ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1381.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1381/2015-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný L. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 6. 2015, sp. zn. 2 To 122/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 123/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 6 T 123/2014, byl obviněný L. K. uznán vinným přečinem zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v době nejméně od 23. 2. 2011 do 17. 1. 2012 ve Š., jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti LKR Racing, s. r. o. (v době vyhotovení tohoto rozhodnutí je již společnost vymazána z obchodního rejstříku po skončení likvidace), přestože prokazatelně věděl, že obchodní společnost byla nejméně od 31. 12. 2010 předlužená a neschopná plnit své závazky, tzn. vykazovala znaky úpadku, upřednostnil některé věřitele obchodní společnosti o částku 254 320,70 Kč (konkrétně sebe jako fyzickou osobu o částku ve výši 154 883,89 Kč, L. Ř. o částku ve výši 45,14 Kč a obchodní společnost Renault Trucks ČR, s. r. o., o částku ve výši 99 391,67 Kč), ačkoli věděl, že obchodní společnost LKR Racing, s. r. o., nebyla v důsledku úpadku schopna plnit všechny svoje závazky, čímž zmařil alespoň částečně uspokojení dalších věřitelů této obchodní společnosti, a to družstva Galaxit o částku ve výši 8 762,15 Kč, Finančního úřadu Šternberk (nyní Finanční úřad pro Olomoucký kraj - Územní pracoviště ve Šternberku, dále jen „finanční úřad“) o částku 117 742,61 Kč, L. Š. o částku 127 761,98 Kč a M. K. o 53,97 Kč, a tímto svým jednáním způsobil výše uvedeným věřitelům škodu ve výši 254 320,70 Kč.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §223 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu šestnácti měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu soud uložil obviněnému povinnost nahradit škodu poškozeným L. Š. ve výši 127 761,98 Kč a finančnímu úřadu ve výši 117 742,61 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli jmenovaní poškození se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 12. 6. 2015, sp. zn. 2 To 122/2015, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. K. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miloše Slabého. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacích důvodech uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
Obviněný nejprve namítl, že z rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, ve které formě úpadku byla obchodní společnost LKR Racing, s. r. o., přičemž podle jeho názoru se tato obchodní společnost do stavu úpadku nikdy nedostala. V obou jeho formách (tj. u platební neschopnosti i u předlužení ) je totiž vyžadována pluralita věřitelů; tato podmínka však v tomto případě nebyla splněna. Dovolatel dále rozvedl situaci obchodní společnosti LKR Racing, s. r. o., v letech 2010 až 2012.
V roce 2010 měl být jediným věřitelem této obchodní společnosti pouze obviněný jako její společník a v témže roce byla jeho pohledávka zcela vyplacena. Nárok poškozeného L. Š. dovolatel popřel, nešlo o věřitele obchodní společnosti LKR Racing, s. r. o., která jej tudíž neměla povinnost poměrně uspokojovat. S poškozeným finančním úřadem byl domluven na splátkách a své závazky plnil. Podle tvrzení obviněného byl v roce 2011 jediným věřitelem právě jen finanční úřad, se kterým měl uzavřenou dohodu o splátkách. Obchodní společnost Renault Trucks ČR, s. r. o., nikdy nebyla jeho věřitelem ani věřitelem obchodní společnosti LKR Racing, s. r. o. Závazkový vztah vznikl mezi touto společností a jeho manželkou, kdy peníze na automobil dodaný obchodní společností LKR Racing, s. r. o., byly zaslány na její bankovní účet a následně je této obchodní společnosti vyplatila. Obviněný L. K. neuznal za věřitele obchodní společnosti LKR Racing, s. r. o., ani účetní L. Ř.. Podle jeho slov v obchodní společnosti LKR Racing, s. r. o., docházelo k manipulacím s mnohem vyššími částkami, a proto byla částka, kterou si L. Ř. v roce 2011 vyplatila (tj. 200 Kč), zcela zanedbatelná. V rámci pohledávky družstva Galaxit bylo podle dovolatele nanejvýš prokázáno, že toto družstvo vystavilo obchodní společnosti LKR Racing, s. r. o., fakturu, která byla následně zavedena do účetnictví; tyto skutečnosti však neprokazují existenci objednávky. Tento závazek obviněný popírá od počátku trestního řízení; je přesvědčen, že se jedná pouze o věřitele tvrzeného.
Jediným věřitelem v roce 2012 se stal poškozený L. Š., a to na základě rozhodnutí soudu, jenž uznal jeho pohledávku vůči obchodní společnosti LKR Racing, s. r. o. V souvislosti s věřitelem M. K. pak dovolatel užil podobnou argumentaci jako v případě L. Ř., tedy že tak nízká částka (pohledávka M. K. činila 360 Kč) nemůže založit jeho trestní odpovědnost.
V závěru svého dovolaní obviněný shrnul, že nemohl spáchat trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož obchodní společnost nebyla v úpadku. Následně dodal, že i kdyby takový ekonomický stav nastal, jeho jednání nedosáhlo takové intenzity společenské škodlivosti, aby muselo být trestáno nástroji trestního práva.
V důsledku výše uvedeného dovodil, že napadené rozhodnutí má právní vadu spočívají v nesprávném právním posouzení skutku, když soud prvního stupně chybně vyhodnotil naplnění znaku skutkové podstaty zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku, tj. stav úpadku dlužníka. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů podle §265k odst. 1 tr. řádu a aby podle §265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného L. K. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorové Nedbálkové (dále jen „státní zástupkyně“). Podle jejího názoru nastíněnou dovolací argumentaci nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť obviněný ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž napadl skutková zjištění soudů na základě provedeného dokazování. Uplatněné výhrady jsou tak námitkami skutkového a procesního charakteru, kdy obviněný formou polemiky s těmito závěry dospěl k vlastním verzím skutkového stavu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vyplývá, že obchodní společnost LKR Racing, s. r. o., byla dlužníkem ve stavu úpadku, kdy měla nesplněné závazky vůči nejméně dvěma osobám v postavení věřitelů. Proto jestli obviněný tuto okolnost zpochybňoval, lze jím uplatněnou výhradu považovat za námitku skutkové povahy, neboť stav úpadku byl prokázán znaleckým zkoumáním. Konstatovala, že způsob, jakým obviněný naložil s obchodní společností LKR Racing, s. r. o., kterou převedl na tzv. bílého koně, svědčí o vědomém jednání obviněného. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně uvedla, že v případě, kdy znaky trestného činu byly zcela očividně naplněny, se nelze dovolávat ani zásady subsidiarity trestní represe. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tedy navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Poté se zabýval konkrétními námitkami dovolatele, a to nejprve z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho podstatou je aplikace hmotného práva, tj. zásadně trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku tak, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, eventuálně se nejedná o žádný trestný čin. Mimo tento dovolací důvod je nutné zařadit výlučně skutkové námitky, tedy takové, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout odlišného hodnocení důkazů, než jaké provedly soudy nižších stupňů, a prosazuje změny skutkových okolností popsaných ve výroku o vině, případně rozvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně v návaznosti na obsah provedeného dokazování, který musí být jejich podkladem.
Naprostá většina výhrad, které se obviněný L. K. snažil podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, se však netýkala hmotněprávních vad rozhodnutí, nýbrž fakticky spočívala v nesouhlasu obviněného se způsobem hodnocení provedených důkazů a se zjištěným skutkovým stavem, jak je popsán v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud rovněž upozorňuje na skutečnost, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku pouze zopakoval námitky, které byly součástí jeho obhajoby od počátku trestního řízení, a jež také učinil obsahem svého odvolání. Odvolací soud se však s nimi naprosto dostatečným, logickým a přesvědčivým způsobem vypořádal ve svém rozhodnutí. Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
Výše uvedené tak bezezbytku platí o tvrzení obviněného ohledně stavu úpadku obchodní společnosti LKR Racing, s. r. o. Tato výhrada je pouze nesouhlasem se skutkovým stavem, který byl soudy spolehlivě zjištěn na základě výsledků provedeného dokazování. Oba soudy vycházely především ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví vedení účetnictví. Znalec Ing. Zdeněk Lukeš v něm vyslovil závěr, že obchodní společnost LKR Racing, s. r. o., byla ke dni 31. 12. 2010 předlužena, neboť závazky obchodní společnosti byly vyšší o 288 000 Kč než její majetek. Rovněž bylo zjištěno, že v průběhu roku 2011 měla obchodní společnost více věřitelů (jednotliví věřitelé jsou uvedeni na straně 4 rozsudku soudu prvního stupně). Znalec rovněž konstatoval, že vývoj hospodářského výsledku za účetní období 2008 až 2011 svědčil o špatné ekonomické situaci obchodní společnosti LKR Racing, s. r. o., a nebylo tak zaručeno, že by měla reálnou možnost pokračovat v další činnosti a uhradit své splatné závazky.
Podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, je možné rozlišit dvě formy úpadku. Dlužník může být v úpadku ve formě platební neschopnosti (viz §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), popř. v úpadku ve formě předlužení (viz §3 odst. 3 insolvenčního zákona). Zmíněná druhá forma úpadku je přitom možná pouze u dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat. S odkazem na výše uvedené znění zákona je tak možné uzavřít, že soudy obou stupňů u obchodní společnosti LKR Racing, s. r. o., správně dovodily stav úpadku ve formě předlužení. Proto není možné přisvědčit námitce dovolatele, že předmětná obchodní společnost se ve stavu úpadku nenacházela, ani že z rozhodnutí obou soudů není zřejmá forma úpadku obchodní společnosti LKR Racing, s. r. o.
Dovolatel dále ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybnil, resp. vyloučil existenci jednotlivých věřitelů a jejich pohledávek vůči obchodní společnosti LKR Racing, s. r. o. Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jako dlužník, který je v úpadku, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele zvýhodněním jiného věřitele, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Ze zákonného znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že pluralita věřitelů je vyžadována pouze jako jeden ze znaků úpadku dlužníka. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele není třeba, aby došlo ke zvýhodnění více věřitelů; postačí, aby byl zvýhodněn (byť i jeden) věřitel v okamžiku, kdy je dlužník v úpadku, a v důsledku toho aby bylo, byť i jen částečně, zmařeno uspokojení jiného věřitele, a na cizím majetku byla způsobena škoda nikoli malá.
Nejvyšší soud konstatuje, že samotná námitka obviněného fakticky směřovala proti skutkovému stavu věci, neboť obviněný ve svém dovolání uváděl okolnosti, které byly v rozporu se skutkovým zjištěním, které soudy obou stupňů dovodily z výsledků provedeného dokazování. Tak tomu bylo i v případě, kdy dovolatel tvrdil, že si celou svou pohledávku za obchodní společností LKR Racing, s. r. o., vyplatil již v roce 2010, nebo že se domluvil s finančním úřadem na splátkách, které následně platil apod. Jak poznamenal soud prvního stupně na straně 7 svého rozsudku, ze znaleckého posudku jasně vyplývá, že si obviněný vyplatil od 14. 10. 2010, kdy byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Olomouci týkající se poškozeného L. Š., do 31. 12. 2011 celý závazek obchodní společnosti za společníkem, tj. své osobě, který byl ve výši 1 486 283,50 Kč, z toho za rok 2011 částku 686 283,50 Kč, a to přesto, že splatné závazky obchodní společnosti činily ke dni 31. 12. 2010 (v rozsudku bylo patrně omylem uvedeno datum 31. 12. 2011 ) částku 358 927,26 Kč. Dále soud prvního stupně dospěl ke zjištění, mezi dovolatelem a finančním úřadem nebyla uzavřena žádná dohoda o splátkách vzniklého daňového nedoplatku. Ačkoli obviněný opakovaně slíbil, že závazky uhradí, nikdy tak neučinil.
Co se týče věřitele Renault Trucks ČR, s. r. o., je námitka dovolatele zcela bezpředmětná. Provedenými důkazy (viz faktura č. ...... ze dne 30. 9. 2011 na částku 440 400 Kč, prodejní zálohová faktura č. ...... ze dne 20. 9. 2011 na částku 440 400 Kč, detail vozidla Renault Mascott DXI, výpis z registru vlastníků vozidel a zpráva jednatele prodejní společnosti) bylo zcela jasně prokázáno, že obchodní společnost LKR Racing, s. r. o., koupila od obchodní společnosti Renault Trucks ČR, s. r. o., vozidlo Renault Mascott 150.65 za částku 440 400 Kč včetně DPH, přičemž kupní cena byla uhrazena převodem z bankovního účtu manželky obviněného. Proto je tvrzení dovolatele, že se v důsledku toho jedná o závazek jeho manželky, evidentně mimo zjištěný skutkový stav. Rovněž tvrzení obviněného týkající se družstva Galaxit, bylo oběma soudy spolehlivě vyvráceno. Soud prvního stupně se k této výhradě vyjádřil na straně 7 rozsudku a následně odvolací soud na ni též reagoval na straně 6 napadeného usnesení. Pohledávce věřitele L. Š. se soud prvního stupně pečlivě věnoval a dostatečným způsobem vysvětlil její nedůvodnost na stranách 6 až 7 rozsudku. Nejvyšší soud proto nepovažuje za nutné se podrobněji k opakovaným připomínkám obviněného nad rámec soudy uvedených argumentů vyjadřovat.
Konečně je možné poznamenat, že co se týče pohledávek věřitelů L. Ř. a M. K., obviněný zaměňuje věřitele zvýhodněného (L. Ř.) a věřitele poškozeného (M. K.). Je pravdou, že pohledávky v tak nízké hodnotě (pohledávka L. Ř. byla ve výši 200 Kč a pohledávka M. K. byla ve výši 360 Kč) by samy o sobě nemohly založit trestněprávní odpovědnost obviněného, protože zvýhodněním pouze věřitele L. Ř. by na cizím majetku jen stěží mohla být způsobena škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč (tj. podle hledisek §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda nikoli malá). Při zkoumání naplnění škodlivého následku přečinu podle §223 odst. 1 tr. zákoníku je však nutné zohlednit zvýhodnění dalších věřitelů označených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (tj. obviněného L. K. a obchodní společnosti Renault Trucks ČR, s. r. o.). Uhrazením pohledávek všech zvýhodněných věřitelů, nebo jejich podstatných částí, a to navzdory stavu úpadku obchodní společnosti LKR Racing, s. r. o., a v rozporu se zásadami poměrného uspokojení ve smyslu §5 insolvenčního zákona, obviněný částečně zmařil uspokojení ostatních věřitelů této obchodní společnosti v rozsahu 254 320,70 Kč. Škoda, jako zákonný znak zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku představuje rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání konkursu, resp. při jiném vyřešení úpadku dlužníka, protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitele poškozeni (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, uveřejněné pod č. 6/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Za kvalifikovanou část dovolání, tj. relevantní dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g), je možné obecně považovat vytýkané porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V posuzovaném případě však nemá opodstatnění. Obviněný L. K. ve svém dovolání pouze stručně konstatoval, že jeho jednání nenaplnilo takovou intenzitu společenské škodlivosti, aby muselo být trestáno nástroji trestního práva. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010, a podle něhož byl posuzován čin obviněného, lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestným činem je ovšem obecně každý protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. U obviněného pak nebyly zjištěny žádné takové okolnosti, které by vylučovaly možnost uplatnění trestní represe vůči jeho osobě, a ani sám obviněný ve svém dovolání neoznačil žádné skutečnosti, které by byly způsobilé zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jeho jednání. Rovněž je nutno zmínit, že dovolatel nenavrhl, jaká jiná odpovědnost by u něj přicházela v úvahu. Nejvyšší soud je názoru, že předmětné jednání obviněného svou intenzitou dosáhlo předpokládané míry společenské škodlivosti, která vyžaduje uplatnění trestní odpovědnosti vůči dovolateli, a proto neshledal tuto námitku důvodnou (srov. zejména stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 Tdo 517/2015).
Obviněný L. K. rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá alternativa, na kterou také obviněný ve svém dovolání odkázal, dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru obviněného byl v předcházejícím řízení naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K této námitce se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, a neshledal ji opodstatněnou. Při neexistenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohlo dojít k naplnění druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Nejvyšší soud tak může shrnout, že podané dovolání z převážné části neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g). Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se nerespektování hmotněprávní zásady subsidiarity trestní represe soudy obou stupňů. Proto na základě obsahu trestního spisu rozhodl o odmítnutí dovolání obviněného L. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu