ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1608.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1608/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 1. 2016 o dovolání obviněného Ing. A. J. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 55 To 162/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 147/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. A. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 2 T 147/2013, byl obviněný Ing. A. J. uznán vinným v bodě 1 přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku částečně dokonaným a částečně nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2 dalším přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku částečně dokonaným a částečně nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen
- za přečin uvedený v bodě 1 podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výrok o trestu, který mu byl uložen ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 1 T 79/2012, a výrok o trestu, který mu byl uložen ve věci Okresního soudu v Přerově sp. zn. 4 T 247/2012, i další obsahově navazující rozhodnutí,
- za přečin uvedený v bodě 2 podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem,
a dále bylo výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Přečin uvedený v bodě 1 výroku o vině spočíval podle zjištění Okresního soudu v Olomouci v podstatě v tom, že obviněný dne 19. 1. 2012 předložil Pražské správě sociálního zabezpečení žádost o vyplacení nemocenských dávek, kterou doložil nepravdivými údaji, a následným přijetím neoprávněně vyplacených nemocenských dávek způsobil škodu ve výši 113 409 Kč, přičemž výplata dalších nárokovaných dávek ve výši 102 920 Kč mu byla zastavena.
Přečin uvedený v bodě 2 výroku o vině spočíval podle zjištění Okresního soudu v Olomouci v podstatě v tom, že obviněný dne 2. 1. 2013 předložil Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Olomouci, kontaktní pracoviště Olomouc, žádost o zprostředkování zaměstnání a podporu v nezaměstnanosti, kterou doložil nepravdivými údaji, a následným přijetím neoprávněně vyplacených dávek podpory v nezaměstnanosti způsobil škodu ve výši 28 314 Kč, přičemž výplata dalších nárokovaných dávek ve výši 32 471 Kč mu byla zastavena, a tohoto jednání se dopustil částečně přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 12. 2012, sp. zn. 4 T 247/2012, který nabyl právní moci dne 12. 2. 2013, odsouzen mimo jiné pro návod k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců se zkušební dobou stanovenou na třicet měsíců.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 55 To 162/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), g) tr. ř. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zahrnul námitky, podle nichž měl mít v řízení obhájce z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř., neboť trpí duševní poruchou, která narušovala jeho způsobilost se hájit. S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spojil námitky proti postupu Okresního soudu v Olomouci, který vyhlásil rozsudek v hlavním líčení konaném bez jeho přítomnosti, ačkoli se omluvil, doložil pracovní neschopnost a uvedl, že si nepřeje, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti. Jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky proti postupu soudů v souvislosti s výslechem svědka J. D. a proti tomu, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění důkazů, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označila dovolání obviněného v části založené na dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. za zjevně neopodstatněné a vyjádřila souhlas s tím, jak se soudy vypořádaly s namítanými okolnostmi. Uvedla, že námitky obviněného nezakládají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obsahem vyjádření nebyla žádná věcná argumentace nad rámec odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Nebylo tedy nutné předkládat vyjádření obviněnému, resp. obhájci k případné replice, nehledě na to, že vyjádření bylo doručeno Nejvyššímu soudu jeden den před nařízeným neveřejným zasedáním.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání se zčásti opírá o námitky, které nejsou dovolacím důvodem, a že pokud je založeno na námitkách, které lze pokládat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Podle §36 odst. 2 tr. ř. obviněný musí mít obhájce tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.
Sám obviněný původně nenamítal tento důvod nutné obhajoby, a pokud žádal o ustanovení obhájce, činil tak pro nemajetnost v souvislosti s návrhem na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (§33 odst. 2, 3, 4 tr. ř.). Nárok na bezplatnou obhajobu však obviněnému nebyl přiznán a jeho žádost o ustanovení obhájce z důvodu nemajetnosti se tudíž stala bezpředmětnou.
Otázka nutné obhajoby z důvodu uvedeného v §36 odst. 2 tr. ř. vyvstala poté, co bylo zjištěno, že obviněný byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v K. od 18. 4. 2012 do 3. 7. 2012 a že u něho byla diagnostikována schizoafektivní porucha manického typu. Toto zjištění se posléze stalo jedním z důvodů, pro které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 55 To 260/2014, zrušil v pořadí první rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 2 T 147/2013, a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí mimo jiné s pokynem nechat vypracovat znalecký posudek o duševním stavu obviněného zaměřený nejen na jeho příčetnost jako podmínku trestní odpovědnosti, ale také na případný důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. Okresní soud v Olomouci opatřil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací na klinickou psychologii, jímž byla u obviněného potvrzena diagnostikovaná schizoafektivní porucha, která byla – s výjimkou doby hospitalizace – kompenzovaná. Mentální charakteristika obviněného vyznívala podle znaleckého posudku tak, že jeho intelekt kolísá v pásmu průměru a že u něho nejsou patrny známky mentální retardace, deteriorace, demence či snížení do pásma patologie. Na tomto podkladě dospěly soudy k závěru, že u obviněného není dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. To je možné plně akceptovat, neboť tu není nic, co by opodstatňovalo jakoukoli změnu na uvedeném závěru. Lze jen dodat, že obviněný v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat (§33 odst. 1 tr. ř.), a že pokud se k věci vyjadřoval v řízení před soudy, byly jeho ústní přednesy i písemná podání odpovídajícím projevem jeho zvolené obhajovací taktiky, vyznačovaly se přiměřeným obsahem i formou, nijak nevybočovaly z obvyklého rámce styku stíhané osoby s orgány činnými v trestním řízení a v žádném ohledu nevzbuzovaly nějakou pochybnost o způsobilosti obviněného náležitě se hájit. K ustanovení obhájce došlo podle §251 odst. 2 tr. ř. poté, co obviněný podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2014, neboť toto odvolání ani po výzvě soudu k odstranění vad nesplňovalo zákonné náležitosti obsahu odvolání podle §249 odst. 1 tr. ř. Obhájce byl obviněnému ustanoven jen za účelem odůvodnění odvolání. Odvolání proti rozsudku ze dne 29. 4. 2015 pak podal sám obviněný tak, že již to vyhovovalo ustanovení §249 odst. 1 tr. ř. a nebylo tudíž třeba za účelem odůvodnění odvolání znovu ustanovit obhájce podle §251 odst. 2 tr. ř. To jen potvrzuje závěr, že způsobilost obviněného náležitě se hájit nebyla žádnou jeho tělesnou či duševní vadou dotčena.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Hlavní líčení, v němž byl vyhlášen v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Olomouci, se konalo dne 29. 4. 2015 v nepřítomnosti obviněného. Podmínky konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného jsou upraveny v ustanoveních §202 odst. 2, 4, 5 tr. ř. Obviněný v dovolání neuvedl, které ustanovení a v jakém směru mělo být postupem Okresního soudu v Olomouci porušeno. Podmínky konání hlavního líčení v nepřítomnosti jsou v citovaných ustanoveních vymezeny tak, že žádnou roli nehraje důvod nepřítomnosti obviněného, jeho případná omluva, ani jeho prohlášení, že si nepřeje, aby soud jednal v jeho nepřítomnosti. Jestliže tedy Okresní soud v Olomouci provedl hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, neporušil tím žádné ustanovení trestního řádu, třebaže se obviněný omluvil, doložil svou pracovní neschopnost a výslovně uvedl, že si nepřeje, aby se jednalo v jeho nepřítomnosti.
Zbývá posoudit, zda postup Okresního soudu v Olomouci nebyl nepřípustným zásahem do ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení je porušeno typicky tehdy, jestliže obviněný má objektivně přijatelný důvod k nepřítomnosti při jednání soudu, tento důvod řádně a pokud možno včas doloží a dá najevo, že chce využít svého práva na projednání věci ve vlastní přítomnosti. O nic takového se v posuzované věci nejedná.
K hlavnímu líčení dne 29. 4. 2015 byl obviněný řádně a včas předvolán. Podáním ze dne 25. 4. 2015 se obviněný omluvil s odkazem na svou pracovní neschopnost, se žádostí o odročení a s vyjádřením, že si nepřeje, aby soud jednal v jeho nepřítomnosti. Samosoudce, který věc projednával, nechal dne 28. 4. 2015 ověřit skutečnou schopnost obviněného zúčastnit se hlavního líčení, a to dotazem u praktické lékařky, která vystavila rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněného, a u odborné lékařky kliniky psychiatrie Fakultní nemocnice v O., kde byl obviněný léčen. Tímto postupem samosoudce zjistil, že obviněný je ve stavu pracovní neschopnosti, má však povoleny vycházky denně od 12 hodin do 18 hodin a může se zúčastnit jednání soudu bez omezení. Přitom dotaz samosoudce byl formulován tak, zda Ing. A. J. je účasti při jednání soudu schopen v postavení obviněného, kdy ovšem nebude vyslýchán a jednání bude trvat maximálně jednu až jednu a půl hodiny. Následně byl obviněný telefonicky vyrozuměn o tom, že jeho žádosti o odročení hlavního líčení se nevyhovuje. Hlavní líčení pak po rozhodnutí samosoudce, že bude konáno v nepřítomnosti obviněného, proběhlo dne 29. 4. 2015 od 13,30 hodin do 14,02 hodin, byli při něm vyslechnuti dva znalci (lékař a psycholog), kteří stvrdili písemný posudek, byl přečten protokol o výslechu jednoho svědka a po závěrečné řeči státního zástupce byl vyhlášen rozsudek. Výslech obviněného nebyl předmětem jednání, protože obviněný byl již vyslechnut v jednom z dřívějších hlavních líčení, která byla vícekrát opakovaně odročována.
Za tohoto stavu, kdy zdravotní stav – i přes pracovní neschopnost – objektivně nebránil obviněnému v účasti při hlavním líčení, nelze v postupu Okresního soudu v Olomouci spatřovat porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny. Rozhodnutí lékaře o dočasné pracovní neschopnosti není samo o sobě důkazem, že obviněný nebyl schopen dostavit se k hlavnímu líčení a být mu přítomen. Jednání soudu spadalo do doby, na kterou byly obviněnému dokonce povoleny vycházky. Obsah celého hlavního líčení z hlediska dokazování a součinnosti obviněného při jeho provádění byl v rozhodující míře vyčerpán dřívějšími hlavními líčeními, kterým byl obviněný přítomen. Obviněný tedy měl příležitost osobně uplatnit před soudem svou obhajobu i stanovisko ke skutkové a právní stránce věci. Měl také možnost využít své přítomnosti k tomu, aby se vyjádřil k prováděným důkazům. Jestliže se nakonec rozhodl, že se k hlavnímu líčení dne 29. 4. 2015 nedostaví, sám se tím zbavil možnosti dále uplatňovat svá obhajovací práva. V žádném případě se nejednalo o to, že by mu bylo znemožněno osobně vystupovat před soudem v důsledku vadného postupu soudu.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutek, tak jak ho zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem jsou jen právní námitky proti kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Žádné takové námitky obviněný v podaném dovolání neuplatnil.
Obviněný založil dovolání na námitkách proti tomu, jak soudy postupovaly v souvislosti s výslechem svědka J. D. a že nevyhověly jeho návrhu na doplnění důkazů výslechem svědka J. N. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tímto dovolacím důvodem nejsou námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod.
Formálně sice obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu obsahově neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Namítané porušení práva na spravedlivý proces obviněný vyvozoval z toho, že svědek J. D., který byl vyslechnut na jeho návrh, nebyl osobou totožnou s tím, koho měl obviněný ve skutečnosti na mysli, a že soudy nevyslechly navrhovaného svědka J. N. Z námitek obviněného ovšem není patrno, jaký vliv by namítané vady měly mít na skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, v jakém ohledu by tyto vady měly stavět skutková zjištění soudů do extrémního rozporu s důkazy, která konkrétní zjištění by v důsledku toho neměla obstát apod. Nejvyšší soud takový rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy nenalezl.
Vezme-li se v úvahu, že žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů, jak jsou stanoveny v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k rozsahu dokazování, a přihlédne-li se celkově k povaze zákonných dovolacích důvodů, pak je zřejmé, že dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával a přehodnocoval co do jejich obsahu, vzájemného vztahu a úplnosti dokazování a aby na tomto podkladě činil nějaké vlastní skutkové závěry. V posuzované věci je významné, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a že v tomto rámci přijatelně zdůvodnily nadbytečnost dalšího dokazování podle návrhů obviněného. Pokud obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a nepovažuje dokazování provedené soudy za dostatečné, není to dovolacím důvodem.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného dovoláním, které bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu