ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.132.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 132/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. února 2016 o dovolání, které podal V. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j. 13 To 462/2015-88, jako soudu stížnostního ve věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 40 Nt 1303/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j. 13 To 462/2015-88, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 10. 2015, č. j. 40 Nt 1303/2015-66, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Okresnímu soudu v Mělníku, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 10. 2015, č. j. 40 Nt 1303/2015-66 bylo V. S. (dále jen „dovolatel“) podle §99 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) ve spojení s §239 odst. 1 tr. ř. uloženo ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou, a to pro skutek, který spočíval v tom, že
dne 6. 3. 2015 sdělil J. Z., že jí zachránil život, kdy dle sdělení měli být ona i on sám ohroženi na životě a dále dne 11. 3. 2015 J. Z. opětovně kontaktoval a ukázal jí ostrý náboj, ke kterému sdělil, že tento byl určen na její likvidaci, což v ní vyvolalo důvodnou obavu o její život, neboť jí už dříve posuzovaný verbálně napadal a urážel,
ve kterém byl shledán čin jinak trestný, který by – nebýt nepříčetnosti dovolatele – zakládal zákonné znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
2. O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podal dovolatel a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2015, č. j. 13 To 462/2015-88 , jímž podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a ve věci znovu rozhodl tak, že podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku odvolateli uložil ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní. Současně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jeho stížnost.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal dovolatel prostřednictvím obhájce JUDr. Jaromíra Štůska, LL.M. dovolání , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř.
4. Dovolatel nesouhlasí s uložením ochranného léčení, neboť se nedopustil činu jinak trestného. Jednání, které je mu kladeno za vinu nenaplňuje znaky trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Má za to, že předestření náboje, které, jak plyne z provedeného dokazování, nebylo spojeno s jakýmkoli vyhrožováním, nemůže ve svědkyni vzbudit důvodnou obavu o život. Proto je přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil po stránce objektivní a subjektivní všechny znaky skutkové podstaty tohoto přečinu. Z důvodu, že se činu jinak trestného nedopustil, nebyly splněny podmínky ani pro uložení ochranného léčení.
5. Nesouhlasí ani s uložením ochranného léčení v ústavní formě a s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 502/02, jehož nosné závěry zmínil, podotýká, že trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr zákoníku je deliktem, jehož typová společenská nebezpečnost je nižší, čemuž odpovídá i výměra trestu, který za tento trestný čin trestní zákoník stanoví. S ohledem na jím předestřené závěry považuje uložení ochranného léčení v ústavní formě za nepřiměřené.
6. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j. 13 To 462/2015-88, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 10. 2015, č. j. 40 Nt 1303/2015-66 a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dodatečným sdělením vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
7. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Předeslal, že obviněný spatřuje zásadní pochybení v tom, že skutek tak, jak byl zjištěn, nenaplňuje znaky činu jinak trestného nebezpečného vyhrožování, a proto nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení, natož ve formě ústavní. Takové námitky pod uplatněné dovolací důvody podřadit lze a považuje je rovněž za důvodné.
8. S odkazem na podmínky, které pro uložení ochranného léčení upravuje ustanovení §99 odst. 1 tr. zákoníku, akcentuje, že ve věci bylo Okresním soudem v Mělníku provedeno dokazování, na jehož podkladě lze dovodit, že byly splněny čtyři podmínky pro uložení ochranného léčení. Tedy, že skutek se stal, V. S. je jeho pachatelem, pro nepříčetnost však není trestně odpovědný, a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný pro možnost opakování obdobných jednání. Usuzuje však, že nebyla splněna podmínka další, tj. že skutek, tak jak byl zjištěn, má jinak znaky trestného činu (resp. jde o čin jinak trestný).
9. S poukazem na znění §353 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce připomíná, že vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu z nebezpečí, jímž je vyhrožováno. Odkázal na závěry plynoucí z judikatury soudů i z komentářové literatury a dovozuje, že při posuzování věci se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Nevyžaduje se, aby vyhrůžka pachatele konkrétně obsahovala slova přímo vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, pokud přitom pachatel činil úkony svědčící o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj.
10. V dané věci státní zástupce akceptuje, že jednání V. S. je pro občany žijící s ním v obci obtěžující. Bylo zjištěno, že tento – pravděpodobně v souvislosti se sporem o pozemky – některé lidi (i starostku obce paní J. Z.) slovně napadá a vyjadřuje k jejich osobám nevoli. Z provedených důkazů však podle jeho názoru současně nevyplývá, že by toto, nepochybně nepříjemné jednání dovolatele, bylo natolik závažné, že by u osob v obci v minulosti vzbudilo nějakou reálnou obavu, jejímž důsledkem by bylo např. řešení věci policií či přestupkovým orgánem, nedobrovolnou hospitalizací dovolatele ve zdravotnickém zařízení ve smyslu §38 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a podobně.
11. Soudy zjištěné jednání V. S. spočívalo v tom, že nejprve starostce J. Z. sdělil, že jí zachránil život, neboť ona i on měli být zastřeleni. O několik dní později jí pak ukázal náboj, k němuž uvedl, že právě tento byl určen na její likvidaci. Státní zástupce podotkl, že J. Z. se při jednání u soudu vyjádřila v tom smyslu, že na jedné straně z něj měla strach, na straně druhé si však myslela, že je to smyšlené (pravděpodobně i vzhledem k tomu, že s ohledem na jeho chování měla pochybnosti o tom, zda je duševně zdráv). Aniž by jednání dovolatele zlehčoval a při vědomí toho, že obsahem jednání podřaditelného pod skutkovou podstatu §353 odst. 1 tr. zákoníku v zásadě nemusí být konkrétní výhrůžka obsahující slova o usmrcení, likvidaci, apod., ve zjištěném projevu V. S. nelze dovodit výhrůžku usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou způsobilou vzbudit důvodnou obavu. Ze strany dovolatele šlo o sdělení informace, byť informace zcestné, kterou i paní J. Z. považovala za smyšlenou. Podle hodnocení státního zástupce zjištěný skutek nemá znaky trestného činu (činu jinak trestného) nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Pro uložení ochranného léčení z tohoto důvodu nebyly splněny zákonné podmínky.
12. Nad rámec sdělení ve vztahu k závěrečné části dovolání uvedl, že ačkoli si je vědom zásady přiměřenosti a subsidiarity ochranného léčení v ústavní formě, neztotožňuje se s přesvědčením dovolatele, že ochranné léčení v ústavní formě by mělo být ukládáno pouze pachateli, který se dopustil závažnějšího jednání (resp. činu jinak trestného), s nímž je v trestním zákoníku spojena vyšší trestní sazba. Z §99 odst. 4 tr. zákoníku vyplývá, že podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Při volbě formy ochranného léčení je třeba vždy pečlivě hodnotit zjištění učiněná v té které konkrétní věci, mj. charakter a „rozsah“ protiprávního jednání pachatele, povahu jeho nemoci a její projevy, pachatelův náhled na ni, snahu či naopak odmítání léčby a podobně. Až po jejich zhodnocení lze uzavřít, zda zvolená forma je v daném případě přiměřená či není. Zásadně tedy ani spáchání činu jinak trestného, s nímž není spojena nijak vysoká trestní sazba, nevylučuje uložení ochranného léčení v ústavní formě.
13. Dovolání V. S. tedy státní zástupce pokládá za důvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Mělníku a současně aby zrušil i všechna další rozhodnutí na tato obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mělníku věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. e) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podmínky pro uložení ochranných opatření, jimiž tr. zákoník (§98) rozumí ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochrannou výchovu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních hlavy V., dílu třetího cit. zákona, v případě ochranného léčení konkrétně v ustanovení §99 tr. zákoníku.
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení podaného dovolání.
IV.
Důvodnost dovolání
21. Protože dovolatelem vznesené námitky nelze považovat za takové, které by měly odůvodnit rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí z některého, v citovaném ustanovení upraveného důvodu, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a dospěl k závěru o důvodnosti jeho mimořádného opravného prostředku.
22. Dovolateli bylo ochranné psychiatrické léčení uloženo soudy nižších stupňů (soudem prvního stupně ve formě ambulantní, soudem druhého stupně ve formě ústavní) podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §40 odst. 2 a §47 odst. 1, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
23. Ochranné léčení, které se podle citovaného ustanovení ukládá obligatorně, je ve své podstatě právním následkem činu jinak trestného poskytující ochranu společnosti před nebezpečnou duševně chorou osobou. Předpokladem aplikace §99 odst. 1 tr. zákoníku je zjištění soudu
a) o spáchání činu jinak trestného danou osobou (v důsledku nepříčetnosti §26),
b) o nebezpečnosti této osoby do budoucna.
24. Zatímco v prvém případě je uložení ochranného léčení podmíněno zjištěním nepříčetnosti pachatele činu jinak trestného v době spáchání skutku, závěr o nebezpečnosti této osoby do budoucna musí být zjištěna k době rozhodování o návrhu na uložení daného typu ochranného léčení.
25. Soudy nižších stupňů měly na základě dokazování provedeného u nalézacího soudu za splněné obě zákonné podmínky. Dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem (stejně jako při podání stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně) zpochybňuje existenci první zákonné podmínky, tj. spáchání činu jinak trestného (druhá část jeho námitek ve své podstatě směřuje vůči způsobu výkonu ochranné léčby, tj. proti její ústavní formě výkonu).
26. Činem jinak trestným je čin relativně beztrestný, tzn. vzhledem ke konkrétním okolnostem případu; jinak, tedy za okolností jiných, trestný je. Takovým činem jinak trestným je i čin protiprávní, pro společnost škodlivý, v zákonem požadovaném stupni, který trestným není v důsledku nedostatku způsobilého subjektu. (srov. např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání, Praha : C. H. Beck, s. 192). Deliktně nezpůsobilým se pachatel činu stává i v důsledku nepříčetnosti, která u něj byla dána v době jeho protiprávního jednání.
27. Jak plyne z výše uvedeného, aby byla splněna zákonná podmínka pro uložení ochranného léčení konkrétní osobě uvedená výše pod bodem a), musí být zjištěno nejen to, že daná osoba
· se dopustila příslušného skutku (tj. došlo ke spáchání předmětného skutku, přičemž jeho pachatelem je osoba, které se ochranné léčení ukládá),
· v době jeho činu byla její trestní odpovědnost vyloučena v důsledku nepříčetnosti vyvolané duševní poruchou (pachatel není pro nepříčetnost odpovědný), ale i to, že
· příslušný čin je protiprávní a pro společnost škodlivý v zákonem požadovaném stupni (jde o čin, který by jinak naplňoval znaky trestného činu).
28. Soudy nižších stupňů dovolateli ochranné léčení uložily pro spáchání jednání, jež podle jejich skutkových zjištění spočívalo v tom, že
dne 6. 3. 2015 sdělil J. Z., že jí zachránil život, kdy dle sdělení měli být ona i on sám ohroženi na životě a dále dne 11. 3. 2015 J. Z. opětovně kontaktoval a ukázal jí ostrý náboj, ke kterému sdělil, že tento byl určen na její likvidaci, což v ní vyvolalo důvodnou obavu o její život, neboť jí už dříve posuzovaný verbálně napadal a urážel.
29. Jinými slovy vyjádřeno, uzavřely tak, že nebýt nepříčetnosti dovolatele v době takto jeho popsaného jednání, bylo by třeba tento skutek kvalifikovat jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
30. Citovaného přečinu se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se přitom rozumí „vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo… Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhružky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj.“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3285-3286).
31. Soudy nižších stupňů naplněnost zákonných podmínek důsledně nehodnotily.
Okresní soud sice ve svém rozhodnutí při odůvodnění závěru, že dovolatel „svým jednáním naplnil po stránce objektivní i subjektivní všechny znaky skutkové podstaty nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku…“ uvedl, že tento „svým vyeskalovaným jednáním, kdy po celou dobu svědkyni Z. slovně napadal, následně jí sdělil že má nábojnice určené jí a sobě a poté jí i přinesl ukázat střelbyschopný náboj, konkludentně vyhrožoval svědkyni minimálně těžkou újmou na zdraví, spíše však usmrcením, když takovéto střely jsou schopné tohoto následku běžně dosáhnout. Jeho jednání přitom mohlo vzbudit ve svědkyni důvodnou obavu o její život a zdraví, ostatně když jí nakonec náboj přinesl ukázat, také tuto obavu vyvolalo, jak sama potvrdila při svém výslechu ve veřejném zasedání. Na tom nic nemění ani to, že posuzovaný nevyhrožoval, že by vystřelil na svědkyni sám, postačí, že vyhrožoval, že by tak mohl učinit někdo jiný“.
32. Stížnostní soud k naplnění této zákonné podmínky ve svém rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně právem odkazuje na výpověď poškozené, „z níž vyplynulo, že jednání z března 2015 bylo jakýmsi vyvrcholením nestandardního chování V. S. vůči ní, a pro (to) za daných okolností skutečně pociťovala obavu o své zdraví i život. Přičemž připomenula, že se podobného jednání měl dopustit i vůči dalším osobám – kolegovi ze zastupitelstva údajně řekl, že to mají všichni spočítané, že mají vyměřený trest pěti let. Právě proto, že již měla z jednání V. S. strach, rozhodla se tentokrát podat trestní oznámení“. Z těchto důvodů se soud druhého stupně ztotožnil se závěrem, že dovolatel se dopustil činu jinak trestného, který má znaky skutkové podstaty nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Je-li povinností soudů při posuzování otázky naplnění znaků objektivní stránky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku pachatelem, zda jeho jednání bylo způsobilé vyvolat v osobě poškozené důvodnou obavu ve smyslu vyššího stupně tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno – zdůraznit je třeba, že k naplnění skutkové podstaty označeného trestného činu je nezbytné, aby se reálnost ohrožení poškozeného a tím i jeho tísnivého pocitu vázala k tomu, čím je pachatelem vyhrožováno ( usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou ) – pak stejnou povinností jsou soudy vázány bez ohledu na to, zda toto posuzují ve vztahu k pachateli trestně odpovědnému (tj. při řešení otázky naplnění zákonných znaků trestného činu), či ve vztahu k pachateli činu jinak trestného. Při tomto zhodnocení musejí náležitě posoudit, zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhružky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj.
34. To se podle zjištění dovolacího soudu v posuzované věci nestalo. Oba soudy nižších stupňů se sice dovolávají výpovědi poškozené vyslechnuté u veřejného zasedání dne 31. 8. 2015, avšak podle protokolace výpovědi svědkyně (č. l. 59 verte), tato v souvislosti s prvním setkáním s odvolatelem pociťovala „pouze“ znepokojení ( „Tenkrát jsem to brala jako varování a upozorňování, nikoli jako výhrůžku, nicméně mě to znepokojilo“ ). Při druhém setkání, kdy jí ukázal náboj, sice pociťovala strach, avšak konkrétně nevymezený ( „Myslela jsem si, že je to smyšlené, ale měla jsem strach i z pana S..“ ). Svědkyně k dotazu soudce uvedla, že nedokáže posoudit, zda je dovolatel nebezpečný pro okolí, když jí ukázal náboj, měla obavu.
35. Způsob a rozsah výslechu svědkyně je nedostatečný, neboť na podkladě jí sdělených údajů (dle protokolace, jejíž obsah však není nikterak napadán) rozhodně nelze učinit závěr, že sama tato svědkyně uvedla, že „skutečně pociťovala obavu o své zdraví i život“ , jak tvrdí v odůvodnění svého rozhodnutí stížností soud. Z výše citovaných pasáží soudů nižších stupňů lze vysledovat, že takový závěr učinili spíše na zhodnocení možného palebného působení zajištěného náboje, než na zhodnocení jednání a osoby dovolatele. Nepřípadné jsou i odkazy na předchozí nevhodné chování dovolatele k poškozené, neboť toto, neneslo-li prvky, které by zakládalo obavy z jeho jednání ve smyslu zákonných znaků přečinu podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, pak pro vlastní posouzení obavy ( důvodné obavy ve smyslu zákonného znaku) vyvolané z jednání, které bylo předmětem prověřování prováděného v trestním řízení, je nerozhodné.
36. Svědkyně měla být podrobněji vyslechnuta, a to s přihlédnutím k tomu, co uvedla v souvislosti s podáním oznámení (např. „Jeho chování… mi přijde nestandardní až nenormální… mám obavu, že by mohlo dojít k vystupňování jeho chování, kdy se obávám toho, co by se mohlo ještě stát. Mám tím na mysli například fyzický útok na mou osobu nebo na někoho jiného v obci“ , případně při podání vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. dne 18. 3. 2015 (např. „Jednání pana S. občané vnímají, jako že je to blázen, ale že by byl pro ně nebezpečný, to si nemyslím…. Nevím, jestli by někomu mohl ublížit.“ ).
37. Ochranné léčení lze sice osobě, která spáchala čin jinak trestný, uložit i v situaci, kdy vůči ní nebylo postupem podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání (srov. rozhodnutí č. 47/2014 Sb. rozh. tr.), avšak o to více se v takovém případě musí soud o návrhu státního zástupce na uložení takového léčení soustředit na prokázání skutkových zjištění týkající se skutku, pro jehož spáchání – v daném případě osobou nepříčetnou – se uložení tohoto typu ochranného opatření navrhuje, a na jejich důsledné trestně právní posouzení. I v rozhodnutí o uložení ochranného léčení by proto měl transparentně vymezit, k jakým skutkovým zjištěním a na jakém důkazním podkladě dospěl (reagovat i na obhajobu dotyčné osoby), a jak tato zjištění hodnotí ve vztahu ke znakům trestného činu, který by v něm, nebýt nepříčetnosti pachatele, spatřoval.
38. Soudy nižších stupňů své závěry o spáchání činu jinak trestného dovolatelem učinily bez zohlednění a zhodnocení skutečností, na které ve vyjádření k dovolání poukázal státní zástupce. Za daného stavu jsou jejich právní závěry nepřesvědčivé a vadné.
39. Vzhledem k výše uvedenému je v souladu se státním zástupcem nezbytné dospět k závěru, že nedošlo ke kumulativnímu naplnění všech podmínek pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro absenci spáchání činu jinak trestného.
40. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek podal důvodně a že jím uplatněné dovolací důvody jsou naplněny. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. proto zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j. 13 To 462/2015-88, tak i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 10. 2015, č. j. 40 Nt 1303/2015-66, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mělníku, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem uvedeného soudu je opětovně o návrhu státního zástupce rozhodnout. Připomíná se, že podle §265s tr. ř. je orgán činný v trestním řízení vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. února 2016
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil