ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1552.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1552/2015-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. března 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 1 To 59/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 20/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 28 T 20/2014, byl obviněný J. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého blížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, za užití §59 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 14 let nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, 1 ks vyhazovacího nože. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
Obviněný se zločinu dopustil tím, že dne 16. 2. 2014 v přesně nezjištěnou dobu mezi 02:00 hodinou a 03:00 hodinou v H. , na ulici H. , v panelovém domě č. ....., v prostoru vstupních dveří do prostředního bytu ve třetím patře, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného M. R. , bodl ho vyhazovacím nožem s ostře broušenou čepelí o délce cca 10 cm do břicha, čímž mu způsobil bodnořeznou ránu vlevo nad pupkem o délce 5 cm pronikající všemi vrstvami stěny břišní do hloubky 10 – 12 cm a spojenou s dvojitou perforací stěny tenkého střeva, každou o délce 8 mm, což si vyžádalo poskytnutí okamžité vysoce odborné lékařské pomoci v nemocnici, kde se poškozený musel podrobit operačnímu zákroku a hospitalizaci od 16. 2. 2014 do 21. 2. 2014, přičemž s ohledem na použitou zbraň, razanci útoku a místo, kam útok směřoval, si musel být vědom, že svým jednáním může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn, a tohoto jednání se dopustil i přes tu skutečnost, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 1990, sp. zn. 2 T 37/90, odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 7 roků s nabytím právní moci dne 4. 4. 1991, kdy z výkonu trestu byl propuštěn dne 3. 5. 1997, a dále byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 4 T 212/2002, odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zákona k §222 odst. 1 tr. zákona, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku, s nabytím právní moci dne 28. 4. 2004, přičemž tento trest vykonal dne 23. 1. 2009.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 1 To 59/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V první části dovolání namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, neboť se bránil útoku poškozeného, jeho jednání tedy nebylo protiprávní. Má za to, že v této souvislosti bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy zcela rezignovaly na vyhodnocení provedených důkazů svědčících v jeho prospěch a jeho obhajobu, že jednal v nutné obraně, bagatelizovaly a neuvěřily jí, a to podle něj jen proto, že je osobou trestanou, zatímco poškozený je osobou bezúhonnou. Takový postup nepovažuje za objektivní. Na podporu svých argumentů v další části dovolání rozebíral některé z provedených důkazů, které soudy podle něj opomněly vyhodnotit a které mají svědčit v jeho prospěch. Zdůraznil, že skutek se stal uprostřed noci, a první impuls ke kontaktu vyvolal poškozený, který byl navíc opilý. Oblečení poškozeného navíc nebylo podle obviněného běžné a neutrální, ale vzbuzovalo strach z jeho nositele (tmavé džíny, černá kožená bunda, na hlavě černý šátek, černé vysoké boty s masivní podešví s kovovými přezkami). Bylo zjištěno, že poškozený měl u sebe viditelně pistoli. Obviněný zdůraznil, že ho poškozený nakopl nohou do břicha. Také citoval z propouštěcí zprávy poškozeného, kde je uvedeno, že „okolnosti úrazu pacient odmítá sdělit.“. Podotkl dále, že událost se odehrála uvnitř jeho bytu. Z výpovědí svědků i poškozeného podle obviněného vyplývá, že ho podezírali z rušení nočního klidu, zničení dveří, propíchání pneumatik, když právě toto byl motiv jednání poškozeného, který si to v podstatě v nočních hodinách, vybavený pistolí, oblečený do černého a posilněný alkoholem, šel s ním vyřídit. Obviněný nakonec poukázal na to, že u něj byla zjištěna smíšená porucha osobnosti, a má tak za to, že jejím vlivem mohla u něj vzniknout důvodná obava o život mnohem snáze než u člověka, který takovou poruchou netrpí. Vzhledem k výše uvedenému je podle obviněného vyloučena protiprávnost jeho jednání, není u něj dán úmysl, neboť pouze odvracel hrozící útok na jeho zdraví. V další části dovolání obviněný namítá nesprávnou aplikaci institutu mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody. Podle něj nebyly dány formální ani materiální podmínky tohoto institutu. Jednou ze zákonných podmínek pro fakultativní použití tohoto institutu je, že pachatel znovu spáchal zvlášť závažný zločin (tedy úmyslný trestný čin, za který stanoví trestní zákon trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let). Soudy pochybily, pokud tuto zákonnou podmínku považovaly za splněnou ve vztahu k jeho odsouzení Okresním soudem v Novém Jičíně sp. zn. 4 T 212/2002, neboť tímto byl odsouzen pro pokus ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona, za nějž byl ohrožen trestní sazbou pouze 2-8 let. Nemůže se tak jednat o zvlášť závažný zločin. Výše uvedená podmínka je sice splněna ve vztahu k jeho odsouzení Krajským soudem v Ostravě sp. zn. 2 T 37/90, nicméně od tohoto odsouzení již uplynulo 23 let. Doplnil dále, že trest mu byl uložen v rozporu se zásadou přiměřenosti zakotvenou v §38 tr. zákoníku. Závěrem doplnil, že podle něj došlo i k porušení zásady dvojího přičítání téhož, resp. dvojímu zpřísnění trestní sazby kvůli stejné okolnosti. Poprvé je totiž recidiva znakem kvalifikované skutkové podstaty, podruhé je znakem užití institutu mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, a aby jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, jsou uplatněné námitky v zásadě opakováním jeho obhajoby, se kterou se již oba soudy vypořádaly. Státní zástupce má za to, že obviněný námitku, že jednal v nutné obraně, postavil výhradně na zpochybňování skutkových zjištění učiněných soudy, a na vlastním hodnocení důkazů. Takto formulované námitky však podle státního zástupce nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Je přesvědčen, že soudy dostály všem parametrům řádného, spravedlivého procesu, a je proto třeba vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění tak, jak byla v trestním řízení učiněna. Námitku, jíž obviněný zpochybnil naplnění podmínek použití institutu mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody, shledal státní zástupce jako zjevně neopodstatněnou. Poukázal na to, že obviněný v nyní rozhodované trestní věci spáchal zvlášť závažný zločin, a to přestože se již v minulosti jednání majícího charakter zvlášť závažného zločinu dopustil a byl za něj potrestán (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 1990, sp. zn. 2 T 37/90, kterým byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zákona). Skutečnost, že toto rozhodnutí je staršího data, podle státního zástupce nic nemění, neboť je podstatné, že za tento trestný čin byl potrestán, trest vykonával a lze k tomuto rozhodnutí i přihlížet. Pokud jde o hodnocení závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu, plně odkázal na úvahy soudů nalézacího a odvolacího. Státní zástupce je tedy přesvědčen, že k použití ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody bylo přistoupeno po splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto ustanovení. Neztotožnil se ani s námitkou obviněného, že došlo k porušení zákazu dvojího přičítání. Kvalifikaci jeho jednání podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku podle státního zástupce založilo již poslední, obviněným zmíněné rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 4 T 212/2002, a při posuzování právní kvalifikace nebylo třeba přihlížet k dalšímu, předcházejícímu rozhodnutí.
K výtce obviněného stran nepřiměřenosti trestu ve smyslu jeho přílišné přísnosti či naopak mírnosti uvedl, že ji pod uplatněný ani jiný dovolací důvod podřadit nelze. Trest byl podle státního zástupce uložen v odpovídající trestní sazbě, byť modifikované ustanovením §59 odst. 1 tr. zákoníku.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
V replice na vyjádření státního zástupce obviněný setrval na svém názoru, že soudy nevyhodnotily ani jeden důkaz svědčící v jeho prospěch, ačkoli tyto důkazy byly provedeny, když tímto opomenutím bylo podle něj porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rovněž má za to, že nebyly dány podmínky pro aplikaci §59 odst. 1 tr. zákoníku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 712 a násl. tr. spisu a 726 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z velké části neodpovídají.
Podstatou první části dovolání je tvrzení obviněného, že se v jeho případě nejedná o protiprávní jednání, neboť vůči poškozenému jednal v nutné obraně, tedy bránil se prvotnímu útoku z jeho strany. V této souvislosti namítal, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť soudy podle něj bagatelizovaly jeho obhajobu, že jednal v nutné obraně a přiklonily se k verzi poškozeného jen proto, že je na rozdíl od něj bezúhonnou osobou. Soudy pak podle obviněného opomněly vyhodnotit jím uvedené důkazy, které měly svědčit v jeho prospěch.
Z těchto námitek je zřejmé, že obviněný, který svou vinu popírá, primárně usiluje o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to především tvrzením, že jeho jednání nebylo protiprávní, neboť jednal v nutné obraně a bránil se útoku poškozeného. Celé jednání za strany poškozeného považuje obviněný za komplot vůči své osobě. Takto formulované výhrady však nemají hmotněprávní povahu, nekorespondují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž Nejvyšší soud nebyl povinen z jejich podnětu napadená rozhodnutí věcně přezkoumávat. Dovolání v této části směřuje výlučně proti skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Obviněný nadále setrvává na své verzi průběhu skutkového děje (ke které měly podle něj dospět také oba soudy) a zcela pomíjí, že jeho obhajoba v tomto směru byla provedeným dokazováním zcela vyvrácena.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obviněný existenci takového rozporu ani výslovně nenamítal. Oba soudy obezřetně hodnotily obě verze průběhu skutkového děje (výpověď obviněného a výpověď poškozeného), hodnotily je jednotlivě i ve vztahu s dalšími ve věci provedeným důkazům. Verzi obviněného spočívající v tom, že si s ním poškozený šel vyřídil domnělé účty a v noci posilněn alkoholem ho vzbudil, po otevření dveří ho ihned nakopl a ohrožoval střelnou zbraní, přičemž on se jen tomuto útoku bránil (náhodným nahmátnutím nože na polici a náhodným „nabráním“ poškozeného v oblasti břicha), pak po pečlivém hodnocení shledal jako nevěrohodnou, když se s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy (výpovědi svědků, znalecké posudky, z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, odvětví toxikologie, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, odvětví trasologie, odvětví daktyloskopie, odvětví mechanoskopie a dalších listinné důkazy) zcela přiklonil k výpovědi poškozeného. Pokud obviněný namítá, že soudy nehodnotily jím uvedené jednotlivosti případu, pak je nutno uvést, že tyto byly součástí jeho výpovědi, kterou soudy jako jeden z důkazů hodnotily jak samostatně tak v souvislosti s důkazy dalšími. Např. provedeným dokazování tedy bylo zjištěno, že poškozený se v době incidentu nacházel ve stavu lehké opilosti (což ani poškozený nepopírá) avšak tato informace není pro posuzovaný případ relevantní, když poškozený nikoho nenapadl.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Obviněný nezpochybnil hmotně právní posouzení skutkových zjištění soudů, jimiž byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu, jímž byl uznán vinným, ale v podstatě předložil svůj vlastní způsob hodnocení provedených důkazů a trval na odlišné verzi průběhu skutkového děje, než jaký se stal podkladem pro napadené rozhodnutí. Dovolání ovšem nemůže mít opodstatnění jen proto, že obviněný požaduje zvrátit výrok o vině ve svůj prospěch. Jak konstatoval rovněž Ústavní soud ve svém usnesení z 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1272/12, právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho představě, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Obviněný využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a přitom v nyní projednávaném dovolání neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o jiných skutečnostech, než které namítal v předchozích stadiích trestního řízení.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka obviněného směřující proti použití ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
Podle §59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.
Smyslem institutu mimořádného zvýšení trestní sazby odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku je přísnější postih delikventů, kteří mají sklon dopouštět se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Jde o nástroj trestní politiky, jímž se zákonodárce snaží poskytnout společnosti účinnější ochranu před obzvláště nebezpečnými pachateli se špatnou prognózou a zvýšenou pravděpodobností dalšího páchání závažné trestné činnosti. Jedná se o institut mimořádný, při jehož aplikaci je třeba postupovat velmi opatrně a jehož podmínky je třeba vykládat restriktivně (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, Sb. nálezů a usnesení ÚS, svazek č. 45, nález č. 62, str. 53).
Zvlášť závažným zločinem podle §14 odst. 3 tr. zákoníku se rozumí úmyslný trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Tato podmínka může být naplněna i v případě, jestliže pachatel byl dříve potrestán za zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 tr. zákona. To platí ovšem jen tehdy, pokud byl pachatel dříve potrestán pro trestný čin, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let, neboť jen takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin odpovídá definici zvlášť závažného zločinu podle §14 odst. 3 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 27/2011 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o zákonný předpoklad znovu spáchaného zvlášť závažného zločinu, v projednávané věci o jeho naplnění nevznikají žádné pochybnosti. Obviněný tím, že se nyní dopustil zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 písm. g) tr. zákoníku, který je ve smyslu §14 odst. 3 tr. zákoníku zvlášť závažným zločinem, a dříve byl potrestán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zákona, jehož horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody činila 12 let, k tomuto odsouzení došlo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 1990, sp. zn. 2 T 37/90, odsouzen byl k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 7 roků s nabytím právní moci dne 4. 4. 1991, kdy z výkonu trestu byl propuštěn dne 3. 5. 1997, naplnil podmínku předchozího odsouzení pro zvlášť závažný zločin. Toto odsouzení představuje znak potrestání, protože obviněnému byl citovaným rozsudkem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který vykonal. Poukazuje-li přitom obviněný na to, že od tohoto jeho odsouzení uplynula doba bezmála 23 let, ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje, aby byl pachatel za zvlášť závažný trestný čin nikoliv jen odsouzen, ale potrestán, tedy uložený trest alespoň z části vykonal. Z hlediska posuzování závažnosti recidivy je proto významný den, kdy byl obviněný propuštěn z výkonu trestu, tedy den 3. 5. 1997.
Je dále zřejmé, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu při dané recidivě pachatele a splnění alespoň jedné z alternativních podmínek, které spočívají buď v závažnosti zvlášť závažného zločinu, nebo ve ztížených možnostech nápravy pachatele.
Na závažnost opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu se vždy usuzuje s ohledem na povahu chráněného zájmu, způsob provedení činu, následky, jež nastaly, apod. Důležitou okolností je i recidiva pachatele, a proto bude odůvodňovat závěr o vysoké závažnosti právě souzeného zvlášť závažného zločinu, spáchal-li pachatel již v minulosti zvlášť závažný zločin, jehož závažnost byla velmi vysoká nebo vysoká, byl-li předchozím odsuzujícím rozhodnutím uložen pachateli citelnější (delší) nepodmíněný trest odnětí svobody, spáchal-li pachatel další zvlášť závažný zločin dokonce ve zkušební době po podmíněném propuštění z výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody, spáchal-li pachatel po předchozím potrestání více zvlášť závažných zločinů v souběhu, za které je nyní souzen, atd. Stejně tak je podstatná i osoba pachatele jako objektu působení ukládaného trestu a se zřetelem k celkovým možnostem nápravy. Budou o ní svědčit obdobné skutečnosti, jaké ovlivňují význam jeho recidivy, zejména pak to, jakými druhy trestů, v jakém počtu a v jaké výměře se už na pachatele v minulosti působilo, jak se choval ve výkonu dřívějšího trestu odnětí svobody včetně toho, jakému programu zacházení se zde podrobil a s jakým výsledkem, jak dodržoval stanovený režim ve věznici a plnil další povinnosti, atd. V tomto směru tedy bude mít význam i zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné zločiny či za jiné trestné činy, za kolik takových činů to bylo, za kolik zvlášť závažných zločinů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležitým podkladem k posouzení ztížené možnosti nápravy pachatele může být i komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, věku atd. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 12/1963 Sb. rozh. tr.).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že k použití ustanovení §59 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody přistoupily vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení.
Závažnost nyní posuzovaného zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, je zvyšována již tím, že se jedná o speciální recidivu v situaci, kdy se obviněný přes výkon dlouhodobého trestu odnětí svobody (v trvání sedmi let) za zvlášť závažný zločin (ve smyslu §14 odst. 3 tr. zákoníku), dopustil dalšího zvlášť závažného zločinu. Pokud jde o způsob spáchání zločinu ublížení na zdraví, obviněný dosud svou vinu nepřipouští, ačkoli mu byla provedeným dokazováním spolehlivě prokázána. Obviněný tedy poškozeného po předchozí slovní rozepři bezdůvodně hrubě fyzicky za použití nože napadl, útočil do oblasti břicha poškozeného, přičemž mu způsobil těžkou újmu na zdraví. Pokud u obviněného vznikají pochybnosti o tom, zda ve smyslu ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku je závažnost jím spáchaného zvlášť závažného zločinu vzhledem k uvedené recidivě a okolnostem případu vysoká, a zda tedy byla splněna tato podmínka, jak bylo již výše uvedeno, jedná se pouze o jednu z alternativních podmínek pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody.
Použití mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku je dále možné, a v tomto případě je také jednoznačně odůvodněno, ztíženou možností nápravy obviněného, která je zjevná, když se dopustil nyní zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví přesto, že byl za spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zákona (jímž způsobil jinému smrt) již v minulosti potrestán. Přitom nelze odhlédnout od skutečnosti, že se obviněný od doby výkonu trestu za výše uvedený trestný čin (od 3. 5. 1997) opakovaně dopouštěl trestných činů, a to opakovaně i násilných. Posuzovaného jednání se pak dopustil (16. 2. 2014) v poměrně krátké době po výkonu trestu odnětí svobody (25. 10. 2013) za jiný trestný čin. Pokud jde o osobnost obviněného, soudy vycházely ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, znalců MUDr. B. Navrátila a PhDr. A. Suchého (č. l. 373 a násl. tr. spisu). Z tohoto posudku vyplývá, že obviněný byl v době spáchání trestných činů schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání i jeho protiprávnost a netrpí duševní chorobou. Na jeho jednání má vliv porucha osobnosti, která je charakterizována paranoidně zkresleným myšlením a dissociálními rysy. Obviněný necítí vinu, není schopen sebereflexe, je schopen jednat otevřeně agresivně bez ohledu na důsledek svého jednání. Resocializace obviněného je podle závěrů znalce značně problematická, schází mu osobnostní předpoklady k resocializaci, je osobností s masivními deficity sociálního cítění a přizpůsobivosti, prakticky neschopnou pozitivních vývojových změn, nepřístupnou korektivním vlivům, neztotožňující se s cíly resocializačních programů. S uvedenými závěry koresponduje i skutečnost, že v případě obviněného jde evidentně o nepoučitelného delikventa, jemuž se v minulosti už dostalo náležitého varování dřívějšími tresty odnětí svobody, ovšem obviněný se z nich nepoučil a stále pokračuje v páchání trestné činnosti vysoké závažnosti a škodlivosti. Za takové situace logicky vystupuje do popředí především represivní stránka trestního práva a snaha účinně ochránit společnost. K mimořádnému zvýšení trestu odnětí svobody pachateli, který opětovně spáchal zvlášť závažný zločin, ačkoli již byl dříve potrestán za jiný takový zločin, zákon nevyžaduje souběžné splnění obou podmínek, které jsou alternativně uvedeny v ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku vedle recidivy samotné. Postačí splnění jen jedné z nich. S ohledem na to je zjevné, že rozhodnutí napadené dovoláním netrpí právní vadou, kterou mu obviněný vytýká s poukazem na údajně chybné použití citovaného ustanovení při ukládání trestu.
Nejvyšší soud tedy na základě shora uvedeného konstatuje, že odvolací soud správně aplikoval ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku, neboť závažnost zvlášť závažného zločinu obviněného je vzhledem k uvedené recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká a možnost jeho nápravy je ztížená. Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud se dále nezabýval námitkami obviněného, kterými považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný a tvrdý (s odkazem na ustanovení §38 tr. zákoníku), neboť takové námitky uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. nenaplňují. Uvedená námitka týkající se nepřiměřenosti trestu nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pod tu jeho část, v níž je důvod dovolání vymezen jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tj. jiné než právní posouzení skutku. Samotný výrok o trestu lze napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a v daném případě to nepřicházelo ani v úvahu, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce mimořádně zvýšené zákonné trestní sazby.
Obviněný v závěru dovolání namítl, že byla v jeho případě porušena zásada dvojího přičítání, neboť stejná okolnost vedla u něj ke dvojímu zpřísnění trestní sazby. Uvedl, že poprvé byla recidiva znakem kvalifikované skutkové podstaty a podruhé znakem mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody. Obviněný tedy v dovolání zmínil tzv. zákaz dvojího přičítání (§39 odst. 4 tr. zákoníku) ve vztahu k posuzování opětovnosti jeho trestného jednání, avšak tyto námitky nemají žádné opodstatnění.
Obviněným zmíněná zásada zákazu dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele („ne bis in idem“ v trestním právu hmotném) je zásadou, která má zabránit tomu, aby se jedna a tatáž skutečnost určité kvality, hodnotila a přičítala pachateli dvakrát. To znamená jednou jako znak skutkové podstaty a podruhé ještě jednou jako okolnost polehčující, nebo přitěžující. Zákonným vyjádřením jmenované zásady v trestním právu hmotném je ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku uvádějící, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že dosah zásady zákazu dvojího přičítání se přitom omezuje pouze na jednu a tutéž skutečnost existující v intenzitě minimálně potřebné k naplnění určitého znaku skutkové podstaty. Není proto v rozporu s touto zásadou přičítání jedné a téže skutečnosti, aby při ukládání trestu v rámci zákonné sankce bylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě znak trestného činu naplněn (shodně viz 45/1972-I Sb. rozh. trest.).
Aplikujeme-li tyto zásady na posuzovaný případ, je nutno zdůraznit, že především nejde o jednu a tutéž skutečnost, která měla být nepřípustně hodnocena a přičtena k tíži obviněného. Obviněný se svým jednáním dopustil zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. Podle právní věty jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví a čin spáchal opětovně. Pod pojmem opětovně se rozumějí případy, kdy pachatel trestný čin těžkého ublížení na zdraví opakuje, tedy především souběh trestných činů podle §145 tr. zákoníku, přičemž není třeba, aby za takový čin byl již pravomocně odsouzen. Patří sem však samozřejmě i případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán. Dále lze pod tento pojem zařadit i případy, kdy pachatel byl již pro takový čin odsouzen, avšak hledí se na něho, jako by odsouzen nebyl. Není důležité, zda některý z činů posuzovaných z hlediska opětovnosti byl pokusem nebo přípravou k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví. Z hlediska zavinění postačí ve vztahu ke znaku opětovně nedbalost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1526 a násl.).
V případě obviněného je tento znak kvalifikované skutkové podstaty naplněn tím, že se nyní dopustil trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku opětovně [odst. 2 písm. g)], neboť byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 4 T 212/2002, odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zákona k §222 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, s nabytím právní moci dne 28. 4. 2004, přičemž trest vykonal dne 23. 1. 2009. Tedy byl v minulosti pro takový čin pravomocně odsouzen a potrestán.
Z hlediska aplikace §59 odst. 1 tr. zákoníku bylo v případě obviněného rozhodující jeho odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 1990, sp. zn. 2 T 37/90, pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 7 roků s nabytím právní moci dne 4. 4. 1991, kdy z výkonu trestu byl propuštěn dne 3. 5. 1997. Tzv. zákaz dvojího přičítání tedy nebyl porušen.
Napadený rozsudek tak není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když podstatná část jeho námitek uplatněnému důvodu dovolání neodpovídala.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. března 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu