ECLI:CZ:NS:2016:7.TD.26.2016.1
sp. zn. 7 Td 26/2016-8
USNESENÍ
Nejvyšší soud ve věci obviněného L. K. , vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 PP 283/2010, a u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 55 To 440/2013, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2016 návrh obviněného na odnětí a přikázání věci a rozhodl takto:
Podle §25 tr. ř. se věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci neodnímá .
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozhodl usnesením ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 3 PP 283/2010 (č. l. 688 tr. spisu) podle §91 odst. 1 tr. zákoníku, že odsouzený L. K. vykoná zbytek z trestu odnětí svobody, jenž mu byl původně uložen v trvání 28 měsíců rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 6 T 72/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 61 To 111/2006, a ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 6 T 72/2005, pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 3 PP 283/2010 (č. l. 44 tr. spisu), které nabylo právní moci dne 21. 10. 2010.
Proti uvedenému usnesení Okresního soudu v České Lípě podal obviněný stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. 12. 2013, sp. zn. 55 To 440/2013, podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl (č. l. 836 tr. spisu).
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3042/14, a to tak, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 31. 12. 2013, č. j. 55 To 440/2013-836, bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 31. 12. 2013, č. j. 55 To 440/2013-836, zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl.
Podáním ze dne 30. 3. 2016, které bylo Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci doručeno dne 1. 4. 2016, učinil obviněný návrh na odnětí věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a její přikázání Krajskému soudu v Olomouci (obviněný měl zřejmě na mysli Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci) z důvodu vhodnosti. V návrhu obviněný uvedl, že nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3042/14, bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 31. 12. 2013, sp. zn. 55 To 440/2013. Věc se tedy opět vrací k projednání a rozhodnutí. Obviněný je přesvědčen, že s ohledem na nález Ústavního soudu je nezbytné, aby ve věci rozhodoval jiný soud než je soud v Liberci, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jednal v jeho věci protiústavně. Obviněný proto navrhl odnětí věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a její přikázání Krajskému soudu v Olomouci.
Nejvyššímu soudu byl dne 9. 6. 2016 předložen spis Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 3 PP 283/2010, s návrhem obviněného na postup podle §25 tr. ř.
Nejvyšší soud projednal předložený návrh a dospěl k následujícímu závěru.
Podle §25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu.
Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že trestní věc obviněného L. K. se nyní po rozhodnutí Ústavního soudu nálezem ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3042/14, nachází ve fázi řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci o stížnosti obviněného proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 3 PP 283/2010. Jak vyplývá z návrhu obviněného, jeho důvodem je přesvědčení obviněného, že by v jeho věci měl rozhodovat jiný soud, když Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jednal protiústavně, jak vyplývá z uvedeného nálezu Ústavního soudu. Důvodem návrhu obviněného je tedy jeho nedůvěra v nestranné a spravedlivé rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci o jeho stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 3 PP 283/2010. V této souvislosti však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zrušení rozhodnutí soudu, samo o sobě nezakládá nezpůsobilost daného soudu ve věci spravedlivě rozhodnout v souladu se zákonem. Nejedná se totiž o zcela výjimečnou skutečnost. Ke zrušení rozhodnutí dochází rozhodnutím soudu vyššího stupně v řízení o stížnosti nebo odvolání, ojediněle také v řízení před Nejvyšším soudem o mimořádném opravném prostředku jakým je dovolání nebo stížnost pro porušení zákona, nebo dokonce i v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Zásadně tedy nemůže být pravidlem, že soud (resp. soudce) jehož rozhodnutí bylo nadřízeným nebo Ústavním soudem zrušeno, pozbývá způsobilost znovu ve věci rozhodnout a tato mu bude odňata postupem podle §25 tr. ř. Pro takový výjimečný postup musí svědčit jak důvody pro které bylo dané rozhodnutí zrušeno, tak i ostatní okolnosti případu, které by ve svém souhrnu bylo možno považovat za důležité důvody ve smyslu ustanovení §25 tr. ř. Takovéto důvody ale Nejvyšší soud v této věci neshledal.
Obviněný návrh na delegaci postavil na svém přesvědčení o protiústavnosti jednání Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v jeho trestní věci, jak podle něj potvrdil rovněž Ústavní soud. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodoval jako soud II. stupně o stížnosti obviněného proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 3 PP 283/2010, jímž bylo rozhodnuto o tom, že obviněný vykoná zbytek trestu odnětí svobody uložený mu citovanými rozhodnutími. Stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl, aniž by se jí věcně zabýval, neboť byl přesvědčen, že stížnost obviněného nebyla podána v souladu s §59 odst. 1 tr. ř., a to z důvodu absence elektronického podpisu na stížnosti obviněného podané v elektronické podobě. Jinými slovy, že nebyly splněny formální podmínky stížnosti. Ústavní soud pak zčásti vyhověl ústavní stížnosti obviněného proti rozhodnutí krajského soudu, když uzavřel, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci při posuzování stížnosti obviněného postupoval nepřípustně formalisticky. Ve svém rozhodnutí se tak Ústavní soud zabýval nesprávnou aplikací procesních předpisů krajským soudem, přičemž v této části ústavní stížnosti obviněného vyhověl a rozhodnutí stížnostního soudu zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Námitkami obviněného proti rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě se tak věcně nezabýval, což bude úkolem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v řízení o stížnosti obviněného proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 3 PP 283/2010. S ohledem na uvedené je nepochybné, že zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci Ústavním soudem za daných okolností rozhodně nezakládá nezpůsobilost daného soudu ve věci spravedlivě rozhodnout v souladu se zákonem a nemůže tak být důležitým důvodem k odejmutí věci tomuto soudu ve smyslu §25 tr. ř. S přihlédnutím k výše uvedenému, Nejvyšší soud nepřisvědčil obavám obviněného o protiústavnosti jednání Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci při rozhodování v jeho věci.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu