ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1355.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1355/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. února 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Z. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 13 To 178/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 24/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí byl obviněný uznán vinným ad 1) – 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a ad 1) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Za použití §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 roků.
Obviněný se přečinů dopustil tím, že ad 1) dne 28. 9. 2014 kolem 06:35 hodin po požití většího množství alkoholických nápojů, kdy rozborem vzorku krve odebraného v 07:35 hodin bylo zjištěno ještě 2,34 g/kg alkoholu, řídil osobní vozidlo zn. Kia Sorento, RZ ..., z C. směrem na T., okr. Ú. n. O., přičemž na silnici č. ... v obci Č. H. nezvládl vlivem požitého alkoholu řízení, dostal se s vozidlem do smyku a vyjel vlevo mimo vozovku, kde se vozidlo převrátilo na střechu, kdy poškozením vozidla vznikla škoda ve výši 80 000 Kč, ke škodě společnosti VOLTI, s. r. o., se sídlem v Pardubicích, a tohoto jednání se dopustil přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu Praha – východ, č. j. 1 T 296/2012-140, ze dne 4. 2. 2013, který nabyl právní moci dne 25. 6. 2013, uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let, tedy od 25. 6. 2013 do 25. 6. 2016; ad 2) dne 29. 11. 2014 ve 02:55 hodin ve V. M., okr. Ú. n. O., v ulici Č. B. řídil nákladní soupravu zn. Scania, RZ ..., s připojeným návěsem zn. Schmitz, RZ ..., přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu Praha – východ, č. j. 1 T 296/2012-140, ze dne 4. 2. 2013, který nabyl právní moci dne 25. 6. 2013, uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let, tedy od 25. 6. 2013 do 25. 6. 2016.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 13 To 178/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že učiněná skutková zjištění nebyla z hlediska hmotného práva správně posouzena, že existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právními závěry, že není logická návaznost. U obou skutků nebylo podle něj jednoznačně prokázáno naplnění objektivní stránky uvedených přečinů. Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) uvádí, že vozidlo řídila jeho manželka, která se k tomu také doznala. Posuzuje výpovědi manželky a svědka D. K. a na rozdíl od soudů je neshledává nevěrohodnými. Má za to, že přesvědčivá je právě výpověď jeho manželky, která byla uvedený večer střízlivá a vše si lépe pamatovala. Obviněný v této souvislosti popsal skutečnosti vyplývající z její výpovědi, že poté co ho silně podnapilého a agresivního usadila na zadní sedačku, společně odjeli směr domov, když po cestě byla vystavena jeho agresivním atakům, v jednu chvíli se přestala věnovat řízení, dostala smyk a strhla volant. Po prvotním šoku se začala zajímat o jeho zdraví, on jí ovšem vulgárně nadával. Po zjištění, že není zraněn a s ohledem na jeho chování odešla hledat pomoc. Podle obviněného soudy zcela bezdůvodně považovaly její výpověď za účelovou a nepřihlédly k ní. Soudy naopak vzaly v úvahu výpovědi svědka P. H., zasahujících záchranářů a policistů, kteří však podle něj nemohou popsat situaci před nehodou a po ní, jak to činí právě jeho manželka, neboť se k nehodě dostali až po několika minutách a nemohli potvrdit, kdo řídil vozidlo. Nebylo tak podle obviněného prokázáno naplnění subjektivní a objektivní stránky přečinu pod bodem ad 1). Stejně tak nebylo podle něj prokázáno naplnění objektivní stránky u přečinu pod bodem ad 2), neboť se soudům nepodařilo prokázat, že by vozidlo řídil právě on. Skutečnost, že v době dopravní kontroly vyšel ze strany řidiče, podle obviněného nenaplňuje znaky uvedeného přečinu. Uvedl, že při hlavním líčení podrobně vysvětlil, proč vyšel ze strany řidiče, ačkoli vůz neřídil a řídil ho jeho kolega svědek P. J. Ten si v okamžiku, kdy bylo jejich auto zastaveno policií, uvědomil předchozí požití alkoholu a požádal ho o rychlou výměnu míst ve vozidle. Obviněný s ohledem na jejich dlouhodobé kamarádství žádosti vyhověl a nepřemýšlel o možných následcích. Soud vzal podle obviněného nesprávně v úvahu pouze výpovědi policistů, které jsou však podle něj rozdílné a tedy podle jeho názoru nevěrohodné. Obviněný tedy uzavřel, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by se dopustil přečinů, jež mu jsou kladeny za vinu.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí nebo aby ho sám zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že po seznámení s obsahem dovolání a dostupným spisovým materiálem se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 137 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé jeho obhajoby a zabýval se jimi podrobně již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Ačkoli obviněný v úvodu svého dovolání namítl, že jednání, které je popsáno ve výroku o vině pod body ad 1 a 2) rozhodnutí soudu I. stupně, bylo podle něj nesprávně právně kvalifikováno, neshledal Nejvyšší soud tuto námitku jako hmotněprávní, neboť obviněný ji zcela evidentně založil pouze na tvrzení, že uvedené přečiny nespáchal, jakož na výhradách proti způsobu hodnocení důkazů soudy, tedy na námitkách procesních a skutkových, které dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Podstatou dovolání obviněného je tedy jeho tvrzení, že se daných přečinů ani v jednom případě nedopustil, že uvedená vozidla neřídil, protože tak v obou případech činila jiná osoba. On měl tedy být zproštěn obžaloby, neboť objektivní stránka uvedených přečinů nebyla podle něj prokázána. Obviněný u obou skutků opakovaně nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, které měly soudy uvěřit. Nesouhlasí s tím, že soudy posoudily jeho výpověď jako nevěrohodnou a jeho obhajobu za vyvrácenou. Brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy, zejména se domnívá, že měly při svých závěrech o jeho vině, resp. nevině, vycházet z jiných důkazů než z těch, které shledaly věrohodnými.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy okresní a krajský soud ve věci provedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů (zejména s hodnocením shora uvedených důkazů) obsáhle polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak namítá obviněný. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 1) mají skutková zjištění soudů odpovídající obsahový základ v provedených důkazech (výpovědích svědků, protokolu o nehodě). Jako věrohodnou shledaly soudy především výpověď svědka P. H. Při hlavním líčení dne 11. 3. 2015 (č. l. 103 a násl. tr. spisu) tento svědek uvedl „… když jsem se podíval do leva, tak jsem viděl jak letí auto, které dopadlo do pole, tak jsem zastavil,… zavolal jsem telefon č. 112, nahlásil jsem to, … a šel jsem k tomu autu .“ Šlo tedy o přímého svědka nehody předmětného vozidla, který vypověděl, že ve vozidle našel ležet jednu osobu, obviněného Z. H., který chrčel a nekomunikoval, žádnou další osobu ve vozidle ani poblíž vozidla svědek neviděl. K řešení otázky věrohodnosti výpovědi manželky obviněného svědkyně J. H. přistupovaly soudy pečlivě a ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily, proč neuvěřily, že uvedené vozidlo řídila ona. Zcela oprávněně neuvěřily její verzi, že poté co způsobila nehodu, při které se vozidlo převrátilo na střechu, po zběžné kontrole zdraví svého manžela, který k ní měl být vulgární (když svědek P. H. vypovídá, že obviněný pouze chrčel, nekomunikoval), vůz bez dalšího opustila a odešla domů, nezavolala manželovi pomoc a nikomu se o nehodě nezmínila. Ani obviněný se o přítomnosti manželky v místě nehody nikomu nezmínil. Ani svědek P. R. se o přítomnosti další osoby nezmínil policistům, se kterými hovořil v místě dopravní nehody (až u hlavního líčení se rozpomenul, že po silnici směrem od dopravní nehody viděl jít ženu). Výpověď svědkyně J. H. navíc podle soudů neodpovídá, nehodovému pohybu vozidla zjištěnému podle stop zanechaných na místě nehody. S ohledem na provedené důkazy soudy oprávněně považovaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. Pokud jde o skutek pod bodem ad 2) obviněný opětovně nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, že ani v uvedeném případě vozidlo neřídil on, ale svědek P. J., se kterým se pouze těsně před vystoupením z vozidla při prohlídce vyměnil. Také v tomto případě však byla obhajoba obviněného provedeným dokazováním vyvrácena, a to zejména výpověďmi zasahujících policistů svědků M. K. a M. P., kdy naposled jmenovaný uvedl, že ještě za jízdy vozidla v osobě řidiče poznal obviněného Z. H., kterého znal ze šetření jeho předchozí dopravní nehody, a z tohoto důvodu se s kolegou rozhodli kamion zastavit a zkontrolovat. Z vozidla pak z místa řidiče vystoupil pouze obviněný Z. H., vydávající se zpočátku za P. J. Svědci na místě prohlídky přítomnost další osoby nezaznamenali a ani obviněný se o přítomnosti další osoby v té době nezmínil. Věrohodnost obhajoby obviněného a výpovědi svědka P. J. pak soudy pečlivě hodnotily a své závěry podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích odůvodnily. Skutečnost, že to byl právě obviněný, kdo řídil nákladní vozidlo, je podporována nejen výpověďmi zmiňovaných policistů, ale také záznamy nákladových listů, kde je jako řidič zapsán obviněný Z. H. Nejvyšší soud nebude podrobně rozebírat provedené důkazy, neboť tak již učinily soudy nalézací a odvolací ve svých rozhodnutích, na jejichž přesvědčivá odůvodnění Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje, protože se s nimi plně ztotožnil.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit pod tento ani pod jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Dovolání obviněného proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. února 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu