ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1061.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1061/2016-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. listopadu 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné E. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 67 To 79/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 130/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 9 T 130/2014, byla obviněná E. H., společně se spoluobviněnými K. M. a R. M., uznána vinnou účastenstvím ve formě pomoci na trestném činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, za který byl stejným rozsudkem odsouzen spoluobviněný P. P. jako hlavní pachatel. Obviněná E. H. byla odsouzena podle §205b odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2, 3 tr. zákona podmíněné odložen na zkušební dobu 4,5 roku, za současného vyslovení dohledu probačního úředníka a uložení přiměřené povinnosti uhradit v průběhu zkušební doby podle svých sil způsobenou škodu.
Obviněná E. H. se účastenství na uvedeném trestném činu dopustila jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, které v podstatě spočívalo v tom, že jako spolupracovnice jednatele společnosti JM GRAND CREDIT, s. r. o., se sídlem v Plzni, která zprostředkovávala hypoteční úvěry u Hypoteční banky, a. s., v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky v souvislosti s úvěrem obviněného P. P., požádala obviněnou R. M., aby za úplatu 20 000 Kč podle jejich pokynů vyplnila a potvrdila obviněnému P. P. jako žadateli o úvěr falešné potvrzení o jeho zaměstnání a čistém měsíčním příjmu, ač si byla vědoma, že tento u dané společnosti nikdy nepracoval, přičemž P. P. následně uzavřel smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru na částku ve výši 960 000 Kč, kdy k návrhu na uzavření této smlouvy dodal i uvedené falešné potvrzení, úvěr nebyl řádně splácen a Hypoteční bance, a. s., vnikla škoda ve výši 950 300 Kč.
Proti rozsudku soudu I. stupně podaly obviněné E. H. a K. M. odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 67 To 79/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že řízení bylo provedeno v souladu s trestním řádem a nebyla zjištěna žádná pochybení procesního charakteru. Konkrétně pak namítá, že v průběhu závěrečného návrhu jeho obhájce došlo k porušení ustanovení §216 tr. ř., když přednes obhájce byl dvakrát přerušen z důvodu, že v závěrečném návrhu obhájce použil důkazy neprovedené v hlavním líčení, což neodpovídá ustanovení §216 odst. 4 tr. ř., podle kterého předseda senátu může přerušit závěrečnou řeč jen tehdy, vybočuje-li zřejmě z rámce projednávané věci. Obhájce tak nemohl přednést konkrétní skutečnosti spojené s touto věcí, ač soud I. stupně odmítl provedení důkazů. Dále namítá odmítnutí návrhu na doplnění znaleckého posudku z oboru písmoznalectví odvolacím soudem, když tento posudek řešil, kdo vypracoval návrh smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru, což ale nezakládá žádný trestný čin a neřešil podle obviněné podstatnou otázku, kdo písemně zpracoval potvrzení o výdělku obviněného P. P. Vzhledem k jediné procesně použitelné výpovědi obviněné R. M. v přípravném řízení, když následně využila svého práva a nevypovídala, nelze podle obviněné ani vytýkat neúčast obhájci u tohoto výslechu, o kterém byl sice řádně vyrozuměn, ale jeho přítomnost by byla pouze formální, když odmítnutím další výpovědi uvedenou obviněnou nebylo možné ji klást otázky. Ve vztahu k této výpovědi obviněné R. M. se tak jedná o tvrzení proti tvrzení. Odvolacímu soudu také vytýká zpochybňování jejího zdravotního stavu v souvislosti s potvrzováním její nepřítomnosti v sídle společnosti svědky J. J. a A. M., na které nebyl brán zřetel, neurčitost výpovědi svědkyň matky a dcery D. ohledně toho, kdo a jak zajišťoval jejich účast v jiném řízení, neprovedení obhajobou navrženého důkazu k prokázání opačné zkušenosti výslechem K. a jejím prohlášením s úředně ověřeným podpisem jakož i neprovedení výslechu N., která pracovala také v dané době v kanceláři a mohla podat svědectví ve prospěch obviněné. V tomto postupu shledává obviněná nerovnost zbraní v řízení a závěrem navrhla, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena k novému řízení a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že nevyužívá svého práva a nebude se k němu vyjadřovat.
Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové nebo procesní.
Je zřejmé, že veškeré námitky obviněné jsou procesní povahy, zpochybňují správnost hodnocení důkazů soudy, napadají neúplnost dokazování a směřují v podstatě proti správnosti skutkových zjištění soudů. Neodpovídají proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněná zaměňuje dovolání za další odvolání.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, respektive pokud skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obviněná ale ani existenci tohoto rozporu nenamítá. V zájmu dodržení zásad spravedlivého procesu ale Nejvyšší soud v řízení o dovolání neposuzuje věc pouze z hlediska, zda výrok o vině představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, ale musí brát zřetel i na námitky týkající se právních vad v řízení před soudy obou stupňů s přihlédnutím k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/2004, uveřejněný pod č. 215, ve sv. 39 Sb. nálezů a usnesení ÚS ČR).
Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoli případ, kdy obviněná má za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si ona sama představuje. V případě existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, je výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněné na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Nejvyšší soud ale v projednávané věci uvedený extrémní nesoulad neshledal. Jak uvedl již soud I. stupně (viz str. 14 rozsudku), na jehož odůvodnění rozsudku lze plně odkázat, také vina E. H. byla prokázána jednoznačně a soud o ní neměl žádné pochybnosti. Skutkové zjištění uvedené ve výroku o vině obviněné E. H. logicky vyplývá z provedených důkazů, soudy se ve věci nedopustily jejich svévolného hodnocení, odůvodnění jejich rozhodnutí respektuje obsah provedeného dokazování, a nedošlo tak k žádné deformaci důkazů, nebo svévoli soudů při interpretaci výsledků důkazního řízení. Ač obviněná E. H. svoji vinu zcela popírá s tím, že P. P. nikdy neviděla, nikdy s ním nejednala a rozhodně nežádala R. M. o vystavení potvrzení o zaměstnání pro něj, zejména lze poukázat na jednoznačně usvědčující výpověď spoluobviněné R. M., která doznala, že předmětné nepravdivé potvrzení o zaměstnání a příjmu P. P. vyhotovila právě na žádost obviněné E. H. Tvrdí-li obviněná v rámci své obhajoby v podstatě, že v důsledku svých zdravotních problémů nebyla ani v dané době ve společnosti JM GRAND CREDIT, s. r. o., a jednání se tak nemohla dopustit, znaleckým posudkem z oboru expertízy ručního písma je jednoznačně vyloučeno, že by daný návrh na uzavření smlouvy o úvěru vyplnila spoluobviněná K. M. a naopak přichází v úvahu obviněná E. H. jako pravděpodobnější, která ale neposkytla znalci srovnávací písmo. Přitom pouze ony dvě tyto dokumenty sepisovaly. Vzhledem ke spolehlivě prokázané vině nelze přisvědčit ani námitce obviněné ohledně neprovedení obhajobou navržených důkazů, které by byly zcela nadbytečné, a to i ohledně doplnění písmoznaleckého posudku o zjištění, kdo písemně zpracoval potvrzení o zaměstnání a výdělku obviněného P. P., když k tomu se plně doznala spoluobviněná R. M. K námitce obviněné o porušení ustanovení §216 tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že v případě porušení určitého procesního ustanovení je nutno zvažovat, zda v důsledku tohoto porušení pozbylo řízení jako celek charakter spravedlivého procesu. V tomto případě tomu tak ale není.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že čistě procesní námitky obviněné dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a ve věci není ani žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Proto bylo dovolání obviněné E. H. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu