ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1545.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1545/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. 1. 2016 o dovolání, které podal obviněný V. S. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 6 To 192/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 46/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 6 T 46/2015, byl obviněný V. S. B. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění na osmnáct měsíců.
Jako přečin posoudil Obvodní soud pro Prahu 4 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný se jako občan Vietnamské socialistické republiky nejméně dne 1. 4. 2015 zdržoval v P., ul. K L., ačkoliv si byl vědom, že rozhodnutím Policie České republiky – Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie ze dne 6. 4.2014, č.j. KRPA-6179-30/ČJ-2014-000022 (v rozsudku je nepřesně uvedeno „č.j. ….. - 000042“), ve spojení s rozhodnutím Policie České republiky – Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 24. 9. 2014, č.j. CPR-7436-3/ČJ-2014-930310-V240, bylo pravomocně rozhodnuto o jeho správním vyhoštění na šest měsíců, přičemž věděl i to, že mu byl dne 5. 1. 2015 vydán výjezdní příkaz do 28. 1. 2015, který nerespektoval.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 6 To 192/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že odsuzující výrok je výrazem přepjatého formalismu. Poukázal na to, že v postavení, kvůli kterému bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, se neocitl v důsledku vlastního protiprávního jednání, ale primárně v důsledku postupu správního orgánu, který ho neupozornil na to, že žádost o prodloužení legálního pobytu na území České republiky podal omylem předčasně, a také v důsledku postupu správního orgánu v jiném řízení (o povolení trvalého pobytu). Uvedl, že výrok o vině odporuje zásadě subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůraznil, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, neboť jeho syn je občanem Spolkové republiky Ně mecko. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, případně i rozsudek, a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že pro posouzení skutku jako trestného činu je podstatné pouze to, zda rozhodnutí o správním vyhoštění bylo pravomocné a vykonatelné, a že námitky týkající se věcné správnosti rozhodnutí jsou irelevantní. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. Vyjádření neobsahovalo žádnou další argumentaci nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, takže nebylo třeba předkládat ho obviněnému, resp. jeho obhájci k případné replice.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí orgánu veřejné moci tím, že se zdržuje na území České republiky, ačkoli bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění.
Objektem uvedeného trestného činu je zájem na řádném a nerušeném výkonu rozhodnutí orgánu veřejné moci. Z toho, že předmětem ochrany je řádný a nerušený výkon rozhodnutí, vyplývá, že do rozsahu chráněného zájmu zásadně nelze zahrnovat otázky věcné správnosti rozhodnutí. Orgány činné v trestním řízení se jako předběžnou otázkou podle §9 odst. 1 tr. ř. zabývají zásadně jen tím, zda rozhodnutí je vykonatelné, a pokud je podmínkou vykonatelnosti právní moc rozhodnutí, též tím, zda rozhodnutí je pravomocné. Ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. o předběžných otázkách není primárně určeno k tomu, aby orgány činné v trestním řízení meritorně přezkoumávaly správnost obsahu rozhodnutí. Pouze v případě očividné a zcela zjevné nezákonnosti rozhodnutí lze výjimečně připustit, že výkon rozhodnutí nepožívá ochrany z důvodu meritorní nesprávnosti samotného rozhodnutí. Typicky může jít o vady zakládající nicotnost rozhodnutí (paakt) nebo o tak flagrantní porušení zákona, jakým by bylo např. správní vyhoštění osoby, která je ve skutečnosti občanem České republiky, které byl udělen azyl apod.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je jasné, že zjištěný skutek vykazuje zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a že tento závěr nemůže být zvrácen námitkami týkajícími se věcné správnosti rozhodnutí o správním vyhoštění obviněného.
Bez významu jsou zejména námitky ohledně toho, jak u obviněného vznikl důvod pro správní vyhoštění, že tento důvod nespočíval v nějakém protiprávním jednání obviněného a jak případně souvisel s postupem správního orgánu v jiném řízení (v řízení o povolení trvalého pobytu). Správní vyhoštění, které bylo v dané věci vysloveno podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nemá povahu trestu či jiné sankce za nějaké protiprávní jednání, ale je opatřením, jehož podstatou je ukončení pobytu cizince na území České republiky a stanovení doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na její území. Správní vyhoštění je institutem, jímž se realizuje právo České republiky jako suverénního státu regulovat příchod a pobyt cizinců na svém území a stanovit pro jednotlivé pobytové režimy podmínky, kterým je cizinec povinen se podrobit. Smyslem správního vyhoštění pak je zamezit dalšímu pobytu cizince, který na území republiky pobývá bez víza či bez platného povolení k pobytu, ačkoli k tomu není oprávněn. Pro správní vyhoštění je dostačující podmínkou zjištění o neoprávněnosti pobytu cizince, přičemž není nikterak významné, jaké důvody způsobily neoprávněný pobyt. Pokud k těmto důvodům nepřihlížely správní orgán, který vyslovil správní vyhoštění, a následně ani soud, který v trestním řízení rozhodl o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, nelze v tom spatřovat projev přepjatého formalismu a v případě odsuzujícího rozhodnutí soudu ani rozpor se zásadou subsidiarity trestní represe.
Obstát nemohou též námitky ohledně toho, že obviněný je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Tyto námitky se míjejí se zákonnými znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jestliže jimi obviněný mínil zpochybnit přiměřenost správního vyhoštění, pak je třeba konstatovat, že se tak nepřípustně domáhal toho, aby v trestním řízení byla přezkoumána věcná správnost rozhodnutí o správním vyhoštění. Z ustanovení §119a odst. 2, §174a zákona o pobytu cizinců na území České republiky vyplývá, že správní vyhoštění nelze uložit, pokud by takové rozhodnutí bylo nepřiměřené. Rodinné vztahy jsou jedním z hledisek pro posouzení přiměřenosti správního vyhoštění. V odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění se správní orgán touto otázkou zabýval a uzavřel, že správní vyhoštění s dobou šesti měsíců, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, není nepřiměřeným zásahem do práva na ochranu soukromého a rodinného života. Soudu, který rozhoduje o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, nepřísluší, aby z tohoto hlediska přezkoumával věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu. Pokud obviněný uvedenými námitkami mínil zpochybnit výrok o uložení trestu vyhoštění, pak je třeba pouze poznamenat, že z hlediska otázky přiměřenosti trestu jsou tyto námitky mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jinak lze dodat, že nepřípustnost uložení trestu vyhoštění jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný neuplatnil a evidentně to ani nebylo možné. Pokud by měl být trest vyhoštění nepřípustným druhem trestu s ohledem na ustanovení §80 odst. 3 písm. c) nebo e) tr. zákoníku, musela by být splněna podmínka, že obviněný má na území České republiky povolen trvalý pobyt, resp. je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, avšak obviněný žádnou z těchto podmínek nesplňuje.
Z hlediska převážné části obsahu bylo dovolání pojato jako polemika s rozhodnutím správního orgánu o správním vyhoštění. Rozhodnutí správního orgánu bylo předmětem soudního přezkumu, přičemž obviněný neuspěl se správní žalobou, která byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 2 A 49/2014, ani s kasační stížností, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 9 Azs 322/2014. Citované rozsudky potvrdily správnost rozhodnutí správního orgánu. Znovu přezkoumávat správnost rozhodnutí správního orgánu z podnětu dovolání, které obviněný podal v řízení o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, nepřicházelo v úvahu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu