ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.457.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 457/2016-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání, které podal obviněný D. S. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 14 To 243/2015, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 7/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 7. 2015, sp. zn. 6 T 7/2015, byl obviněný D. S. uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a pod bodem 2. výroku o vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků s tím, že podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací či jeho člena, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury, na dobu 4 roků. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutek pod bodem 1. výroku o vině spočíval (zjednodušeně uvedeno) v tom, že obviněný jako společník a jednatel obchodní společnosti DS INTERIÉR, s. r. o., IČ: 28087828, tehdy se sídlem v Malšicích č. 371, okr. Tábor, nyní se sídlem Budapešťská č. 1491/5, Praha 10 – Hostivař (dále jen „obchodní společnost DSI“), ač věděl, že obchodní společnost DSI má více neuhrazených splatných dluhů, odčerpal část jejího majetku tím, že jednak převedl v 8 případech peníze z bankovního účtu obchodní společnosti DSI na svůj osobní bankovní účet, ač pro převod celkové částky ve výši 326 724 Kč neexistoval žádný důvod, jednak zákazníkům obchodní společnosti DSI zadal pokyn, aby posílali úhrady pohledávek obchodní společnosti DSI na jeho osobní bankovní účet, a to v celkové částce 1 488 035 Kč. Tyto peněžní prostředky si obviněný ponechal pro svou potřebu a nepoužil je ve prospěch obchodní společnosti DSI, čímž způsobil celkem třem věřitelům (obchodním společnostem LORIKA CZ, s. r. o., MY DVA group, a. s., a J. Č. ) škodu ve výši 974 349,84 Kč, neboť jim obchodní společnost DSI nezaplatila jejich pohledávky blíže uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
3. Skutek pod bodem 2. výroku o vině spočíval (zjednodušeně uvedeno) ve dvou útocích popsaných v tomto výroku pod písmeny a) a b), přičemž v obou případech bylo jejich podstatou zatajení účetních knih obchodních společností ve spojitosti s převodem obchodního podílu a souvisejícími změnami v obchodních společnostech, zejména pokud jde o změnu osoby jednatele, přičemž zatajením účetnictví a jeho nepředáním novému jednateli obviněný ohrozil vymahatelnost konkrétních pohledávek věřitelů obchodních společností. V prvním případě šlo o obchodní společnost DSI, ve druhém o obchodní společnost s tehdejší obchodní firmou DS Realizační, s. r. o., IČ: 48202193, tehdy se sídlem Malšice č. 371, v současné době jde o Burke Trade, s. r. o., se sídlem Budapešťská č. 1491/5, Praha 10 – Hostivař (dále jen „obchodní společnost DSR“).
4. Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný D. S. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře tak, že usnesením ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 14 To 243/2015, je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podal obviněný D. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomu uvedl ve čtyřech základních bodech své výhrady vůči rozhodnutím soudu prvního i druhého stupně, v nichž spatřoval nesprávné právní posouzení skutku.
6. První námitka obviněného se týkala nesprávného posouzení přijetí plateb v souhrnné výši 326 724 Kč z účtu obchodní společnosti DSI. Ač se nepodařilo zajistit celé účetnictví obchodní společnosti DSI, měly soudy k dispozici výpisy z jejích bankovních účtů a její účetní deník, z nichž vyplývá, že u jednotlivých plateb byly vždy poznámky o úhradě faktur konkrétního čísla (jak u výpisů z bankovních účtů, tak i v účetním deníku). V těchto případech tedy šlo o úhrady pohledávek na základě konkrétních daňových dokladů, proto obviněný nesouhlasí s tvrzením obžaloby, podle které jde o převody peněz bez reálného důvodu.
7. Druhá výhrada obviněného se vztahuje k přijetí plateb v souhrnné výši 1 488 035 Kč od zákazníků obchodní společnosti DSI na osobní účet obviněného. Obviněný zvolil tento způsob úhrady z důvodu potřeby hotových peněžních prostředků, které získal výběrem peněz a jejich vložením v hotovosti do zmíněné obchodní společnosti, popřípadě zaplacením jejích závazků v hotovosti takto získanými prostředky. Jak dále obviněný namítl, soudy nižších stupňů vzaly za součást tohoto skutku i prvních 10 úhrad provedených v období od 16. 3. 2012 do 31. 12. 2012, ač z účetního deníku vyplývá, že byly v hotovosti předány obchodní společnosti DSI.
8. V rámci třetího bodu svého dovolání obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky (aniž by uvedl, kterého ze skutků, resp. trestných činů, se jeho výhrada týká). Obviněný v tomto směru zopakoval svou dřívější obhajobu, že subjektivní stránka trestného činu nemohla být naplněna za situace, kdy obchodní společnost DSI měla vůči údajným poškozeným vzájemné pohledávky. Na to pak nemají vliv ani pozdější soudní rozhodnutí o neexistenci pohledávek, protože ta byla vydána až dlouho po jednání obviněného v době, kdy on již nebyl jednatelem zmíněné obchodní společnosti, a to navíc bez aktivního přístupu jejího nového statutárního orgánu.
9. Poslední čtvrtý bod dovolání obviněného se týká převodu obchodních podílů a tvrzeného předstírání předání účetnictví novému jednateli. Takový závěr soudů nižších stupňů je podle obviněného absurdní a v příkrém rozporu s provedenými důkazy, neboť předání účetnictví je potvrzeno listinou s ověřenými podpisy jeho i přejímající osoby a navíc bylo prokázáno, že k vymáhání pohledávek obchodní společnosti DSI docházelo i dlouho po převodu obchodního podílu obviněným, což by bez účetnictví nebylo možné. Obviněný dále označil jako zcela nesprávné tvrzení, podle něhož údajným zatajením účetních knih měl ohrozit vymahatelnost pohledávek věřitelů a jejich majetková práva. Vymahatelnost pohledávek je podle názoru obviněného založena na důkazech, které je schopna předložit žalující strana, jež má důkazní povinnost, a nikoli na listinách žalované strany, která ani není povinna předkládat věci, jež nechce v rámci své procesní obrany poskytnout.
10. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a aby podle §265l tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
11. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného D. S. prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je podané dovolání v převažujícím rozsahu skutkové povahy, navíc v něm jde jen o opakování obhajoby obviněného z předcházejících fází řízení, která ani není založena na tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými na jejich základě. Dále státní zástupkyně poukázala na hodnotící pasáže rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného a přijaly závěr, že byla v celém svém rozsahu vyvrácena. Podle státní zástupkyně totiž soudy nemohly vyhodnotit výsledky provedeného dokazování jinak, než se závěrem o vině obviněného. Tyto výsledky pak státní zástupkyně pokládá za jednoznačně vypovídající o zcela účelovém vyvádění finančních prostředků z účtu obchodní společnosti DSI právě za situace, kdy byla zatížena neuhrazenými splatnými závazky vůči jejím věřitelům. Obviněný poté jednal tak, aby následným převodem svého obchodního podílu v této obchodní společnosti zahladil stopy takového jednání, o němž by mohla vypovídat její účetní dokumentace, kterou toliko fiktivně předal zástupci nabyvatele obchodního podílu v obchodní společnosti DSI, ve skutečnosti ji však zatajil, a tudíž učinil nedostupnou pro potřebu vymáhání pohledávek věřitelů obchodní společnosti DSI. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, v souvislosti s odčerpáváním finančních prostředků z účtu obchodní společnosti DSI na soukromý účet obviněného jako fyzické osoby, založený právě v období výrazné míry zadluženosti obchodní společnosti DSI, nebylo prokázáno, že by obviněný prováděl úhrady půjček, poskytnutých ve prospěch této obchodní společnosti jeho rodinnými příslušníky. Uplatněná hmotněprávní námitka ohledně nedostatku zavinění obviněného se podle státní zástupkyně neopírá o rozhodná skutková zjištění, na jejichž podkladě byl učiněn právní závěr o naplnění znaku „svého věřitele“ ve smyslu §222 odst. 1 tr. zákoníku i po subjektivní stránce, neboť obviněný musel vědět, že namítaná existence vzájemných pohledávek se nezakládá na pravdě. Za jedinou kvalifikovanou námitku nesprávnosti právního posouzení skutku pak lze podle vyjádření státní zástupkyně považovat pouze tu, která zpochybňuje právní závěr, podle něhož zatajením účetních knih obviněný ohrozil vymahatelnost konkrétních pohledávek věřitelů, a tím i jejich majetková práva. Jde ovšem o zjevně neopodstatněnou námitku, neboť odvolací soud zcela shodnou námitku odmítl s výstižným odkazem na výrazné snížení možnosti uspokojení pohledávek poškozených při zašantročeném účetnictví povinného, jehož ekonomickou situaci tak nebylo možno zjistit. Ze všech uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
13. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný D. S. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
14. K tomu dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však jeho námitky odpovídají spíše dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Obviněný se totiž domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí odvolání obviněného jako řádného opravného prostředku podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, a to přestože v řízení mu předcházejícím měl být dán důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
15. Ovšem i kdyby obviněný opřel své dovolání o správně konkretizovaný dovolací důvod, neodpovídala by argumentace použitá v převážné části jeho dovolání ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Většinou námitek (až na níže zmíněnou výjimku týkající se zavinění) totiž obviněný zpochybňuje správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a jejich hodnocení důkazů, aniž by vytkl vadu hmotně právního posouzení ve shora vymezeném smyslu. Navíc s obdobnými námitkami, které obviněný uplatnil i ve svém dovolání, se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Přitom Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
16. Zcela mimo uplatněný dovolací důvod pak spadají námitky, jejichž prostřednictvím obviněný zpochybnil skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, či se domáhal jiného způsobu hodnocení (ve věci provedených) důkazů. Za takovou lze označit i námitku obviněného, že finanční prostředky, které poslal z účtu obchodní společnosti DSI vedeného u obchodní společnosti GE Money Bank, a. s., na svůj účet vedený pro něj jako fyzickou osobu u obchodní společnosti ZUNO Bank AG (šlo o celkem 8 plateb s celkovou částkou ve výši 325 724 Kč), představovaly úhrady za faktury. Toto tvrzení obviněného nebylo podpořeno žádným dalším důkazem (a to i ve spojitosti s chybějícím účetnictvím) a naopak z účetního deníku (CD č. l. 658, s. 103 až 111 účetního deníku) bylo prokázáno, že v období od 19. 12. do 29. 12. 2011 bylo realizováno mnohem více plateb označených jako „Úhrada FP“ s podobnými čísly, ale jen těchto konkrétních 8 převodů mířilo na soukromý účet obviněného. Přitom soud prvního stupně zjistil, že nesouhlasí údajná čísla faktur uvedená v účetním deníku a v poznámce k platbám ve výpisu z účtu u ZUNO Bank AG a u GE Money Bank, a. s. Jak dále vyplývá z výpisů z těchto bankovních účtů (č. l. 422 až 429 trestního spisu), z finančních prostředků, které si obviněný poslal z účtu obchodní společnosti DSI na svůj soukromý účet, uhradil toliko závazky vůči J. V. a R. S. , u nichž vzal soud prvního stupně za prokázané, že nesouvisely s činností obchodní společnosti DSI, dále uhradil závazky související s podnikáním obviněného jako fyzické osoby a konečně uskutečnil několik výběrů z bankomatů. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, který akceptoval i odvolací soud a podle něhož obviněný vyvedl uvedené finanční prostředky z majetku obchodní společnosti DSI a použil je pro svoji potřebu.
17. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu jde o trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, resp. od 1. 1. 2010 o přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tehdy, když pachatel uskutečnil zcizovací úkony spočívající ve výběrech peněžních prostředků z majetku obchodní společnosti bez poskytnutí jakékoli protihodnoty a aniž by zde existoval platný právní titul (důvod) pro zmíněné úkony, přičemž jimi znemožnil uspokojení pohledávek věřitelů obchodní společnosti, za kterou takto jednal (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 5 Tdo 875/2009). V daném případě by s ohledem na uvedené závěry o skutkovém stavu ovšem bylo možno uvažovat dokonce i o přísnější právní kvalifikaci spočívající v trestném činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, neboť obviněný si převedl svěřené finanční prostředky obchodní společnosti DSI (tedy cizí věc) na svůj bankovní účet a následně je použil pro svou potřebu (tedy takovou věc si přisvojil), čímž způsobil škodu primárně obchodní společnosti DSI a sekundárně i věřitelům této obchodní společnosti. Takovou právní kvalifikaci ovšem neužil soud prvního stupně, neuplatňoval ji ani dozorový státní zástupce v odvolání (ostatně neuvažoval o ní ani v obžalobě), takže v daném směru platí pro obviněného zákaz změny k horšímu (zákaz „reformationis in peius“ podle §259 odst. 4 a §264 odst. 2 tr. řádu), proto jakékoli úvahy v uvedeném smyslu jsou již bezpředmětné.
18. Za námitku zpochybňující zjištěný skutkový stav je nutno považovat i tvrzení obviněného, podle něhož peněžní prostředky získané od zákazníků (tj. od Univerzity Pardubice, Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, statutárního města Plzeň a Technické univerzity Liberec) vložil v hotovosti do majetku obchodní společnosti DSI, resp. platil za ni v hotovosti její závazky, přičemž součástí skutku je i prvních deset plateb provedených od 16. 3. 2012 do 31. 12. 2012, i když z účetního deníku obchodní společnosti DSI vyplývá, že jí byly předány v hotovosti. Soudy obou stupňů v tomto směru vycházely též z výpovědí svědkyň Ing. B. T. a S. K. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 8. 4. 2015 na č. l. 826 a násl. trestního spisu), z nichž mimo jiné vyplynulo, že obchodní společnost AUDES, s. r. o., ani nevedla pro obchodní společnost DSI hotovostní pokladnu, ale pouze evidovala pokladnu na základě dokladů, které jí předával právě obviněný. Jak je tedy z uvedených důkazů zřejmé, skutečný stav pokladny obchodní společnosti DSI nebyl hotovostními vklady obviněného fakticky navýšen a finanční prostředky ani nebyly skutečně užity v její prospěch. Soudy obou stupňů dospěly k odůvodněnému závěru, podle něhož je třeba nahlížet na jednání obviněného ve vzájemných souvislostech, takže jeho činnost popsaná pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně má zjevnou spojitost s jednáním popsaným pod bodem 2./a) téhož rozsudku, protože obviněný vyváděl majetek obchodní společnosti DSI, jejíž účetnictví pak následně zatajil, aby zakryl svoji předchozí trestnou činnost při nakládání s majetkem obchodní společnosti DSI, jak popsal zejména soud prvního stupně na s. 8, 9 a 13 svého rozsudku. Obhajobou obviněného se zabýval též odvolací soud, a to zejména na s. 7 a 8 svého usnesení, přičemž ze stejných důvodů ji považoval v uvedeném směru za vyvrácenou, neboť tvrzení obviněného o vrácení peněz přes pokladnu do majetku obchodní společnosti DSI koliduje s dalšími důkazy provedenými v řízení, jak již uzavřel soud prvního stupně. Nadto jak správně poznamenal odvolací soud, obviněný si nechal značnou část z těchto peněžních prostředků (ve výši asi 600 000 Kč) zaslat na svůj osobní účet v době, kdy už ani nebyl jednatelem obchodní společnosti DSI a neměl k takovému postupu podvodného charakteru sebemenší oprávnění. Již tím sám odvolací soud naznačil možnou jinou (přísnější) právní kvalifikaci takového jednání při shodných skutkových závěrech (jako trestného činu podvodu), ovšem ani v tomto směru nemohl změnit právní kvalifikaci pro zákaz „reformationis in peius“ (ze stejného důvodu jako v případě uvedeném výše).
c) K trestnému činu poškození věřitele
19. Nejvyšší soud dále připomíná, že trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť i jen část svého majetku. Obviněnému D. S. byla z uvedené tzv. složité skutkové podstaty kladena za vinu varianta spočívající ve zmaření uspokojení svého věřitele tím, že odstranil část svého majetku, a způsobil takovým činem značnou škodu, čímž naplnil okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
20. Za námitku, která by odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pak Nejvyšší soud mohl pokládat jen tvrzení obviněného, podle něhož nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu poškození věřitele ve smyslu §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Ovšem i tyto výhrady obviněného mají do značné míry skutkový charakter a nezpochybňují právní posouzení skutku ani jiné hmotně právní posouzení, protože podle názoru obviněného subjektivní stránka trestného činu poškození věřitele nebyla naplněna z toho důvodu, že obchodní společnost DSI měla vůči svým věřitelům, kteří jsou uvedeni v rozsudku soudu prvního stupně jako poškození, započitatelné vzájemné pohledávky. Soudy nižších stupňů totiž i v tomto směru odůvodněně dospěly k jiným závěrům o skutkovém stavu věci, protože správně vycházely z rozsudků civilních soudů, kterými byly opakovaně řešeny námitky obviněného týkající se započtení vzájemných pohledávek (viz rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 15 C 55/2013, rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 4 C 209/2013, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. ECm 14/2012, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 13 Cm 8/2012). Jak bylo jednoznačně zjištěno z těchto listinných důkazů, v uvedených civilních sporech obviněný také argumentoval padělanou rozhodčí doložkou a námitkami týkajícími se náhrady škody vzniklé údajným dodáním vadného zboží, avšak všechny jeho námitky byly shledány neoprávněnými. Přitom obviněný si byl vědom této neoprávněnosti a nepravdivosti svých námitek v době spáchání posuzovaných činů i v době civilních řízení, neboť věděl, že žádné vzájemné pohledávky vůči svým věřitelům nemá. Na tuto jeho vědomost nemůže mít žádný vliv ani to, jak později rozhodly soudy v civilních věcech, protože obviněný pouze účelově argumentoval těmito údajnými vzájemnými pohledávkami právě proto, aby se vyhnul uspokojení pohledávek vůči svým věřitelům, resp. aby to mohl uplatnit jako obranu v trestním řízení.
d) K trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
21. Pokud jde o skutky popsané bod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru obviněného těmito činy nemohl ohrozit vymahatelnost konkrétních pohledávek věřitelů ani jejich majetková práva, neboť záleží vždy na procesní aktivitě věřitelů jako žalobců v civilním sporném řízení, zda své pohledávky vymůžou či nikoli, a dlužník jako žalovaný může zůstat pasivní. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Obviněnému byla kladena za vinu varianta spočívající v zatajení účetních knih a ohrožení majetkových práv jiného, tj. konkrétních věřitelů. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na svou dosavadní rozhodovací praxi týkající se uvedeného trestného činu, zejména na usnesení ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1304/2014, v němž vyslovil názor, podle něhož k naplnění objektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku postačuje již to, že obviněný úmyslným zatajením účetnictví dlužníka – obchodní společnosti znemožnil jejím věřitelům zjistit stav majetku a hospodaření tohoto dlužníka, a tím ohrozil uspokojení jejich splatných pohledávek. Úmyslné ukrývání účetnictví dlužníka v době, kdy se jeho věřitelé domáhají uspokojení svých splatných pohledávek, s sebou logicky vždy nese reálnou možnost ohrožení majetkových práv věřitelů. K naplnění objektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu totiž postačí ohrožení majetkových práv jiného, ale nemusí dojít k jejich porušení či úplnému zmaření. Jednání obviněného bylo nepochybně způsobilé vyvolat takové ohrožení bez ohledu na tvrzení obviněného, že je na žalující straně, aby předložila v případném sporu důkazy. Výklad obviněného, podle kterého nemůže dojít k ohrožení majetkových práv věřitele zatajením účetnictví dlužníka, neboť je to věřitel, kdo má v civilním řízení břemeno tvrzení a břemeno důkazní, by vedl ke zcela absurdním důsledkům a při takovém výkladu by zmíněné ustanovení trestního zákoníku pro dané případy zcela postrádalo smysl a neposkytovalo by věřitelům žádnou ochranu. Naopak právě zatajením účetnictví obviněný dosáhl stavu, že nebylo možno náležitě zjistit majetek dlužníka, tj. obchodní společnosti DSI, resp. obchodní společnosti DSR, takže pohledávky jejich věřitelů vypočtených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nemohly být alespoň částečně (např. v případném insolvenčním řízení) uspokojeny.
IV. Závěrečné shrnutí
22. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný D. S. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by mu odpovídaly, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc, obviněný v převážné části svého dovolání uplatnil shodné námitky jako v podaném odvolání, z jehož podnětu se jimi už zabýval odvolací soud, přičemž se s nimi v napadeném usnesení podrobně vypořádal.
23. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného D. S. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Ř í h a , Ph.D.