ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1619.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1619/2015-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný F. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2015, č. j. 8 To 414/2015-438, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 163/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 7. 2015, č. j. 30 T 163/2014-399 , byl obviněný F. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (ad I.) přečinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a (ad II.) přečinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že
I.
v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2011, ve Věznici K., v kuřárně a na toaletách, ačkoli věděl, že je nositelem viru lidského imunodeficitu (HIV) a věděl i o svých povinnostech, a to zejména zdržet se pohlavního styku buď zcela, nebo používat pouze bezpečnější praktiky (používat kondom), informovat o svém onemocnění své sexuální partery, a o těchto povinnostech byl opakovaně poučen, měl opakovaně nechráněný orální pohlavní styk v roli pasivní s V. D., kdy k nákaze poškozeného virem HIV nedošlo, přičemž vir HIV je jako nakažlivá lidská nemoc pro účely trestního zákoníku uveden v příloze 1 nařízení vlády č. 453/2009 Sb., přičemž při nákaze virem HIV se v konečném důsledku jedná o těžkou újmu na zdraví ve smyslu vážné poruchy zdraví a vážného onemocnění, způsobujícího poškození důležitého orgánu a delší dobu trvající poruchu zdraví a jedná se o nevyléčitelnou smrtelnou chorobu,
II.
v přesně nezjištěné době od roku 2013 až do 6. 1. 2014, ve Věznici K., v kuřárně a na toaletách, ačkoli věděl, že je nositelem viru lidského imunodeficitu (HIV) a věděl i o svých povinnostech, a to zejména zdržet se pohlavního styku buď zcela, nebo používat pouze bezpečnější praktiky (používat kondom), informovat o svém onemocnění své sexuální partery, a o těchto povinnostech byl opakovaně poučen, měl opakovaně nechráněný orální a anální pohlavní styk s dalšími odsouzenými,
1) s L. D., orální pohlavní styk v roli aktivní i pasivní, kdy k ejakulaci došlo do úst, anální pohlavní styk v roli pasivní,
2) s R. G., orální pohlavní styk v roli pasivní a rimming,
3) s M. K., orální pohlavní styk v roli pasivní,
4) s R. N., orální pohlavní styk v roli pasivní,
5) s M. S., orální pohlavní styk v roli pasivní i v roli aktivní s ejakulací do úst a anální pohlavní styk v roli pasivní i aktivní a rimming,
kdy k nákaze poškozených virem HIV nedošlo, přičemž vir HIV je jako nakažlivá lidská nemoc pro účely trestního zákoníku uveden v příloze 1 nařízení vlády č. 453/2009 Sb., přičemž při nákaze virem HIV se v konečném důsledku jedná o těžkou újmu na zdraví ve smyslu vážné poruchy zdraví a vážného onemocnění, způsobujícího poškození důležitého orgánu a delší dobu trvající poruchu zdraví a jedná se o nevyléčitelnou smrtelnou chorobu.
Obviněný byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 8 To 414/2015-438 , jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám obviněnému uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání padesáti pěti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Daniela Chmely dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku shledává dovolatel v tom, že soudy nižších stupňů právní kvalifikaci zvlášť závažného zločinu ve stadiu pokusu vztáhly na všechny útoky, jimiž byl uznán vinným, bez rozlišení realizovaných sexuálních praktik. Dovolává se rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1172/2005, které má – při zdůvodnění, že v případě osoby nakažené virem HIV jde u análního nechráněného sexu o takové jednání, u něhož může u druhé osoby dojít ke vzniku těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. – pod takovou právní kvalifikaci subsumovat pouze pohlavní styk do konečníku, při němž pachatel bez použití prezervativu vystupoval v roli aktivní. Podle dovolatele proto právní kvalifikace jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví postrádá opodstatnění u jednání spočívajícího v pohlavním styku minimálně se čtyřmi partery (D., G., K. a N.).
Obviněný dále namítá, že z jím citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu rovněž plyne, že v případě, že se u poškozeného neprojevily konkrétní účinky nákazy virem HIV v podobě onemocnění AIDS, lze již s ohledem na specifický charakter a průběh tohoto onemocnění samotné nakažení virem HIV pokládat za jednání bezprostředně směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., spočívající ve vážné, delší dobu trvající poruše zdraví. Podle interpretace citovaného rozhodnutí dovolatelem lze jednání pachatele, který tímto virem nakazil poškozeného, za splnění podmínek §8 odst. 1 tr. zák. posoudit jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Protože v jeho trestní věci k nakažení virem HIV ani jednoho z parterů nedošlo, není podle dovolatele právní kvalifikace jeho skutku jako pokusu zvlášť těžkého ublížení na zdraví správná. Za daného stavu nemůže obstát ani úvaha soudu ohledně jemu uloženého trestu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2015, č. j. 8 To 414/2015-438, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po shrnutí jeho dovolacích námitek zaujala názor o jeho zjevné neopodstatněnosti. Soudy užitou právní kvalifikaci považuje za správnou, neboť z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že nakažení virem HIV lze považovat za těžkou újmu na zdraví, neboť následky, které tento vir může bez léčení způsobit a které jsou popsány, zcela naplňují charakter těžké újmy na zdraví, neboť jde zejména o úplné selhání imunitního systému organismu, které může vést ke smrti nakaženého. Bez pochybností byly prokázány sexuální styky obviněného s poškozenými, a to naprosto nechráněné sexuální styky. Z výpovědi MUDr. S., která podávala odborné vyjádření, vyplynulo, že (i) s ohledem na nulovou virovou nálož obviněného může v důsledku nechráněného pohlavního styku, ať orálního či análního, s postavením obviněného v roli aktivní či pasivní, dojít k přenosu viru HIV. Meritorní rozhodnutí proto podle státní zástupkyně není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas, aby o podaném dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ vydání jiného, než jí navrženého rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Dovolání obviněného, jehož podstatou není zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů, nýbrž vyjádření nesouhlasu s právním posouzením skutků, které byly v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku vyjádřeny, formálně vyhovuje dovolatelem deklarovanému důvodu, o nějž svůj mimořádný opravný prostředek opřel. Jeho námitky, že a) uskutečněním orálního pohlavního styku, resp. b) nenakažením jeho parterů virem HIV nedošlo z jeho strany k jednání, které by bylo lze posoudit jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, je totiž nezbytné pojímat jako námitky hmotně právního charakteru.
Uplatnění těchto námitek však nemůže odůvodnit kasaci dovoláním napadeného rozsudku soudu druhého stupně, neboť obě jsou zjevně neopodstatněné.
Byť lze obviněnému přisvědčit v tom, že jím citované rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1172/2005, vydané v trestní věci obviněného R. M. N.) se otázkou právní kvalifikace skutku v podobě pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., zaobíralo ve vztahu k nechráněnému análnímu pohlavnímu styku (jednání popsaná pod body 4, 7, 9, 10 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 7 To 73/2005), nelze je interpretovat tak, jak se podává z dovolání obviněného, tj. že by subsumovalo „pod danou kvalifikaci pouze pohlavní styk do konečníku, kdy obž. vystupoval v roli aktivní (bez použití preservativu)“ a vylučovalo možnost stejného právního posouzení při jiných formách nechráněného pohlavního styku, tj. análního pohlavního styku.
Dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se totiž zaobíralo dovolacími námitkami uplatněnými vůči právnímu posouzení skutku obviněného R. M. N. soudem odvolacím (jenž vypustil právní kvalifikaci skutku podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. u útoků popsaných pod body 1-3, 5, 6 realizovaných formou análního pohlavního styku), tj. jeho výhradami vůči tomu, že realizace nechráněného anální styku byla posouzena i podle této souběžné právní kvalifikaci, a nikoli toliko v podobě trestného činu šíření nakažlivé choroby podle §189 tr. zák. (resp. ohrožení pohlavní nemocí podle §226 tr. zák., jak obviněný požadoval). Pokud Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1172/2005 ve vztahu k jednáním obviněného R. M. N., popsaným pod body 4, 7, 9, 10 citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, uzavřel, že soudem druhého stupně užitá právní kvalifikace je zákonu odpovídající, neznamená to, jak usuzuje dovolatel, že současně učinil právní závěr, že ve vztahu k nechráněnému orálnímu pohlavnímu styku realizovanému osobou nakaženou virem HIV je právní posouzení jejího činu jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., nyní pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, vyloučeno.
Právní závěry obsažené v označeném rozhodnutí, jež jsou nadále aplikovatelné i za účinnosti trestního zákoníku (při užití odpovídajících ustanovení), jsou dovolatelem interpretovány nesprávně. Jde to doložit poukazem na vybrané části jeho odůvodnění, z nichž lze zmínit zejména následující skutečnosti:
Dovolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že (str. 9) „skutková zjištění popisují jednání obviněného, které bylo způsobilé vyvolat u osob, s nimiž se intimně stýkal, nákazu virem HIV a jen shodou okolností a vlivem náhody se tak nestalo“. Současně uvedený soud zdůraznil (str. 10), že „nelze akceptovat obhajobu obviněného založenou na tvrzení, že v žádném z případů popsaných ve skutkových zjištěních nedošlo k ejakulaci do ústní dutiny či análního otvoru partnera, neboť… možnost přenosu infekce virem HIV se zvyšuje již při samotném nedodržování zásad bezpečného sexu. Nepoužíval-li tedy obviněný ani jeho sexuální partneři, které o své nemoci dokonce ani neinformoval, při pohlavním styku kondom, když navíc ve většině případů došlo k pohlavnímu styku do konečníku… vystavoval tyto a jejich prostřednictvím i další osoby vědomě nebezpečí nákazy virem HIV a v jejím důsledku taktéž nebezpečí způsobení těžké újmy na zdraví …“. Jinak vyjádřeno, dovolací soud správnost právního posouzení popsaného skutku stvrdil ve vztahu k té formě nechráněného pohlavního styku – styku análnímu, u níž je s ohledem na odborná zjištění ( „sliznice konečníku přijímá virus i bez předchozího poranění“ ) nebezpečí nákazy virem HIV největší. Současně však ve svém rozhodnutí neuvedl nic, co by bylo možno interpretovat tak, že ty formy nechráněného pohlavního styku, u níž je toto riziko nižší, nicméně stále existující (podle zjištění soudů nižších stupňů ve věci dovolatele i v případě orálního styku, ať již realizovaného aktivně či pasivně, i při zjištění o nulové virové náloži obviněného), užití právní kvalifikace skutku současně i jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., nyní pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, vylučují.
Stejně tak je nesprávné tvrzení dovolatele, že z jím citovaného rozhodnutí plyne, že „jednání pachatele, který tímto virem (pozn. virem HIV) nakazil poškozeného, lze za splnění podmínek §8 odst. 1 tr. zák. posoudit jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.“ , neboť z jeho odůvodnění se podává (str. 8), že v případě nákazy další osoby virem HIV již dochází k následku ( „… je předmětný následek představován nákazou virem HIV“ ), který je újmou „mající povahu těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák.“ (nyní podle §122 odst. 2 tr. zákoníku), aniž by bylo závěr o existenci takového následku (a tím dokonání trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák., nyní podle §145 odst. 1 tr. zákoníku) nutné vázat až na zdravotní důsledky, k nimž dochází v pozdějších etapách vývoje takto přivozené poruchy zdraví poškozeného. Je totiž nezbytné připomenout, že právní závěr o důvodnosti vyvození trestní odpovědnosti obviněného R. M. N. za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle 8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. byl učiněn ve vztahu ke skutkovým zjištěním, jež (str. 9) „popisují jednání obviněného, které bylo způsobilé vyvolat u osob, s nimiž se intimně stýkal, nákazu virem HIV a jen shodou okolností a vlivem náhody se tak nestalo“.
Ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného je nezbytné uvést, že v obsahové shodě byly uplatněny již v jeho řádném opravném prostředku a že na ně ve zcela dostatečném rozsahu a správně reagoval již soud odvolací (str. 4-6 jeho rozsudku). Dovolací soud proto s ohledem na zásadu procesní ekonomie (neboť by toliko jinými slovy vyložil to, co napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje) odkazuje zejména na poslední odstavec str. 5 zmíněného rozhodnutí, kde krajský soud zcela transparentním způsobem vyložil, proč shledal zákonu odpovídající posouzení obou skutků popsaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně jako pokusů zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku v celé vymezené části (tj. ve vztahu ke všem osobám, s nimiž měl obviněný nechráněný pohlavní styk). Pokud obviněný, opírající se o jím citované rozhodnutí soudu dovolacího, s nímž by tyto závěry odvolacího soudu měly být v rozporu, proti těmto závěrům svým dovoláním brojil, činil tak v rozporu s tím, co zmíněné rozhodnutí obsahuje.
Odvolací soud nepochybil, pokud uzavřel tak, že nižší riziko nákazy v rozsudku okresního soudu specifikovaných osob virem HIV neodůvodňuje závěr, že se obviněný nedopustil pokusu trestného činu, který v něm soud prvního stupně (vyjma trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1 tr. zákoníku) shledal, a že tuto skutečnost svědčící v jeho prospěch je namístě zohlednit toliko v rovině trestněprávního následku zjištěné trestní odpovědnosti, tj. při ukládání trestu, a to uložením mírnějšího trestu, než který původně obviněnému uložil soud prvního stupně. Vyloučení trestní odpovědnosti obviněného za pokus trestného činu (tzn. vyloučení posouzení skutků popsaných v rozsudku soudu prvního stupně jako pokusů zvlášť závažných zločinů podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zák.) by totiž (teoreticky) mohlo nastat pouze v případě, který by se rovnal např. tomu, kdy pachatel ke spáchání činu použije absolutně nezpůsobilý prostředek (typicky zaříkávání), tj. v situaci, kdy by z jeho jednání následek chráněný trestním zákonem absolutně nemohl nastat. O takovou situaci se však ve věci posuzované nejednalo, jak dostatečně, a s oporou o odborné závěry vyložené zpracovatelkou odborného vyjádření, vyložily soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud proto ve shodě s hodnocením věci státní zástupkyní dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí, resp. ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, nejsou zatíženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, která by odůvodňovala závěr o existenci dovolacího důvodu upraveného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto dovolání obviněného posoudil jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu