ECLI:CZ:NS:2016:6.TZ.60.2016.1
sp. zn. 6 Tz 60/2016-27
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 2. 11. 2016 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného A. T . , proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T-88/53, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T-88/53, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného A. T.
Napadený rozsudek se zrušuje . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný A. T . , naposledy bytem P., P. ..., se z p r o š ť u j e podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „ dne 29. 10. 1953 u svého útvaru v R. po nástupu vojenské základní služby tuto odmítl vykonávati s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení“, ve kterém byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T-88/53, shledán trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T-88/53, byl obviněný A. T. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“), kterého se měl dopustit tím, že „ dne 29. 10. 1953 u svého útvaru v R. po nástupu vojenské základní služby tuto odmítl vykonávati s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení“ . Za tento trestný čin mu byl podle §270 odst. 1 trestního zákona uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a dále byla u jeho osoby podle §43 trestního zákona vyslovena ztráta čestných práv občanských a práv uvedených v §44 odst. 2 trestního zákona na dobu tří let. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem jeho vyhlášení, tj. dne 29. 12. 1953. Obviněný byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody dne 9. 5. 1955 na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii vyhlášené téhož dne.
2. Manželka zemřelého obviněného, H. T., požádala dne 17. 10. 1994 o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1991 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 1996, sp. zn. 1 Rt 3/96, byl její návrh zamítnut, neboť trestný čin podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, pro který byl obviněný uznán vinným, není uveden v §4 zákona o soudní rehabilitaci, takže ve věci nebylo možné zahájit přezkumné řízení a nejde ani o trestný čin, přečin, zločin či přestupek uvedený v §2 zákona o soudní rehabilitaci, které byly zrušeny ze zákona.
II.
3. Proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T-88/53, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.
4. Ministr spravedlnosti nejprve shrnul podstatné okolnosti posuzované věci, přičemž k usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 1996, sp. zn. 1 Rt 3/96, poznamenal, že trestný čin podle §270 trestního zákona byl do §4 písm. c) zákona o soudní rehabilitaci doplněn novelou provedenou zákonem č. 47/1991 Sb., účinnou od 1. 3. 1991, jako trestný čin, o němž lze rozhodnout v přezkumném řízení zahájeném na návrh odsouzeného a dalších osob za předpokladu, že byl podán podle §6 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona, tj. do 1. 7. 1992. Vzhledem k tomu, že návrh manželky obviněného byl podán po této lhůtě, mělo být rehabilitačním soudem rozhodnuto o jeho zamítnutí podle §9 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, a tedy nikoliv z důvodu uvedeného v rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 1996, sp. zn. 1 Rt 3/96.
5. Dále v podaném mimořádném opravném prostředku s poukazem na dikci §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, §1 odst. 1, §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, a §1 zákona o soudní rehabilitaci uvedl, že v dané věci je při přezkumném řízení vycházeno z účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo v posuzovaném případě, kdy obviněný byl odsouzen pro své náboženské přesvědčení. Současně konstatoval, že při rozhodování bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně nebylo přihlédnuto k tomu, že obviněný uplatnil své ústavně zaručené právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Nadto dodal, že Ústava Československé republiky z roku 1948 předmětné právo na jedné straně zaručovala, avšak na druhé straně v §34 odst. 1, 2 stanovila základní povinnosti občana ke státu, mezi nimiž byla i povinnost konat vojenskou službu, takže obviněný neměl možnost dostát této povinnosti, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, přičemž tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce.
6. S ohledem na výše uvedené ministr spravedlnosti uzavřel, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T-88/53, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, dále postupem podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, zrušil všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
7. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce zemřelého obviněného, JUDr. Lubomír Müller tak, že se plně ztotožnil se závěry ministra spravedlnosti, který popsal a vyhodnotil neúspěšné rehabilitační řízení podle zákona o soudní rehabilitaci. Nadto uvedl, že mu nejsou známy důvody, pro které nemohl návrh na rehabilitační přezkum podat v zákonné lhůtě vojenský prokurátor jakožto tehdejší „strážce zákonnosti“. Dále konstatoval, že správné je popsání i právní hodnocení skutkového děje, které odpovídá judikatuře Ústavního soudu, na níž příkladmo poukázal s tím, že je plně aplikovatelná i na případ obviněného. Závěrem svého vyjádření se ztotožnil s návrhy ministra spravedlnosti, načež dodal, že jsou dostatečné podklady k tomu, aby Nejvyšší soud mohl postupovat v souladu s §271 odst. 1 tr. ř., takže navrhl, aby jmenovaný soud ve věci sám rozhodl a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby.
8. Intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve veřejném zasedání ztotožnila s obsahem přednesené stížnosti pro porušení zákona a závěrem navrhla, aby jí Nejvyšší soud vyhověl, konstatoval, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon, napadené rozhodnutí zrušil a ve smyslu §271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby.
III.
9. Nejvyšší soud na základě §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, načež shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.
10. Nejvyšší soud přitom vycházel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě, jakož i z principů demokratického právního státu. Tehdejší právní úprava přitom garantovala svobodu svědomí na úrovni ústavního zákona č. 150/1948 Sb., neboť §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 stanovil, že svoboda svědomí se zaručuje.
11. Základní požadavky na postup trestních soudů v době rozhodování o podané obžalobě v posuzované věci stanovil §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění zákona č. 67/1952 Sb., podle něhož bylo účelem zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni . Podle §2 odst. 3 předmětného zákona pak bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
12. Ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/1950 Sb., trestního zákona, na jehož základě bylo jednání obviněného kvalifikováno jako trestné, stanovilo, že trestného činu vyhýbání se služební povinnosti se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
13. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
14. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
15. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu se zjištěným stavem věci. Z obsahu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně napadeného stížností pro porušení zákona, se podává, že obviněný dne 29. 10. 1953 nastoupil vojenskou základní službu, avšak ihned po jejím nástupu si odmítl obléct vojenský stejnokroj, konat vojenskou službu a pracovat jako voják s tím, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení.
16. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně PSP-47 v rozsudku ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T-88/53, k vyjádření obviněného, že tento nemohl konat vojenskou základní službu kvůli svému náboženskému přesvědčení, přestože si byl vědom trestnosti svého jednání, uvedl, že jím uplatněná „obhajoba jej nemůže zbaviti viny a může býti vzata v úvahu jen jako vysvětlení pohnutky jeho jednání. Každému občanu … je zaručena ústavou svoboda jeho náboženského vyznání, ale toto nesmí býti na újmu při plnění občanských povinností.“
17. Předmětné rozhodnutí je třeba pokládat za nesprávné, neboť nerespektuje principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Z uvedených skutkových zjištění, z nichž vycházel i bývalý Nižší vojenský soud v Brně, vyplývá, že obviněný setrvával na stanovisku odmítajícím konat vojenskou základní službu, protože mu v tom bránilo jeho náboženské přesvědčení. Ze strany obviněného se tedy jednalo o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy České republiky.
18. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, jenž se k otázce svobody svědomí vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že tato „má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy „tady a teď“, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když navíc svoboda svědomí patří k tzv. absolutním základním právům, která nelze omezit obyčejným zákonem. „ Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod.)“
19. Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyjádřil také k otázce výkladu a aplikace „starého práva“ při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, když konstatoval, že „pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal §267 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích.“
20. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou základní službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a takové jednání bylo reálním projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou České republiky (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Právo na svobodu svědomí deklarováno v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., bylo následně nepřípustně negováno v odstavci 2 předmětného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohla být nikomu na újmu, avšak nemohla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s §34 odst. 2 tehdejší Ústavy. V době, kdy se měl obviněný dopustit protiprávního jednání, navíc tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případ, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona.
21. Citované závěry Ústavního soudu je tedy nutné plně aplikovat i na nyní posuzovaný případ. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně PSP-47 odsoudil obviněného pro jeho náboženské přesvědčení, aniž by zohlednil, že tento uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené mu Ústavou, jakož i Všeobecnou deklarací lidských práv. Jmenovaný soud tudíž pochybil, jestliže nezvážil, zda byl posuzovaný skutek vzhledem k motivaci obviněného vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Ze skutkových zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 jasně vyplývá, že obviněný setrval na svém konstantním stanovisku odmítajícím konání vojenské základní služby z důvodu svého náboženského přesvědčení. Z pohledu obviněného se tedy jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva na svobodu svědomí zaručeného mu v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy České republiky.
22. Ze shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T-88/53, byl porušen zákon v neprospěch obviněného, protože jeho jednání spočívající v odmítnutí konat vojenskou základní službu z důvodu náboženského přesvědčení, nelze považovat za trestný čin.
23. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T-88/53, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, a to v neprospěch obviněného zemřelého A. T.
24. Nejvyšší soud dále postupoval podle §269 odst. 2 tr. ř. a zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T-88/53, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dané věci také shledal, že na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, může sám hned rozhodnout. Postupem podle §271 odst. 1 tr. ř. tak obviněného zprostil obžaloby na základě §226 písm. b) tr. ř. pro skutek vymezený v odsuzujícím rozsudku, neboť tento není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 11. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu