ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1195.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1195/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 13. ledna 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Ing. R. B. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 6 To 125/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 331/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 9 T 331/2014, byl obviněný Ing. R. B. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Pode §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest v celkové výši 30 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 30 dnů. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že dne 9. 3. 2014 ve 14:00 hodin řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Volvo XC60, majitele společnosti Schrack Seconet AG se sídlem Praha 10, a to v P. po ulici Ch., kdy u křižovatky s ulicí H. nesledoval dostatečně situaci v provozu na pozemní komunikaci, při couvání porazil poškozenou H. T., která za ním řídila vlastní jízdní kolo zn. Merida a způsobil jí zlomeninu člunkové kosti pravé ruky, tedy zranění, které ji podstatně omezovalo v obvyklém způsobu života minimálně po dobu dvou měsíců a svým jednáním porušil důležité povinnosti uložené mu ustanovením §5 odst. 1 písm. b) a §24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 6 To 125/2015, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v úvodu rekapituloval průběh trestního řízení v jeho věci a citoval z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, jakož i rozebíral důvody svého odvolání a citoval závěry odvolacího soudu. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, domnívá se, že v jeho případě byly porušeny zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Nesouhlasí s tím, že soudy vyšly především z výpovědí poškozené a svědka S. R., když k předmětné nehodě mohlo podle něj dojít i jiným způsobem, než který oni vylíčili. Trvá na své výpovědi, že zastavil vozidlo z důvodu příchozího telefonického hovoru. Zdůraznil, že necouval a poškozená, která dostatečně nesledovala silniční provoz před sebou, do jeho auta narazila, čímž si způsobila pád. Soudy se podle obviněného jeho verzí průběhu nehody vůbec nezabývaly. Nebylo podle něj ani prokázáno, že zlomenina, kterou utrpěla poškozená, vznikla v důsledku jejího pádu na kole v době předmětné nehody. Obviněný sice připouští, že si poškozená ihned po nehodě stěžovala na bolest ruky, avšak jeho nabídku na odvoz na pohotovost odmítla, naopak se rozhodla pokračovat dál v cestě. Podle obviněného mohla upadnout následně na jiném místě a v jinou dobu. Nesouhlasí ani se závěry soudů, že na základě provedených důkazů byl plně prokázán skutkový stav, tak jak je popsán ve skutkové větě. Soudy se nezabývaly tím, zda míra zranění poškozené nebyla způsobena jejím nedůsledným jednáním (ačkoli ji ruka bolela, vyhledala lékařskou pomoc až za dva dny, rukou i přes bolest pracovala), zda právě toto jednání nemohlo poškozené způsobit těžší újmu na zdraví, než jí mohla být způsobena předmětnou srážkou s jeho vozidlem. Podle obviněného také existují rozpory ve výpovědích poškozené a svědka S. R., ohledně vzdálenosti, kde měl zastavit své vozidlo. Má za to, že svědek vypovídal zpočátku jinak než v řízení před soudem, kde svou výpověď upravil podle výpovědi poškozené. Jediným smyslem trestního řízení je podle názoru obviněného snaha poškodit jeho pověst a poškodit jej i finančně, když odmítl přehnané finanční nároky poškozené. Považuje výpovědi poškozené a svědka S. R. za tendenční a zkreslené, motivované snahou o finanční prospěch, rovněž upozornil, že jde o osoby spřízněné. Závěry soudu o tom, že se dostatečně nevěnoval situaci za zadní částí svého auta a při couvání ohrozil poškozenou, nejsou podle obviněného podpořeny žádným důkazem, ale stojí pouze na domněnkách soudu. Základem jeho trestní odpovědnosti, že je bezpečné zjištění příčinného vztahu mezi jednáním a následkem. On je přitom přesvědčen, že mohlo dojít k porušení předpisů ze strany poškozené, když právě její chování mělo rozhodující vliv na zdravotní následky dopravní nehody. Podle názoru obviněného mu nebylo prokázáno porušení důležité povinnosti uložené podle zákona a soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Považuje verzi poškozené a svědka S. R. za nelogickou, když daleko pravděpodobnější je, že poškozená projela křižovatkou rychle, dostatečně se nevěnovala silničnímu provozu a do jeho vozidla narazila. Tuto verzi však podle obviněného nikdo nezvážil. Soud tak podle něj ignoroval existenci dvou verzí skutkového stavu. Obviněný znovu popřel, že by se svým vozem couval, a to bez jakéhokoli důvodu, směrem ke křižovatce. Tato skutečnost mu ani nebyla prokázána. Zopakoval, že rozhodnutím soudů byly porušeny zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. O jeho vině tak podle něj existují vážné pochybnosti. Obviněný v dovolání rovněž poukázal na postup odvolacího soudu při „předestření procesně nepoužitelných důkazů“, jak to dovozuje z odůvodnění rozhodnutí. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, rovněž namítl, že u něj nebyla současně dána povinnost a možnost předvídat porušení zákonem chráněného zájmu, a proto se u něj nemůže jednat o zavinění z nedbalosti. Na závěr vyjádřil své přesvědčení, že mezi skutkovými a právnímu závěry v rozhodnutí odvolacího soudu existuje extrémní rozpor, když skutková zjištění nemají podklad v provedených důkazech. Obviněný tedy uzavřel, že nadále trvá na své verzi předmětné nehody, která nebyla soudy vůbec zohledněna, nebyla prokázána příčinná souvislost mezi dopravní nehodou a zraněním poškozené. Skutek tak podle obviněného nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a věc přikázal soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že s ohledem na obsah dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného ohledně skutkových zjištění se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 164 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly také součástí obhajoby obviněného (uplatňované prostřednictvím obhájce) v řízení před soudem I. stupně, jakož i součástí obhajoby uplatňované v řízení před odvolacím soudem. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že převážná většina námitek obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Z obsáhlého dovolání je zřejmé, že obviněný svoji vinu popírá, nesouhlasí se zjištěním nalézacího soudu o příčině střetu jeho vozidla s kolem poškozené, se kterým se v napadeném rozsudku ztotožnil také soud odvolací, nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, nabízí své závěry o rozhodující příčině střetu vozidla s kolem poškozené, spočívající ve způsobu jízdy poškozené. Svoji vinu považuje za neprokázanou. Nebylo podle něj prokázáno, že by couval. Poukazuje na výpovědi poškozené a svědka S. R., cituje z nich, považuje je za tendenční, účelové a učiněné ve snaze ho finančně poškodit. Veškerou vinu za vznik dopravní nehody přenáší na poškozenou. Nepopírá své zastavení po projetí křižovatkou, popírá však couvání a zdůrazňuje porušení pravidel silničního provozu poškozenou, která podle něj dostatečně nesledovala silniční provoz před sebou a narazila do jeho vozidla. Namítá porušení procesních zásad presumpce neviny a in dubio pro reo. To platí také o námitce o „předestření procesně nepoužitelných důkazů“, kdy obviněný vytýká odvolacímu soudu, že v odůvodnění rozhodnutí argumentoval jeho původní výpovědí, ve které se doznal, že skutečně couval, ač se jednalo pouze o úřední záznam o podaném vysvětlení, ke kterému soud nemůže přihlížet. I když lze přisvědčit obviněnému, že ze strany odvolacího soudu se nejedná o správný postup, nelze přehlédnout, že obsah předmětného vysvětlení žádný ze soudů nevzal za podklad svých úvah a rozhodnutí o jeho vině, což je podstatné. Odvolací soud totiž obsah vysvětlení zmínil pouze v souvislosti s přezkoumáváním výroku o trestu, a to pouze při své hypotetické úvaze ohledně tzv. odklonů v trestním řízení v této trestní věci, které ale nebyly použity pro nesplnění zákonných podmínek, na které odvolací soud poukázal.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy obvodní a městský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů obsáhle polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také městský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak namítá obviněný. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozené, kterou soudy po svém hodnocení shledaly věrohodnou, neboť během celého trestního řízení vypovídala podrobně, logicky a neměně o průběhu své jízdy na kole křižovatkou, kde dávala přednost vozidlu obviněného, zařadila se za něj, když náhle spatřila na jeho vozidle brzdová světla a ihned se rozsvítila couvací světla, přičemž na brzdová světla reagovala zastavením, avšak vůz obviněného do ní narazil při couvání. Vypovídala o tom, že její přítel S. R. jedoucí za ní, bouchal do střechy vozidla, aby upozornil řidiče na jejich přítomnost. Výpověď poškozené nestála osamoceně, ale byla podpořena rovněž dalšími provedenými důkazy, a to zejména výpovědí svědka S. R., přímého svědka nehody, který v podstatných bodech vypovídal totožně s poškozenou. Poškozená si po pádu z kola stěžovala na mírnou bolest ruky (tuto skutečnost potvrzují jak svědek S. R., tak i sám obviněný). Z výpovědí uvedených osob je tedy zřejmé, že obviněný v okamžik nárazu do kola poškozené couval. V souladu s výpověďmi poškozené a svědka S. R. je znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z jehož závěru vyplývá, že poškozená utrpěla zlomeninu člunkové kosti. Ve znaleckém posudku je podrobně popsán mechanismus jakým může dojít k takovému poranění, který zcela koresponduje s událostí, za které podle svědků došlo ke zranění poškozené.
Nejvyšší soud nepovažuje za relevantní námitku obviněného, že v jeho případě nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, resp. mezi dopravní nehodou a zraněním poškozené, protože je založena na popírání skutku uvedeného ve výroku o vině, a tedy na námitkách skutkové povahy, neodpovídajících uplatněnému důvodu dovolání. Pod uplatněný dovolací důvod pak ze stejného důvodu nelze podřadit ani námitku obviněného o neprokázání porušení důležité povinnosti. Byť se obecně jedná o námitku hmotněprávní, v daném případě obviněný dovozuje neporušení důležité povinnosti nikoliv ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu I. stupně, ale zjevně tuto námitku spojuje se svojí verzí obhajoby, zejména tedy, že na daném místě zastavil, ale necouval.
K otázce příčinné souvislosti Nejvyšší soud, s ohledem na námitku o zhoršení zranění poškozené v důsledku jejího následného jednání, považuje přesto za vhodné uvést, že „příčinný vztah, který spojuje jednání s daným následkem, je nezbytným obligatorním znakem objektivní stránky každého trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávním následkem ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, že vývoj příčinné souvislosti je alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Tz 10/1980 nebo 5 Tz 66/1980). I u trestných činů nedbalostního ublížení na zdraví (v případě obviněného Ing. R. B. zlomenina člunkové kosti ruky poškozené), spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou, bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni by následek byl případně způsoben ještě dalšími příčinami. To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje ani tehdy, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, která spolupůsobí ve vzniku následku, ale za předpokladu, že jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i za předpokladu, že by kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby“.
V tomto případě je nepochybné, že poškozená v důsledku jednání obviněného, a porušení jeho povinností stanovených mu zákonem (viz skutková věta), po nárazu couvajícího vozidla spadla z kola na zem, přičemž si stěžovala na bolest ruky. Tuto skutečnost, že si stěžovala na bolest ruky, potvrdil i sám obviněný. Ačkoli poškozená nevyhledala ihned lékařskou pomoc, bolestivost ruky přetrvávala a omezovala ji v běžných činnostech, ruku šetřila a ošetřovala přikládáním obkladů. Toto poranění pak bylo objektivizováno lékařskou zprávou ze dne 12. 3. 2014 (č. l. 53 tr. spisu), dalšími lékařskými zprávami, jakož i uvedeným znaleckým posudkem z oboru lékařství. Právě ze znaleckého posudku pak vyplývá, že zranění poškozené se projevovalo zcela standardním způsobem, jak to bývá obvyklé u zlomenin člunkové kosti v zápěstí, kdy zpočátku se zdá, že jde o pouhé pohmoždění, kterému zpravidla poškození nepřikládají žádný velký význam, ruku ledují a ošetřují zklidňujícími mastmi, při přetrvávajících bolestech vyhledávají lékařské ošetření (č. l. 74 tr. spisu). Na základě provedených důkazů mohly soudy zcela oprávněně učinit závěr, že následkem nehodového děje zapříčiněného nedbalostí obviněného, bylo poranění poškozené, které bylo kvalifikováno jako těžká újma na zdraví.
Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.“
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Obviněný s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, také namítá, že se v této jeho trestní věci nemůže jednat o zavinění z nedbalosti, protože povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, nebyly u něj dány současně. Tato námitka absence zavinění jako jediná odpovídá uplatněnému důvodu dovolání. Jedná se ale o zcela obecnou námitku, když vedle citace části uvedeného rozhodnutí obviněný neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, na kterých tuto svoji námitku zakládá a na podkladě kterých by mohl Nejvyšší soud posoudit důvodnost této námitky. Ve výše zmíněném rozhodnutí je skutečně uvedeno, že při posuzování okolností, které „řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, a z hlediska nedbalostního zavinění, kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu, zde existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je pachatel (řidič) schopen vynaložit v konkrétním případě. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně“. V případě řešeném v uvedeném rozhodnutí se ale jednalo o zcela jinou dopravní situaci, o sražení silně podnapilého chodce mimo obec na silnici I. třídy, kdy nebylo prokázáno, že by řidič nezachoval míru povinné opatrnosti, tj. že by řídil automobil vyšší rychlostí, než jaká by odpovídala jeho schopnosti zastavit na vzdálenost odpovídající dosvitu potkávacích světel. Z hlediska individuální opatrnosti, která byla subjektivně vymezena možností (či nemožností) předvídat vznik nebezpečné situace, bylo v této jiné trestní věci vycházeno z toho, že obviněný, a následně soudem obžaloby pravomocně zproštěný řidič, na daném místě a za daných podmínek (úsek vozovky I. třídy mimo obec) nemohl počítat s nebezpečným počínáním podnapilého chodce, o jehož pohybu ve vozovce v době bezprostředně předcházející dopravní nehodě vůbec nevěděl a ani vědět nemohl. Důvod k reakci obviněného řidiče na chodce nacházejícího se v jeho jízdní dráze, proto vyvstal teprve v okamžiku, kdy byl schopen chodce rozpoznat, ale za daného stavu již byl střet s ním i při okamžitém snižování dané rychlosti neodvratitelný. Nejvyšší soud proto v uvedené jiné trestní věci dovodil, že obviněného nelze činit odpovědným za zavinění, a to ani ve formě tzv. nevědomé nedbalosti.
V trestní věci obviněného Ing. R. B. se ale jedná o zcela jinou dopravní situaci, kdy v městském provozu při couvání srazil poškozenou jedoucí za jím řízeným vozidlem, která v důsledku toho upadla na vozovku a způsobila si dané zranění. Podle §24 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, při couvání řidič nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, přičemž podle §2 písm. l) uvedeného zákona, nesmět ohrozit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Podle §24 odst. 3) uvedeného zákona, vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, musí řidič zajistit bezpečné otáčení nebo couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Obviněný předně v běžném městském provozu v obydlené části v odpoledních hodinách musel předpokládat, že se na dané pozemní komunikaci účastní městského provozu také cyklisti, a to zvláště v situaci, kdy mu poškozená i další svědek dávali krátce před dopravní nehodou přednost v jízdě a dál pokračovali v jízdě za jím řízeným vozidlem. Bezprostředně po zastavení pak obviněný začal couvat s vozidlem, aniž měl přehled o situaci za vozidlem, a navíc neměl ani dostatečný rozhled za vozidlo, když podle výpovědí svědků měl celý zavazadlový prostor zaplněný krabicemi. Na straně poškozené nebylo zjištěno žádné porušení povinností účastníka silničního provozu. Pokud v případě dopravních nehod hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů, což z hlediska zavinění z nedbalosti znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit, je vzhledem k uvedeným okolnostem případu zřejmé, že zavinění obviněného z nedbalosti je dáno, protože povinnost i možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem byly dány současně.
Napadený rozsudek tak není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného Ing. R. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když podstatná část jeho námitek uplatněnému důvodu dovolání neodpovídala.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu