ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1472.2015.2
sp. zn. 7 Tdo 1472/2015-I-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. 1. 2016 dovolání, která podali obviněný J. G. a obviněný J. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 2 To 18/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 21/2014, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 2 To 18/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 69 T 21/2014, byli uznáni vinnými obviněný J. G. zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný J. N. zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Odsouzeni byli obviněný J. G. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm let a obviněný J. N. podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na devět let s tím, že oba obvinění byli podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Rozsudkem bylo rozhodnuto také ohledně obviněného L. H.
O odvoláních, která podali obviněný J. G. proti výroku o trestu, obviněný J. N. proti všem jeho se týkajícím výrokům a státní zástupce ohledně obviněného J. G. proti výroku o vině a trestu v jeho neprospěch a ohledně obviněného J. N. proti výroku o vině v jeho neprospěch a proti výroku o trestu v jeho prospěch, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 2 To 18/2015. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněných J. G. a J. N. a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. byli obvinění J. G. a J. N. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku a odsouzeni podle §173 odst. 2 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody na deset let, přičemž oba byli podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou, a v návaznosti na nový výrok o vině bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. Odvolání obviněných J. G. a J. N. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku posoudil Vrchní soud v Olomouci dva útoky spočívající podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně v podstatě v tom, že
- obvinění J. G. a J. N. společně s obviněným L. H. po předchozí vzájemné dohodě na přepadení pobočky České spořitelny, a.s., v Ch., okr. K., přijeli dne 30. 3. 2013 v dopoledních hodinách automobilem řízeným obviněným J. G. do Ch., kde nejprve obvinění J. G. a J. N. šli obhlédnout situaci v pobočce a jejím okolí, obviněný J. G. poté odešel pro auto a přijel s ním na náměstí, kde se nachází pobočka, do auta se posadil obviněný J. N. a na znamení obviněného J. G. vstoupil do pobočky České spořitelny, a.s., maskovaný kuklou, přistoupil ke stolu, kde seděla pracovnice banky A. Z., na kterou mířil krátkou střelnou zbraní, vyzval ji k vydání peněz, podal jí igelitový sáček k uložení peněz, přistoupil k další pracovnici banky T. N., na kterou rovněž namířil stejnou zbraň s výzvou k vydání peněz, obě pracovnice banky mu z obavy z použití zbraně vydaly hotovost v celkové částce 43 000 Kč, načež obviněný J. N. z banky odešel, nasedl do auta, v němž již byl za volantem obviněný L. H., který mezitím hlídal na ulici, z místa všichni tři obvinění odjeli a ještě v autě si uvedenou hotovost ve stejném poměru rozdělili (bod 1 výroku o vině),
- obvinění J. G. a J. N. společně po vzájemné dohodě dne 3. 2. 2014 kolem 18,35 hodin v úmyslu zmocnit se hotovosti, kterou u sebe měla poškozená A. H. jako pracovnice směnárny, přivezl obviněný J. G. automobilem obviněného J. N. do obce M. n. H., okr. P., seznámil ho se situací na místě, s místem bydliště poškozené a označil mu poškozenou, která poblíž svého bydliště vystoupila z jiného automobilu, načež ji obviněný J. N. sledoval a v prostoru před domem čp. ..., kde si ho poškozená všimla a dotázala se ho, co chce, ji pod pohrůžkou zabití vyzval k vydání kabelky, což poškozená odmítla, obviněný J. N. ji natlačil na vchod do domu, poodstoupil, namířil na ni pistoli, znovu ji vyzval k vydání kabelky a pohrozil, že jinak ji zastřelí, opět ji natlačil na vrata, během vzájemné šarvátky došlo k samovolnému výstřelu z plynové pistole bez zranění poškozené, poté obviněný J. N. odtáhl poškozenou na komunikaci před domem, kde ji strhl na zem, kopal do ní, udeřil ji pistolí do oblasti temene, pod pohrůžkou zabití se opětovně dožadoval vydání kabelky, avšak byl vyrušen osobami ze sousedství, proto z místa utekl do auta, v němž na něj čekal obviněný J. G., a oba odjeli, přičemž obviněný J. N. svým jednáním způsobil poškozené tržnou ránu o délce 5 cm ve vlasové části temene hlavy s nutností chirurgického ošetření, oděrky a zhmožděniny na dolních i horních končetinách a poškozená v důsledku jednání obviněného J. N. utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu přetrvávající do současnosti (bod 2 výroku o vině).
Obvinění J. G. a J. N. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Obviněný J. G. napadl všechny výroky rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, které se ho týkaly. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že skutek byl nesprávně kvalifikován podle §173 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Namítl, že v bodě 1 výroku o vině nešlo o jednání organizované skupiny a že v bodě 2 výroku o vině vnikla těžká újma na zdraví poškozené bez jeho zavinění a byla výlučně důsledkem jednání obviněného J. N. Vyjádřil názor, že oba útoky měly být u něho posouzeny jako pokračující trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný J. G. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný J. N. napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v celém jeho se týkajícím rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř. Jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky proti posouzení skutku podle §172 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Namítl, že útok uvedený v bodě 1 výroku o vině byl vadně posouzen podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť součinnost obviněných nebyla takové povahy, aby šlo o organizovanou skupinu. Poukázal také na to, že v daném ohledu neměl Vrchní soud v Olomouci ke změně právní kvalifikace skutku podklad v odvolání státního zástupce. Dále namítl, že útok uvedený v bodě 2 výroku o vině byl vadně posouzen podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť u poškozené se nejednalo o těžkou újmu na zdraví, ale jen o ublížení na zdraví. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnul námitky proti výměře trestu a uvedl, že pro její zvýšení oproti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně neměl Vrchní soud v Olomouci podklad v odvolání státního zástupce. S oběma dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. spojil námitky proti tomu, že mu soudy odňaly status spolupracujícího obviněného, který měl podle obžaloby, a že mu trest nebyl uložen s použitím ustanovení §58 odst. 4 tr. zákoníku ve výměře pod dolní hranicí sazby. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřoval v tom, že v napadeném rozsudku chybí výrok o tom, zda se mu trest ukládá jako souhrnný, úhrnný nebo společný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zaměřil proti výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a vyvozoval ho z předcházejících dovolacích důvodů. Obviněný J. N. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozsudkem, označil podaná dovolání za zjevně neopodstatněná a navrhl, aby byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta. Argumentace obsažená ve vyjádření státního zástupce neobsahovala nic nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku. Nebylo tedy nutné předkládat ho obviněným, resp. obhájcům k případné replice.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání jsou důvodná, byť u obviněného J. N. ne v celém rozsahu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Správnost právního posouzení skutku je v případě odsuzujícího rozhodnutí primárně závislá na tom, zda skutkový stav, který zjistil soud, naplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jestliže však je soud při právním posouzení skutku vázán nějakými limity, např. zákazem reformace in peius, pak nesprávnost právního posouzení skutku může záležet právě v tom, že soud tyto limity nerespektoval. Tak tomu je v posuzované věci, pokud jde o obviněného J. N.
To, v jakém rozsahu mohl Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací zasáhnout do rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, je závislé mimo jiné na tom, jak byl rozsah přezkumu odvolacího soudu vymezen podanými odvoláními, zvláště pak odvoláním státního zástupce.
Státní zástupce podal odvolání ohledně obviněného J. G. proti výroku o vině a trestu v neprospěch obviněného a ohledně obviněného J. N. proti výroku o vině v neprospěch obviněného a proti výroku o trestu ve prospěch obviněného. Námitky státního zástupce proti výroku o vině obou obviněných směřovaly proti tomu, že oba útoky uvedené v bodech 1, 2 výroku o vině byly posouzeny jako jeden pokračující trestný čin. Státní zástupce namítal, že nebyly splněny všechny podmínky pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, a domáhal se toho, aby byly posouzeny jako dva samostatné trestné činy, tj. v bodě 1 jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2 jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného J. G. a podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku u obviněného J. N. Pokud jde o trest, státní zástupce se domáhal u obviněného J. G. zpřísnění trestu s použitím ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku, protože ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 35 T 9/2005 byl odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) k trestu odnětí svobody na jedenáct let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 28. 8. 2012 při současném stanovení zkušební doby na pět let. U obviněného J. N. se státní zástupce domáhal naopak zmírnění trestu s ohledem na to, jak přispěl k objasnění věci.
Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, a to v neprospěch obou obviněných jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu, přičemž ale nepřisvědčil námitkám státního zástupce zaměřeným proti závěru, že oba útoky byly pokračováním v trestném činu. Takto mohl Vrchní soud v Olomouci rozhodnout jen v případě obviněného J. G., nikoli však v případě obviněného J. N.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle §254 odst. 2 tr. ř. mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že rozsah přezkumu rozsudku odvolacím soudem je zásadně vymezen okruhem napadených výroků a vytýkaných vad. Odvolací soud však může za určitých podmínek tento rámec překročit ve dvojím směru: jednak přezkoumáním nenapadeného výroku a jednak zohledněním nevytýkaných vad. Přezkum nenapadeného výroku je přípustný, jestliže vada vytýkaná na adresu napadeného výroku má původ ve výroku nenapadeném (§254 odst. 2 tr. ř.). Zohlednění nevytýkaných vad je přípustné, jestliže nevytýkaná vada má vliv na správnost napadeného výroku (§254 odst. 1 tr. ř.). Uvedené podmínky byly splněny v případě obviněného J. G., nikoli však v případě obviněného J. N.
Pokud Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že obvinění se útoku uvedeného v bodě 1 výroku o vině dopustili jako členové organizované skupiny, mohl to vyjádřit v právním posouzení skutku podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jen v případě obviněného J. G. Státní zástupce totiž v neprospěch tohoto obviněného podal odvolání i proti výroku o trestu s námitkami, že mu byl uložen nepřiměřeně mírný trest, a s návrhem na zpřísnění trestu. Pokud Vrchní soud v Olomouci považoval trest uložený obviněnému J. G. za nepřiměřeně mírný, vyplývala tato vada výroku o trestu i z toho, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně nepovažoval útok uvedený v bodě 1 za čin spáchaný členy organizované skupiny. K této vadě, kterou státní zástupce nevytýkal, ačkoli kvalifikaci podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uplatnil v obžalobě, mohl Vrchní soud v Olomouci přihlížet, protože šlo o vadu, která měla vliv na výrok o trestu, který státní zástupce napadl v neprospěch obviněného J. G.
Jinak tomu ovšem je v případě obviněného J. N. Ani v jeho případě státní zástupce nevytýkal vadu spočívající v tom, že útoku uvedeného v bodě 1 se dopustil jako člen organizované skupiny. Výrok o trestu státní zástupce napadl ve prospěch obviněného J. N. s námitkami, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, a s návrhem na zmírnění trestu. Na výrok o trestu, který státní zástupce napadl z důvodu nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, však evidentně nemohla mít vliv vada výroku o vině spočívající v tom, že útok uvedený v bodě 1 nebyl u obviněného J. N. posouzen jako čin spáchaný členem organizované skupiny. K této vadě výroku o vině nemohl Vrchní soud v Olomouci u obviněného J. N. přihlížet, protože uvedená vada nemohla ovlivnit uložený trest jako trest nepřiměřeně přísný.
Pochybení Vrchního soudu v Olomouci, který ve vztahu k útoku uvedenému v bodě 1 nesprávně použil kvalifikaci podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. N., vyplynulo z toho, že Vrchní soud v Olomouci si náležitě neujasnil význam odvolání podaného státním zástupcem diferencovaně v neprospěch tohoto obviněného proti výroku o vině a zároveň v jeho prospěch proti výroku o trestu.
Státní zástupce může odvolání podat jak v neprospěch obviněného (§247 odst. 1 tr. ř.), tak ve prospěch obviněného (§247 odst. 2 tr. ř.), přičemž v odvolání vždy musí výslovně uvést, zda je podává, byť zčásti, ve prospěch nebo v neprospěch obviněného (§249 odst. 2 tr. ř.). Tím pak je odvolací soud vázán, jak pokud jde o rozsah přezkumné pravomoci (§254 odst. 1, 2 tr. ř.), tak pokud jde o možnost změny rozsudku (§259 odst. 4 tr. ř.). Jestliže státní zástupce podal ve prospěch obviněného odvolání proti výroku o trestu a namítl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, pak odvolací soud nemůže z tohoto podnětu přikročit ke zpřísnění právní kvalifikace činu z důvodu vady výroku o vině, kterou státní zástupce nevytkl, byť odvolání proti výroku o vině jinak podal v neprospěch obviněného.
I kdyby byl věcně opodstatněný závěr, že útok uvedený v bodě 1 výroku o vině byl spáchán členy organizované skupiny, mohl Vrchní soud v Olomouci dát tomuto závěru průchod v právní kvalifikaci činu podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jen v případě obviněného J. G.
Vrchní soud v Olomouci v obecné rovině výstižně charakterizoval organizovanou skupinu jako sdružení nejméně tří osob s určitou dělbou úkolů mezi jednotlivé členy, což dodává činnosti takového sdružení vyšší stupeň plánovitosti a koordinovanosti a zároveň podstatně zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení činu. Problémem napadeného rozsudku je, že Vrchní soud v Olomouci meritorně rozhodl na podkladě skutkových zjištění Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, která v celém rozsahu přejal do nového výroku o vině. Tato zjištění ale byla ohledně součinnosti obviněných koncipována tak, že z nich nevyplývalo nic nad rámec běžného spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. V těchto zjištěních byl zachycen jen vlastní průběh samotného přepadení pobočky banky, avšak bez toho, že by v nich byla vyjádřena nějaká vyšší forma součinnosti, která by zahrnovala širší kontext okolností charakterizujících organizovanou skupinu, tj. vznik záměru přepadnout pobočku banky, přípravná jednání zahrnující volbu způsobu provedení činu, opatření prostředků k provedení činu, domluvu na tom, jak se bude každý z obviněných podílet na provedení činu, případně další skutkové okolnosti odpovídající znakům organizované skupiny. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně nezahrnul do svých skutkových zjištění ta skutková tvrzení obžaloby, která měla vyjadřovat, že v poměru mezi obviněnými šlo o organizovanou skupinu. Skutková zjištění uvedená v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně nemohl Vrchní soud v Olomouci měnit, protože si k tomu nevytvořil podmínky uvedené v §263 odst. 7 tr. ř. V této spojitosti lze poznamenat, že státní zástupce v podaném odvolání výslovně vyjádřil souhlas se skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně a s tím, že útok uvedený v bodě 1 výroku o vině nebyl posouzen podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Za této situace tu je nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v novém výroku o vině a právní kvalifikací útoku uvedeného v bodě 1 s použitím ustanovení §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť zjištění uvedená ve skutkové části výroku nevyjadřují zákonný znak, podle něhož byl čin spáchán členy organizované skupiny. Obvinění J. G. a J. N. tedy důvodně namítli nesprávnost právního posouzení skutku podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Útok uvedený v bodě 2 výroku o vině posoudil Vrchní soud v Olomouci u obviněných J. G. a J. N. i podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to vzhledem ke zjištění, že poškozená A. H. utrpěla závažnou delší dobu trvající poruchu duševního zdraví.
Podle zjištění soudů se jednalo o posttraumatickou stresovou poruchu, která podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie významně zasahuje do obvyklého způsobu života poškozené, neboť se demonstruje zejména emočním ochromením, zvýšenou hladinou úzkosti a ostražitosti na ohrožující podněty, poruchami spánku, výkyvy krevního tlaku, zrychlením srdeční akce, psychogenní dechovou nedostatečností, nepotlačitelným nutkáním k vyhýbavému a zabezpečovacímu chování, omezením volného pohybu na veřejnosti a celkovým snížením osobní výkonnosti. Souhrn těchto omezení představuje velmi podstatný zásah do obvyklého způsobu života poškozené, zvláště když u ní jde podle znaleckého posudku o definitivní a nezvratné psychotrauma. Za tohoto stavu je plně odůvodněný závěr, že poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Námitkám obviněného J. N., že újma na zdraví poškozené byla jen ublížením na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, není možné přisvědčit. Právní posouzení útoku uvedeného v bodě 2 výroku o vině s použitím ustanovení §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku evidentně je u obviněného J. N. správné. Námitky obviněného J. N. proti tomuto posouzení jsou zjevně neopodstatněné.
Vrchní soud v Olomouci posoudil útok uvedený v bodě 2 výroku o vině s použitím ustanovení §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku i u obviněného J. G., ačkoli tato právní kvalifikace nebyla u tohoto obviněného uplatněna v obžalobě, v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ani v odvolání státního zástupce, které jinak bylo podáno v neprospěch obviněného J. G. proti výroku o vině a trestu. Z hlediska přezkumné pravomoci odvolacího soudu nebyl zmíněný postup Vrchního soudu v Olomouci z podnětu odvolání státního zástupce vyloučen, ale jinak k němu nebyly splněny podmínky z hlediska věcné opodstatněnosti v podobě souladu skutkových zjištění a právní kvalifikace.
Vrchní soud v Olomouci uznal obviněného J. G. v bodě 2 vinným i podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku na podkladě skutkových zjištění, která převzal z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně. Tato zjištění jsou ovšem konstruována tak, že společné jednání obviněných J. G. a J. N. se týká znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a že těžká újma na zdraví poškozené A. H. jako znak uvedený v §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je v příčinné souvislosti jen s jednáním obviněného J. N. Uvedená konstrukce našla svůj výraz ve zjištění, které i Vrchní soud v Olomouci výslovně uvedl ve skutkové části výroku o vině v bodě 2 a které spočívá v tom, že „v důsledku jednání obviněného J. N. utrpěla poškozená posttraumatickou stresovou poruchu“. Vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené tedy není podle uvedeného zjištění v příčinné souvislosti se společným jednáním obou obviněných, ale jen s jednáním samotného obviněného J. N. Při uvedeném skutkovém zjištění nemohl Vrchní soud v Olomouci přičítat obviněnému J. G. těžkou újmu na zdraví poškozené a kvalifikovat útok uvedený v bodě 2 u tohoto obviněného s použitím ustanovení §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Aby obviněný J. G. mohl být uznán vinným podle tohoto ustanovení, muselo by být zjištěno, že těžká újma na zdraví poškozené vznikla v příčinné souvislosti se společným jednáním obou obviněných jako spolupachatelů. Takové zjištění však žádný ze soudů neučinil. Teprve pokud by bylo zjištěno, že těžká újma na zdraví poškozené je v příčinné souvislosti se společným jednáním obou obviněných, byly by namístě úvahy o zavinění obviněného J. G. ve vztahu k tomuto následku. Zavinění obviněného J. G. nelze dovozovat ve vztahu k následku, u něhož nebyla zjištěna příčinná souvislost s jeho jednáním. Právní posouzení útoku uvedeného v bodě 2 s použitím ustanovení §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je tudíž u obviněného J. G. nesprávné.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají žádný význam námitky obviněného J. N. proti tomu, že soudy mu nepřiznaly status spolupracujícího obviněného. Tato otázka se nijak nevztahuje k právnímu posouzení skutku, týká se pouze trestu co do jeho přiměřenosti a tím pádem nespadá ani pod tu variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud je dovolacím důvodem uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, je třeba tím rozumět výměru uloženého trestu nejen mimo rozpětí stanovené v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, ale též mimo modifikované rozpětí, které je důsledkem aplikace jiného ustanovení, např. ustanovení o zákazu reformace in peius.
Napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nemůže obstát v části, v níž byl obviněnému J. N. uložen trest odnětí svobody na deset let, neboť je to v rozporu se zákazem reformace in peius, jak je stanoven v §259 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného. Pokud je odvolání státního zástupce podáno v neprospěch i ve prospěch obviněného, pak je z hlediska změny výroku o trestu podstatné, jak bylo odvolání státním zástupcem označeno ve vztahu k výroku o trestu. Jestliže státní zástupce odvolání proti výroku o trestu označil za odvolání podané ve prospěch obviněného, nemůže odvolací soud na jeho podkladě zpřísnit uložený trest. To platí i v případě, že odvolání proti výroku o vině státní zástupce podal v neprospěch obviněného.
V posuzované věci Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně uložil obviněnému J. N. trest odnětí svobody na devět let a Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání státního zástupce, které bylo proti výroku o trestu podáno ve prospěch obviněného, zpřísnil uložený trest tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody na deset let. Zpřísnění trestu ovšem bylo z hlediska ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. vyloučeno. I kdyby tu jinak byly důvody ke zrušení výroku o trestu, který uložil Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, mohl Vrchní soud v Olomouci s ohledem na ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nově uložit trest odnětí svobody opět jen ve výměře nejvýše devíti let. Překročení této horní hranice rozpětí, do kterého mohla spadat výměra nově uloženého trestu, bylo citovaným ustanovením vyloučeno.
Dovolání obviněného J. N. zaměřené proti výroku o trestu, který mu uložil Vrchní soud v Olomouci, je z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. důvodné kvůli rozporu s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř.
Námitky obviněného J. N. proti tomu, že mu soudy – na rozdíl od státního zástupce v podané obžalobě – nepřiznaly postavení spolupracujícího obviněného a že mu neuložily trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby s použitím ustanovení §58 odst. 4 tr. zákoníku, jsou zjevně neopodstatněné. Svůj postup v otázce postavení obviněného soudy přijatelně vysvětlily v odůvodnění obou rozsudků. K tomu lze jen dodat, že mezi hledisky kumulativně stanovenými v §178a odst. 1 tr. ř. jsou také osoba obviněného a okolnosti případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním způsobil. Osoba obviněného je výrazně charakterizována jeho mnohonásobnou recidivou, přičemž naposledy byl odsouzen ve věci Okresního soudu v Přerově sp. zn. 5 T 161/2009 pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) k trestu odnětí svobody na čtyři roky, který vykonal dnem 11. 6. 2013. Posuzovanou trestnou činnost tedy spáchal krátce po propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody. Z okolností případu vystupuje do popředí zejména to, že i když obviněný nebyl iniciátorem ani organizátorem činu uvedeného v bodě 1 výroku o vině, významně se podílel na jeho spáchání jako jeho přímý vykonavatel jednáním spočívajícím ve vniknutí do pobočky banky, v napadení dvou jejích pracovnic a v odnětí peněžní hotovosti z jejich dispozice, přičemž následně participoval rovným dílem s ostatními spoluobviněnými na výtěžku z tohoto činu. Zákonná hlediska vymezená v ustanovení §178a odst. 1 tr. ř. jako „osoba obviněného“ a „okolnosti případu“ tedy neumožňují považovat obviněného J. N. za spolupracujícího obviněného. Tím pádem je u něho vyloučena aplikace ustanovení §58 odst. 4 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
O chybějící nebo neúplný výrok se jedná tehdy, když soud v rozhodnutí nevyčerpal v celém rozsahu to, co bylo předmětem jeho rozhodnutí. K ničemu takovému v posuzované věci nedošlo.
Obviněný J. N. spatřoval vadu napadeného rozsudku v tom, že „v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok o tom, zda se ukládá souhrnný trest nebo úhrnný trest nebo společný trest za pokračující trestnou činnost“.
Napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci je koncipován tak, že obviněný J. N. byl uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, tedy jedním trestným činem. Nepřicházelo vůbec v úvahu, aby v takovém případě byl ukládán úhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku nebo souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, protože ty se ukládají za více trestných činů, tj. za souběh, a nikoli za jeden trestný čin. To platí i v případě, kdy se trestný čin skládá z více dílčích útoků a kdy se jedná o pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku). V úvahu nepřicházelo ani to, aby obviněnému byl uložen společný trest podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Společný trest se sice ukládá za pokračující trestný čin, avšak za situace, kdy o některém z dílčích útoků pokračujícího trestného činu již bylo pravomocně rozhodnuto. Tato podmínka společného trestu evidentně nebyla splněna.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dovolání obviněného J. N. zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V posuzované věci byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Prostřednictvím citovaného ustanovení obviněný J. N. napadl výrok, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání.
Zmíněná varianta dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je vázána na některý z dalších dovolacích důvodů, které se vztahují k rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně jako součásti řízení předcházejícího napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. V tomto ohledu šlo o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Z vázanosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. na jiný dovolací důvod vyplývá, že pokud je dovolání obviněného J. N. v části zaměřené proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem k podaným dovoláním
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Olomouci znovu rozhodne o odvoláních podaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně. Při tom se bude řídit mimo jiné ustanoveními o zákazu reformace in peius (§259 odst. 4 tr. ř., §265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu