ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.230.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 230/2016-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 3. 2016 o dovolání obviněného M. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 4 To 3/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 3/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 49 T 3/2014, byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, §18 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. 8 T 331/2011, a další obsahově navazující rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen nahradit poškozenému Uměleckoprůmyslovému muzeu v P. škodu ve výši 4 000 000 Kč.
Skutek, jímž obviněný spáchal uvedené trestné činy, spočíval podle zjištění Městského soudu v Praze v podstatě v tom, že obviněný v době mezi 10,00 hodin dne 13. 3. 2011 a 10,00 hodin dne 14. 3. 2011 v budově Uměleckoprůmyslového muzea v P. odcizil fotografii s názvem V. (varianta) z roku 1926 autora F. D. v hodnotě 10 000 000 Kč tím způsobem, že fotografii umístěnou ve stálé expozici sundal ze zdi, rozřízl zadní papírové desky, vyjmul a odnesl fotografii i s podkladním kartonem, na kterém byla nalepená, který tvořil nedílnou součást díla a který byl odtržením vážně poškozen, dále došlo k poškození samotné fotografie na rubové i lícové straně a tímto poškozením obviněný způsobil škodu ve výši 4 000 000 Kč.
O odvoláních, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 4 To 3/2015. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Městského soudu v Praze podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově odsouzen podle §205 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let s tím, že pro výkon trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Ohledně výroku o vině obviněný namítl, že skutek měl být správně posouzen jen podle §205 odst. 1, 4 tr. zákoníku, čímž patrně mínil posouzení podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku. Tuto námitku vyvozoval z nedostatku zavinění ve vztahu k hodnotě odcizené fotografie. Poukázal na to, že stanovení hodnoty této fotografie je velice obtížné i pro osoby odborně vzdělané. Uvedl, že jednal ve skutkovém omylu podle §18 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůraznil, že pokud jde o dosažené vzdělání, je vyučen v oboru zedník obkladač, což se projevilo i při neodborné manipulaci s fotografií. Vyjádřil názor, že ve vztahu k hodnotě fotografie ve výši 10 000 000 Kč nebyla u něho dána ani nedbalost. Ohledně výroku o trestu obviněný namítl nesprávnost postupu Vrchního soudu v Praze, který se při stanovení výměry trestu snažil vyrovnat disproporci vyplývající z dřívějšího pochybení, k němuž v řízení před jiným soudem došlo v souvislosti s hodnocením podmínek pro uložení souhrnného trestu. Jinak s vědomím, že nejde o dovolací důvod, obviněný zpochybnil skutková zjištění soudů, konkrétně zjištění, že je osobou totožnou s pachatelem činu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že námitky obviněného proti právnímu posouzení skutku podle §205 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku jsou nepodložené. Poukázala na to, že Vrchní soud v Praze dovozoval zavinění obviněného nikoli ve vztahu ke zjištěné hodnotě fotografie (tj. 10 000 000 Kč), nýbrž ve vztahu ke spodní hranici škody ve smyslu kvalifikačního znaku podle §205 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (tj. 5 000 000 Kč). Vyloučila možnost přihlížet ke skutkovému omylu obviněného podle §18 odst. 2 tr. zákoníku. Vyjádřila názor, že obviněný měl lhostejný vztah ke konkrétní hodnotě fotografie a že byl s těžším následkem srozuměn. Námitky proti skutkovým zjištěním a proti výroku o trestu označila za námitky mimo rámec dovolacích důvodů. Státní zástupkyně navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Obhájkyně obviněného na toto vyjádření, které jí bylo předloženo k případné replice, již nereagovala.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci nějakého „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu pouze za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti skutkovému základu rozhodnutí. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele skutku. I když obviněný popíral spáchání skutku, soudy měly pro zjištění, že je pachatelem, odpovídající podklad v provedených důkazech. Bezprostředně po zjištění krádeže byl na místě nalezen rám, jehož součástí byla deska z tzv. nekyseleného papíru, a na této desce byla nalezena biologická stopa s profilem DNA, který se shoduje s profilem DNA obviněného. Shoda vyplývá z analýzy DNA, jak byla popsána ve znaleckém posudku z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky. Tento výsledek analýzy DNA nelze logicky interpretovat jinak než tak, že nositel zjištěného a ztotožněného profilu DNA, tj. obviněný, manipuloval s exponátem při jeho odcizení. Na zjištění, že obviněný je pachatelem skutku, tedy není nic nepřijatelného, zvláště když žádné jiné vysvětlení přítomnosti svého profilu DNA na předmětu, s nímž byla fotografie pevně spojena, sám obviněný neuvedl.
Zločinu krádeže podle §205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí-li uvedeným činem škodu velkého rozsahu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Z hlediska subjektivní stránky je trestný čin krádeže, pokud jde o znaky uvedené v §205 odst. 1 tr. zákoníku, úmyslným trestným činem, což vyplývá z ustanovení §13 odst. 2 tr. zákoníku, avšak ve vztahu ke znaku uvedenému v §205 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku postačí zavinění z nedbalosti, jak je patrno z ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku.
Spornou právní otázkou v poměru mezi napadeným rozhodnutím a podaným dovoláním je zavinění obviněného ve vztahu těžšímu následku, kterým je škoda velkého rozsahu. Tato škoda je dána hodnotou fotografie, která byla na podkladě znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady se specializací na historické pohlednice a historické fotografie, zjištěna částkou 10 000 000 Kč. Sporný charakter uvedené otázky vyplývá z toho, že obviněný nevěděl, že fotografie má tuto hodnotu.
K tomu, aby obviněný odpovídal za škodu velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, §205 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, postačí jeho nedbalost, a to i tzv. nevědomá nedbalost podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Městský soud v Praze se v odůvodnění svého rozsudku omezil na paušální konstatování, že obviněný „naplnil všechny zákonné znaky zločinu krádeže podle §205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku“, a k zavinění obviněného nic bližšího neuvedl. Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl k zavinění obviněného toto: „Právní kvalifikace zločinu krádeže dle §205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku … počítá s možností zavinění zvlášť závažného následku v podobě škody velkého rozsahu z nedbalosti. Z okolností, za nichž došlo k odcizení a k nálezu předmětné fotografie, … lze … nepochybně dovodit, že obviněný musel být srozuměn s tím, že fotografie … má vysokou hodnotu, přičemž k otázce konkrétní hodnoty fotografie byl přinejmenším lhostejný. S ohledem na veřejně dostupné informace lze mít za to, že bylo možno zjistit, že se hodnota fotografie může pohybovat i v řádech milionů Kč, resp. že může případně i přesáhnout 5 mil. Kč, a je proto zřejmé, že obviněný za způsobený následek odpovídá přinejmenším z nedbalosti.“ S tím se Nejvyšší soud ztotožnil.
Fotografie byla vystavena v muzeu jako unikátní dílo, které vytvořil světově proslulý autor a které pochází z minulosti vzdálené téměř 90 let. I ze subjektivního hlediska obviněného bylo snadno seznatelné, že hodnota tohoto historického díla vyjádřená v penězích výrazně překračuje obvyklý rámec cen uměleckých fotografií a že sběratelé historických uměleckých fotografií, zvláště sběratelé ze zahraničí, jsou ochotni za toto zcela výjimečné dílo zaplatit i zcela výjimečnou cenu. Je vyloučeno uvažovat o tom, že by obviněný odcizil právě tuto fotografii náhodně jen pro vlastní holé potěšení z toho, že má nějakou starou fotografii. Kromě toho nepřipadá v úvahu pokládat jednání obviněného za osamocený čin, který nemá žádné další souvislosti a návaznosti. Namístě není ani úvaha, že by obviněný neznal skutečný účel svého činu. Odcizení fotografie evidentně bylo promyšleným a cílevědomým aktem, který byl součástí realizace plánu směřujícího k tomu, aby se fotografie nakonec dostala do dispozice zahraničního zájemce. Jasně o tom svědčí zjištění, že již dne 17. 3. 2011, tedy tři až čtyři dny po odcizení, byla fotografie odeslána z Rakouska do USA, konkrétně byla v balíčku odeslána z Vídně osobou vystupující pod falešnou identitou do New Yorku na adresu obchodníka s uměním. Z toho vyplývá, že obviněný znal účel odcizení fotografie v tom smyslu, že se měla stát předmětem ilegálního obchodu, a lehce mohl předpokládat jeho realizaci i v mezinárodním měřítku. Čin obviněného měl zřetelné rysy činu provedeného „na objednávku“, tedy činu, při kterém obviněný předem věděl, co má odcizit. Za tohoto stavu se obviněný jak vzhledem k okolnostem, tak vzhledem k svým osobním poměrům měl a mohl zajímat i o hodnotu fotografie, která byla předmětem útoku. Okolnosti stavěly obviněného do pozice pachatele, který má v muzeu odcizit zcela unikátní a výjimečné historické dílo. V takovém postavení před obviněným vyvstávala i otázka hodnoty tohoto díla, kterou si měl a mohl ujasnit. Při tom by se obviněný nutně dověděl, že v uměleckých kruzích je tato hodnota považována za „nevyčíslitelnou“. Nevyčíslitelností je ovšem v daném kontextu nutno rozumět stav, kdy jde o mimořádně vysokou cenu, která se pohybuje v řádech milionů korun a může dosáhnout i hranice 5 000 000 Kč. Obviněný nemusel znát konkrétní hodnotu fotografie ve výši 10 000 000 Kč, jak byla posléze stanovena znaleckým posudkem. Pro jeho nedbalostní zavinění postačí, že měl a mohl mít alespoň obecnou představu o tom, že jde o hodnotu dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč. Závěr o nedbalostním zavinění obviněného ve vztahu k této kvalifikační okolnosti je plně přijatelný.
Právní posouzení skutku jako zločinu krádeže podle §205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku nijak nekoliduje s namítaným ustanovením §18 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky mírnějšího úmyslného trestného činu, bude potrestán jen za tento mírnější trestný čin, nejde-li o trestný čin spáchaný z nedbalosti. Zjištění soudů, že obviněný neznal hodnotu fotografie a byl k ní lhostejný, nelze interpretovat tak, že mylně předpokládal nižší hodnotu, než ve skutečnosti měla, resp. že mylně předpokládal nižší hodnotu než částku 5 000 000 Kč jako spodní hranici škody velkého rozsahu. Aplikace ustanovení §18 odst. 2 tr. zákoníku je vyloučena tím, že obviněný za škodu velkého rozsahu odpovídá z nedbalosti.
Námitky obviněného proti výroku o trestu nemají z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. žádné opodstatnění. Dovolacím důvodem je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výroku o trestu vytýkat pochybení, jaké má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Vrchní soud v Praze uložil obviněnému trest odnětí svobody na šest let. Jde o přípustný druh trestu uložený ve výměře, která spadá do rámce trestní sazby stanovené v §205 odst. 5 tr. zákoníku v rozpětí od pěti let do deseti let. Uložený trest není nepřípustným druhem trestu ani trestem uloženým mimo zákonnou trestní sazbu.
Proti výroku o trestu obviněný vznesl námitky, které byly polemikou s úvahami Vrchního soudu v Praze o tom, že v důsledku chybného postupu jiného soudu v jiné dřívější trestní věci nemohl správně rozhodnout o uložení souhrnného trestu za posuzovaný skutek a za další trestné činy spáchané s ním ve vícečinném souběhu, takže musel uložit samostatný trest jen za skutek, jímž uznal obviněného vinným, přičemž do výměry tohoto samostatného trestu promítl kompenzaci za to, že nemohl správně uložit souhrnný trest. Uplatněné námitky se týkaly míry této kompenzace a obviněný jimi v podstatě vytýkal nepřiměřenost uloženého trestu. Namítaná nepřiměřenost trestu, který byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k značnému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 26. 2. 2015 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla předložena dne 10. 2. 2016. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu