ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1477.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1477/2015-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. února 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 10 To 144/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 70/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 2 T 70/2014, byl obviněný P. F. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, byl odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Obviněný se zločinu dopustil tím, že v době od října 2004 do 5. 1. 2014 , kdy poškozená definitivně odešla ze společné domácnosti, v místě společného bydliště v H. K., ul. F. ..., následně v T. n. O., ul. D. E. B. ..., okr. R. n. K., příp. při společném pobytu na dalších místech, zvl. u příbuzných na Ukrajině, psychicky a fyzicky atakoval svoji manželku S. F., kterou většinou pod vlivem alkoholu a ve vzteku a rozčílení opakovaně hrubě urážel a ponižoval – nadával jí, že je hloupá, vymaštěná, neschopná, že bez něho umře, nedokáže se o sebe postarat, je k ničemu, omezoval ji v kontaktu s přáteli, dával najevo, i velmi hrubě a bezcitně, svoji nevoli, byl-li takovému kontaktu přítomen, hrozil jí zničením osobních dokladů, bral ji osobní věci z kabelky, záměrně vyhodil z okna bytu její osobní věci, opakovaně vykazoval z bytu samotnou poškozenou, průběžně uplatňovanou dominanci v rodině realizoval i nejrůznějšími příkazy poškozené, např. k uklízení oleje ze země, který předtím vylil z fritovacího hrnce a vymáčel v něm její deku na spaní, k uklízení střepů ze země poté, kdy mu nevyhovovala teplota přineseného mléka a proto převrhl stůl i se sklenicí, opakovaně ji v nočních hodinách přinutil, aby mu odjela na benzinovou čerpací stanici opatřit cigarety, nutil ji setrvávat v jeho přítomnosti, pokud měl pod vlivem alkoholu potřebu opakovaně vyprávět své příhody, donutil ji, aby s ním v noci hlídala vánoční stromky, které prodával, jen proto, že ho rozezlilo ve stejné době její setkání se sestrou, soustavně tak snižoval sebevědomí a důstojnost poškozené do té míry, že na výpady obžalovaného rezignovala a snažila se vždy vyhovět a předejít jeho rozlícení, které se projevovalo i gradující fyzickou agresivitou, bezdůvodně či z malicherné pohnutky bil poškozenou, většinou úderem otevřenou dlaní do obličeje, někdy úderem pěstí do zad či ramene příp. tak, že s ní hrubě zaklepal, z čehož měla většinou pouze modřiny, poprvé jí uštědřil facku již na svatbě v říjnu 2004 jen proto, že se jím organizovaný únos nevěsty neodehrál v čase, který plánoval, opakovaně ji udeřil pěstí proto, že přišla pozdě z nákupu, v červenci 2011 jí nejprve dal několik facek, následně ji začal tlouct do obličeje a škrtit tak, až začala ztrácet vědomí, a proto na ni vylil kbelík vody, tehdy poškozená utrpěla lehký otřes mozku, zhmoždění obličeje a vlasové části hlavy, zlomeninu spodiny očnice bez dislokace a zhmoždění pravého zápěstí a ruky, hospitalizována byla po dobu 3 dnů v nemocnici, v srpnu 2011 ji opakovaně za přítomnosti tchýně udeřil otevřenou dlaní do obličeje, nato obě vyhodil z domu, poškozená utrpěla zhmoždění stěny hrudníku vlevo, zhmoždění kloubu II. prstu ruky vpravo a hematom levého oka, v červnu 2013 při návštěvě na Ukrajině napadl poškozenou v domě její matky tak, že jí nejdříve nadával, poté jí dal opakovaně facku, až jí začala téct krev z obočí, načež ji zamkl v pokoji, odkud jí nechtěl pustit, naposledy ji napadl v odpoledních hodinách dne 5. 1. 2014, kdy nejprve ze vzteku odhodil počítač, na kterém přes Skype komunikovala se svojí sestrou na Ukrajině, poté ji začal bít do ramenou, odebral jí SIM kartu a při snaze opustit dům jí nejprve zkroutil ruku za zády, srazil k zemi a odebral klíče, následně ji vyhodil z domu a uzamkl branku, poškozená utrpěla drobné poranění v rozsahu zhmoždění pravého ramene a paže v oblast nadloktí a povrchní poranění rtu a dutiny ústní, s problémy v důsledku traumatického šoku se poškozená dosud vyrovnává.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 10 To 144/2015, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. nově rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především zdůraznil, že se necítí být vinen, neboť se jednání uvedeného v rozsudcích nedopustil. Nesouhlasil s vymezením časového období, po které měl údajně páchat uvedenou trestnou činnost. Připustil, že měl s poškozenou incident pouze ve dvou případech, a to v červenci 2011, v srpnu 2011 a případně dne 5. 1. 2014, kdy ovšem podle něj nejde o napadení manželky, neboť oba uklouzli na schodech a oba se zranili. Pokud jde o zranění poškozené z incidentu v červenci 2011, poukázal na zprávy ze zdravotnického zařízení, kdy poškozená sice byla hospitalizována pro podezření na otřes mozku a další komplikace, ale ty byly hospitalizací vyloučeny. Jednání popsané v rozsudcích považuje za naprosto nekonkrétní, zejména pokud jde o termíny, kdy se měl jednání dopouštět. Nekonkrétnost podle něj plyne ze samotné výpovědi poškozené a svědků, kteří měli potvrzovat její výpověď. Soudy podle něj tedy nesprávně vymezily období, ve kterém se měl dopouštět jednání kladeného mu za vinu (přičemž opět zdůraznil, že se protiprávního jednání nedopustil). Podle něj tak přichází v úvahu vymezení období od července 2011, kdy však své jednání považuje za ojedinělý exces a manželce se omluvil, případně od června 2013, kdy ovšem zranění poškozené nejsou doložena lékařskou zprávou. Obviněný má za to, že mohl být uznán vinným přečinem ublížení na zdraví, ale nikoli zločinem podle §199 tr. zákoníku, neboť by se s ohledem na uvedené námitky podle něj nejednalo o páchání činu po delší dobu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu I. i II. stupně a věc přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o odložení výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že po seznámení s obsahem dovolání a dostupným spisovým materiálem, se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 666 tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Podstatou námitek obviněného je jeho tvrzení, že se ve skutkové větě uvedeného jednání nedopustil. Výpověď poškozené považuje za naprosto nekonkrétní, zejména pokud jde o konkrétní termíny, kdy se měl trestné činnosti (kterou jinak popírá) dopouštět. Za nekonkrétní v této souvislosti považuje také skutek popsaný ve výroku o vině, neboť v něm bylo vycházeno z výpovědi poškozené. Obviněný nesouhlasí ani s vymezením období páchání trestné činnosti, nabízí svou verzi průběhu popsaných událostí, s tím, že skutečně se dopustil jen jednání v červenci 2011, což ovšem považuje za ojedinělý exces, kterého lituje. Připouští, že jedině ve vztahu k tomu mohl být uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví, avšak odmítá právní kvalifikaci podle §199 tr. zákoníku, neboť se především ničeho nedopustil a nemohl tak páchat trestný čin po delší dobu.
Obviněný se ve svém dovolání sice domáhá jiné právní kvalifikace svého jednání a nesouhlasí s naplněním znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, spočívající v tom, že páchal čin po delší dobu, Nejvyšší soud však tyto námitky neshledal jako hmotněprávní. Obviněný je totiž zcela evidentně založil pouze na tvrzení, že se daného jednání nedopustil, a proto v obžalobě uvedený zločin nespáchal, jakož na výhradách proti způsobu hodnocení důkazů soudy, tedy na námitkách procesních a skutkových, dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídajících.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obviněný existenci takového rozporu ani výslovně nenamítal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozené a v důkazech, jimiž byla ověřena její věrohodnost. Nutno poukázat na to, že soudy (zejména soud nalézací) přistupovaly velice pečlivě k řešení otázky věrohodnosti výpovědí poškozené a obviněného, výpovědi hodnotily jednotlivě i ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům a své závěry řádně ve svých rozhodnutích odůvodnily. Na základě rozsáhlého dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. pak soudy oprávněně shledaly výpověď obviněného nevěrohodnou. Výpověď poškozené totiž nestojí osamoceně, ale je podporována řadou v průběhu trestního stíhání provedených důkazů. Závěry o věrohodnosti usvědčující výpovědi poškozené korespondují především se závěry znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie znalce Doc. PhDr. J. Laška, CSc. (č. l. 59 a násl. tr. spisu) na osobu obviněného a se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinické psychologie znalkyně PhDr. A. Vojtíškové (č. l. 72 a násl. tr. spisu) na osobu poškozené. Z nich vyplývá, že u poškozené především nebyly shledány sklony k záměrnému účelovému blokování či zkreslování informací. Bylo zjištěno, že jde o osobu ve vztazích submisivní, závislou a ovlivnitelnou, manipulovatelnou, která se podřizuje požadavkům druhých, aby předešla konfliktům. Znalkyně vyjádřila přesvědčení, že poškozenou popisované události jsou událostmi skutečně prožitými. Vztah obviněného a poškozené považuje za asymetrický, kdy role obviněného byla kontrolující a násilná a role poškozené závislá a ohrožená. Obviněný je pak podle znaleckého zkoumání osobou s velmi vysokou dominancí, potřebou se prosadit a kolísavou mírou sebeovládání, přičemž agresivita (nikoli prvoplánová) mohla u něj být při některých situacích cestou, kterou si chtěl prosadit své argumenty.
Věrohodnost výpovědí poškozené je ovšem podporována také dalšími provedenými důkazy. K utrpěným poraněním poškozené měly soudy k dispozici lékařské zprávy o zdravotním stavu poškozené, zprávy Intervenčního centra pro osoby ohrožené domácím násilím, jakož i výpovědi velkého množství svědků. Uvedené důkazy nebude Nejvyšší soud podrobně rozebírat, neboť tak již učinil nalézací soud (jakož i soud odvolací) ve svém rozhodnutí, a není ani úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral a přehodnocoval. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů, s nimiž se zcela ztotožnil.
V souvislosti s tím, že obviněný dosud nepřipustil protiprávnost svého jednání vůči poškozené, Nejvyšší soud poukazuje na to, že hlavním smyslem ustanovení §199 tr. zákoníku je posílení ochrany osob ohrožených fenoménem tzv. domácího násilí, tj. násilí páchaného mezi osobami blízkými ve smyslu jejich vzájemného vztahu, přičemž vzájemné role těchto osob jsou v rámci násilného vztahu neměnné (jeden z aktérů je stále osobou ohroženou a druhý osobou násilnou), tzn. že se nejedná o vzájemnou hádku nebo rvačku mezi partnery. Současně jde o násilí opakované, dlouhodobé, nikoli o jednorázovou eskalaci konfliktní situace vyvolané např. vzájemnou roztržkou či neshodou mezi partnery. Třetím charakteristickým znakem domácího násilí je prostředí, ve kterém je pácháno (zpravidla se jedná o byt, rodinný dům či rekreační objekt užívaný společně násilnou osobou i osobou ohroženou domácím násilím). V konkrétním případě přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí. Může spočívat i v působení psychických útrap, popř. být v rovině sexuálního násilí, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace nebo různorodou kombinací některých z těchto forem. U domácího násilí je v rámci možných způsobů jeho řešení nezbytně nutné orientovat se na celé jednání pachatele komplexně, nikoli pouze na dílčí útoky, neboť pouze chování násilné osoby k osobě ohrožené v kontextu historie jejich vzájemného vztahu vystihuje skutečnou nebezpečnost daného jednání.
Pokud obviněný ještě i v dovolání tvrdí, že se ničeho vůči poškozené nedopustil, přičemž připouští pouze (podle něj) ojedinělé excesy, a to konkrétně situace, kdy poškozená po jeho fyzickém napadení vyhledala pomoc lékaře, nutno uvést, že tyto události toliko vytrhuje z kontextu jeho celkového postoje k poškozené, jež se jednoznačně vyznačuje jeho dlouhodobě pohrdlivým, bezohledným a sobeckým chováním vůči své manželce, eskalujícím až k jejímu fyzickému napadání. Toto jednání lze bezpochyby hodnotit jako zlé nakládání s poškozenou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které poškozená pociťovala jako těžké příkoří. Je také nepochybné, že obviněný takto činil po delší dobu ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Časovým zařazením skutku se zabývaly rovněž soudy obou stupňů (str. 25 rozhodnutí soudu I. stupně a str. 5 rozhodnutí soudu II. stupně). Týrání – zlé nakládání – se vyznačuje určitým trváním. Při páchání takového činu po delší dobu se tak musí jednat o dobu trvání řádově v měsících, přičemž je třeba zohlednit také intenzitu týrání. Oba soudy správně uzavřely, že v uvedeném případě došlo k naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Poškozená totiž byla podle skutkových zjištění v podstatě po celé soužití s obviněným (od roku 2004, do roku 2014) vystavována celé řadě jeho morálně nepřípustného jednání, gradujícího dokonce do fyzických útoků ze strany obviněného vůči její osobě, které v ní vyvolávalo nepřetržitý pocit bezmoci, úzkosti, obav a stalo se pro ni psychickou zátěží. Z provedených důkazů tak vyplývá, že také znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku „po delší dobu“ byl naplněn.
Nejvyšší soud shledal, že na základě provedeného dokazování soudy zcela oprávněně učinily závěr o věrohodnosti podrobné a neměnné výpovědi poškozené, která se stala podkladem pro skutková zjištění popsaná ve skutkové větě výroku o vině. Správně neuvěřily výpovědi obviněného, vedené (s ohledem na jeho osobnost) snahou své chování bagatelizovat, výpovědi poškozené znevěrohodňovat, či zlehčovat její pocity a obavy. Soudy tak důvodně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. února 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu