ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.861.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 861/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2016 o dovolání, které podal obviněný Mgr. P. M . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, č. j. 6 To 23/2016-446, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 306/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 11. 2015, č. j. 4 T 306/2014-422, byl obviněný Mgr. P. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím
dne 16. 7. 2013 okolo 10.15 hodin v P. jako řidič nákladního vozidla tovární značky Iveco, registrační značky ..., ve vlastnictví Knokar, s. r. o. porušil důležitou povinnost uloženou mu v §22 odst. 1 a v §24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. tím, že při couvání od podzemních garáží prodejny Billa po příjezdové komunikaci značené svislou dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ při vyústění do L. ulice, v důsledku nedostatečné opatrnosti a nezabezpečení si bezpečného couvání nedal přednost v jízdě a zadní částí vozidla narazil do pravého boku vozidla tovární značky Renault, registrační značky ..., ve vlastnictví Ipodec – Čisté město, a. s., určeného pro svoz komunálního odpadu, řízeného M. Č. pravým jízdním pruhem L. ulice ve směru od Z. ulice, v důsledku toho pracovník svozu odpadu J. M., stojící na levé zadní stupačce určené k přepravě pracovníků při svozu odpadu, spadl na vozovku a na následky utrpěných závažných zranění na místě zemřel ,
přičemž podle §46 odst. 1 tr. zákoníku bylo upuštěno od potrestání obviněného.
2. O odvolání, které podal obviněný, rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2016, č. j. 6 To 23/2016-446, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Bobka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se nedopustil jakéhokoli protiprávního jednání. Podle názoru dovolatele dospěly soudy nižších stupňů k chybnému závěru o jeho vině, když za nesprávný považuje závěr o existenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním a vzniklým následkem.
4. Svou nevinu a absenci příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem – smrtí poškozeného shledává obviněný ve faktu porušení předpisů a povinností posádkou popelářského vozu. V návaznosti na rekapitulaci skutkových zjištění (část IV. dovolání) zdůrazňuje, že nikoho neohrozil, nýbrž pouze omezil, což ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. (dále jen „zákon o silničním provozu“) umožňuje. Poukazuje na pochybení na straně osádky popelářského vozu a tvrdí, že při dodržení bezpečnostních předpisů by se střet vozidel projevil jen ve vzniku minimální materiální škody. K pádu poškozeného a jeho následnému úmrtí došlo na základě porušení pracovní kázně a bezpečnostních předpisů celé osádky popelářského vozu.
5. Dovolatel tvrdí, že podle znalce nelze s určitostí říci, zda byl pád poškozeného způsoben nárazem v důsledku couvání, anebo až následným manévrem a následným nesmyslným a zbytečným prudkým brzděním řidiče popelářského vozu. Podle obviněného síla nárazu nemohla vzhledem k malé intenzitě a jejímu následnému rozložení do konstrukce vozidla být vůbec znát na straně, kde stál poškozený. Z toho dovozuje, že kauzální nexus mezi jeho konáním a smrtí poškozeného neexistuje. „Impuls ději“, který měl podle odvolacího soudu dát dovolatel, podle jeho mínění nemůže vést k závěru o jeho, byť jen dílčí, vině.
6. Obviněný setrvává na stanovisku, že couváním popelářský vůz pouze omezil, avšak neohrozil, neporušil tedy žádnou mu stanovenou povinnost. Svým dovoláním brojí proti faktu, že je jedinou osobou, kdo odpovídá za následky dopravní nehody. Při vědomí toho, že soud při svém hodnocení využil zásady „v pochybnostech mírněji“ a upustil od jeho potrestání, je dovolatel přesvědčen, že na základě této zásady mohl dojít až k jeho zproštění obžaloby. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou instancí zrušil a ve smyslu §265m tr. ř. rozhodl o jeho zproštění obžaloby.
7. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání ke dni rozhodování Nejvyššího soudu o něm nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila dovolacímu soudu v rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
12. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
13. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
15. Podstatou dovolání obviněného je zpochybnění právního závěru soudů nižších stupňů o protiprávnosti jeho jednání (tvrzení, že neporušil žádnou stanovenou povinnost) a jejich závěru o kauzálním významu jeho jednání ve vztahu k nastalému smrtelnému následku. Obě tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné, a to z části i proto, že odhlížejí od skutkových zjištění a evidentně prokázaných skutečností.
16. Prvá námitka je polemikou se zjištěním soudů, které dospěly k závěru o porušení ustanovení upravující couvání s vozidlem (§24 odst. 2 zákona o silničním provozu) ze strany obviněného. Odvolací soud důvodně poukázal na ustanovení §2 písm. l ) citovaného zákona, které stanoví, že nesmět ohrozit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Tak si obviněný zcela prokazatelně nepočínal, neboť do vozidla jedoucího po hlavní komunikaci při couvání narazil, a to v situaci, kdy se řidič popelářského vozu úhybným manévrem snažil střetu zabránit. Tvrdí-li obviněný, že řidiče tohoto vozidla pouze omezil, pak nevysvětluje v důsledku čeho by mělo být jeho jednání takto hodnoceno [ nesmět omezit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nebylo nijak překáženo - §2 písm. m) zákona o silničním provozu]. Zcela mimo zřetel dovolatele – při jeho tvrzení, že nic neporušil – je závěr soudu o porušení ustanovení §22 odst. 1 cit. zákona v důsledku nerespektování svislé dopravní značky P 4 „Dej přednost v jízdě“, které bylo kauzálně významné pro nastalý následek, či porušení ustanovení §24 odst. 4 písm. c) zákona o silničním provozu, zakazující couvání na přechodu pro chodce.
17. Namítaná absence kauzálního nexu mezi jednáním dovolatele a smrtelným následkem jeho činu má svůj základ ve zpochybňování příčin pádu poškozeného, resp. v obviněným tvrzeném samostatném kauzálním významu jednání řidiče popelářského vozu, jež nemá mít žádnou souvztažnost s protiprávním jednáním obviněného a jež má mít podobu „následného nesmyslného a zbytečného prudkého brzdění“. V daném směru se obviněný - avšak nedůvodně - dovolává odborného znaleckého závěru, který interpretuje ve svém dovolání (jak již výše v bodě 5 tohoto usnesení zmíněno) tak, že „sám soudní (revizní-druhý) znalec jednoznačně potvrdil, že nelze s určitostí říci, zda byl pád pana M. způsoben nárazem v důsledku couvání, anebo až následným manévrem a nesmyslným a zbytečným prudkým brzděním řidiče Č. a naopak uvádí, že se tak stalo nedostatečným držením pana M.“. Zejména druhá část tohoto tvrzení je dezinterpretací odborných zjištění znalce, který k dané otázce u hlavního líčení (č. l. 414) uvedl, že příčinou pádu poškozeného byl způsob jeho držení, a to ve spojení s působením setrvačné síly. Podle znalce „nelze oddělit, zda byla příčina v lehkém kontaktu (míněn lehký náraz vozidlem řízeným obviněným) , která dovršila ten pohyb té osoby, anebo zda to byl pouze vyhýbací manévr, který to vozidlo bezprostředně před nárazem udělalo“. I z vyjádření znalce na další straně protokolu je zřejmé, že pád poškozeného nepřisuzuje způsobu brzdění vozidla řidičem M. Č. Ostatně soudy uzavřely, že pád poškozeného byl důsledkem pro něj nečekané reakce na jízdu obviněného, ať již byl zapříčiněn pouhým působením fyzikálních sil v důsledku úhybného manévru popelářského vozu, či jejich působením podpořeným (zesíleným) lehkým nárazem vozidla řízeného obviněným do popelářského vozu (soud nalézací: „v důsledku kontaktů vozidel došlo k určitým tlakům na osoby stojící na stupátkách vozidla Renault a k blíže neobjasněnému pádu poškozeného….“ ) . Pokud k otázce kauzality odvolací soud uvedl (str. 3 usnesení), že obviněný „porušením pravidel silničního provozu a v důsledku toho ohrožením dalšího účastníka silničního provozu dal impuls ději, který vyústil v pád poškozeného M. na vozovku a v jeho smrtelné zranění“, pak takový právní závěr má oporu v provedeném dokazování.
18. Nelze totiž vycházet z toho, že řidič Č. mohl srážce zabránit tím, že by včasněji změnil směr jízdy, event. přejel či přímo jel v levém jízdním pruhu, neboť s výjimkou rychlosti se způsob jeho jízdy nepříčil dopravním předpisům. Tvrdí-li obviněný, že poškozeného mohl vidět (podle vlastní obhajoby měl z kabiny dostatečný výhled), čemuž zjištění stran konkrétních podmínek na místě činu neodporuje, pak současně řidič popelářského vozu mohl spoléhat na to, že dovolatel dodrží ty povinnosti, které mu místní dopravní značení ukládalo (tzv. princip omezené důvěry). To tím spíše, že rychlost, jíž se vozidlo obviněného pohybovalo (v době nárazu 10,6 km/h), předem nesignalizovala, že se couvající vozidlo nezastaví a zasáhne svojí zadní částí do jízdní dráhy popelářského vozu. Ten jel – i s ohledem na rychlost (do 39 km) – v pravém jízdním pruhu a v souladu s požadavkem formulovaným §11 odst. 1 zákona o silničním provozu ( při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak ). Úhybný manévr – vybočení popelářského vozu vlevo – je v daných souvislostech nutno hodnotit jako následnou reakci jeho řidiče, jenž očekával splnění zákonných povinností uložených dopravním značením druhým účastníkem silničního provozu, tj. obviněným.
19. K otázce kauzality nelze přistupovat tak, jak činí ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný. Příčinný charakter jednání obviněného nelze popřít odkazem na takové skutečnosti, od nichž je třeba z pohledu požadavku umělé izolace jevů odhlédnout (vozidlo vůbec nemělo vyjet). Základem příčinného vztahu je teorie podmínky ( conditio sine qua non ), podle níž je příčinnou každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal, nebo by nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožením místa, času apod.) Teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, je korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 140).
20. Soudy nižších stupňů k posouzení otázky příčinné souvislosti přistoupily odpovědně. Jejich závěr, že spoluzavinění posádky popelářského vozu, které se na základě vyhodnocení gradace příčinné souvislosti projevilo v tom, že obviněný (viz též právní věta rozsudku soudu prvního stupně) nebyl shledán (v souladu s právním názorem obsaženým v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015) vinným porušením důležité povinnosti uložené mu zákonem (k čemuž by jinak byl důvod), nezbavuje obviněného odpovědnosti, neboť nadále je příčinná souvislost mezi jeho jednáním a přivozeným následkem zachována (včetně zavinění ke kauzálnímu nexu se vážícímu), dovolací soud sdílí. Porušením označených ustanovení donutil obviněný řidiče popelářského vozu k náhlému úhybnému manévru, který (případně s přispěním síly vyvolané vlastní srážkou vozidel) způsobil vyvolání působení takových sil, které vedly k tomu, že (na rozdíl od druhého popeláře, který na tuto situaci vzhledem k vizuálnímu kontaktu stačil reagovat) poškozený J. M. se na stupátku neudržel, upadl na vozovku a přivodil si pádem smrtelné zranění. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a tímto následkem nebyla přerušena.
21. Uvedená konstatování vedou k závěru, že obviněný své námitky, které lze pod námitky hmotně právní povahy označit, uplatnil zjevně neopodstatněně. Zbývá dodat, že dovolací soud neřešil další nastíněné skutečnosti, které pro posouzení výše dvou uvedených otázek nebyly podstatnými. Míněno je zejména to, že trestní odpovědnost byla vyvozena jen vůči dovolateli (zde ani soudy k jinému řešení přistoupit nemohly s ohledem na uplatňující se zásadu obžalovací). Z pohledu rozhodování dovolacího soudu nebylo ani podstatné řešit stesky obviněného vůči odborným závěrům znaleckého posudku, z něhož soudy nevyšly.
22. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.
23. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu