ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.134.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 134/2016-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 2. 2016 o dovoláních, která podali obvinění J. D. , a J. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 11 To 285/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 73/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 3 T 73/2013, byli obvinění J. D. a J. P. uznáni vinnými přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzeni obviněný J. D. podle §219 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva měsíce a obviněný J. P. podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři měsíce s tím, že u každého z obviněných byl výkon trestu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na jeden rok.
Jako přečin zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Nymburce spočíval v podstatě v tom, že obvinění společně v honitbě mezi obcemi T. a S., okr. N., dne 5. 6. 2013 kolem 21,30 hodin při výkonu myslivosti nejprve obviněný J. P. záměrně s úmyslem přisvojit si zastřelil jalovici tura domácího, která se minimálně od 17. 5. 2013, kdy utekla majiteli obchodní společnosti Loudy, s.r.o., se sídlem v Seleticích, volně pohybovala po lese, a poté usmrcené zvíře odkrvili, vyvrhli a rozporcovali na dva kusy, které si odvezli v zavazadlovém prostoru automobilu s úmyslem přisvojit si, přičemž hodnota zastřelené jalovice byla cca 30 000 Kč.
O odvoláních, která podali oba obvinění proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 11 To 285/2015. Z podnětu odvolání obviněného J. P. byl rozsudek Okresního soudu v Nymburce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu uloženém obviněnému J. P. a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému J. P. uložen podle §219 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na tři měsíce s tím, že výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na jeden rok. Odvolání, které podal obviněný J. D., bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obvinění podali prostřednictvím společného obhájce dovolání. Každý z obviněných napadl jeho se týkající část rozsudku Krajského soudu v Praze v celém rozsahu, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rozsáhle zpracovaných námitkách obvinění projevili nesouhlas s tím, že skutek byl posouzen jako trestný čin. Uvedli, že k zastřelení jalovice došlo jednáním v krajní nouzi, že neměli úmysl jalovici si přisvojit, že její hodnota byla stanovena nesprávně a že odsuzující výrok je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Poukázali také na nesoulad použité právní kvalifikace skutku podle §219 odst. 1 tr. zákoníku s tzv. právní větou výroku o vině. Obvinění se dovoláními domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření připustila důvodnost některých dílčích námitek, pokud jde o přesnost a výstižnost formulace výroku o vině, avšak s tím, že celková správnost odsuzujícího výroku tím není dotčena. Poukázala na to, že právní posouzení skutku jako přečinu zatajení věci je v souladu s právním názorem, který Nejvyšší soud v této věci vyslovil v usnesení ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1652/2014. Podaná dovolání označila za zjevně neopodstatněná a navrhla, aby byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta. Vyjádření neobsahovalo žádnou zásadní argumentaci nad rámec odůvodnění obou rozsudků, takže nebylo třeba předkládat ho obviněným, resp. obhájci k případné replice, nehledě na to, že vyjádření bylo Nejvyššímu soudu doručeno v den konání nařízeného neveřejného zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem.
Okresní soud v Nymburce ve výroku rozsudku uvedl, že obvinění „si přisvojili cizí věc nepatrné hodnoty, která se do jejich moci dostala nálezem“. Nepřesnost tzv. právní věty výroku, spočívající v použití dikce „věc nepatrné hodnoty“ místo odpovídající dikce „věc nikoli nepatrné hodnoty“, má evidentně povahu písařské chyby, která je odstranitelná postupem podle §131 odst. 1 tr. ř. Z hlediska věcné správnosti výroku o vině je podstatné, že zákonnému znaku „věc nikoli nepatrné hodnoty“ odpovídá skutková část výroku o vině ve zjištění, podle něhož jalovice měla hodnotu cca 30 000 Kč. Tímto zjištěním byl naplněn zákonný znak „věc nikoli nepatrné hodnoty“ ve smyslu §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ve smyslu §219 odst. 1 tr. zákoníku.
Zákonné znaky přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku byly skutkem, tak jak ho zjistily soudy, evidentně naplněny. Soudy se v tomto ohledu řídili právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1652/2014, jímž byla jejich předcházející rozhodnutí zrušena pro nesprávnost právního posouzení skutku jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Námitky, podle nichž obviněný J. P. zastřelil jalovici ve stavu krajní nouze, jsou bez jakéhokoli opodstatnění, neboť zvíře nepředstavovalo pro žádného z obviněných přímo hrozící nebezpečí, které by nešlo odvrátit jinak (§28 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Zejména nelze akceptovat tvrzení obviněného J. P., že byl vystaven čelnímu napadení ze strany zvířete. Jasně o tom svědčí zjištění, že místo vstřelu se nacházelo těsně za levým uchem zvířete a místo výstřelu se nacházelo na pravé straně krku. S ohledem na to, jakým směrem vede spojnice obou míst, soudy důvodně usoudily, že zvíře bylo usmrceno ranou z boku. Tím je vyvrácena námitka přímého čelního ohrožení zvířetem. Uvedené zjištění spolehlivě vyplývá z pitevního protokolu o provedené pitvě mrtvého zvířete. Pokud nebylo vyhověno návrhu obviněných, aby směr střelby byl objasněn znaleckým posudkem z oboru balistiky, je závěr soudů o nadbytečnosti dalšího dokazování plně přijatelný.
Nadto jsou námitky ohledně krajní nouze v očividném rozporu s tím, jak obvinění věc prezentovali při silniční kontrole provedené v době, kdy mrtvé zvíře odváželi. Podle výpovědi svědka M. F., policisty přítomného při silniční kontrole, se obvinění snažili přítomnost mrtvé a na dva kusy přepůlené krávy ve vozidle vysvětlit v tom smyslu, že zvíře našli někde u silnice sražené autem. Jednalo se ovšem o nepravdivé vysvětlení, které policejní hlídka nepokládala za věrohodné (následně obvinění vydali policejnímu orgánu obě části těla mrtvého zvířete). Z výpovědi svědka nevyplývá, že by se obvinění byť jen zmínili o tom, že by zvířetem byl někdo z nich ohrožen. Přitom pokud by tato okolnost byla pravdivá, byla nejjednodušším a nejlogičtějším vysvětlením. Postupem obviněných při silniční kontrole tak je podporován závěr soudů, podle něhož dodatečné tvrzení o ohrožení zvířetem neodpovídá skutečnosti.
Bez opodstatnění jsou námitky ohledně nedostatku úmyslného zavinění uplatněné v tom smyslu, že obvinění si nechtěli zvíře přisvojit. V tomto ohledu soudy založily své závěry na zjištění, jak obvinění s mrtvým zvířetem manipulovali. Obvinění zvíře odkrvili, vyvrhli a jeho tělo rozdělili na dva kusy, které naložili do automobilu a odváželi. Představa, že by tyto kroky obviněných směřovaly k tomu, aby se mrtvé zvíře dostalo do dispozice jeho vlastníka, se vymyká logice věci. Obvinění nevěděli, komu zvíře patří, takže nebylo reálné, aby se mohli s vlastníkem zvířete vůbec spojit. O tom, že cílem obviněných nebylo vrácení mrtvého zvířete do dispozice vlastníka, pak nejvýstižněji svědčí jejich vystupování při silniční kontrole, při které se snažili zakrýt skutečný způsob, jakým ke zvířeti přišli, a ani náznakem se nezmiňovali o tom, že by přeprava mrtvého zvířete měla směřovat k jeho majiteli. Obvinění se dokonce nezmínili ani o tom, že mrtvé zvíře vezou do myslivecké chaty, a tím spíše ne o tom, že by šlo o nějaký krok směřující k vrácení zvířete majiteli. Bylo zjištěno, že krátce před silniční kontrolou obviněný J. P. telefonoval J. T., předsedovi místního mysliveckého sdružení, se kterým se obvinění dohodli na tom, že zvíře uloží v myslivecké chatě do chladícího zařízení. Význam této okolnosti rozhodně nelze interpretovat tak, že obvinění neměli úmysl zvíře si přisvojit. Jednalo se evidentně jen o fyzické uložení rozporcovaného zvířete, a nikoli o nějaké opatření, jehož cílem by bylo vrácení zvířete majiteli. Ostatně ani svědek J. T. se nezmínil o tom, že by v průběhu telefonátu obvinění dávali nějak najevo snahu vrátit mrtvé zvíře majiteli. I kdyby nakonec obvinění rozporcované mrtvé zvíře skutečně uložili v myslivecké chatě, nic by se neměnilo na tom, že bylo nadále v jejich faktické dispozici rovnající se přisvojení.
Námitky ohledně hodnoty jalovice jako věci, kterou si obvinění přisvojili ve smyslu §219 odst. 1 tr. zákoníku, nemají rovněž žádné opodstatnění. Hodnota jalovice byla zjištěna na podkladě znaleckého posudku z oboru ekonomiky – zemědělství, ceny a odhady, živočišná výroba, krmiva. Znalecký posudek stanovil cenu jalovice částkou cca 30 000 Kč na podkladě zjištění, o jaké plemeno šlo, jaký byl její původ, jak byla stará, v jakém byla zdravotním stavu a jaká byla její celková kondice. Ve znaleckém posudku bylo výslovně konstatováno, že na hodnotu jalovice neměla vliv okolnost, po jakou dobu se volně pohybovala mimo oplocené pastviny. Znalecký posudek vycházel jednak z toho, že ceny skotu nejsou nijak regulovány a řídí se vztahem nabídky a poptávky, a jednak z průměrné ceny živé hmotnosti jatečných jalovic v době činu. O znaleckém posudku nejsou žádné důvodné pochybnosti, zejména ne v tom smyslu, že by částka cca 30 000 Kč nějak vybočovala z rámce hledisek stanovených v §137 tr. zákoníku.
Ve vztahu k hodnotě jalovice obvinění namítali, že správně měla být zjištěna podle ceny, kterou mělo torzo zastřeleného zvířete, a nikoli podle ceny živé jalovice. Tyto námitky navazují na závěr skutkové části výroku o vině, v níž Okresní soud v Nymburce uvedl, že „hodnota zastřelené jalovice byla stanovena částkou cca 30 000 Kč“. Tato formulace vyvolává dojem, jako by předmětem útoku byla teprve mrtvá jalovice, jejíž cena nemohla být totožná s cenou živé jalovice. Jedná se ovšem pouze o nevýstižný či neobratný popis skutku v části vyjadřující, proti jakému předmětu útoku směřovalo jednání obviněných. Z celkového kontextu je jasné, že předmětem útoku byla živá jalovice a že její zastřelení bylo součástí jednání směřujícího k jejímu přisvojení. Proto byla hodnota jalovice správně zjištěna jako cena živého jatečného zvířete. Ostatně skutková část výroku o vině je v úvodu formulována tak, že obvinění „oba společně … se dopustili jednání … s úmyslem přisvojit si“, a teprve v následujícím popisu skutku je uvedeno zastřelení jalovice. Tím je bez pochybností vyjádřeno, že jednání obviněných jako celek směřovalo k tomu, aby si přisvojili živou jalovici, a že její zastřelení bylo jen způsobem, jímž toho dosáhli. Je tedy věcně správné, že hodnota jalovice byla vyjádřena cenou živého jatečného zvířete, jak se stalo na podkladě zmíněného znaleckého posudku.
Nebylo možné přisvědčit ani námitkám, podle kterých je odsuzující výrok v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto ustanovení je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a v souvislosti s tím také pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Smysl uplatněných námitek vyzníval tak, že jalovice by konec konců stejně musela být zastřelena, takže by tu byl fakticky stav, jaký vzešel z jednání obviněných. Tyto námitky jsou nepřijatelné. O odstřelu zvířete by muselo být úředně rozhodnuto při splnění zvláštních podmínek, přičemž odstřel nemusel nutně být jediným možným způsobem řešení volného pohybu jalovice v honitbě. Posuzované jednání, které vyplývalo z toho, že obvinění náhodně nalezli v honitbě jalovici jako očividně ztracené hospodářské zvíře, bylo zcela svévolné, jasně směřovalo k přisvojení jalovice a nabylo charakteru vyloženě kriminálního činu.
Napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byl výrok o vině obviněných přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku ponechán nedotčen, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu