L. a J. Z., kteří museli vědět, že prodávané obrazy nejsou originály, nechali zpracovat znalecké posudky spoluobviněným PhDr. T. M. To podle něj svědčí o tom, že právě tyto osoby chtěly předmětné obrazy vydávat za pravé a se značným ziskem je prodávat.
10. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci dovolatel považuje úsudek soudu, že všechny policejním orgánem zajištěné obrazy jsou falza. V hlavním líčení se k autorstvím jednotlivých obrazů detailně vyjádřil, stejně tak i poškození J. Z. a I. L. označili některé obrazy za originály, přičemž mu do současné chvíle není známo, jak soud o zajištěných obrazech podle §80 odst. 1 tr. řádu rozhodl.
11. Dovolatel rovněž vyjádřil pochybnosti nad procesním postavením M. K. toliko jako svědka, když ze zjištěných skutkových okolností vyplývá, že by jeho jednání mělo být hodnoceno jako pomoc k trestnému činu podvodu nebo měl být stíhán jako spolupachatel.
12. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. řádu napadená rozhodnutí zrušil, event. aby podle §265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl rozsudkem, aniž by však navrhovaný výrok specifikoval.
b) Dovolání obviněného PhDr. T. M.
13. Obviněný PhDr. T. M. po shrnutí rozhodnutí soudů nižších stupňů v rámci podaného dovolání namítl, že přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku je možné spáchat pouze úmyslně, avšak skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nenaplňuje zákonné znaky uvedeného přečinu a „zakládá odpovědnost za následek, nikoli za trestně postižitelné jednání“. Zdůraznil přitom, že neměl důvod úmyslně podávat nepravdivé znalecké posudky, neznal se se spoluobviněným J. P., jeho synem ani se svědkem M. K. Dále popsal, proč uvěřil tomu, že se jedná o originály obrazů (zejména s přihlédnutím k záměrným postupům, které použil spoluobviněný J. P. za účelem vytvoření patiny).
14. Obviněný PhDr. T. M. také upozornil, v čem byla jeho práce rozdílná od možností, jež měl soudní znalec přibraný orgány trestního řízení PhDr. Petr Pavliňák. Nemohl posoudit práci falzifikátora, neviděl soubor děl najednou, neměl důvod i s ohledem na cenu originálů a nákladů na pořízení padělků pochybovat, že jde o pravá díla. Při znaleckém zkoumání si nemohl ani dovolit destrukční zkoušky, neboť na rozdíl od soudního znalce nemohl obrazy poškodit. Rozhodně přitom popřel, že by v hlavním líčení připustil, že jde o padělky, naopak i při zhlédnutí děl v jednací síni měl za to, že jde o originály, z čehož též vyplývá, že kvalita padělků musela být vysoká, neboť to nepoznal ani on ani celá řada soudem vyslechnutých svědků, kteří se problematikou dlouhodobě zabývají. Stále má za to, že se znalec PhDr. Petr Pavliňák při posouzení řady obrazů zmýlil, pokud je vydával za padělky, jasno by v tom mohl udělat nový ústavní znalecký posudek Akademie výtvarných umění v Praze. Poukázal také na rozdílnost při vypracovávání znaleckých posudků z exaktních oborů a posudků v oblasti umění.
15. Tento dovolatel trval na tom, že rozhodně nebylo ničím prokázáno, že by úmyslně vyhotovoval nepravdivé znalecké posudky, nebyl s tím ani srozuměn. Soudy se nevypořádaly ani s problematikou omylu ve smyslu §18 tr. zákoníku, zejména pak odst. 4 tohoto ustanovení. Připustil, že u něj není vyloučeno zavinění z nevědomé nedbalosti, neboť sice nerozpoznal, že nejde o originály, ale při zachování náležité míry opatrnosti to rozpoznat mohl a měl.
16. S ohledem na výše uvedené proto obviněný PhDr. T. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě i rozsudek soudu prvního stupně včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Ostravě znovu projednat a rozhodnout.
c) Vyjádření k dovoláním a replika
17. Takto podaná dovolání byla zaslána Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se k nim vyjádřilo prostřednictvím státní zástupkyně JUDr. Ingrid Záhorové Nedbálkové. K námitkám uplatněným J. P. státní zástupkyně předně uvedla, že ani jednu z nich nejde podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť obviněný jejich prostřednictvím napadá výlučně soudy učiněná skutková zjištění. Vyjádřila přesvědčení, že snahou obviněného J. P. bylo vyrobit dokonalá falsa, pokud by tomu tak nebylo, neprodával by je pod smyšlenou legendou, neoznačoval by je podpisem jiných autorů, nemaloval by je na použitá stará plátna a nezasazoval by je do starožitných rámů. Všechny námitky obviněného tak pouze spočívají ve zpochybňování skutkového děje, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, a ve vlastním způsobu interpretace provedených důkazů. Naproti tomu obviněný PhDr. T. M. podle jejího přesvědčení právní námitky ve svém dovolání uplatnil, když zpochybnil naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu. Pokud však sám obviněný PhDr. T. M. přiznal, že obrazy nezkoumal natolik pečlivě, jak měl, připustil eventualitu toho, že v takovém případě musel počítat (být srozuměn) s tím, že jeho znalecký závěr bude vadný. Obviněný se neměl spoléhat na tvrzení předkladatelů obrazů o jejich pravosti, ale měl díla podrobit pečlivému znaleckému zkoumání. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání obviněného PhDr. T. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud tato rozhodnutí učinil podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
18. Toto vyjádření zaslal Nejvyšší soud obhájcům obviněných k případné replice. Této možnosti do okamžiku konání neveřejného zasedání využil pouze obviněný PhDr. T. M., který prostřednictvím svého obhájce uvedl, že setrvává na své obhajobě. Pokud v průběhu trestního řízení připustil, že se zřejmě mýlil, bez dalšího to neznamená, že byl s trestněprávním následkem srozuměn. Zdůraznil, že pro znalecké zkoumání výtvarného umění neexistují žádné právní předpisy. Vyjádřil přesvědčení, že tvrzení státní zástupkyně týkající se jeho údajného zavinění ve formě nepřímého úmyslu by nemělo před dovolacím soudem obstát.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu .
20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.
21. Obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
22. Předně je na místě uvést, že obvinění sice formálně deklarovali dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měli na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhali přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí jejich řádných opravných prostředků, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím podle obviněných dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvedené pochybení obviněných spočívající v neuvedení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ovšem dovolací soud nepovažuje za natolik zásadní, aby jen proto dovolání odmítl, neboť by takový postup byl přepjatým formalizmem. Proto se dále zabýval tím, nakolik je naplněn jimi skutečně uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) ve spojitosti s písm. l) tr. řádu.
b) K dovolání obviněného J. P.
23. Pokud jde o námitky obviněného J. P. prezentované v jeho dovolání, je třeba předně uvést, že jsou pouze opakováním argumentace užité již v předchozím průběhu trestního řízení, s níž se dostatečně vypořádal již soud prvního stupně, stejně tak i soud druhého stupně, neboť byly obsaženy i v odvolání podaném tímto obviněným. Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
24. Ačkoli obviněný J. P. deklaroval, že v jemu přisuzovaném jednání absentuje úmysl, čímž by snad (formálně) naplnil jím uplatněný dovolací důvod, nelze přehlédnout, že konkrétní podstatu uplatněných námitek tvoří ve skutečnosti výlučně zpochybňování skutkového stavu, k němuž dospěly soudy nižších stupňů po řádně provedeném dokazování. Soudy pečlivě popsaly, jak obviněný obrazy vytvořil a následně prodal, a to od počátku v podobě pořízení použitých pláten ve starých rámech, na která posléze maloval svá vlastní díla, jež podepisoval jménem nikoliv svým, ale jménem jiných umělců (zejména Františka Podešvy, Aloise Schneiderky, Karla Hofmana, Augustina Mervarta, Oldřicha Blažíčka, Kamila Lhotáka, Karla Černého a dalších), aby vytvořil zdání, že tyto obrazy vytvořili tito známí malíři. Podkladem zjištění soudů nižších stupňů byly výpovědi svědků M. K., I. L. a J. Z., kteří uvedli, že jim obviněný nikdy neřekl, že je autorem těchto děl, naopak vytvářel o jejich původu různé legendy, ať se již jednalo o tvrzení, že pochází z pozůstalostí nebo z galerií či starožitnictví. Obviněný si byl dobře vědom toho, že prodával obrazy s patinou a nápodobou signatury známých autorů, které sám vytvářel tak, aby budily zdání originálů, zároveň výslovně kupující neinformoval o svém autorství, právě naopak při jejich nabízení vytvářel nepravdivé legendy o jejich nabytí. Soudy nižších stupňů na základě dostatečně rozsáhlého dokazování proto důvodně dospěly k závěru, že obviněný J. P. napodoboval díla, neboť záměrně používal při jejich tvorbě výtvarnou techniku, styl, projevy a kompozice výtvarných projevů jiných autorů v úmyslu tato díla uvádět do oběhu prostřednictvím dalších osob, které oklamal a které nevěděly, že se jedná o padělky. Pokud navíc tímto způsobem v kupujících vyvolal představu, že dílo může být originálem, není rozhodné, že prodejní cena jím nabízených děl se odlišovala od tržní ceny originálů, protože cena v konkrétním případě mohla být z pohledu kupujícího ovlivněna dalšími okolnostmi (např. neznalostí prodávajícího, vyhodnocením míry rizika, že o originál nejde, časovým hlediskem – tlakem na okamžitý prodej apod.).
25. Stejně tak nelze přisvědčit dovolateli v naplnění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, resp. správně mezi zjištěním soudů a obsahem provedených důkazů, jde-li o pravost zkoumaných děl výtvarného umění. O tom, že všechny obrazy zajištěné policejním orgánem nejsou napodobeninami originálních děl, vypovídal pouze obviněný J. P., který současně touto výpovědí uplatňoval svoji obhajobu, jíž soudy nižších stupňů důvodně neuvěřily. Soudy totiž své odlišné stanovisko opřely zejména o znalecký posudek zpracovaný v trestním řízení PhDr. Petrem Pavliňákem, který bez jakýchkoliv pochybností uvedl, že všech 203 ks obrazů označených ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou falza a jejich autorem je obviněný J. P. Znalec k tomu dospěl na základě podrobného zkoumání jednotlivých děl, popsal metody znaleckého zkoumání a postupy, které ho vedly k těmto závěrům. Za této situace neměl soud prvního stupně důvod pojmout jakoukoli pochybnost o správnosti názoru znalce. Okresní soud se též vyjádřil k otázce určování autorství osobou obviněného v průběhu trestního řízení a na straně 14 svého rozsudku pečlivě vysvětlil, proč neuvěřil vyjádření obviněného, že je autorem jen některých obrazů. Jedním z důvodů nevěrohodnosti obhajoby obviněného byly i její účelové změny v průběhu trestního řízení. Nelze tak konstatovat rozpor mezi provedenými důkazy ohledně pravosti zkoumaných děl a provedenými důkazy, natož pak rozpor extrémní, protože soud prvního stupně zcela řádně veškeré důkazy vyhodnotil, nijak je nedezinterpretoval a důvodně vycházel z jediného znaleckého posudku provedeného v trestním řízení k této otázce, o němž nevznikly žádné pochybnosti.
26. Byť obviněný J. P. formálně namítal absenci zavinění ve formě úmyslu, tedy nesprávné hmotněprávní posouzení, jeho výhrady vycházely z jiného skutkového stavu, než který byl soudy nižších stupňů zjištěn na základě poměrně rozsáhlého dokazování. Při zkoumání skutkového stavu soudy nižších stupňů měly k dispozici nejen označený znalecký posudek PhDr. Petra Pavliňáka, ale též výpovědi svědků. Důvodně dospěly k závěru, že obviněný J. P. záměrně vytvářel napodobeniny děl známých autorů a věděl přitom, že tyto obrazy budou dále jako pravé distribuovány, což bylo též smyslem jejich vzniku. Jeho námitky v uvedeném směru jsou tak skutkové povahy, obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, vytváří vlastní verzi průběhu skutkového děje, kterou ale soudy posoudily jako vyvrácenou provedenými důkazy. Vlastní dovolací argumentace obviněného ve vztahu k formě zavinění proto neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádnému jinému důvodu v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Obviněný se tak uvedeným způsobem do volával aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového stavu, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. V takových případech nemůže být naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .
27. Pokud jde o námitku ohledně procesního postavení M. K., je možné pouze připomenout, že dovolacímu soudu, stejně jako soudům nižších stupňů, nepřísluší hodnotit okolnosti, pro které se příslušný státní zástupce rozhodl jej nestíhat a nepostavit před soud. Trestní řízení je ovládáno mimo jiné zásadou obžalovací (viz §2 odst. 8 tr. řádu), jejíž podstatou je rozdělení procesních funkcí mezi různé procesní subjekty, mezi obžalobu, obhajobu a soud (oproti dřívějšímu feudálnímu inkvizičnímu procesu založenému na vyšetřovací zásadě, v němž všechny uvedené procesní funkce byly soustředěny u soudu – srov. k tomu např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 170 a násl.). Trestní stíhání před soudem je tak možné jen na základě obžaloby (popř. návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu, byla-li taková dohoda v přípravném řízení sjednána – dále pro tento bod odůvodnění zkráceně jen „obžaloba“), platí princip „bez žalobce není soudce“ ( nemo iudex sine actore ). Z toho též vyplývá, že soud může rozhodnout jen o vině konkrétního obviněného pro skutek, který je mu státním zástupcem obžalobou předložen, o žádném jiném skutku téže osoby, popř. tomtéž skutku jiné osoby nebo jiném skutku jiné osoby, rozhodovat nesmí, jak vyplývá i z §220 odst. 1 tr. řádu (více k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2719 a násl.). Záleží tak výlučně na státním zástupci, koho a pro jaký skutek bude stíhat, tedy koho obviní ze spáchání trestného činu a postaví jej pro takový čin před soud. Do této výlučné pravomoci nemůže soud (ani dovolací) státnímu zástupci jakkoliv zasahovat. Na uvedeném nic nemění, že i státní zástupce musí jednat v souladu s dalšími základními zásadami ovládajícími trestní řízení, především pak v souladu s principem legality (§2 odst. 3 tr. řádu), která je projevem zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. řádu) do zahájení řízení a obsahuje jak funkci iniciační (odhalování trestných činů a zahájení jejich stíhání), tak funkci akuzační (předání věci k rozhodnutí o vině a případně i trestu k tomu oprávněnému orgánu, jímž je soud). Náprava případných pochybení státního zástupce spočívajících v nesplnění vlastních povinností zahájit trestní stíhání, ač k tomu byly zákonné důvody, je možná jen prostředky k tomu určenými právním řádem (srov. zejména tzv. vnitřní a vnější dohled podle §12c a následujících zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů). Pokud M. K. nebyl v nyní projednávané věci postaven státním zástupcem před soud jako obviněný, nemohl jej soud předvolat a vyslechnout jinak než jako svědka (stejně by tomu bylo i v případě, že by sice tato osoba stíhaná byla, ale v samostatném řízení, popř. sice by byla původně stíhaná ve společném řízení, ale následně by došlo k vyloučení její věci ze společného řízení podle §23 odst. 1 tr. řádu). Soudy nižších stupňů proto nijak nepochybily, pokud M. K. vyslechly v procesním postavení svědka, následně jeho výpověď náležitě hodnotily i s přihlédnutím ke všem ostatním provedeným důkazům. Obviněnému bylo také umožněno se k jeho výpovědi vyjádřit a bylo na obhajobě, aby případně předložila takové argumenty, jimiž by přesvědčila soud o jeho nevěrohodnosti.
28. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. P. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
c) K dovolání obviněného PhDr. T. M.
29. Podstata námitek obviněného PhDr. T. M. spočívala v tvrzení, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako úmyslný přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, neboť rozhodně nejednal úmyslně, mohl jednat nejvýše z nevědomé nedbalosti, protože měl (mylně) za to, že obrazy jsou skutečnými originály. Soudy nižších stupňů se podle něj ani nezabývaly možností skutkového úmyslu ve smyslu §18 odst. 4 tr. zákoníku. Dále obviněný upozornil, že posudky v oblasti umění nejsou exaktní jako v některých jiných oborech. Nesouhlasil ani se způsobem provádění dokazování, zejména pokud jde o hodnocení důkazů a též pokud jde o rozsah dokazování v tom směru, že soudy nižších stupňů neprovedly výslech svědka J. H., jehož výpověď byla přečtena podle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, ač pro takový postup nebyly splněny podmínky.
30. Z tohoto stručného shrnutí obsahu dovolání je zřejmé, že část přednesených námitek obviněného PhDr. T. M. neodpovídá uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Jde o ty výhrady, jimiž dovolatel napadl způsob hodnocení důkazů, resp. procesního postupu zvoleného soudy nižších stupňů v průběhu dokazování. K tomu přiměřeně platí, co bylo uvedeno shora k dovolání obviněného J. P.
31. Pokud jde o námitku nenaplnění znaku zavinění ve formě úmyslu, je na místě připomenout příslušná znění trestního zákoníku a jejich výklad. Přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jako znalec podá nepravdivý, hrubě zkreslený nebo neúplný znalecký posudek, pak má být potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Nestanoví-li ustanovení ve zvláštní části trestního zákoníku výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti, je k trestní odpovědnosti za trestný čin třeba úmyslného zavinění (§13 odst. 2 tr. zákoníku). Přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku je tak možno spáchat jenom úmyslně, zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu se musí vztahovat na všechny deskriptivně-objektivní znaky skutkové podstaty. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Naproti tomu podle §16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
32. Obviněný PhDr. T. M. byl uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku, protože jako znalec podal nepravdivý znalecký posudek (ze tří alternativ tak byla zvolena první). Obviněný v dovolání nenamítal nenaplnění znaků objektivní stránky, tedy že podával své posudky jako znalec a že znalecké posudky byly nepravdivé, což bylo prokázáno znaleckým posudkem PhDr. Petra Pavliňáka. Pokud snad i tuto okolnost chtěl namítnout (tvrzením, že se znalec PhDr. Petr Pavliňák mohl zmýlit, že pravost obrazů může definitivně posoudit jen Akademie výtvarných umění), šlo o námitku skutkovou, k níž dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jak již bylo uvedeno. Obviněný však především nesouhlasil s tím, že by jako znalec nepravdivé znalecké posudky podával úmyslně. Argumentoval přitom zejména kvalitou padělků, dobrou imitací pravosti děl, použitou patinou, malbou na stará plátna, vkládáním obrazů do starých rámů, nízkou cenou falzifikátů, u nichž se padělání v podstatě nevyplácí, nemožností porovnat celý soubor obrazů najednou a užít přitom destrukční metody. Soud prvního stupně, jemuž přisvědčil i soud druhého stupně, dospěl k závěru, že obviněný jednal nepřímo úmyslně, neboť věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem na řádném výkonu znalecké činnosti, a pro případ, že tento zájem ohrozí, byl s tím srozuměn.
33. Soudy nižších stupňů při zkoumání zavinění obviněného správně vycházely z toho, že znalec si musel být vědom alespoň možnosti, že předkládané obrazy nemusí být pravé, ale může jít o padělky. Ostatně v tom tkvěla podstata práce obviněného PhDr. T. M. jako znalce, neboť to byl on, kdy byl požádán o zpracování znaleckého posudku k posouzení, zda se jedná o originální díla či jejich napodobeniny a měl zpracovat odborné stanovisko. Většina argumentů předložených obviněným se s touto výchozí premisou soudů míjí, není možné jim přisvědčit (nepočítal s tím, že by někdo takové obrazy padělal, neměl o jejich pravosti pochybnosti, spoléhal se na tvrzení předkladatele apod.), neboť pak by nebylo vůbec účelné předkládat mu obrazy ke zkoumání, postrádalo by smysl, aby se na něj jako na znalce v tomto oboru někdo obracel k posouzení této otázky. Jinými slovy znalec při posouzení pravosti obrazu musí vždy předpokládat, že jsou možné obě varianty, tedy že obraz je pravý, jakož i že obraz je padělkem či napodobeninou originálu. Z důvodů výslovně uvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na stranách 29 až 30, s nimiž se zcela ztotožnil i soud druhého stupně (strany 4 až 5 napadeného usnesení), důvodně dospěly soudy nižších stupňů k závěru o naplnění jak vědomostní složky zavinění, tak i složky volní v podobě srozumění, kterou se odlišuje úmysl od nedbalosti.
34. Je pravdou, že posuzování hranice mezi úmyslem nepřímým ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a vědomou nedbalostí podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není v praxi snadné. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka ve formě alespoň srozumění. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit ani s tím není srozuměn, pouze se bez přiměřených důvodů spoléhá, že následek nezpůsobí. Při posuzování odlišností mezi vědomou nedbalostí a eventuálním úmyslem je třeba hodnotit, zda důvody, pro které se pachatel spoléhá, že trestněprávní následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání na náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, ale s eventuálním úmyslem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 236). O takové důvody, na které se mohl obviněný oprávněně spolehnout (výhodnost padělání, tvrzení předkladatele apod.), však v daném případě rozhodně nešlo, protože takové důvody nemohou nikdy být pro znalce vodítkem při posuzování pravosti děl. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný PhDr. T. M. jako znalec v relativně krátkém časovém období posuzoval pravost několika desítek obrazů, které mu byly předkládány stále stejnými osobami, bez jakéhokoli reálného důvodu spoléhal na jejich tvrzení, že se jedná o originály, přesto obrazy nepodrobil žádnému bližšímu zkoumání ohledně jejich pravosti. Přitom ze závěrů znaleckého posudku PhDr. Petra Pavliňáka jednoznačně vyplynulo, že bylo v možnostech obviněného rozpoznat, že obrazy byly více či méně zdařilými napodobeninami originálních obrazů, pokud by dostál svým povinnostem znalce. Pokud tedy obviněný zcela rezignoval na tyto své povinnosti osoby odborně způsobilé a bez dalšího uvěřil tvrzením o pravosti jemu předkládaných obrazů, musel být minimálně srozuměn s tím, že závěry jeho znaleckých zkoumání nemusí odpovídat realitě. Neobstojí ani námitky, že se spoléhal na to, že obrazy byly zasazeny do starých rámů, namalovány na stará plátna, byla na nich vytvořena patina budící zdání stáří obrazů, neboť i v laické veřejnosti je obecné povědomí, že právě takovýchto technik pachatelé této trestné činnosti hojně využívají (jako třeba jeden z celosvětově nejznámějších pachatelů této trestné činnosti H. V. M., nizozemský padělatel starých holandských mistrů, který působil v první polovině 20. století). Tím spíše si toho musí být vědom odborník, znalec, který se při své znalecké činnosti zaměřuje právě na oblast posuzování pravosti děl výtvarného umění. V tomto směru ovšem obviněný PhDr. T. M. vůbec nedostál svým povinnostem i důvěře v jeho odborné schopnosti, ač mohl snadno poznat, že předložená díla nejsou originálními obrazy tvrzených autorů, jak na to přesvědčivě upozornil ve svém znaleckém posudku PhDr. Petr Pavliňák.
35. Pokud jde o možnost použití ustanovení §18 odst. 4 tr. zákoníku, pak nezbývá než dodat, že soudy nižších stupňů ho zcela správně nepoužily. V citovaném ustanovení se uvádí, že kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Okolnosti vylučující protiprávnost jsou upraveny v ustanovení §28 a následujících tr. zákoníku, jsou jimi krajní nouze, nutná obrana, svolení poškozeného, přípustné riziko a oprávněné použití zbraně, nejde však o výčet uzavřený, dovozují se i další okolnosti vylučující protiprávnost (zejména výkon práv a povinností). Aplikace žádné z okolností vylučujících protiprávnost ovšem v tomto případě oprávněně nebyla zvažována, neboť tomu neodpovídají skutková zjištění, nebyla ani zvažována otázka skutkového omylu týkajícího se okolnosti vylučující protiprávnost (ani tomu nijak neodpovídal skutkový stav věci). Obviněný snad mohl mít na mysli ustanovení §18 odst. 1 tr. zákoníku upravující skutkový omyl negativní o okolnosti zakládající trestní odpovědnost, který vylučuje zavinění úmyslné a připouští zavinění nedbalostní (ve skutečnosti jen ve formě nevědomé nedbalosti). Ovšem ani podmínky tohoto ustanovení nebyly v daném případě naplněny, ač obviněný na svou obranu tvrdil, že nevěděl o tom, že jím posuzovaná díla jsou padělky. Ustanovení o tomto omylu je však ve skutečnosti odrazem úpravy zavinění, jak byla vyložena shora (říká se, že jde o rub a líc téže mince, proto někteří teoretici uváděli, že úprava tohoto omylu se zdá být redundantní, neboť pravidla pro jeho posouzení jednoznačně vyplývají z úpravy zavinění jako nezbytného znaku skutkových podstat všech trestných činů). Dovolací soud již shora upozornil na to, že podle zjištění soudů za situace, za které byly zajištěné obrazy předkládány obviněnému k odbornému posouzení, si musel být vědom možnosti, že se jedná o padělky či napodobeniny originálů, takže vlastně se v této otázce nemohl mýlit. Nemohl o ní nemít žádnou představu, naopak taková představa je nezbytnou součástí znaleckého zkoumání pravosti obrazů, na což byly jeho posudky zaměřeny. Obviněný tak o možnosti, že jde o padělky či napodobeniny originálních děl, nemohl nevědět. Jde jen o to, nakolik při prokázaném vědomí možnosti, že tomu tak je, byl s tím srozuměn (nepřímý úmysl), resp. nakolik se důvodně spoléhal na konkrétní okolnosti, pro které by se mohl domnívat, že tomu tak není. Je také třeba zdůraznit, že obviněný měl všechny dostupné prostředky k tomu, aby odhalil, že nejde o pravá díla, což bylo jeho povinností jako soudního znalce. Obviněný však na tyto svoje povinnosti řádně předložená díla zkoumat rezignoval a spoléhal se pouze na tvrzení jiných osob, resp. na vnější ukazatele, jakými byly starý rám a staré plátno. To je však naprosto nedostatečné pro vytvoření úsudku o pravosti díla u znalce z oboru školství a kultura, odvětví výtvarné umění. Pokud by k této činnosti postačovalo spoléhání se na uvedené skutečnosti, nemusel by obviněný vůbec znalecký posudek podávat.
36. Soudy nižších stupňů proto nepochybily, pokud obviněného PhDr. T. M. uznaly vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku.
IV. Závěrečné shrnutí
37. Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že obviněný PhDr. T. M. podal své dovolání proti rozhodnutí, aniž byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se jeho dovolání částečně opírá o námitky, které tomuto důvodu formálně odpovídají, ale Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými, odmítl jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Jde o závěr, který lze učinit pouze na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
38. Naopak obviněný J. P. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného, aniž by věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
39. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí obou dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 11. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.