ECLI:CZ:NS:2016:6.TZ.28.2015.1
sp. zn. 6 Tz 28/2015-86
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. května 2016 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného W. S. , a obviněné E. S., roz. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 1959, sp. zn. T 07/59, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 1959, sp. zn. T 07/59, a v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněných porušen zákon v ustanovení §2 odst. 7, 8 zák. č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním a §6, §83 odst. 1, 2 zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému státnímu zástupci v Hradci Králové se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 1959, byl obviněný W. S. a obviněná E. S., roz. P. uznáni vinnými trestným činem podpory a propagace fašismu a podobných hnutí podle §6, §83 odst. 1, 2 zák. č. 86/1950 Sb. trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákon), a to jako spolupachatelé podle §6 zák. č. 86/1950 Sb., kterého se dopustili tím, že „nejméně od roku 1955 až do října 1958 v T. udržovali písemný styk s E. S. mladším a starším, otcem a dědem obviněného W. S. a bývalým manželem a tchánem obviněné E. S., kteří žijí v G. v SRN, přičemž jim sdělovali nepřátelsky zkreslené zprávy o poměrech v naší republice a zasílali dále pohlednice a fotografie z T. a okolí, ačkoliv věděli, že těchto materiálů bude použito pro uveřejnění v revanšistických časopisech a kalendářích a tak podporováno revanšistické hnutí a tak účinným způsobem podporovali hnutí, které hlásá národnostní zášť“.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §83 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a obviněná byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Dále byl každému z obviněných uložen podle §43 tr. zák. trest ztráty čestných práv občanských uvedených v §44 odst. 1 písm. a) tr. zákona a to na dobu pěti let po odpykání trestu. Oběma obviněným byl také uložen podle §47 tr. zákona trest propadnutí celého jmění ve prospěch státu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 1959, sp. zn. T 07/59 podal ministr spravedlnosti ve prospěch obou obviněných stížnost pro porušení zákona. V jejím písemném vyhotovení namítá, že Krajský soud neměl v provedených důkazech podklad pro závěr, že jednáním obviněných byla naplněna skutková podstata trestného činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými. Poukazuje na skutečnost, že podle §138 odst. 1 zák. č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen tr. řád) bylo nutno, trestný čin označit nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Ve stížnosti pro porušení zákona je dále poukazováno na skutečnost, že z popisu skutku pouze vyplývá, že obvinění měli korespondovat s rodinnými příslušníky, žijícími ve Spolkové republice Německo, aniž by z rozhodnutí, které je napadeno stížností pro porušení zákona vyplývalo, v čem měla spočívat „účinná podpora“.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 30. 4. 1959, sp. zn. T 07/59, byl porušen zákon v ustanoveních §138 odst. 1 tr. řádu a §83 odst. 1, 2 tr. zákona, a to v neprospěch obviněných W. S. a E. S., aby ohledně obou obviněných podle §268 odst. 2 tr. ř. stížností napadený rozsudek zrušil a současně také zrušil všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále, aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se ztotožňuje s podanou stížností pro porušení zákona, neboť rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl porušen zákon v neprospěch obviněných a navrhl, aby Nejvyšší soud stížností pro porušení zákona napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že oba obviněné zprostí obžaloby.
Obhájce obviněného W. S. uvedl, že podle jeho mínění byla stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného podána důvodně a navrhl, aby obviněný byl obžaloby zproštěn, ev. věc vrácena Krajskému státnímu zástupci v Hradci Králové k došetření.
Obhájce obviněné E. S., roz. P. se rovněž ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona, odkázal na své písemné vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona a dodal, že výrok rozsudku byl poplatný tehdejší době a tehdejšímu politickému zřízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněné a aby tento rozsudek byl zrušen.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. (zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním) na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo a zjistil, že zákon byl porušen.
Podle §2 odst. 7 tr. řádu (zák. č. 64/1956 Sb.), byly orgány činné v trestním řízení povinny provádět a shromažďovat důkazy z úřední povinnosti nebo na návrh stran tak, aby všechny okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly náležitě objasněny, přičemž byly povinny se stejnou pečlivostí přihlížet jak k okolnostem svědčícím proti obviněnému, tak i k okolnostem, svědčícím v jeho prospěch. Doznání obviněného nezbavovalo orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu. Podle §2 odst. 8 téhož zákona měli soudci hodnotit důkazy podle vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §2 tr. zákona (zák. č. 63/1956 Sb.) bylo trestným činem jen takové pro společnost nebezpečné jednání, jehož výsledek uvedený v zákoně pachatel zavinil.
Podle 6 tr. zákona bylo spolupachatelství definováno tak, že za výsledek uvedený v zákoně, který byl způsoben společným jednáním, odpovídá každý ze spolupachatelů, jako by jej způsobil sám.
Trestného činu podpory a propagace fašismu a podobných hnutí podle §83 odst. 1 tr. zákona se dopustil ten, kdo podporoval nebo propagoval fašismus, nacismus nebo podobné hnutí, které směřovalo nebo vedlo k potlačení práv a svobod pracujícího lidu nebo které hlásalo národnostní, náboženskou nebo rasovou zášť. Podle kvalifikované skutkové podstaty se uvedeného trestného činu (§83 odst. 2 tr. zákona) dopustil pachatel činu uvedeného v odstavci 1, pokud takový čin spáchal tiskem, filmem, rozhlasem nebo jiným podobně účinným způsobem.
V souvislosti s předmětným rozsudkem je nezbytné uvést, že obžaloba na oba obviněné byla podána u Krajského soudu v Hradci Králové dne 1. 4. 1959, hlavní líčení bylo nařízeno den 22. 4. 1959, a to na 30. 4. 1959 a toto hlavní líčení proběhlo za účasti obviněných a jejich obhájců ve stanovený den v době od 9.00 do 14.00 hodin, kdy byl vyhlášen rozsudek. Oba obvinění se ke skutku, který jim byl obžalobou kladen za vinu, vyjádřili. Vyslechnuta byla dále svědkyně E. a svědci D. a P., čtena byla výpověď svědka K. a dále byly čteny listinné důkazy. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že „obvinění zasílali E. S. mladšímu, který od roku 1950 po jeho propuštění z Ruského zajetí usídlil se v G. v SRN, různé zprávy o poměrech v naší republice a že tyto zprávy byly značně zkresleny a to nepříznivě proti našemu zřízení a že mu kromě toho zasílali pohlednice a fotografie z T. a okolí a doznali, že jim bylo známo, že E. S. použije těchto zpráv a fotografií k uveřenění ve shora uvedeném časopise Aus Rubezahls Heimat, jehož účel a obsah byl jim dobře znám“. Oba obvinění doznali, že si byli vědomi, že zasíláním zpráv a materiálů podporují revanšistickou činnost shora uvedených organizací. Oba doznali, že neměli kladný poměr k dnešnímu zřízení, že v tomto zřízení spokojeni nebyli a obžalovaný W. S. také doznal, že hodlal opustiti území republiky pod záminkou návštěvy svého otce a více se sem nevrátit, nýbrž zůstat v SRN“. Z předmětného rozsudku však také vyplynul závěr soudu, že „obžalovaní zřejmě úmyslně zasílali shora uvedené zprávy a materiály, aby byly použity k uveřejnění v revanšistických časopisech a podporovali tak hnutí, které hlásá národnostní zášť“. S ohledem na charakter trestné činnosti, pro kterou byli obvinění postaveni před soud a následně odsouzeni, poukazuje Nejvyšší soud na skutečnost charakterizující jednání obviněných, kterou Krajský soud v Hradci Králové vyjádřil jako „zřejmě úmyslně“. Z uvedeného obratu není tedy jednoznačný závěr soudu, jakou formou zavinění v případě uvedeného trestného činu měli obvinění naplnit znaky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými. Obdobně vyznívá i další část odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kde zmíněný soud konstatoval, že obvinění se „ doznali, že si byli vědomi, že tohoto návratu vysídlených osob bylo by možno docíliti pouze při změně dosavadního našeho zřízení a že tedy tyto organizace o tento zvrat našeho zřízení zřejmě se pokoušejí“ . Zde je nutno zmínit, že v případě trestného činu podpory a propagace fašismu a podobných hnutí jde o úmyslný trestný čin, úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že svým jednáním podporuje nebo propaguje fašismus nebo podobné hnutí, když shora uvedené slovní spojení o jednoznačném závěru soudu o úmyslné formě zavinění nesvědčí, přičemž musí být rovněž prokázáno, že jde o hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod pracujícího lidu nebo hlásá národnostní, náboženskou nebo rasovou zášť.
Z rozhodnutí, které je napadeno stížností pro porušení zákona a jeho skutkového zjištění vyplývá pouze to, že obvinění udržovali toliko písemný styk s bývalým manželem a tchánem obviněné (nutno podotknout, že z odůvodnění rozsudku vyplývá, že s bývalým manželem se obviněná měla rozvést a v roce 1951 se znovu provdat). Pocházela z dělnické rodiny a jako dělnice také pracovala. Obviněný pak měl shora uvedeným způsobem komunikovat s otcem a dědem obviněného. Oba obvinění se přitom trestné činnosti měli dopouštět v letech 1955 až 1958. V rámci tohoto písemného styku měli těmto zasílat pohlednice a fotografie z T. a okolí a měli jim sdělovat nepřátelsky zkreslené zprávy o poměrech v naší republice, přičemž si měli být vědomi toho, že těchto zpráv a vyobrazení bude zneužito ke zveřejnění v revanšistických časopisech a kalendářích.
Z výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové již nevyplývá o jaký „revanšistický časopis a kalendář“ se má jednat, rovněž není ani blíže specifikováno „revanšistické hnutí“, které mělo hlásat národnostní zášť, a přestože obvinění byli uznáni vinnými kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu, nejen výrok o vině, ale také odůvodnění rozhodnutí postrádá, v jaké konkrétní podobě se projevil „účinný způsob podpory“, který mj. zmiňuje krajský prokurátor v podané obžalobě. Z rozsudku (stejně jako podané obžaloby) pouze vyplývá, že „v minulém roce se revanšistické organizace sjednotily v jednu celoněmeckou organizaci, konají časté sjezdy a vydávají celou síť časopisů určených pro Němce..“.
Vzhledem k tomu, že z výpovědi žádného z obviněných nevyplývá konkrétní určení tzv. „revanšistického hnutí“ a z rozhodnutí soudu není patrno, na základě jakých důkazů dospěly orgány činné v trestním řízení k závěru, že obvinění podporovali revanšistické hnutí hlásající národnostní zášť, nelze v tomto stadiu řízení dovodit, že tak, jak je skutek popsán v rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním, byly naplněny zákonné znaky trestného činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými v kvalifikované skutkové podstatě.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění, ze kterých vycházel soud při svém rozhodování, jsou neúplná a nebyly objasněny všechny okolnosti rozhodné pro objektivní posouzení věci. Soud vycházel zejména z doznání obviněných, aniž by při svém rozhodování postupoval důsledně podle §2 odst. 7, 8 tr. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl úvahy, na základě kterých důkazů dospěl k závěru, že obvinění svým jednáním naplnili zákonné znaky trestného činu, kterým byli uznáni vinnými. Ze spisového materiálu, který měl Nejvyšší soud k dispozici, vyplývá, že podaná obžaloba spíš než na věcnou a objektivní argumentaci se zaměřila na geopolitickou situaci v mezinárodním hledisku a do tohoto kontextu vsadila jednání obviněných. Z těchto důvodů rozhodl Nejvyšší soud v souladu s návrhem ministra spravedlnosti a podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 1959, sp. zn. T 07/59 a v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněných porušen zákon v ustanovení §2 odst. 7, 8 zák. č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním a §6, §83 odst. 1, 2 zák. č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Poté podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil nejen stížností pro porušení zákona napadený rozsudek, ale též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k neúplným a nedostatečným skutkovým zjištěním, která byla důvodem ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 1959, sp. zn. T 07/59 shledal Nejvyšší soud, že ve věci nemůže sám rozhodnout, neboť tak může podle §271 odst. 1 tr. ř. učinit jen na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci připadá v úvahu provedení dalších důkazů (např. výslech obviněného k charakteru a obsahu písemností, k otázce publikací, ve kterých měly být zasílané materiály publikovány a jejich zaměření, ev. znaleckému posouzení textů zpráv a fotografií, časopisů a kalendářů, ve kterých byly publikovány apod.) ke správnému zjištění skutkového stavu, nemohl Nejvyšší soud sám ve smyslu §271 odst. 1 tr. ř. rozhodnout. Nejvyšší soud s ohledem na uvedený rozsah dokazování, kdy nelze vyloučit, že při plném respektování objektivního hodnocení důkazů ve smyslu zákona, nebude nová obžaloba již podána, postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a věc přikázal krajskému státnímu zástupci v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu