ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.151.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 151/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný T. L. V. A. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 7 To 291/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 60/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 4 T 60/2015, byl obviněný T. L. V. A. uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tak, že v době od poloviny listopadu roku 2013 do konce prosince roku 2013 jako jednatel obchodní společnosti ALENT, spol. s. r. o., uvedl na český trh nejméně 42 050 balení po 20 kusech zábavní pyrotechniky neoprávněně označené ochrannou známkou COLOUR SALUTE, jejímž vlastníkem je obchodní společnost PANTA & PYROTECHNIK, s. r. o., přičemž toto zboží objednal na jaře roku 2013 u obchodní společnosti PRIVATEX-PYRO, s. r. o., a nechal si zboží přivést do skladových prostor v B., převzal jej 18. 11. 2013 a uhradil za něj celkem 50 460 USD (tj. 1 012 530 Kč), zboží pak prodával ve velkoobchodní tržnici v B., přičemž si byl vědom, že uvedené výrobky jsou neoprávněně označeny slovním a grafickým vyobrazením, které je chráněné ochrannou známkou, jejíž vlastníkem je obchodní společnost PANTA & PYROTECHNIK, s. r. o., která má výhradní právo tuto ochrannou známku užívat, a jednal tak v rozporu s §8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, a poškodil oprávněné zájmy vlastníka této ochranné známky.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §268 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu dvanácti měsíců. Rovněž byl podle §268 odst. 1, §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku obviněnému uložen peněžitý trest v počtu čtyřiceti denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 1 000 Kč; celkem tedy 40 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost PANTA & PYROTECHNIK, s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 7 To 291/2015, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. L. V. A. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Gottweise. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil námitku nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu a výhradu nerespektování hmotněprávní zásady subsidiarity trestní represe uvedené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. V rámci první námitky dovolatel konstatoval, že soud prvního stupně zcela ignoroval obchodněprávní stránku věci. Podle jeho přesvědčení představuje stíhané jednání obchodní spor, který by bylo možné podřadit nekalosoutěžnímu jednání ve smyslu ustanovení §44 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Poškozená obchodní společnost PANTA & PYROTECHNIK, s. r. o., však neučinila nic, aby tento spor řešila prostředky soukromého práva, i když dovolatel projevil vůli smírně záležitost ukončit. Oba soudy tak podle obviněného nerespektovaly usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, uveřejněné pod č. 54/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 764/2009, uveřejněné pod č. T 1216 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 58, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha. V závěru této námitky obviněný vyjádřil názor, že mu nepochybně přitížily skutečnosti, že je vietnamské národnosti, kdy tato komunita je podle něj známá laxním vztahem k ochraně průmyslového vlastnictví, a dále skutečnost, že byl za spáchání obdobného trestného činu již jednou pravomocně odsouzen.
Dovolatel rovněž namítl absenci subjektivní stránky trestného činu, neboť nechtěl spáchat ani nebyl srozuměn se spácháním trestného činu v souvislosti s údajným porušením práv vlastníka ochranné známky - obchodní společnosti PANTA & PYROTECHNIK, s. r. o. Je mu kladeno k tíži, že si mohl snadno zjistit informaci o registraci předmětné ochranné známky. Podle jeho přesvědčení však obchodoval s typem zboží, u něhož nemohl s ohledem na jeho původ, provedení či užitné vlastnosti předpokládat, že by bylo chráněno ochrannou známkou. Dále obviněný poukázal na celkový počet registrovaných ochranných známek v národním, evropském a mezinárodním registru, přičemž podotkl, že ochranná známka přihlášená pro předmětný výrobek se týká „jednoho z klonů tuctového výrobku“ vyráběného zřejmě v mnohamilionovém množství a navíc tento typ zboží je „zcela mimo oblast vyhrazenou známým a proslulým značkám“. Obviněný odkázal na popis skutkového stavu obsažený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a konstatoval, že je z hlediska vyjádření subjektivní stránky zcela nedostatečný a v žádném případě nesvědčí o jeho úmyslu uvést do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému.
S ohledem na výše uvedené proto dovolatel navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby obviněného zprostil obžaloby v celém rozsahu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
Předpokladem naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je, aby konkrétní dovolací námitka směřovala proti hmotněprávnímu posouzení těch skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy ve věci rozhodující. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení může proto dojít pouze tehdy, byl-li skutek kvalifikován podle jiného ustanovení hmotného práva, tj. především trestního zákoníku, případně jiné normy upravující hmotné právo, než jaké na něj dopadalo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Konkrétní dovolací námitky uplatněné obviněným lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť jsou částečně založeny na jiném skutkovém základu, než z jakého vycházely soudy obou stupňů. Pokud již vytýkané vady směřují přímo proti použití hmotného práva, neshledal Nejvyšší soud jejich opodstatnění.
Ustanovení §268 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty, které jsou odděleny do dvou odstavců. První naplní pachatel, který uvede do oběhu výrobky nebo poskytuje služby neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nabízí, zprostředkuje, vyrobí, doveze , vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává anebo takovou službu nabídne nebo zprostředkuje (viz §268 odst. 1). Slovy pro tento účel se míní jednání pachatele za účelem uvedení do oběhu výrobků nebo služeb neoprávněně označovaných ochrannou známkou nebo známkou s ní zaměnitelnou. Druhou základní skutkovou podstatu (viz §268 odst. 2) naplní pachatel, který pro dosažení hospodářského prospěchu neoprávněně užívá obchodní firmu nebo jakékoli označení s ní zaměnitelné nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně opatřené označením původu nebo zeměpisným označením anebo takovým označením s ním zaměnitelným nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nebo služby nabídne, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává [viz Šámal, P. a kol., Trestní zákoník (EVK). 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2709 až 2714].
Na území České republiky požívají ochrany ochranné známky, které jsou:
a) zapsány v rejstříku ochranných známek vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví (dále jen „národní ochranné známky“),
b) s účinky pro Českou republiku zapsány v rejstříku vedeném Mezinárodním úřadem duševního vlastnictví na základě mezinárodní přihlášky ve smyslu Madridské dohody o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek nebo Protokolu k Madridské dohodě (dále jen „mezinárodní ochranné známky“),
c) zapsány v rejstříku vedeném Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu (známky a vzory) podle nařízení Rady Evropských společenství o ochranné známce Společenství (dále jen „ochranné známky Společenství“),
d) na území České republiky všeobecně známé (dále jen „všeobecně známé známky“) ve smyslu článku 6bis Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví a článku 16 Dohody o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví.
Zápisem ochranné známky do rejstříku se přihlašovatel stává vlastníkem ochranné známky, o čemž mu na požádání vydá Úřad průmyslového vlastnictví osvědčení o zápisu ochranné známky do rejstříku. Vlastník ochranné známky má výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky nebo službami, pro něž je chráněna [viz Šámal, P. a kol., Trestní zákoník (EVK). 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2710 až 2712].
První námitka dovolatele spočívá především v tvrzení, že si nebyl vědom jakéhokoli porušení ochranné známky obchodní společnosti PANTA & PYROTECHNIK, s. r. o., kdy nemohl předpokládat, že by „běžná pyrotechnika“ byla vůbec chráněna ochrannou známkou. Nutno podotknout, že výhrada nenaplnění subjektivní stránky je obviněným uplatňována od počátku trestního řízení a především soud prvního stupně se jí dostatečně zabýval a zcela přesvědčivým způsobem vysvětlil její nedůvodnost. Uvedl celou řadu relevantních argumentů svědčících o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením, a to ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. zejména stranu 4 rozsudku Městského soudu v Brně). V návaznosti na výše uvedené je možné zdůraznit tu skutečnost, že obviněný již byl v minulosti za obdobnou trestnou činnost odsouzen (pozn. jednalo se o trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 zákona č. 40/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009). Těžko proto uvěřit obhajobě obviněného ohledně jeho neznalosti podnikatelského prostředí zabývajícího se prodejem zboží, jež je opatřeno slovním či obrazovým označením. Není pochyb, že obviněný byl seznámen s povinností zajistit si dostatečné informace související s jeho podnikáním včetně znalosti práv souvisejících s označováním zboží ochrannými známkami, které náleží vlastníku zapsanému v příslušném registru. Jinými slovy nejpozději v rámci svého předcházejícího trestního stíhání byl obviněný (důrazně) upozorněn na povinnost seznámit se s tím, zda zboží, které hodlal uvést na český trh, není neoprávněně označeno ochrannou známkou. Z konkrétního jednání obviněného, které sám popsal ve své výpovědi, potom vyplývá, že takové povinnosti si byl skutečně vědom, když se u slovenské obchodní společnosti PRIVATEX-PYRO, s. r. o., informoval o tom, zda případně není ochranná známka COLOUR SALUTE na území Slovenské republiky registrována, a rovněž ve vztahu k Polské republice si opatřoval informace o možné distribuci, resp. jejímu případnému omezení. V rozporu s tvrzenou obhajobou dovolatele je zejména jeho zcela nelogické počínání, kdy, ačkoli měl zájem distribuovat sporné výrobky výlučně na území České republiky, neobstaral si žádné informace o případné ochraně tohoto druhu zboží v tuzemsku, ačkoli tak učinil ve vztahu k Polsku, kde zakoupil vzorek, a dokonce i ve vztahu k území Slovenské republiky, odkud následně zboží dovážel. V tomto smyslu je přiléhavá úvaha soudu prvního stupně založená na zřejmé informovanosti obviněného o chráněném označení jím distribuovaných pyrotechnických výrobků na území České republiky s tím, že zjevně spoléhal na to, že právě s ohledem na obrovský objem prodávaného zboží tohoto typu v době před koncem kalendářního roku, nedojde k odhalení jeho protiprávního jednání. Současně právě jeho způsob chování, který předcházel samotnému prodeji zákazníkům v České republice, svědčí o jeho srozumění s porušením trestního zákonu chráněných zájmů majitelů ochranných známek v souladu s §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud dodává, že i kdyby obviněný rezignoval na svou povinnost seznámit se s případnou ochrannou předmětného zboží v podobě registrace ochranné známky, tato skutečnost by ho nezbavila trestní odpovědnosti. Ustanovení §268 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu porušování práv k ochranné známce a jiným označením je skutkovou podstatou, která má tzv. blanketní dispozici, protože trestnost je zde podmíněna porušením zákona č. 441/2003 Sb. , o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, jehož se trestní zákon ík dovolává, pokud vyžaduje neoprávněné použití ochranné známky nebo označení s ní snadno zaměnitelného. Ohledně případné neznalosti zákona o ochranných známkách se tudíž uplatní zásada, že se posuzuje stejně jako neznalost samotného trestního zákona , takže neomlouvá pachatele trestného činu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 876/2008, uveřejněné pod číslem 43/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud tak může v souladu s výše uvedeným odkázat na zcela správný závěr odvolacího soudu vyjádřený na straně 4 napadeného usnesení, že chce-li prodejce uvést na český trh nový výrobek dovezený ze zahraničí, je povinen si běžně dostupnými prostředky (např. v registru ochranných známek) zjistit, zda tento výrobek nepodléhá ochraně v podobě již zaregistrované ochranné známky. Stranou nelze ponechat ani skutečnost, že obviněný obchodoval s tímto druhem zboží poměrně dlouhou dobu, přičemž ochranná známka, jíž byly neoprávněně opatřeny obviněným prodávané výrobky, byla zapsána Úřadem průmyslového vlastnictví již 12. 8. 2009 pro území České republiky. Žádný vliv na trestní stíhání obviněného neměla ani jeho národnost, jak se snažil tvrdit v dovolání, neboť postihována je neoprávněná distribuce zboží označeného ochrannou známkou, která byla odhalena samotným vlastníkem ochranné známky v rámci pohybu na trhu, a to bez ohledu na subjekt, který se prodejem tohoto druhu zboží zabýval.
Pokud dovolatel poukázal na celkový počet registrovaných ochranných známek v národním, evropském a mezinárodním registru ochranných známek, je taková výhrada zcela nedůvodná. Jak již uvedl soud prvního stupně na straně 4 svého rozsudku, zjištění o příslušné registraci konkrétní ochranné známky je velmi snadné si opatřit na veřejně přístupných internetových stránkách Úřadu průmyslového vlastnictví, konkrétně v on-line databázi ochranných známek (žadatel může volit mezi národní a zahraniční databází ochranných známek). Informaci o případné registraci ochranné známky včetně jejího vlastníka získá žadatel již na základě zadání znění ochranné známky do vyhledávače. Proto poukaz na vysoký počet registrovaných ochranných známek je, s ohledem na snadnou přístupnost takových informací a rychlost jejího samotného vyhledání, zjevně irelevantní.
Obviněný považoval popis subjektivní stránky ve výroku o vině za nedostatečný, a to i ve vztahu k odůvodnění napadených rozhodnutí. Podle jeho přesvědčení nebylo možné dovodit, že musel vědět nebo si mohl zjistit běžně dostupnými prostředky, že jím prodávaný druh zboží může vůbec být v tuzemsku chráněn ochrannou známkou. V úvahách soudů postrádal konkrétní zjištění, z čeho měl být minimálně srozuměn s neoprávněným zásahem do práv majitele ochranné známky. Nejvyšší soud nad rámec odůvodnění subjektivní stránky přečinu zejména soudem prvního stupně, na něž bylo poukázáno shora, upozorňuje na způsob, jakým byla ochranná známka prezentována na pyrotechnických výrobcích, které byly předmětem stíhané distribuce. Podle zajištěné fotodokumentace založené v trestním spisu je nápis „colour salute“, který podle registrace Úřadu průmyslového vlastnictví tvoří součást tzv. kombinované ochranné známky vlastníka obchodní společnosti PANTA & PYROTECHNIK, s. r. o., naprosto zřetelný jak na obalech, tak i na každém jednotlivém výrobku, který obviněný uváděl do oběhu. Právě i z důvodu takto výrazně označeného názvu bylo pro obviněného velmi jednoduché zadat toto slovní spojení do vyhledávače veřejně přístupného registru ochranných známek a okamžitě tak získat informaci o tom, že se jedná o název spolu s grafickou podobou, které jsou zapsány jako ochranná známka ve prospěch jmenované obchodní společnosti. S ohledem na nepatrné odlišnosti mezi obrazovým vyjádřením chráněného označení a naprosté shody ve slovní podobě, bylo pro obviněného poměrně snadno ověřitelné, že jím distribuované pyrotechnické výrobky (tedy zcela shodný předmět, pro který byla tato ochranná známka zapsána) jsou opatřeny označením bez souhlasu vlastníka této ochranné známky. Z tohoto pohledu se tudíž jeví zcela dostatečné vyjádření skutkových okolností charakterizujících nepřímý úmysl u přečinu podle §268 odst. 1 tr. zákoníku v popisu výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný v rámci námitky nerespektování zásady subsidiarity trestní represe odkázal na dvě usnesení Nejvyššího soudu, v nichž (nejen) s ohledem na tuto zásadu dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a přikázal věc soudu prvního stupně v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V obou případech byla Nejvyšším soudem zdůrazněna skutečnost, že při chápání trestněprávní represe jako prostředku „ultima ratio“ nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci. Ochrana závazkových vztahů má být v první řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost (pozn. v obou trestních věcech byl použit zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, který byl založen na materiálním pojetí trestného činu). V projednávané trestní věci však neshledal Nejvyšší soud podmínky pro stejný procesní postup, a to i při zohlednění dalších okolností významných z hlediska vyvození trestní odpovědnosti obviněného, které nelze považovat za shodné s věcmi řešenými v označených rozhodnutích.
K vysvětlení výkladových pravidel zásady subsidiarity trestní represe, jak je upravena v §12 odst. 2 tr. zákoníku (účinném od 1. 1. 2010), přijalo trestní kolegium Nejvyššího soudu stanovisko ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Vychází z principu, že trestným činem podle trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele , ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu (příp. §159a odst. 4 tr. řádu) nebo některého z odklonů v trestním řízení (srov. §179c odst. 2 písm. f/, g/, h/, §307 a §309 tr. řádu a §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže), případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1, věta za středníkem, tr. zákoníku).
Respektováním shora stručně uvedených tezí posuzování konkrétní trestní odpovědnosti obviněného v projednávané trestní věci je s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti zřejmé, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, nevykazuje známky natolik výjimečného případu, který by při formálním pojetí trestnosti činu umožňoval vyloučit prostředky trestního práva k postihu jeho pachatele. Zároveň není možné závěr o trestnosti takového jednání a nezbytnosti uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených korigovat použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, protože daný trestný čin nelze s ohledem na charakter i rozsah trestné činnosti (obviněný uvedl na český trh nejméně 42 050 balení po 20 kusech zábavní pyrotechniky, přičemž za dodané zboží uhradil celkem 1 012 530 Kč) považovat za méně závažný. Podle názoru dovolatele vyjádřeného v samotném závěru této dovolací námitky byly v jeho neprospěch zohledněny skutečnosti, že je vietnamské národnosti, a že byl za spáchání obdobného trestného činu již jednou pravomocně odsouzen. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního ani druhého stupně nijak nevyplývá, že by národnost obviněného hrála jakýkoli význam v rámci rozhodování obou soudů o vině i trestu, který mu byl uložen. Rovněž skutečnost, že byl za podobný trestný čin již jednou odsouzen, nebyla považována za přitěžující okolnost ve smyslu §42 tr. zákoníku. K tomu je možné odkázat na stranu 5 rozsudku, kde soud prvního stupně došel k závěru, že dovolatel sice má v opisu z rejstříku trestů jeden záznam z roku 1995 za spáchání trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu, odsouzení je však zahlazeno, a soud k němu proto při ukládání trestu nepřihlédl. Jak již bylo zmíněno výše, tato okolnost předchozího potrestání obviněného za stejnou trestnou činnost, byla soudy (správně) zohledněna v rámci zkoumání naplnění subjektivní stránky, nenašla však žádný odraz ve výroku o trestu. Závěrem je možné zdůraznit, že obecně nelze obchodování se zbožím neoprávněně označeným ochrannými známkami považovat za trestnou činnost, u níž by bylo zásadně možné dosáhnout nápravy jinak než prostředky trestního práva. Naopak z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.), plyne, že v nově formulované skutkové podstatě §268 byl rozšířen okruh (způsoby) protiprávního jednání, jež je nyní postihováno, např. jednání předcházející uvádění do oběhu, tj. výroba, dovoz, vývoz či skladování, (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 5 Tdo 539/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 5 Tdo 817/2011.) Z těchto důvodů proto nebylo možné přijmout ani výhradu obviněného o nesprávné aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud tedy na podkladě trestního spisu, aniž by musel provádět přezkum napadených rozhodnutí podle §265i odst. 3 až 5 tr. řádu, odmítl dovolání obviněného T. L. V. A. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť pokud jeho námitky odpovídaly důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byly zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. 2. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu