ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.944.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 944/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2016 o dovolání, které podal obviněný P. C h., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 9 To 19/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 21/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 41 T 21/2015 , byl obviněný P. Ch. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v období od 1. 6. 2004 do 7. 7. 2013, v P., Š. …, ve společně obývaném bytě požadoval po své tehdejší manželce, poškozené H. Ch., aby byla společná domácnost vedena zcela podle jeho představ a stejně tak fungovalo i jejich společné soužití a pokud tomu tak nebylo a poškozená se od představ obžalovaného odchylovala, častoval tuto, a to i před jejich nezletilými dětmi, vulgárními nadávkami jako „čubko, doroto, dilino, krávo“, trestal ji odnímáním klíčů od osobního vozidla či mobilního telefonu, v jednom případě ji takto odňal i peněženku, říkal jí, ať vypadne z bytu, že on v něm zůstane sám, nejméně ve 2 případech ji z bytu vystrkoval, opakovaně jí říkal, že když nebude po jeho, tak jí rozbije držku, v několika případech poškozenou i napadl fyzicky, konkrétně 1x úderem pěstí, 2x škrcením, 1x úderem lžící na boty, cca 5x fackou a 3x cloumáním za vlasy, kdy poškozená toto jednání obžalovaného velmi těžce nesla, pociťovala je jako značné příkoří a snášela pouze s ohledem na společné nezletilé děti.
2. Obviněný byl odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 41 T 21/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 9 To 19/2016 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Heleny Martiňákové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., a v rámci něhož namítá extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem věci a soudy provedenými důkazy.
5. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v použití právní kvalifikace zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož uvádí, že jeho podstata spočívá ve výrazně intenzivnější povaze jednání, než vyjadřují skutková zjištění nalézacího soudu. Takové jednání se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, kterou týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří.
6. Zásadní skutková zjištění ohledně doby trvání předmětného jednání dovolatele nemají podle jeho hodnocení zjevně žádnou vazbu na soudem provedené dokazování, z něhož naopak vyplynulo, že chování obviněného bylo často vyprovokováno samotnou poškozenou. Toto jednání neprobíhalo soustavě, bylo přerušováno mnohaměsíčními časovými úseky, kdy manželství, byť ne zřejmě ideálním způsobem, fungovalo. Nelze proto dovozovat, že dosáhlo takového stupně společenské škodlivosti, resp. že došlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty předmětného zločinu, aby bylo možno skutek kvalifikovat podle §199 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
7. V návaznosti na výklad zákonných znaků skutkové podstaty dovolatel namítá, že „z výpovědi poškozené lze vysledovat určité dílčí situace, které by okrajově a ojediněle bylo možno přirovnat k výše popsanému chování, rozhodně však nejsou trvalého charakteru, zejména nedosahují zákonem vyžadované intenzity a společenské škodlivosti.“ Ačkoli „některé momenty takového chování nelze obecně pozitivně hodnotit“ , soudí obviněný, že je pod trestně právní ochranu podřadit nelze. Podle něj v trestním zákoníku „jsou sice pouze taxativně vyjmenovány příklady jednání, jimiž k naplnění dané skutkové podstaty dojde, nicméně tento taxativní výčet slouží k vyjádření požadované intenzity jednání pachatele, společenské škodlivosti i vnímání takového jednání poškozeným“. Skutková zjištění, jež mají oporu v provedených důkazech a jsou konkrétním způsobem, vyjádřená i ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, nejsou podle odvolatele podřaditelná pod skutkovou podstatu zločinu, jímž byl uznán vinným.
8. Obviněný namítá, že ač k několika výraznějším konfliktním situacím došlo, stalo se tak s dlouhými časovými odstupy. Vyjádření v odsuzujícím rozsudku budí zdání, že se tohoto jednání obviněný dopouštěl soustavně po dobu devíti let, ač takový skutkový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění jsou v daném směru výrazně zkreslena v jeho neprospěch, a to na základě závazného pokynu odvolacího soudu.
9. Podle dovolatele odvolací soud zasáhl svým rozhodnutím ze dne 5. 11. 2015 do nezávislosti nalézacího soudu, který prováděl dokazování, když zrušil jeho rozhodnutí o postoupení věci, a učinil tak na základě výhrad směřujících proti konkrétnímu způsobu, jímž obvodní soud realizoval své volné hodnocení všech ve věci provedených důkazů. V neveřejném zasedání, v nepřítomnosti obviněného, bez provádění jakýchkoli důkazů dospěl k výrazně odlišnému způsobu jejich hodnocení, čímž nezákonně a protiústavně zasáhl do nezávislosti nalézacího soudu. Ač v jeho rozhodnutí není výslovný pokyn směřující k odsouzení obviněného dán, z obsahu odůvodnění je tento pokyn jasně zřetelný. Nalézací soud se jím podle dovolatele doslovně řídil, což vyplývá ze str. 16 odůvodnění jeho rozsudku.
10. Další nezákonný postup odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že „předsedkyně senátu porušila právo odvolatele, vyjádřené v ustanovení §235 odst. 3 tr. ř., kdy mu znemožnila právo konečného návrhu a posledního slova“. Způsob, jímž bylo zasaženo do nezávislosti nalézacího soudu, i způsob, jímž bylo zasaženo do práv dovolatele v rámci odvolacího řízení dne 18. 2. 2015, představuje nepřípustný zásah do ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces, který je nezbytný řešit již v rámci dovolacího řízení, protože trestní řízení je postiženo nekonformními vadami, jež měly vliv na spravedlivé rozhodnutí. Vybočení z těchto kautel shledává i ve způsobu rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 5. 11. 2015, když namítá jednostranné hodnocení selektivně vytržené skupiny důkazů tímto soudem. Tendenční snahu o jeho odsouzení potvrzuje přístup odvolacího soudu k odvolateli, jemuž odepřel právo závěrečného návrhu a posledního slova.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za použití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 9 To 19/2016, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání ke dni rozhodování Nejvyššího soudu o ně nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila dovolacímu soudu v rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu důvodně vytýkanou v řádném opravném prostředku zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
22. Dovolací argumentace má do značné míry charakter opakování námitek, které již obviněný vznesl ve svém řádném opravném prostředku a k nimž se vyjádřil ve svém usnesení soud odvolací. Dovolatelem uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá – s vyšší mírou tolerance, neboť základem jeho opravného prostředku je tvrzení o existenci extrémního nesouladu – jen ta jeho námitka ( „Skutková podstata zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. spočívá v intenzitě tohoto jednání, která má být výrazně závažnější, než vyjadřují skutková zjištění nalézacího soudu...“ ), že skutek, jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, nelze subsumovat (podřadit) pod znaky zločinu týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
23. Soudy nižších stupňů shledaly naplnění jeho skutkové podstaty v tom, že obviněný (tzv. právní věta) „týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí a páchal takový čin po delší dobu“ . Z obsahu dovolací argumentace lze dovodit, že obviněný namítá, že
a) v rozsudku popsané jednání nelze označit za týrání, neboť jeho popis nevyjadřuje naplnění znaku týral , a že
b) není odůvodněn závěr, že páchal takový čin po delší dobu.
24. Stran označených zákonných znaků uvedeného trestného činu lze uvést to, co ve své podstatě zmínil ve svém mimořádném opravném prostředku již sám dovolatel. Týrání je takové zlé nakládání, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitým trváním. Nevyžaduje se však, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které tato osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o týrání fyzické, ale i psychické. Závěr o páchání takového činu po delší dobu je podmíněn zjištěním, že způsobem naplňujícím znaky základní skutkové podstaty pachatel jednal v řádu několika měsíců.
25. S uvedenou námitkou, že skutek nevykazuje znaky trestného činu, se již vyrovnal soud odvolací. Ten na straně jedné v dané souvislosti poukázal na to, že nebylo nejšťastnějším, pokud nalézací soud vyjádřil ve výrokové části svého rozsudku svá skutková zjištění způsobem v něm uvedeným ( „… zestručnění skutkových zjištění meritu věc rozhodně nepomohlo“ ), na straně druhé však s přihlédnutím k celkově učiněným zjištěním (tj. jejich rozvedení v odůvodnění rozsudku) provedl zákonu odpovídající právní zhodnocení. Poukázal totiž na celkově prokázané jednání obviněného, zahrnující i soustavné psychické násilí, které pak vyhodnotil jako naplňující znak týrání. Celkově prokázanou dobu tohoto jednání vyhodnotil jako skutečnost odůvodňující aplikaci kvalifikované skutkové podstaty uvedeného zločinu (k uvedenému též níže). S takovým posouzením věci se lze ztotožnit.
26. Výhradu lze vznést jen k té části, v níž soud druhého stupně uvedl, že „[o]dvolatel se nemýlí, pokud poukazuje na to, že v zákoně a judikatuře jsou toliko taxativně vyjmenované příklady jednání, které slouží k vyjádření požadované intenzity jednání pachatele společenské škodlivosti i vnímání takového jednání poškozeným…“ , neboť nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že „v trestním zákoníku jsou sice pouze taxativně vyjmenovány příklady jednání, jímž k naplnění dané skutkové podstaty dojde, nicméně tento taxativní výčet slouží k vyjádření požadované intenzity jednání pachatele, společenské škodlivosti i vnímání takového jednáním poškozeným…“. Skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí ( Kdo týrá osobu blízkou nebo osobu žijící s ním ve společném obydlí ) rozhodně nelze označit za takovou, která by obsahovala taxativní výčet jednání pachatele, neboť z hlediska jednání je jeho objektivní stránka vymezena znakem jediným – týrá. To, co míní dovolatel, jsou judikaturou či trestně právní doktrínou vymezená jednání, která umožňují učinění závěru, že pro napadenou osobu (poškozeného) představují příkoří takové intenzity, jež odůvodňuje závěr o tom, že pachatel danou osobu týrá ve smyslu zákonného znaku §199 tr. zákoníku, resp. §198 tr. zákoníku.
27. Stran námitky o extrémním nesouladu provedených důkazů se skutkovým stavem věci vyjádřeným v rozhodnutí soudů nižších stupňů (primárně v rozsudku soudu nalézacího) lze uvést, že existence takového nesouladu by sice – s ohledem na názory obsažené v rozhodnutích Ústavního soudu – tento dovolací důvod založit mohla, avšak jen v případě, že by bylo možno oprávněně dospět k tomu závěru, že skutková zjištění v soudem provedených důkazech skutečně nemají oporu, a to proto, že hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Extrémní nesoulad je dán v případě očividného rozporu obsahu důkazů se skutkovým stavem vyjádřeným v příslušném rozhodnutí, který dosahuje rozměru svědčícího o libovůli orgánu, který takové rozhodnutí vydal. V takovém případě nemají vyvozená skutková zjištění v provedených důkazech vůbec svůj podklad, ať již v důsledku jejich opomenutí, zkreslení jejich obsahu, logickým postupům odporujícímu zhodnocení či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v hodnotícím postupu.
28. Takový závěr v posuzované věci učinit nelze. Skutková zjištění soudů svůj podklad v provedených důkazech mají, hodnocení těchto důkazů soudy nižších stupňů nelze výše vymezené vady, které by svědčily o rozpornosti jejich hodnocení s požadavky formulovanými zněním §2 odst. 6 tr. ř., oprávněně vytýkat.
29. V dané souvislosti nutno upozornit na fakt, že sám dovolatel svou argumentací v konkrétnosti nezpochybňuje ten či onen dílčí skutkový závěr, nikterak v uvedeném směru, tj. konkrétním argumentem vztahujícím se k jednotlivému důkazu či skupině důkazů nedokládá své tvrzení, že skutková zjištění byla výrazně zkreslena v jeho neprospěch, a že při faktickém nepopření vyjádřených zjištění (jež z důvodu sledovaného podaným opravným prostředkem označuje za „několik výraznějších konfliktních situací“ či za chování, jež „nelze obecně pozitivně hodnotit“ ) toto své tvrzení uplatňuje vůči tomu zjištění, jež vyjadřuje kontinuitu a tím dlouhodobost jeho jednání, jež odůvodňuje právní závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty páchal takový čin po delší dobu, resp. samotnou trvající povahu označeného trestného činu.
30. V uvedeném směru však nelze dospět k závěru, že by protiprávní charakter jednání dovolatele byl realizován v tak izolovaných a oddělených aktech, které by neumožňovaly učinění závěru o tom, že jeho jednání vykazuje znaky týrání. Ostatně ke stejné námitce se odvolací soud zcela adekvátně vyjádřil již soud druhého stupně (str. 11 rozsudku), jenž uvedl, že jednání obviněného se neomezovalo jen na jeho fyzické ataky poškozené, ale projevovalo se zejména systematickým a soustavným psychickým násilím na ní páchaném. Nutno současně zdůraznit, že dovolatel navíc ani nekonkretizuje, v jakém období mělo k jím namítanému oddělení dojít, a na základě jakých důkazů takový závěr činí. Neuvádí, z jakých důkazů plyne poznatek, že jím připuštěné výraznější konfliktní situace byly odděleny dlouhými časovými odstupy, které by podle jeho názoru vůbec nemohly závěr o trestní povaze jeho jednání ve smyslu přisouzené právní kvalifikace odůvodňovat.
31. Na základě takto uplatněné námitky však dovolatel nemůže očekávat, že jí bude přiznána důvodnost ve smyslu jeho vlastního vývodu, neboť ten by musel být podmíněn vlastním odchylným posouzením důkazní situace dovolacím soudem. K němu však tento soud přistoupit nemůže, neboť dovolací soud nelze pokládat za soud třetí instance, jenž by se měl, na podkladě nekonkrétní výhrady dovolatele vůči učiněným skutkovým zjištěním prostřednictvím revizního přezkumu, dobrat vlastních skutkových závěrů. Takový výsledek nelze očekávat již proto, že revizní princip se v řízení o dovolání neuplatňuje.
32. Za dané situace je třeba vycházet z toho, jak ke konkretizaci této dílčí skutkové otázky přistoupil nalézací soud na str. 16 svého rozsudku, kde uvedl, že „nepovažoval… za nutné v popisu skutku zmiňovat období, kdy došlo ze strany poškozené k dočasnému opuštění společné domácnosti, stejně jako nebyly v popisu skutku zachycovány různé kratší či delší časové úseky, kdy se v období od 1. 6. 2004 do 7. 7. 2013 obžalovaný s poškozenou současně na adrese svého bydliště nezdržovali“. Je zřejmé, že skutková zjištění typu „když byla dva týdny sama u pana B., když byla dva týdny po porodu u rodičů, dva týdny na chalupě“ apod., nelze označit za úseky, jimiž by docházelo k přerušování jednání dovolatele mnohaměsíčními časovými úseky, jak tento tvrdí, tj. za úseky, které by na závěr o jeho trestní odpovědnosti již měly vliv. Sám nalézací soud svým skutkovým vyjádřením, že „obžalovaný s poškozenou se v bytě nezdržovali neustále“, vyvrací to, co mu podsouvá dovolací argumentace obviněného, tzn. že svým rozhodnutím, resp. svým popisem skutku vytváří dojem o naprosté kontinuálnosti jeho jednání.
33. Z hlediska námitky o časových přetržkách lze dodat to, že z rozsudku nalézacího soudu neplyne, zda se rozešel se svým dřívějším zjištěním obsaženým v usnesení ze dne 5. 11. 2015, v němž uvedl (str. 16 rozhodnutí), že má „za prokázané, že se žalovaný skutek (při zachování jeho totožnosti) stal, když není pochyb o tom, že v dané době, tj. nejméně od 1. 6. 2004 do 7. 7. 2013, kdy poškozená opustila společný byt, kromě období cca od září 2008 do ledna 2009, kdy poškozená společně s dětmi přechodně opustila společnou domácnost…“ , resp. proč období září 2008 do ledna 2009 ve svém rozsudku nezmínil. Nicméně z pohledu rozhodování dovolacího soudu tento nedostatek napravit nelze. Při akceptaci správnosti tohoto zjištění (za současného přijetí dalších skutkových závěrů uvedeného soudu) by při výkladu, že toto období, s ohledem na svoji délku (pět měsíců), odděluje od sebe dva skutky de iure, bylo nezbytné jednání dovolatele posoudit jako dva zločiny týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Takové posouzení je s ohledem na ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. nemožné. Ve stejné situaci byl, na rozdíl od soudu nalézacího, i soud odvolací (§259 odst. 4 tr. ř.), který ve veřejném zasedání dne 18. 2. 2016 rozhodoval jen na podkladě odvolání obviněného.
34. Pokud jde o ty námitky dovolatele, jimiž brojil proti procesnímu postupu odvolacího soudu, resp. přístupu tohoto soudu k němu, pak s ohledem na tvrzení dovolatele o tendenční snaze uvedeného soudu dosáhnut jeho odsouzení, by bylo lze uvažovat o tom, že těmito výhradami uplatňuje námitku podjatosti odvolacího soudu, kterou však ve smyslu uplatnění tomu odpovídajícího důvodu dovolání – §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nevznesl. I pokud by dovolací soud vycházel z toho, že podstatným je vlastní obsah dovolací argumentace, pak by této námitce nemohl vyhovět, neboť ji v původním řízení nevznesl, ač mu z hlediska obsahového (tj. jeho hodnocení předcházejícího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, namítaný přístup k odvolateli tímto soudem v průběhu veřejného zasedání o odvolání) musela být známa. Za daného stavu by k naplnění označeného dovolacího důvodu, podle něhož tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta“ , nemohlo dojít. Dovolatel však námitku podjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. nevznesl, ač součástí svého odvolání učinil tvrzení, že stížnostní soud svým usnesením ze dne 5. 11. 2015 zasáhl do nezávislosti soudu v provádění dokazování.
35. Je-li na podkladě tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces posuzováno kasační rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 5. 11. 2015, nelze než se plně ztotožnit s tím, co v reakci na shodnou námitku o zásahu do nezávislosti soudu prvního stupně uvedl v dovoláním napadeném rozsudku (str. 10) soud odvolací. Je totiž naprosto ve shodě s jeho vyjádřením, že soud nalézací v usnesení ze dne 10. 8. 2015, jímž rozhodl o postoupení věci, učinil skutkový závěr, že skutek se stal a že jeho pachatelem je dovolatel (viz i citace jeho odůvodnění výše). Oba soudy nižších stupňů se rozešly nikoli v otázce skutkových zjištění, hodnocení důkazů apod., nýbrž a právě jen v otázce právní kvalifikace jinak správně zjištěného skutku. Stížnostní soud nikterak neporušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. o jeho vázanosti hodnocením důkazů soudem prvního stupně, neboť tyto důkazy sám odlišně nehodnotil, nýbrž pouze hodnotícímu postupu podřízeného soudu vytkl nadhodnocení selektivně vybraných skutečností ve prospěch obviněného a vady právního zhodnocení zjištěného skutkového stavu (zejména vysvětlení, že okolnost, kdy poškozená netrpí syndromem týrané osoby, nevylučuje závěr o trestní odpovědnosti dovolatele za žalovaný zločin).
36. Pokud se stížnostní soud neztotožnil se závěrem, že nalézacím soudem zjištěný skutek, by s odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku mohl být posouzen toliko jako přestupek, pak vyjádřil jen právní názor stran posouzení skutku, jenž byl (i podle nalézacím soudem provedeného zhodnocení dokazování) ve stížností napadeném rozhodnutí prokázán. Pokud pak z tohoto názoru, jako právně závazného ve smyslu §149 odst. 6 tr. ř. nalézací soud vycházel (str. 16 jeho rozsudku), pak nelze činit závěr obsažený v podaném dovolání, že postupem stížnostního soudu byl soud prvního stupně zkrácen ve své nezávislosti rozhodování. Realizoval-li stížnostní soud své zákonem upravené oprávnění [realizace §147 tr. ř., §149 odst. 1 písm. b) tr. ř.] a následně nalézací soud zákonem upravenou povinnost, nelze o porušení práva dovolatele na spravedlivý proces uvažovat.
37. K naplnění druhého dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.], který byl uplatněn s poukazem na existenci vady ve smyslu §266b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít v důsledku zjištění, že napadané rozhodnutí soudu prvního stupně touto vadou, která podle dovolatele měla odůvodnit vyhovění jeho odvolání soudem druhého stupně, zatíženo není.
38. Protože dovolací soud vyhodnotil námitky obviněného, jež byly formálně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod, jako zjevně neopodstatněné a ke kasaci dovoláním napadeného usnesení neshledal zákonného důvodu ani skrze namítané porušení práva odvolatele na spravedlivý proces, rozhodl o něm podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle citovaného ustanovení Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“.
39. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu