ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.25.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 25/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. března 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 13 To 234/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 2 T 9/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 2 T 9/2015, byl obviněný uznán vinným ad I. přečinem přechovávání omamné psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 3 tr. zákoníku, ad II. přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za přečiny shora uvedené, a za přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu dle §21 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 T 125/2014-57, byl odsouzen podle §284 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 a §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost se v rámci tohoto dohledu dostavovat pravidelně k probační a mediační službě a podrobovat se kontrole. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 roků. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (ve výroku konkrétně uvedených věcí). Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen celý výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 T 125/2014-57, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný, státní zástupce v neprospěch obviněného a poškozený. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 13 To 234/2015, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného za přečiny přechovávání omamné psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §284 odst. 2, 3 tr. zákoníku, těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, a dále za pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 k §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §258 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 T 125/2014-57, odsoudil podle §284 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 roků a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (ve výroku konkrétně uvedených věcí). V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn. Odvolání obviněného a poškozeného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to pokud jde o přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (ad II. výroku o vině). Zároveň je přesvědčen, že byla porušena jeho základní práva, neboť došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Obviněný především namítá, že soudy neakceptovaly jeho návrh na zpracování znaleckého posudku z oboru dopravy za účelem analýzy dopravní nehody a zjištění příčin dopravní nehody. V neprovedení uvedeného důkazu spatřuje obviněný vadu řízení, která vyústila v jeho uznání vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Namítá, že se výpovědi svědků a jeho výpovědi neshodují a jsou v nich vnitřní rozpory. Výpovědi poškozeného a svědků podle obviněného nedávají dostatek argumentů a okolností proto, aby mohl soud učinit kvalifikovaný závěr o skutkových okolnostech a jeho spoluúčasti na nehodě. Obviněný vyloučil, že by k nehodě došlo v důsledku jeho jízdní chyby a zdůraznil, že to byl poškozený, kdo vybočil ze svého směru jízdy. Soudy mu však podle jeho názoru neumožnily své tvrzení prokázat, a to tím, že nepřipustily provedení jím navrhovaného důkazu znaleckým posudkem. Soud přijal stanovisko poškozeného a rozhodl v rozporu se zásadou presumpce neviny. Z výpovědí svědků nelze podle obviněného učinit závěr o jeho vině uvedeným skutkem, jak to učinily soudy. Bylo nutné provést důkaz znaleckým posudkem, aby bylo možné zjistit příčinu dopravní nehody a objasnit tak skutek, v němž byl spatřován uvedený přečin. Obviněný doplnil, že po rozhodnutí odvolacího soudu ve věci zadal zpracování znaleckého posudku znalcem Ing. M. Langem, z nějž vyplynul závěr, že příčinou dopravní nehody bylo vyjetí cyklisty do protisměru v krátké vzdálenosti před motocyklem a on se snažil na počínání cyklisty reagovat vyhnutím do volného prostoru. Závěry uvedeného znaleckého posudku podle obviněného zcela odpovídají jeho obhajobě. Obviněný je tedy přesvědčen, že neprovedením uvedeného znaleckého posudku mu soudy odepřely právo na spravedlivý proces, v důsledku čehož došlo k nedůvodnému uznání jeho viny, když z uvedeného znaleckého posudku vyplývá, že je zcela bez viny na dopravní nehodě.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obsahem dovolání obviněného jsou námitky toliko proti jednání popsanému pod bodem ad II. výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Shodnými námitkami obviněného se již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 114 tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Obviněný se přečinu popsaného pod bodem ad II. dopustil tím, že „ dne 27. 05. 2014 v 18:55 hodin v obci H. B. na účelové komunikaci mezi hřbitovem a vodojemem, Kraj Vysočina, řídil vlastní motocykl t.z. …, VIN: …, přestože není držitelem příslušného (žádného) řidičského oprávnění podle zvláštního zákona, motocykl nesplňoval technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, kdy nebyl řádně registrován v registru silničních vozidel (motocykl užit bez registrační značky) a nebyl kryt pojištěním z odpovědnosti provozu vozidel na pozemní komunikaci a v době, kdy v krvi měl nejméně 0,53 ng/ml delta-tetrahydrokannabinol (THC) – látku svědčící pro užití marihuany, když konopí je dle Seznamu IV. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách (vyhl. č. 47/1965 Sb.) v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, omamnou látkou a způsobil dopravní nehodu, kdy jednal v rozporu s §3 odst. 3 písm. a), §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. a), §5 odst. 1 písm. c), §5 odst. 1 písm. d), §5 odst. 2 písm. b), §11 odst. 1 a §18 odst. 1, zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, při jízdě po účelové komunikaci ve směru jízdy od hřbitova obce H. B. směrem k vodárně nepřizpůsobil jízdu technickým vlastnostem motocyklu, nevěnoval zvýšenou opatrnost tomu, že se na komunikaci nacházejí a pohybují děti (čtyři nezletilí cyklisté), které k němu po účelové komunikaci z protisměru přijížděly na svých jízdních kolech, svojí rychlost jízdy nepřizpůsobil svým schopnostem, vlastnostem vozidla, stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a jiným okolnostem, které je možno předvídat, v důsledku čehož nebyl schopen adekvátně reagovat na vzniklou dopravní situaci, kdy na jednoho z cyklistů („tulipána“* ) ) zareagoval stržením řízení svého motocyklu z pohledu své jízdy vlevo na levou stranu komunikace a zde do cyklisty„tulipána“* ) , trv. bytem L., H. B., pohybujícího se na vlastním horském jízdním kole t.z. Mongoose narazil, kdy následně jeho jízdní kolo bylo odhozeno na za ním jedoucí jízdní kolo zn. Merida Speed řízeného „narcisem“* ) , trv. bytem H., H. B., po střetu obžalovaný dopadl vlevo mimo komunikaci do travnatého porostu, sám se zranil, přičemž„tulipán“* ) , utrpěl při střetu zranění v podobě zhmoždění mozkové tkáně, drobného krvácení do mozku a pod tvrdou plenu mozkovou, zlomeninu očnice vlevo, tržné rány v obličeji a na končetinách, zlomeninu bérce vlevo a zlomeninu stehenní kosti vlevo, kdy toto zranění si vyžádalo odborné lékařské ošetření poškozeného a jeho bezprostřední transport do FN ARO Motol v Praze, kde byl hospitalizován od 27.05.2014 do 30.05.2014, následně byl dne 30.05.2014 do 06.06.2014 přeložen na dětské oddělení – pediatrické kliniky FN Motol a poté od 06.06.2014 do nemocnice Havlíčkův Brod oddělení dětské, odkud byl dne 16.06.2014 propuštěn do domácího léčení, kdy min. do 22.07.2014 (včetně) na levé dolní končetině užíval sádrovou fixaci, k chůzi byl nucen užívat minimálně do stejného dne francouzské hole s tím, že na levou dolní končetinu nemohl min. do 15.07.2014 plně došlápnout, čímž doba léčení a omezení na běžném způsobu života výrazně překročila dobu 6 týdnů a dále došlo ke škodě na motocyklu, oblečení „tulipána“* ) a jízdních kolech, kdy vlastníkem jízdního kola Merida Speed je M. Ž., trv. bytem H., H. B.“ .
Podstatou námitek obviněného je především jeho tvrzení, že není viníkem dopravní nehody, že skutková zjištění soudu jsou nesprávná a provedené dokazování je neúplné. Namítá, že soudy neakceptovaly jeho návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru dopravy, který by postavil najisto, kdo je skutečným viníkem dopravní nehody. Provedené dokazování není podle něj dostačující pro závěr o jeho vině a v neprovedení důkazu znaleckým posudkem shledává porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké okresní a krajský soud ve věci provedly důkazy, jak je hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Vzhledem k nevyhovění jeho návrhu na opatření znaleckého posudku z oboru dopravy, k zjištění příčiny střetu s cyklistou, považuje dokazování za neúplné a způsob hodnocení důkazů soudy za chybný. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin, tedy konkrétně ani pod případ tzv. opomenutého důkazu, když obviněný namítá, že soudy nevyhověly jeho návrhu na opatření znaleckého posudku z oboru dopravy, k zjištění příčiny střetu jím řízeného motocyklu s cyklistou.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak namítá obviněný. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích svědků, nezletilých cyklistů, účastníků provozu na dané účelové komunikaci, kteří vypovídali v podstatě shodně o okolnostech dopravní nehody, jak ji sami přímo vnímali. Nutno poukázat na to, že se výpovědi nezletilých svědků v mnohém shodují i s výpovědí samotného obviněného, s níž se rozcházejí pouze v otázce popisu přímého kolizního děje. V popisu důvodů střetu obviněného s poškozeným pak zůstává, s ohledem na provedené dokazování, zcela osamocena verze prosazovaná obviněným, když naopak výpovědi svědků ohledně této skutečnosti se shodují a jsou podporovány rovněž listinnými důkazy, především protokolem o dopravní nehodě, náčrtkem a fotodokumentací z místa nehody. Obviněný řídil motocykl po účelové komunikaci, ačkoliv nemá žádné řidičské oprávnění a jeho motocykl nesplňoval podmínky pro jeho používání na účelových komunikacích. Z provedeného dokazování (protokol o nehodě, výpovědi svědků i samotného obviněného) je zřejmé, jaký byl technický stav předmětné komunikace, kdy šlo o pouze 2,6 m širokou komunikaci s hliněným rozmáčeným a kluzkým povrchem, na níž se nacházely kaluže a bláto. Jízda na motocyklu na takovém povrchu, za situace kdy obviněný i podle své výpovědi registroval přítomnost nezletilých cyklistů jedoucích směrem k němu v protisměru, vyžadovala mimořádnou pozornost a maximální opatrnost při jejich míjení, a to zejména s ohledem na šířku komunikace, tedy míjení se s cyklisty v těsné blízkosti. Z popisovaného způsobu jízdy obviněného je však evidentní, že obviněný značně nepříznivé jízdní podmínky a přítomnost dětí (vyvolávající potřebu maximální opatrnosti) zcela ignoroval, na bahnité úzké vozovce s kalužemi, při míjení dětí na jízdních kolech, nepřizpůsobil jízdu této nebezpečné situaci a naopak se zachoval riskantně. Je pravdou, že první dvojici cyklistů minul bez problémů, když tito také před ním zajeli víc k pravé straně komunikace. Podle svědeckých výpovědí je však zřejmé, že ihned poté, ačkoliv věděl, že se na komunikaci nacházejí ještě další dva nezletilí cyklisté, jež musí bezpečně minout, provedl v dané situaci riskantní manévr, kdy nadhodil přední kolo motocyklu do vzduchu. Tento manévr přitom vyžaduje další razantnější zrychlení motocyklu. O provedení tohoto jízdního manévru není mezi svědky sporu. Obviněný nepopírá, že při jízdě před nehodou jel částečně i po zadním kole, ale situuje to do místa, kdy cyklisté byli ještě hodně daleko. Podle shodných výpovědí všech tří svědků (poškozený si vlivem svého zranění okolnosti nehody nevybavuje) ale byl tento manévr příčinou střetu obviněného s poškozeným, neboť se motocykl dostal po dopadu předního kola na komunikaci do smyku, a vlivem této okolnosti obviněný narazil do poškozeného, který se podle výpovědi svědků držel na své pravé straně komunikace. Byla tak vyvrácena verze obhajoby obviněného, že by mu poškozený svým vyjetím z pruhu „zabarikádoval“ cestu a on v úhybném manévru strhl řízení ze svého pohledu vlevo. Pokud obviněný v hlavním líčení také vypověděl, že ke střetu došlo víceméně uprostřed komunikace a poškozenému zavadil stehnem o pravou nohu, je to v rozporu s objektivně zjištěným zraněním poškozeného, který m. j. utrpěl zlomeniny na levé dolní končetině. Zranění levé nohy poškozeného tedy v souladu s výpověďmi svědků svědčí o nárazu nikoliv z pravé, ale z levé strany, čemuž odpovídá i deformace předního kola bicyklu poškozeného, jak je zachyceno na str. 14 fotodokumentace. Verzi obviněného lze považovat za vyloučenou také z toho důvodu, že měl podle svých slov strhnout řízení svého motocyklu vlevo do volného prostoru, ačkoliv si však musel být vědom, že za poškozeným cyklistou, kterému se podle svého tvrzení takto chtěl vyhnout, se nachází v těsném závěsu ještě další cyklista, se kterým by se po provedení takového úhybného manévru mohl střetnout. Z provedeného dokazování tedy vyplývá, že ke střetu obviněného s poškozeným došlo v důsledku způsobu jízdy obviněného, který svým jednáním porušil řadu důležitých povinností vyplývajících z dopravních předpisů (specifikovaných ve skutkové větě), a jeho jednání bylo v příčinné souvislosti s následkem takového počínání, tedy s těžkým ublížením na zdraví nezletilého poškozeného.
Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění nalézacího soudu popsaná ve skutkové větě vyplývají z provedeného dokazování a soudy správně učinily závěr o vině obviněného přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Provedeným dokazováním byla vyvrácena obhajoba obviněného ohledně průběhu nehodového děje, že by to byl poškozený, kdo nečekaně vjel do jeho poloviny komunikace, na což by obviněný ve snaze vyhnout se střetu reagoval vjetím do volného prostoru vlevo, tedy do protisměru.
Z trestního spisu bylo ověřeno, že obecné soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí vyznívají logicky a konzistentně, přičemž soudy se v jejich rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami obviněného, včetně odmítnutí návrhu na opatření znaleckého posudku, který vzhledem k důkazní situaci považovaly za nadbytečný. K námitce obviněného se k tomu podrobněji vyjádřil odvolací soud na str. 7 rozsudku. Nejvyšší soud se ztotožnil s rozhodnutím soudů o nadbytečnosti opatření obviněným navrhovaného znaleckého posudku, a to předně vzhledem k jednoznačným výpovědím svědků, kteří bezprostředně sledovali jízdu obviněného na motocyklu a také jeho následný střet s poškozeným cyklistou. Nelze pak pominout ani další skutečnosti vyplývající z provedených důkazů. Z protokolu o nehodě v silničním provozu je zřejmé, že po příjezdu policie na místo se již motocykl ani jízdní kolo poškozeného nenacházely na místě a samotný poškozený již byl také odvezen vozidlem rychlé zdravotnické pomoci do nemocnice. Stopy na místě střetu pak byly v této situaci zajišťovány na komunikaci s nezpevněným povrchem (hliněný v rozmočeném stavu), loužemi a blátem, přičemž místem již předtím v opačném směru na motocyklech projížděl obviněný s kamarádem a před poškozeným místem projeli na kolech také dva svědci. Stopy na místě dopravní nehody tak nejsou spolehlivým objektivním podkladem pro objasnění věci.
Pakliže se na základě shora popsaných skutečností soudy přiklonily k verzi vyplývající z výpovědí více svědků (poškozený si průběh střetu nevybavuje), neboť je považovaly za odpovídající skutečnosti, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. Nutno podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1741/12). To byl i případ nyní projednávané věci.
Pokud jde o námitku obviněného, že soud neakceptoval provedení jím navrhovaného důkazu znaleckým posudkem z oboru dopravy, Nejvyšší soud připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti přitom soudy obou stupňů dostály, jestliže vyslovily nadbytečnost dalšího dokazování s ohledem na zjištění, že obhajoba obviněného byla provedenými důkazy vyvrácena.
Pokud obviněný ve svém dovolání poukázal na znalecký posudek Ing. M. Langa, znalce z oboru dopravy, ze dne 2. 11. 2015 (tedy vypracovaného po rozhodnutí odvolacího soudu ve věci), Nejvyšší soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny soudy v původním řízení a staly se předmětem jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 199/2010, sp. zn. 7 Tdo 566/2014). Jak vyplývá z trestního spisu, obviněný s ohledem na uvedený znalecký posudek dne 4. 12. 2015 podal návrh na povolení obnovy řízení u soudu (č. l. 191 tr. spisu).
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř. Ve věci nebyl shledán ani namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Neprovedení důkazu obviněným navrhovaným znaleckým posudkem, s ohledem na dostatečné provedené důkazy pro rozhodnutí o vině bez důvodných pochybností, a neexistenci objektivních podkladů zejména ve formě stop na místě dopravní nehody, pak nelze považovat za opomenutý důkaz a nejedná se tak ani o porušení práva na spravedlivý proces. Proto bylo dovolání obviněného posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.