ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.766.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 766/2016-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2016 o dovolání, které podal obviněný L. H. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 3 To 753/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 187/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 32 T 187/2014, byl obviněný L. H. M. uznán vinným pokračujícím zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1, odst. 2 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve spojení s §238 tr. zákoníku, a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se obviněný dopustil dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku spolu se spoluobviněným K. V. I. Za to byl obviněnému L. H. M. podle §233 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s ostrahou. Dále byl odsouzen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a sice osobního motorového vozidla Ford Fiesta. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma spoluobviněným uložen trest propadnutí věci, a to částky 30 453 Kč a 405 Eur, a podle §80 odst. 2 tr. zákoníku též trest vyhoštění na dobu neurčitou. Uvedených trestných činů se obviněný L. H. M. dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že si nejprve (v období od 23. 11. 2013 do 7. 12. 2013) na blíže nezjištěném místě opatřil padělané bankovky v nominální hodnotě 200 Euro, aby s nimi pak v celkem 18 případech v období od 14. 6. 2013 do 3. 3. 2014 (ve čtyřech z nich spolu s obviněným K. V. I.) zaplatil na různých místech České republiky, čímž čtyřmi útoky spolu se spoluobviněným K. V. I. způsobil škodu ve výši 19 500 Kč, dalšími 14 útoky sám pak škodu ve výši 68 554 Kč (jakkoliv podle popisu skutku měly zůstat útoky č. 13 a 14 nedokonány). Dále pak byl obviněný L. H. M. podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, sp. zn. ZT 183/2014, pro blíže popsané útoky v obžalobě označené body I. 10 a II. 13 (jeden z období vánočních svátků 2013, druhý ze dne 29. 6. 2013). Soud prvního stupně postupem podle §228 a §229 tr. řádu rozhodl též o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti odsuzující části uvedeného rozsudku podali obvinění L. H. M. i K. V. I. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích ve veřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2015 rozsudkem sp. zn. 3 To 753/2015 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to v celé odsuzující části a následně sám podle §259 odst. 3 tr. řádu ve věci rozhodl. Soud druhého stupně uznal obviněného L. H. M. vinným pokračujícím zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku (ve spojení s §238 tr. zákoníku), dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za něž mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolací soud znovu uložil obviněnému trest propadnutí věci a trest vyhoštění ve stejném rozsahu jako soud prvního stupně. Uvedených trestných činů se podle tohoto rozsudku dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jednak za pomoci spoluobviněného K. V. I. čtyřmi útoky v období od 23. 11. 2013 do 7. 12. 2013 a jednak sám dalšími 14 útoky v období od 14. 6. 2013 do 3. 3. 2014 zaplatil (v 16 případech) či se pokusil zaplatit (ve 2 případech) na různých místech České republiky dříve opatřenými padělanými bankovkami Euro v nominální hodnotě 200 Euro, čímž prvními 4 útoky spolu se spoluobviněným K. V. I. způsobil škodu ve výši 19 500 Kč, z dalších 14 útoků se mu podařilo dokonat 12, jimiž způsobil škodu ve výši 60 354 Kč, dvěma útoky, které nedokonal, se pokusil způsobit další škodu ve výši 8 200 Kč. Dále soud druhého stupně postupem podle §228 a §229 tr. řádu rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný L. H. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
4. Dovoláním se obviněný domáhal přezkumu označeného rozhodnutí, přičemž poukázal na svou dosavadní obhajobu. Od počátku svého trestního stíhání se obviněný bránil tím, že nevěděl, že bankovky, kterými platil, byly falzifikáty, poukazoval na to, že šlo o velice kvalitní padělky 2. stupně nebezpečnosti, které ani profesionálové nebyli schopni při kontrole rozeznat od pravých bankovek. Namítl proto, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, který mu byl kladen za vinu. Dále pak obviněný zopakoval svoji obranu z předchozího průběhu trestního řízení spočívající v uvedení vlastní verze, jak si bankovky opatřil. Měl je získat od asijských trhovců, protože měli výhodný kurz, nakoupil je za peníze získané z dědictví po otci, používal je na úhradu nákladů spojených s cestami do Německa a Rakouska za účelem nákupu ojetých vozidel, na opravy vlastního vozidla Ford Fiesta a na nákup nářadí a drobného zboží. Znovu pak obviněný zopakoval argumentaci týkající se neprokázání subjektivní stránky (míněno zřejmě znaku zavinění), podle jeho přesvědčení dovodily soudy nižších stupňů její naplnění z nepřímých důkazů a za užití nedostatečně podložené konstrukce.
5. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného zasláno k vyjádření, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k tomu sdělil, že svého práva nevyužívá a souhlasí s projednáním a rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Posouzení důvodnosti dovolání
6. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
7. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který je možné podat jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
8. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je použití hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze dovodit pouze tehdy, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, které na ni nedopadalo. Pod uplatněný dovolací důvod mohou rovněž spadat případy, kdy skutková zjištění soudů nižších stupňů vůbec neposkytují dostatečný podklad pro uznání viny konkrétním trestným činem, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
9. Obviněný v tomto případě sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale dovolání nebylo podáno důvodně a užitá argumentace neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu.
10. V daném případě se obviněný předně domáhal přezkumu dovolacím soudem, přičemž žádal aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném hodnocení provedených důkazů. Dovolatel sice formálně (nikoli výslovně, ale podle obsahu podání) napadal, že nebyl naplněn znak zavinění ve formě úmyslu, tato výtka ovšem měla jednoznačně skutkový základ, neboť obviněný přes odlišná zjištění soudů nižších stupňů ji odůvodňoval tím, že nevěděl o tom, že bankovky, jimiž platil, jsou padělky. Dovolatel se tak domáhal odlišného hodnocení důkazů stejně jako skutkového zjištění ve vztahu ke znaku subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Předložil tak (zjednodušené) hodnocení výsledku dokazování a vlastní aplikaci hmotného práva na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily.
11. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
12. Je sice pravdou, že soud prvního stupně se k subjektivní stránce obou trestných činů, které v jednání obviněného spatřoval, vyjádřil poměrně stroze, a to navíc za užití zákonné formulace přímého úmyslu. Avšak okolnostem souvisejícím s vědomostí obviněného o tom, že platil padělanými bankovkami, se tento soud podrobně věnoval a své úvahy vyložil zejména na stranách 20 a 21 svého rozsudku. K této verzi soudu prvního stupně se přiklonil i soud druhého stupně, a to zejména na straně 15 svého rozsudku. Ze strany obviněného se tak jedná o opakování obhajoby z předcházejících fází trestního řízení, s níž se soudy nižších stupňů dostatečným způsobem zabývaly a přesvědčivě vypořádaly. Na jejich rozhodnutí lze v tomto směru plně odkázat. Je nepochybné, že obviněný věděl o tom, že platí padělanými bankovkami, na což soudy nižších stupňů správně usuzovaly mimo jiné z toho, že jednal jako speciální recidivista, opakovaně (celkem v 18 případech), a to i vícekrát během jediného dne, kupoval na různých místech České republiky drobné zboží vždy za bankovku v nominální hodnotě 200 Euro, aby mu byly vráceny pravé bankovky v české měně, vyhýbal se přitom bankám a směnárnám, jejichž vyškolení zaměstnanci by mohli odhalit, že jde o padělky. Naopak využíval míst, kde mohl očekávat, že obsluha nebude mít s těmito bankovkami takové zkušenosti, vyplývá to i z jeho chování popsaného pod body 13. a 14. výroků o vině rozsudků soudů nižších stupňů, kdy se mu padělané bankovky nepodařilo udat a v jednom případě tam padělanou bankovku bez protihodnoty nechal a utekl. Ve druhém případě byla bankovka kontrolována bezpečnostním fixem, přitom tyto dva případy časově předcházely naprosté většině všech ostatních útoků. Dovolací soud tak nemá jakoukoli pochybnost o správnosti závěrů soudů obou stupňů, že obviněný dobře věděl, že udává padělané bankovky, které také udat chtěl, a vše zároveň činil v podvodném úmyslu, aby se na úkor poškozených obohatil. O bhajobou obviněného se v naznačených směrech pečlivě zabývaly soudy prvního i druhého stupně, a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vyložily, proč uvěřily verzi uvedené v obžalobě a nikoli verzi prezentované obviněným.
IV.
Závěr
13. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl obviněným napadán jen formálně, ve skutečnosti nelze obsahově uplatněné dovolací námitky podřadit pod tento ani jiný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním a nikoli proti právnímu posouzení zjištěných skutků.
14. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.