ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1464.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1464/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný L. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 4 To 18/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 55/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. J. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 5 T 55/2014, byl obviněný L. J. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin a za další sbíhající se trestné činy, za něž byl odsouzen jednak rozsudkem Okresního soudu Praha východ ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 32 T 273/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 12 To 216/2012, a jednak rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 2 T 185/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 12 To 361/2015, mu byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho soud podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně krajský soud zrušil výroky o trestech z citovaných rozhodnutí, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí na zrušené výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu Hypoteční bance, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/15 ve výši 6 360 000 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody byla tato poškozená odkázána podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 4 To 18/2016, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu. Odsoudil obviněného L. J. za zločin poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku podle §222 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Rovněž s ohledem na ukládání souhrnného trestu obdobně jako krajský soud zrušil příslušné výroky o trestech včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Shodně s krajským soudem rozhodl vrchní soud o povinnosti obviněného k náhradě škody a se zbytkem nároku odkázal poškozenou obchodní společnost na řízení ve věcech občanskoprávních.
Soud druhého stupně uznal obviněného vinným na podkladě skutkových zjištění, že „po předchozí dohodě s další nestíhanou osobou se záměrem zmařit uplatnění zástavního práva ve prospěch Hypoteční banky, a. s., IČ 13584324, se sídlem Radlická 333/15, Praha 5, dle zástavní smlouvy registrační číslo …, za přesně nezjištěných okolností, v době od 18. 6. 2010 do 5. 8. 2010, s využitím čárového kódu na sdělení banky ze dne 18. 6. 2010, které bylo doručeno jeho tehdejší manželce M. J., nechal zhotovit a dne 5. 8. 2010 doručit na Katastrální úřad pro Středočeský kraj – katastrální pracoviště B. falešné potvrzení o zániku zástavního práva ve prospěch Hypoteční banky, a. s., dle kterého došlo dne 2. 8. 2010 k vyrovnání veškerých závazků dlužníka ze Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru registrační číslo … ze dne 12. 8. 2008 a banka žádá o provedení záznamu o zániku zástavního práva v katastru nemovitostí, uvedl tak tento katastrální úřad v omyl a na základě tohoto falešného potvrzení bylo dne 25. 8. 2010 s účinností ke dni 5. 8. 2010 vymazáno zástavní právo Hypoteční banky, a. s., na budovu č. p. … stojící na pozemku parc. č. st. …, na pozemek parc. č. st. … a pozemek parc. č. …, vše v katastrálním území B. u Ř., vše zapsané na LV …, které byly ve vlastnictví M. J., a dne 13. 10. 2010 jako zástavní spoludlužník s M. J. jako zástavcem a zástavním dlužníkem uzavřel zástavní smlouvu se společností SLAVIA INVEST, a. s., jíž zřídil s vědomím nepříznivé ekonomické situace a neschopnosti splácet dluhy zástavní právo k uvedeným nemovitostem, jejichž hodnota byla 6 360 000 Kč, k zajištění pohledávky této společnosti ze smlouvy o půjčce ve výši 2 920 000 Kč uzavřené téhož dne se splatností do 13. 2. 2011, přičemž na návrh věřitele společnosti SLAVIA INVEST, a. s., vzhledem k nesplaceným závazkům ze smlouvy o půjčce byla nemovitost následně dne 21. 7. 2011 v nedobrovolné dražbě prodána obchodní společnosti DINERO INVEST, s. r. o., a tímto jednáním způsobil Hypoteční bance, a. s., Radlická 333/150, Praha 5, které svědomím obžalovaného od 20. 10. 2010 přestal být hypoteční úvěr splácen a celková výše dluhu z nesplacené jistiny činila 8 399 655 Kč, zmařením uplatnění zástavního práva k uvedeným nemovitostem škodu ve výši 6 360 000 Kč“.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný dovoláním prostřednictvím svého obhájce Mgr. Viktora Pakosty, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Úvodem svého mimořádného opravného prostředku obviněný zopakoval tzv. skutkovou větu z výroku o vině rozsudku vrchního soudu a vyslovil nesouhlas s tím, že by takovým jednáním byl spáchán trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Tvrdil, že nenechal vyhotovit falešné potvrzení ani je sám nepadělal, což nebylo ani žádnými důkazy prokázáno. Protože tedy nebyla skutková zjištění soudu podložena odpovídajícími důkazy, vyvstal extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy. V dalším části dovolání obviněný poukázal na porušení obžalovací zásady soudem druhého stupně, neboť skutek, který se stal podkladem výroku o vině, není totožný s žalovaným skutkem. Překvapivé rozšíření skutku spatřoval v té okolnosti, že namísto falšování potvrzení přímo jeho osobou, měl na popud obviněného listinu neoprávněně vyhotovit někdo další. Považoval tuto jím tvrzenou procesní vadu rozsudku za natolik závažnou, že musí vést k jeho zrušení. Proto obviněný „požádal“ Nejvyšší soud, aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného zasláno k vyjádření, a státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jan Kopečný nejprve shrnul, pro jaký skutek byla podána obžaloba, jež v něm spatřovala přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a poukázal na změny v popisu skutku oproti obžalobě v rozsudku krajského a vrchního soudu s tím, že soud prvního stupně uznal obviněného vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odvolací soud zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. K námitce zachování totožnosti skutku upozornil na rozdílnost pojmu skutek (určitá událost ve vnějším světě spočívající v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu) a popis skutku (slovní vyjádření skutkových okolností právně významných z hlediska naplnění jednotlivých zákonných znaků určité skutkové podstaty). Zdůraznil, že soud je vázán ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 tr. řádu skutkem uvedeným v obžalobě, ale nikoli jeho popisem, má možnost při zachování totožnosti skutku jeho popis vyjádřit tak, aby odpovídal zvolené právní kvalifikaci. K tomu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství připomněl, že totožnost skutku je zachována, je-li totožná podstata skutku, tj. je zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku. Protože ve věci dovolatele byla podle jeho názoru zachována zcela totožnost následku a částečně i totožnost jednání, nemohlo dojít ke změně podstaty skutku, jež spočívala ve vyhotovení a doručení falešného potvrzení na katastr nemovitostí. K porušení obžalovací zásady proto nemohlo v dané věci dojít.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z uvedených důvodů nepřisvědčil dovolacím námitkám obviněného a navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného L. J. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. Přitom zjistil, že uplatněné námitky obviněného se míjí nejen s důvodem dovolání, na nějž poukázal, ale nelze je podřadit žádnému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který je možné podat jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je použití hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, nikoli na skutek prezentovaný dovolatelem, jehož se domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Jiné nesprávné právní posouzení lze dovodit pouze tehdy, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Pod uplatněný dovolací důvod mohou spadat rovněž případy, kdy rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů neposkytují dostatečný podklad pro uznání viny konkrétním trestným činem, jímž byl obviněný uznán vinným, event. zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem. Dovolací námitky zásadně nemohou naplnit důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud směřují proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Jedná se výlučně o výhrady proti dodržení ustanovení procesního předpisu (trestního řádu), nikoli proti použití hmotněprávní normy. Přestože některé z taxativně vymezených důvodů dovolání mohou spočívat v porušení určitých procesních ustanovení, ty jsou však definovány pod písmeny a), b), c), d), e), f) a l) §265b odst. 1 tr. řádu, avšak žádný z nich nespočívá v namítaných vadách provádění či hodnocení důkazů.
Obviněný v tomto případě sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale prakticky výlučně napadal skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně a také jejich procesní postup. V první části svých dovolacích námitek tedy obviněný nijak nepolemizoval s právními závěry soudů nižších stupňů, nenapadl konkrétními argumenty vadu spočívající v nenaplnění určitého znaku skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele, pouze neurčitě tvrdil, že zjištěný skutek není trestným činem a skutková zjištění neodpovídají důkaznímu řízení. Ve zbývající části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku potom dovolatel uplatnil výhrady proti nedodržení obžalovací zásady trestního řízení, jimiž rovněž vybočil z mezí uplatněného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávné aplikaci hmotněprávních norem trestního práva, popř. jiného právního předpisu.
Nad rámec dovolání Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na zcela logická a přesvědčivá zdůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů ve vztahu k okolnostem, za nichž došlo k protiprávnímu jednání. Na stranách 6-7 svého rozsudku se vrchní soud zabýval falešným potvrzením o zániku zástavního práva (důkazy svědčící o jeho nepravém původu a z jakých důvodů bylo vyhotoveno a doručeno katastrálnímu úřadu s vědomím a ve prospěch obviněného). Především pak soud prvního stupně na stranách 23-28 odůvodnění rozsudku vyčerpávajícím a v souladu s obecnými zásadami logicky vysvětlil, že to byl právě obviněný, kdo potřeboval finanční prostředky na své neúspěšné podnikání, a další úvěr měl šanci získat pouze za předpokladu uvolnění nemovitostí v B. od zajištění zástavním právem. Skutečně mu následně byla poskytnuta půjčka za současného zřízení (nového) zástavního práva k uvedeným nemovitostem ve prospěch věřitele poté, co katastrální úřad na podkladě nepravdivého potvrzení o zániku původní zajištění ve prospěch Hypoteční banky, a. s., učinil výmaz zástavního práva váznoucího na nemovitostech. Jakkoli se formálně účastnila na některých úkonech manželka obviněného, popř. další osoby, i s těmito okolnostmi se soud náležitě vypořádal. Nejvyšší soud tak může uzavřít, že ve vztahu ke zjištěným skutkovým okolnostem nemá soudům nižších stupňů co vytknout, neboť jsou podloženy důkazy, jež soudy hodnotily samostatně i ve vztahu k ostatním skutečnostem, a logickými úvahami dospěly k citovanému průběhu okolností činu tak, jak bylo možné učinit z obsahu opatřených a provedených důkazů. Vrchní soud se velmi pečlivě zabýval odvolacími námitkami obviněného a znovu podrobně hodnotil obsah těch důkazů, které byly stěžejní pro rozhodnutí o vině. Doplnil úvahy soudu prvního stupně dalšími argumenty, které podporovaly závěr o primárním zájmu obviněného využít označené nemovitosti k zajištění úvěru ve svůj prospěch. Vzhledem k vadě v právním posouzení správně objasněného skutku provedl vrchní soud změnu kvalifikace činu při respektování soudní judikatury, na niž přiléhavě odkázal, a jež ve svém důsledku znamenala zlepšení postavení obviněného.
Co se týká respektování obžalovací zásady v tomto trestním řízení, Nejvyšší soud předesílá, že tato zásada je vymezena v ustanovení §220 odst. 1 tr. řádu (Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.). Obžaloba tedy stanoví obsah a rozsah soudního rozhodování, protože vymezuje předmět soudního rozhodnutí, a to osobou obžalovaného a stíhaným skutkem, který je obžalovanému kladen za vinu, přičemž v dané trestní věci byla na obviněného L. J. podána obžaloba pro skutek spočívající v tom, že:
“úmyslně zhotovil v době po 18. 6. 2010 a následně prostřednictvím České pošty s. p. dne 5. 8. 2010 doručil na Katastrální úřad pro Středočeský kraj – katastrální pracoviště B. falešné potvrzení o zániku zástavního práva ve prospěch Hypoteční banky, a. s., IČ 13584324, se sídlem Radlická 333/15, Praha 5, dle kterého údajně banka potvrzuje, že dne 2. 8. 2010 došlo k vyrovnání veškerých závazků dlužníka ze Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru reg. č. … ze dne 12. 8. 2008 a banka žádá o provedení záznamu o zániku zástavního práva v katastru nemovitostí, čímž uvedl tento katastrální úřad v omyl a na základě tohoto falešného potvrzení bylo vymazáno zástavní právo Hypoteční banky, a. s., na budovu čp. …, stojící na pozemku parc. č. st. …, na pozemek parc. č. st. … a pozemek parc. č. …, vše v katastrálním území B. u Ř., vše zapsané na LV …, které byly ve vlastnictví M. J. a nemovitost byla následně v nedobrovolné dražbě prodána společnosti DINERO INVEST, s. r. o., čímž způsobil Hypoteční bance, a. s., Radlická 333/15, Praha 5, újmu na právech velkého rozsahu, minimálně ve výši 6 200 000 Kč”, v čemž obžaloba spatřovala přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Jak již bylo zmíněno úvodem odůvodnění tohoto usnesení, o podané obžalobě rozhodoval Krajský soud v Praze dne 26. 10. 2015, přičemž po provedeném hlavním líčení upravil popis skutku způsobem odpovídajícím výsledkům provedených důkazů a právně kvalifikoval trestné jednání jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. S jeho zjištěním se ztotožnil následně i vrchní soud, který jen opravil zřejmou nesprávnost v datu doručení zfalšovaného potvrzení katastrálnímu úřadu a namísto 5. 8. 2009 označil skutečný termín dnem 5. 8. 2010, a po opětovném vyslovení viny obviněného překvalifikoval skutek na zločin poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
Při porovnání popisu skutkových okolností z obžaloby a z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že podle soudů to již nebyl obviněný, kdo falešné potvrzení zhotovil a doručil je na katastrální úřad. Co však provedením dokazování zůstalo nezpochybněno, je skutečnost, že obě dvě jednání tj. vyhotovení padělku potvrzení banky a jeho předložení příslušnému katastrálnímu úřadu, byla realizována z podnětu obviněného či na jeho popud. Jenom jemu totiž prospívalo, neboť v důsledku tohoto podvodného jednání mohl uskutečnit svůj záměr spočívající v tom, aby zabránil Hypoteční bance, a. s., v možnosti využít zajišťovací institut k úhradě dluhu z nespláceného hypotečního úvěru poskytnutého M. J. V rámci nově formulované tzv. skutkové věty soudy doplnily objektivně zjištěné okolnosti o podrobnosti dokreslující průběh trestné činnosti, např. že k padělání potvrzení bylo využito čárového kódu z originálního sdělení banky ze dne 18. 6. 2010 adresovaného M. J., k němuž měl obviněný přístup, časové údaje vztahující se k výmazu zástavního práva, zápisu nového zajištění dalšího zástavního věřitele, jakož i rozsah nesplaceného dluhu vůči Hypoteční bance, a. s. Co se týká pozměněné výše způsobené škody, v přípravném řízení vycházely orgány činné v trestním řízení z ceny nemovitostí ke dni 18. 4. 2011 vyčíslené znalcem dožádaným pro účely dražby (viz znalecký posudek na č. l. 518 a násl.), v řízení před krajským soudem byl opatřen a k důkazu proveden znalecký posudek určující obvyklou cenu nemovitostí k srpnu a říjnu roku 2010, jehož závěry se staly podkladem pro stanovení způsobené škody v dané věci (viz znalecký posudek č. 02-05/2015 znalkyně Ing. Ivany Attlové na č. l. 732 a násl.).
Právní nauka a na ni navazující soudní judikatura chápe skutek jako určitou objektivní událost ve vnějším světě, jehož podstatou je trestněprávně relevantní jednání (opomenutí) pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Popis skutku je rozdílným pojmem, představuje jej slovní vyjádření skutkových okolností právně významných z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu (srov. např. rozhodnutí č. 41/2002 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Podobně se vyjádřil také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS. 143/02, uveřejněném pod č. 21 ve svazku 27 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že skutek ani totožnost skutku není v zákoně vymezena, definoval skutek jako událost ve vnějším světě spočívající v jednání člověka a jako podstatu skutku uvedl jednání pachatele a následek způsobený tímto jednáním. Podle názoru Ústavního soudu a ustálené judikatury Nejvyššího soudu se soud za dodržení totožnosti skutku může odchýlit od vylíčení skutku v obžalobě, trestní řád s takovým postupem počítá v ustanovení §221 odst. 1 (k tomu srov. rovněž rozhodnutí č. 9/1972 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud poukázal na výklad a contrario tohoto ustanovení). Podmínkou zachování totožnosti skutku je ovšem shoda alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, ale postačí dokonce i částečná shoda jednání či následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (srov. rozhodnutí č. 1/1996, č. 52/1979 a č. 40/2001 Sb. rozh. tr.). Totožnosti skutku se nedotkne ani případné přistoupení okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a současně případná změna právní kvalifikace se totožnosti skutku netýká.
Soudní praxe založená na výkladu právní nauky tedy aplikuje obžalovací zásadu shodou v jednání a v následku způsobeném trestným jednáním, případně v jednání nebo v následku a připouští dokonce alespoň částečnou shodu v jednání nebo v následku. V případě obviněného L. J. došlo v napadeném rozhodnutí oproti obžalobě k částečným změnám v jednání při zachování podstatných okolností objektivní stránky činu a ke shodě v následku představujícího škodu na straně poškozeného věřitele Hypoteční banky, a. s. Nelze přehlédnout, že podstatné skutkové okolnosti charakterizující trestnou činnost zůstaly v popisu skutku zahrnuty, byť část byla doplněna. Pozměněno bylo to, že obviněný nezhotovil a nedoručil nepravdivé potvrzení, neboť tyto skutečnosti se obžalobě nepodařilo prokázat, ale na jeho pokyn, event. po předchozí vzájemné dohodě tak učinila další trestně nestíhaná osoba. Za této procesní situace tudíž nelze vůbec pochybovat o respektování obžalovací zásady soudy obou stupňů, jejichž uvedené změny popisu skutku neměly vliv na zachování totožnosti a jsou zcela v souladu s citovanou judikaturou.
Ostatně dovolatel sám s odkazem na rozhodnutí č. 6/1962 Sb. rozh. tr., č. 19/1964 Sb. rozh. tr., č. 9/1972 Sb. rozh. tr., č. 64/1973 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 24/1981-II. Sb. rozh. tr. připustil, že soud je oprávněn měnit popis skutku. V podstatě ze všech citovaných rozhodnutí vyplývá, že totožnost skutku není dotčena, jestliže zůstala zachována alespoň shoda v jednání nebo alespoň v následku, v rozhodnutí č. 9/1972 Sb. rozh. tr. je výslovně uvedena jako dostačující i částečná shoda jednání nebo následku. Pokud se týká odkazu obviněného na rozhodnutí „ÚS 21/2002-u“, jde o odkaz zcela neurčitý, pravděpodobně měl obviněný na mysli usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS. 143/02, uveřejněném pod č. 21 ve svazku 27 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, na něž Nejvyšší soud odkazoval již výše.
Nejvyšší soud se k námitce nedodržení obžalovací zásady vyjádřil i přesto, že byla procesní povahy a nespadala tak pod uplatněný dovolací důvod, protože se jedná o jednu ze základních zásad ovládajících trestní řízení a její případné porušení by mohlo mít pro obviněného nepříznivé následky. V tomto dovolacím řízení však bylo zjištěno, že soudy nepochybily a respektovaly pravidla ovládající tuto zásadu. Stejně zohlednily další z ústavně garantovaných zásad „in dubio pro reo“ vyplývající ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a §2 odst. 2 tr. řádu. V této věci se soudy při hodnocení provedených důkazů nedopustily porušení uvedeného principu, neboť při zjišťování skutkového stavu důsledně interpretovaly jednotlivé důkazy podle jejich obsahu a naprosto logickými úvahami vyjádřily průběh trestního jednání a jím zapříčiněného následku, aniž by přitom projevily snahu činit tak v neprospěch obviněného.
Na závěr je možné shrnout, že obviněný nevznesl jakoukoli výhradu, jež by měla hmotněprávní charakter. Nadto opakoval obhajobu uplatněnou již v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se soudy dostatečně a správně vypořádaly, přičemž v takových případech jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné a dovolací soud je proto odmítne podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha). Protože však dovolacími argumenty nebyl naplněn deklarovaný důvod dovolání, odmítl Nejvyšší soud mimořádný opravný prostředek obviněného L. J. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu