ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1558.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1558/2015-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2016 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2015, č. j. 3 To 126/2015-341, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 25/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne ze dne 6. 5. 2015, č. j. 3 To 126/2015-341, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2015, č. j. 3 To 125/2015-341 , byl obviněný J. D. [poté, co odsuzující rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2014, č. j. 1 T 25/2014-319, byl tímto soudem podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu] podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
dne 9. 11. 2011 jako jediný jednatel společnosti „PraLes spol. s r. o.“, IČ: 61537829, se sídlem Liberec 10, Vilová 279/6, objednal prostřednictvím e-mailu u společnosti IRO stavební s.r.o., IČ 26072912, se sídlem Český Krumlov, Domoradická č. p. 303, provedení zemních prací při výstavbě obchodního domu Kaufland v Č. K., které se zavázal uhradit, ačkoli si byl vědom nepříznivé ekonomické situace obchodní společnosti „PraLes spol. s r.o.“, která nebyla v té době schopna hradit své splatné závazky a věděl tak, že společnost nebude schopna provést plnou úhradu provedených prací a poté, co společnost IRO stavení s.r.o. provedla objednané práce, na něž vystavila faktury č. …, ze dne 18. 11. 2011, splatnou dne 2. 12. 2011, na částku 61.614,00 Kč, a č. …, ze dne 6. 12. 2011, splatnou dne 6. 1. 2012, na částku 194.004,00 Kč, uhradil po opakovaných urgencích pouze částku 12.000,00 Kč a poškozené společnosti IRO stavební s.r.o. tak způsobil škodu ve výši nejméně 243.618,00 Kč,
v němž byl obžalobou spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku,
když zaujal názor, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Poškozenou společnost IRO stavební s.r.o. odkázal odvolací soud podle §229 odst. 3 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“). Ve svém mimořádném opravném prostředku opřeném o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Krajskému soudu vytkl, že při vydání svého rozsudku nedodržel ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. [popsané pochybení hodnotí dovolatel jako vadu naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a následně vyhotovil rozhodnutí, které je nepřiměřeně stručné a zcela opomíjí řadu podstatných skutečností, na které důvodně poukázal ve svém odsuzujícím rozsudku okresní soud. Odvolací soud se podle něj ve své argumentaci omezil pouze na časovou posloupnost uzavřených smluv, aniž by přihlédl k časové posloupnosti splatnosti faktur. Faktury od společnosti IRO stavební s.r.o. (dále jen „IRO“), byly splatné dne 2. 12. 2011 a dne 6. 11, 2012, faktura za práce provedené pro společnost Casta a.s. (dále jen „Casta“), dne 10. 3. 2012. K její úhradě došlo dne 23. 1. 2012 – uhrazená částka činila po vzájemném zápočtu pohledávek částku 370.327,74 Kč. Obviněný podle dovolatele musel logicky předpokládat, že zakázka společnosti Casta bude dokončena, a tedy i fakturována až po dokončení a fakturaci prací od společnosti IRO. V době objednávání prací od společností IRO nemohl spoléhat na to, že k úhradě prací od společnosti Casta dojde ještě před splatností faktur od společnosti IRO. Navíc bylo prokázáno, že společnost PraLes spol. s r.o. (dále jen „PraLes“) měla v době objednávání prací od společnosti IRO řadu neuhrazených závazků z obchodní činnost z předchozích let, jak o tom svědčí vůči ní vedená exekuční řízení. Okresní soud podle dovolatele důvodně poukázal zejména na závazky společnosti PraLes vůči společnostem AGRO CS a.s. a EUROVIA Kamenolomy a.s. Exekučně byly vymáhány i pohledávky Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR. Obviněný musel předpokládat, že po obdržení peněz od společnosti Casta bude nutno přednostně uhradit tyto závazky. K tomu ostatně došlo, neboť z poměrně vysoké částky od společnosti Casta uhradil obviněný společnosti IRO pouhých 12.000,- Kč a ostatní peníze použil na úhradu jiných, dříve splatných závazků.
Podle dovolatele musel být obviněný v době objednávky prací od společnosti IRO srozuměn s tím, že společnost PraLes nemá a v dohledné době ani nebude mít dostatek finančních prostředků k úhradě těchto prací, přičemž nemohl spoléhat na úhradu těchto prací z pohledávky vůči společnosti Casta. Zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku tak obviněný podle něj naplnil i po stránce subjektivní, v podobě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
V daném směru dovolatel připomenul, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je možné dovodit i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku z hlediska trestního práva nevýznamného a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, jestliže věděl, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně, jenž mu je nepříjemný, přičemž nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit. V takovém případě byl pachatel i s nechtěným následkem srozuměn ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
Pochybení odvolacího soudu podle dovolatele spočívá v tom, že hodnotil izolovaně obchodní vztah mezi společnostmi PraLes a IRO, ač bylo třeba posoudit širší ekonomické souvislosti týkající se společnosti PraLes. Ta podle provedeného dokazování nebyla obchodní společností zdravou, jež by mohla zaručit dodržení závazků z jí uzavřené smlouvy. Pokud odvolací soud obviněného obžaloby zprostil, navíc při postupu, jenž byl v rozporu s §259 odst. 3 tr. ř., rozhodl způsobem, jímž naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 3 To 126/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání i v případě jiného než jím navrženého rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Lze tak namítat zejména to, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, případně vykazuje znaky jiného trestného činu, než toho, jímž byl uznán vinným, apod. Nesprávnost právní kvalifikace je však nezbytné uplatňovat vždy ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která jsou v napadeném rozhodnutí vyjádřena. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.
IV.
Dovolací soud musí konstatovat, že nepřípadné je tvrzení dovolatele, že by procesní pochybení projevující se v nedodržení podmínek, za nichž může odvolací soud sám rozhodnout rozsudkem (nesprávná aplikace §259 odst. 3 tr. ř.) zakládalo naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. důvodu výlučně určeného k nápravě vad hmotně právního charakteru. Případné porušení procesních ustanovení soudem zásadně nemůže vést k závěru o naplnění tohoto dovolacího důvodu. Navíc je třeba konstatovat, že odvolací soud nepostupoval způsobem, který je naznačen v argumentaci dovolatele, tj. že by své odlišně vyznívající rozhodnutí založené na jiném skutkovém základě vydal bez provedení jakéhokoli dokazování. Z protokolu o veřejném zasedání je totiž zřejmé, že soud druhého stupně svůj rozsudek vydal poté, co provedl dokazování specifikovanými listinnými důkazy (č. l. 337). Jinou otázkou je, zda tento rozsah dokazování byl pro provedenou změnu dostačující. V této části lze věc z hlediska rozhodování dovolacího soudu uzavřít tak, že tvrzená procesní pochybení odvolacího soudu by kasaci dovoláním napadeného rozsudku neodůvodnila.
Na straně druhé je třeba konstatovat, že námitkami procesního charakteru se dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce nevyčerpává. Dovolatel totiž napadá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu o absenci úmyslné formy zavinění trestného činu obviněným, tedy absenci subjektivní stránky přečinu, jímž ho uznal vinným soud prvního stupně. Tato část jeho dovolací argumentace je pod jím uplatněný důvod dovolání zjevně podřaditelná. Vzhledem k tomu, že ji nelze označit za takovou, o níž by Nejvyšší soud mohl rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou odmítnutí dovolání, přezkoumal dovolací soud na podkladě podaného dovolání napadené usnesení i řízení mu předcházející způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. a dospěl k následujícím poznatkům:
Dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Je tomu tak proto, že právním závěrům odvolacího soudu, zejména s přihlédnutím ke způsobu argumentace obsažené v odůvodnění jeho rozsudku, nelze přisvědčit.
Odvolací soud sice vytkl soudu prvního stupně, že při vyvození dílčího skutkového zjištění (že obviněný při objednávání zemních prací věděl, že společnost nebude schopna provést plnou úhradu provedených prací) nepřihlédl ke všem významným okolnostem, avšak odůvodnění svého rozhodnutí zatížil zcela stejnou vadou, když naopak upřednostnil, a to bez náležitých vazeb na další skutková zjištění nalézacího soudu, která označil za správná (zjištění stran postavení obviněného, sjednaných smluv, fakturace, ekonomické situace společnosti, splatnost faktur a jejích neuhrazení), pouze jím zmíněné skutečnosti, z nichž vyvodil (ovšem náležitě neodůvodněný) závěr, o absenci zákonem vyžadovaného zavinění obviněného.
Jak na to poukázal dovolatel, odvolací soud při zdůraznění toho, že „je… třeba přihlédnout k okolnostem konkrétního obchodního případu, jímž měl být podvod spáchán, a to v okamžiku uzavírání smlouvy“ , zmínil z listinných důkazů plynoucí poznatky stran dat uzavření smluv a vystavení faktur včetně jejich splatnosti se závěrem, že obviněný „v okamžiku, kdy objednával u společnosti IRO s.r.o. zemní práce, důvodně očekával peněžní plnění za sjednané práce ze smlouvy se společností Casta a.s. …“ , z čehož dovodil, že obhajobu obviněného „nelze mít za spolehlivě vyvrácenou a jeho podvodný úmysl nelze mít za spolehlivě prokázaný“.
Při důsledném uvážení toho, co odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahuje, nelze než poukázat na to, že tímto posledně zmíněným vyjádřením uvedený soud popřel to skutkové zjištění nalézacího soudu stran posouzení ekonomické situace společnosti PraLes, které shledal správným. Přitom právě o toto posouzení ekonomické situace (jako zjevně neumožňující obviněnému dostát převzatému závazku uhradit svému dodavateli objednanou zakázku) opřel soud prvního stupně svůj závěr o naplněnosti skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (str. 5 jeho rozsudku) jednáním obviněného.
V zájmu objektivity je však nezbytné konstatovat, že ani rozsudek soudu prvního stupně není v části zdůvodnění právní kvalifikace skutku, potažmo existence zákonem vyžadované formy zavinění, zcela přesvědčivý. Okresní soud totiž při odůvodnění výroku o vině ve svém rozsudku (str. 5) uvedl pouze to, že obviněný „věděl, že finanční situace společnosti PraLes ke dni 9. 11. 2011, kdy uzavřel smlouvu s poškozenou společností, je taková, že společnost nebude schopna provést úhradu provedených prací ze strany poškozené společnosti IRA, a na tuto skutečnost poškozenou společnost neupozornil“ . Tímto svým vyjádřením z pohledu složek zavinění zmínil ( „věděl, že...“ ) pouze okolnosti svědčící o naplnění složky vědomostní (zahrnující pachatelovo vnímání objektivního stavu věci, avšak pominul již složku volní (vyjadřující zaměření jeho vůle). Formu úmyslu, v němž obviněný podle zjištění soudu svůj přečin spáchal (zda v úmyslu přímém či eventuálním), již okresní soud nevymezil vůbec.
Tento nedostatek odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však bylo možno napravit v řízení odvolacím. Odvolací soud mohl, s oporou o skutková zjištění, z nichž soud prvního stupně vyšel, příslušné zdůvodnění právního závěru, které nalézací soud učinil, ve svém rozhodnutí uvést.
Soud druhého stupně však namísto toho, aby v daném směru právní závěry nalézacího soudu rozvinul, uzavřel (pro dovolací soud neakceptovatelným způsobem) věc tak, že úmyslnou formu jednání obviněného nevykazuje, neboť jeho obhajobu nelze mít za spolehlivě vyvrácenou. Tímto vcelku bezobsažným prohlášením odvolací soud právní závěr soudu nalézacího v otázce subjektivní stránky zcela negoval, aniž by v komplexnosti (tj. vazbě na skutečnosti, které uplatňuje dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku) vyložil, proč podle něj nelze ani eventuální úmysl obviněného (a třeba zdůraznit, ani ve formě smíření upraveného ustanovením §15 odst. 2 tr. zákoníku) prokázat.
Při daných zjištěních je nezbytné dát za pravdu nejvyššímu státnímu zástupci, že vydáním zprošťujícího rozsudku, jímž byl obviněný žalovaného skutku zproštěn proto, že tento skutek není trestným činem [§226 písm. b) tr. ř.], došlo k tomu, že tento rozsudek je zatížen vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za blíže nerozvedených (a v konkrétnosti jednotlivými důkazy podpořených) skutkových zjištění totiž nelze dospět k oprávněnému právnímu závěru, jenž odvolací soud učinil, tj. že skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, není trestným činem.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2015, č. j. 3 To 126/2015-341, tak i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přičemž podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu je znovu o odvolání obviněného rozhodnout, a to s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v tomto usnesení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu