ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1030.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1030/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2015, sp. zn. 6 To 330/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 247/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 70 T 247/2014, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky s tím, že výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dva roky. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Kromě toho bylo rozsudkem rozhodnuto také ohledně obviněného F. K.
Podle zjištění Okresního soudu v Ostravě spočíval skutkový stav v podstatě v tom, že obvinění F. K. a M. B. dne 26. 4. 2014 kolem 19,30 hodin v O. – V., J. ..., po předchozí domluvě společně vstoupili do bytu č. ..., kde se obviněný F. K. dostal do slovní rozepře se svým nevlastním otcem, poškozeným R. Š., který chtěl rozepři ukončit telefonickým přivoláním policie, čemuž zabránil obviněný M. B. tím, že se zmocnil dvou mobilních telefonů poškozeného volně odložených na desce stolu, načež obviněný F. K. opakovaně udeřil poškozeného pěstí do obličeje, bezprostředně po něm poškozeného udeřil pěstí do obličeje rovněž obviněný M. B. s tím, že poškozenému sdělil, že pokud po odchodu obviněných nahlásí napadení na policii, tak mu vymlátí všechny zuby, a poté obvinění i s mobilními telefony poškozeného byt opustili. Okresní soud v Ostravě ve výroku o vině zjistil, že poškozený v důsledku násilného jednání obviněných utrpěl otřes mozku, zhmoždění levé očnice s otokem, krevními podlitinami a prokrvácením oční spojivky vlevo, tržné rány pod levým okem a na sliznici horního rtu, zlomeninu nosních kůstek bez posunutí úlomků, zlomeninu zevní stěny spodiny levé očnice, zlomeninu přední stěny přínosní dutiny horní čelisti vlevo s mírným vpáčením a zhmoždění měkkých pokrývek lebních s podkožním krevním výronem ve spánkové krajině vlevo a že odcizením mobilních telefonů byla poškozenému způsobena škoda ve výši 1 350 Kč.
Odvolání, které podal obviněný M. B. proti všem jeho se týkajícím výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2015, sp. zn. 6 To 330/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný M. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu obviněný namítl, že pokud byl skutek posouzen jako trestný čin vydírání, bylo nesprávně aplikováno ustanovení §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Uvedl, že posouzení skutku podle tohoto ustanovení by přicházelo v úvahu až tehdy, pokud by poškozený již byl v postavení svědka. Vyjádřil názor, že poškozený v takovém postavení nebyl. Zdůraznil, že pohrůžka vůči poškozenému se vztahovala jen k oznámení na policii, a nikoli k jeho svědecké výpovědi. Mimo meze dovolacího důvodu obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, že za podklad těchto zjištění soudy vzaly svědeckou výpověď poškozeného. V tomto ohledu dovolání obviněného navazovalo na jeho obhajobu, že poškozeného nijak nenapadl, nic mu neodcizil a nijak mu nevyhrožoval. Obviněný M. B. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby ohledně něho zrušil také rozsudek Okresního soudu v Ostravě a aby přikázal Okresnímu soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že dovolání je v celém rozsahu založeno na skutkových námitkách, které nezakládají dovolací důvod, a navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, která soudy učinily podkladem rozhodnutí, a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy ke svým zjištěním došly, nejsou dovolacím důvodem. Dovolání se tudíž nemůže opírat o skutkové námitky.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. typicky trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Je-li dovolání podáno proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Pokud je dovolacím důvodem jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tj. jiné, než je právní posouzení skutku, jedná se rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy.
S ohledem na to lze z námitek obviněného M. B. považovat za dovolací důvod pouze námitky týkající se aplikace ustanovení §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného pohrůžkou násilí nutí, aby něco opominul, spáchá-li takový čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti.
Svědkem ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je osoba, která svými smysly vnímala nějakou událost, jev či jinou skutečnost a může o nich vypovídat v následném řízení vedeném orgánem veřejné moci. Povinností svědka v takovém řízení je vypovědět pravdu, tj. popsat vnímanou událost, jev či jinou skutečnost v souladu s tím, jak k nim došlo. Účelem citovaného ustanovení je poskytnout osobě svědka zvýšenou ochranu proti útokům spočívajícím ve vyděračském jednání a směřujícím zejména k tomu, aby uvedená osoba byla přinucena vypovídat nepravdivě, neúplně či zkresleně, aby byla od výpovědi vůbec odrazena apod. Této ochrany požívá zmíněná osoba od počátku, tj. již od doby, kdy vnímala rozhodnou skutečnost svými smysly a kdy se stala svědkem v materiálním smyslu, a nikoli až od doby, kdy se ocitne ve formálním postavení svědka tím, že byla orgánem veřejné moci předvolána v rámci prováděného řízení. Zúžit dosah ustanovení §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku jen na okruh osob, které již byly předvolány k podání svědecké výpovědi v rámci formálně vedeného řízení, by bylo v jasném rozporu s účelem citovaného ustanovení. Při naznačeném výkladu, na kterém se ostatně zakládají námitky obviněného M. B., by taková osoba nebyla dostatečně chráněna proti útoku, který je podniknut poté, co rozhodnou skutečnost vnímala, a který má za cíl ovlivnit ji ve vztahu k budoucí potencionální svědecké výpovědi pro případ formálně vedeného řízení. Přitom pro významnou část případů, kdy vyděračské jednání směřuje k ovlivnění osoby, u které přichází v úvahu, že bude mít postavení svědka v budoucím řízení před orgánem veřejné moci, je příznačná právě okolnost, že takové jednání nastupuje bezprostředně nebo krátce poté, co osoba vnímala rozhodnou skutečnost, a že k němu dochází před tím, než je nějaké řízení zahájeno a než orgán veřejné moci formálně předvolá dotyčnou osobu k podání svědecké výpovědi. Ustanovením §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je tedy chráněna každá osoba, která je svědkem v materiálním smyslu, bez ohledu na to, v jakém typu řízení a před jakým orgánem veřejné moci u ní následně přichází v úvahu plnění povinnosti svědka (viz č. 15/2002 a č. 28/2013 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě ze zjištění soudů vyplývá, že obviněný M. B. vyhrožoval násilím (vymlácením zubů) poškozenému, kterého bezprostředně předtím oba obvinění napadli, zranili a odcizili mu dva mobilní telefony. Ze slov, jimiž obviněný M. B. provázel svou výhrůžku, je patrno, že chtěl poškozeného donutit k tomu, aby předcházející napadení nenahlásil na policii. Z povahy, rozsahu a následku napadení poškozeného je nepochybné, že obviněný chtěl poškozeného donutit k tomu, aby nepodal trestní oznámení. Zároveň bylo i ze subjektivního hlediska obviněného jasné, že trestní oznámení by vedlo k zahájení trestního stíhání, že v jeho rámci by poškozený byl vyslýchán jako svědek, že by měl povinnost pravdivě popsat oznámené napadení a že by splněním této povinnosti usvědčoval oba obviněné z trestné činnosti (z ublížení na zdraví a z krádeže). Žádných pochyb tedy nemůže být ani o tom, že výhrůžka obviněného M. B. na adresu poškozeného směřovala implicitně k tomu, aby poškozený proti obviněným nesvědčil, tj. aby proti nim jako svědek nevypovídal. Zákonné znaky zločinu vydírání, jak jsou vymezeny v §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tedy byly naplněny i v tom směru, že čin byl spáchán na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti. Nelze tak přisvědčit námitkám, v nichž obviněný uváděl, že výhrůžka se vztahovala jen k oznámení na policii a nevztahovala se k svědecké výpovědi poškozeného. Výhrůžné jednání obviněného není možné namítaným způsobem redukovat podle doslovného znění pronesené výhrůžky, jestliže z celkového kontextu tohoto jednání je zároveň očividné, že konec konců směřovalo, byť zprostředkovaně, k ovlivnění poškozeného jako svědka.
Právní posouzení skutku jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Napadené usnesení, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal výrok o vině tímto trestným činem beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce účasti obviněného M. B. na napadení poškozeného. Skutková zjištění soudů mají i v tomto ohledu odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozeného. Poškozený v této výpovědi dostatečně konkrétně a podrobně popsal vstup obviněného M. B. do místnosti a jeho následující jednání spočívající především v tom, že vzal dva mobilní telefony, které měl poškozený na stole, dále v tom, že poškozeného udeřil pěstí do obličeje poté, co se poškozený probral z předcházejících úderů od obviněného F. K., a konečně v tom, že při odchodu poškozenému vyhrožoval vymlácením zbytku zubů, pokud věc oznámí na policii. Přítomnost obviněného M. B. v bytě vyplývá z výpovědí obou obviněných s tím, že sám obviněný M. B. připustil, že byl ve dveřích do obývacího pokoje (v obývacím pokoji byl poškozený napaden), zatímco obviněný F. K. tvrdil, že obviněný M. B. zůstal v předsíni. Svědkyně R. Š., manželka poškozeného, sice nebyla přítomna incidentu, ale to, že poškozený byl napaden dvěma pachateli, se od něho dověděla při rozhovoru během jeho hospitalizace, přičemž se jednalo o druhý rozhovor po napadení, zatímco při prvním rozhovoru se jí poškozený zmiňoval jen o napadení ze strany obviněného F. K. Jinak svědkyně potvrdila, že poškozený měl běžně na stole položené dva mobilní telefony, což podporuje výpověď poškozeného oproti obhajobě obviněných, že na stole byl jeden mobilní telefon. To, že svědkyni R. Š. při prvním rozhovoru po napadení poškozený řekl, že ho napadl obviněný F. K., evidentně souviselo s neurovnanými vztahy v rodině. Svědkyně je matkou obviněného F. K. a zároveň manželkou poškozeného, přičemž poškozený měl vyloženě špatné vzájemné vztahy s obviněným F. K. a nepříliš dobré vztahy se svědkyní. Je tak logicky dobře vysvětlitelné, že poškozený chtěl napadení, z něhož vyšel zraněn a okraden, svědkyni prezentovat s důrazem na pachatelství jejího syna. Jedinou nesrovnalostí, která se objevila ve svědecké výpovědi poškozeného, bylo to, že úder od obviněného M. B. popisoval jako úder do pravé strany obličeje, ačkoli veškerá diagnostikovaná zranění měl v levé části hlavy a obličeje. Ze svědecké výpovědi poškozeného je ovšem zřejmé, že nejprve byl opakovanými údery napaden obviněným F. K., že nestačil sledovat, kolik ran od něho dostal, a že na určitou dobu ztratil nad sebou kontrolu, což vyjádřil tím, že když se (po úderech od obviněného F. K.) probral, uvědomil si, že sedí na pohovce, ačkoli původně seděl u stolu. V této situaci ho podle jeho výpovědi udeřil pěstí do obličeje také obviněný M. B. Ten se tedy do fyzického napadení poškozeného aktivně zapojil za okolností, kdy poškozený byl notně otřesen předcházejícími údery od obviněného F. K. Pak je logicky snadno vysvětlitelné to, že poškozený nemusel zcela přesně vnímat a pamatovat si, do které části obličeje ho obviněný M. B. udeřil. Zmíněná nesrovnalost tedy není dostatečným důvodem k tomu, aby jinak konzistentní a přesvědčivá svědecká výpověď poškozeného byla ve svém celku zpochybněna a odmítnuta jako podklad pro skutková zjištění soudů. Vzhledem k logicky přijatelnému vysvětlení disproporcí spojených se svědeckou výpovědí poškozeného je namístě závěr, že soudy neporušily ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení, pokud svá skutková zjištění založily na uvedené výpovědi. Nesouhlas obviněného s těmito zjištěními a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy a zvláště pak svědeckou výpověď poškozeného, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pro značný časový odstup od vyhlášení napadeného usnesení, ke kterému došlo dne 14. 8. 2015, pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla předložena s dovoláním obviněného dne 26. 7. 2016. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu