ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.251.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 251/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 3. 2016 o dovolání obviněného M. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 9 To 443/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 30/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 8 T 30/2015, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Berouně v podstatě v tom, že obviněný se v době od 1. 1. 2009 do 22. 2. 2015 vyhýbal nástupu výkonu trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2003, sp. zn. 6 T 230/2002, ačkoli věděl, že byl odsouzen a byla mu dne 14. 1. 2004 doručena výzva k nástupu tohoto trestu, trest nenastoupil a učinil nejrůznější opatření, aby nebyl vypátrán a dodán do výkonu trestu, přičemž změnil místo bydliště, nestýkal se s rodinou ani přáteli a opatřil si občanský průkaz na jméno P. B., který aktivně užíval.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 9 To 443/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že v době, kdy mu byla doručena výzva k nástupu trestu, nebylo nenastoupení výkonu trestu podle tehdy účinného zákona trestným činem. Vyjádřil názor, že aplikace zákona č. 40/2009 Sb., tj. trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 (v dovolání je chybně uvedeno od 1. 1. 2009), je nepřípustnou retroaktivitou. Uvedl, že v době od 1. 1. 2009 do 22. 2. 2015 došlo k promlčení výkonu trestu. Zdůraznil, že pokud měl u sebe při zadržení občanský průkaz na jméno P. B., neznamená to, že ho užíval po celou dobu uvedenou ve výroku o vině. Poukázal na to, že „nebyl zkoumán obsah spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 230/2002“. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby po zrušení napadeného usnesení sám ve věci rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil všechny námitky obviněného za nepodložené a navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření se neopíralo o žádnou argumentaci, která by překračovala rámec odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Nebylo tedy třeba předkládat vyjádření obviněnému, resp. obhájkyni k případné replice.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu.
Z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že obviněný byl uvedeným přečinem uznán ve variantě, podle které pachatel „maří výkon rozhodnutí soudu tím, že se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu trestu odnětí svobody“. Dikce „jiným způsobem“ tu má ten význam, že jde o jiný způsob, než je nenastoupení trestu na výzvu soudu.
Posouzení skutku podle citovaného ustanovení není aktem nepřípustné retroaktivity trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.
Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2003, sp. zn. 6 T 230/2002, nabyl právní moci dne 9. 12. 2003. Výzva tohoto soudu, aby obviněný nastoupil výkon uloženého trestu odnětí svobody, byla obviněnému doručena dne 14. 1. 2004. Obviněný ovšem trest nenastoupil. Na to uvedený soud reagoval tím, že dne 20. 2. 2004 vydal příkaz k dodání obviněného do výkonu trestu. Obviněný byl na podkladě tohoto příkazu dodán do výkonu trestu policií dne 22. 2. 2015.
Jednání, jímž se obviněný vyhýbal trestu a mařil tak výkon soudního rozhodnutí, spočívalo v udržování protiprávního stavu nepřetržitě od doby, kdy měl podle výzvy soudu nastoupit trest odnětí svobody, až do doby, kdy byl do výkonu trestu dodán policií. Toto jednání však do 31. 12. 2008 nemělo povahu trestného činu. Této povahy nabylo teprve novelou trestního zákona č. 140/1961 Sb. provedenou zákonem č. 129/2008 Sb. s účinností od 1. 1. 2009. Jednání obviněného naplňovalo od 1. 1. 2009 znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. g) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a od 1. 1. 2010 znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., resp. od 15. 1. 2013 podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 494/2012 Sb.).
Výrok o vině obviněného je konstruován tak, že v jeho skutkové části je sice zmíněna výzva k nástupu trestu doručená obviněnému dne 14. 1. 2004, ovšem právní posouzení skutku se opírá o variantu, jejíž zákonné znaky nejsou na výzvu k nástupu trestu vázány. Okolnost, že obviněnému byla dne 14. 1. 2004 doručena výzva k nástupu trestu, má v daném kontextu pouze ten význam, že dokresluje jednu ze složek subjektivní stránky trestného činu páchaného až od 1. 1. 2009, neboť ukazuje na to, že obviněný si byl vědom povinnosti podrobit se výkonu trestu.
Pokud se obviněný dopouštěl trestného činu jediným jednáním, které trvalo jak za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2009, tak za účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., pak celé jednání bylo správně posouzeno podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (ve znění zákona č. 494/2012 Sb., které je pro obviněného příznivější než původní znění zákona č. 40/2009 Sb.). Jednání obviněného bylo trestné po celou dobu uvedenou ve výroku o vině od 1. 1. 2009 do 22. 2. 2015, takže o žádnou nepřípustnou retroaktivitu se evidentně nejednalo.
Výkon trestu odnětí svobody nebyl promlčen, jak namítal obviněný.
Obviněnému byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2003, sp. zn. 6 T 230/2002, uložen trest odnětí svobody na čtyři roky. Takový trest nelze vykonat po uplynutí promlčecí doby, jež činí podle §94 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku pět let. Promlčecí doba počíná podle §94 odst. 2 tr. zákoníku běžet právní mocí rozsudku a přerušuje se mimo jiné podle §94 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku tím, že soud učinil opatření směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde. Podle §94 odst. 5 tr. zákoníku přerušením promlčecí doby počíná nová promlčecí doba. Totéž platilo i za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., a to podle ustanovení §68 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák.
Promlčecí doba začala běžet dne 9. 12. 2003 a byla přerušena poprvé výzvou Okresního soudu v Hradci Králové, aby obviněný nastoupil výkon trestu, a podruhé příkazem soudu ze dne 20. 2. 2004, aby obviněný byl dodán do výkonu trestu. V době od 14. 10. 2004 do 3. 9. 2007 byla promlčecí doba opakovaně přerušena celkem deseti opatřeními, která soud adresoval policii a jimiž se dotazoval, zda se podařilo vypátrat pobyt obviněného, co brání jeho předvedení do výkonu trestu, co policie za tímto účelem učinila apod. Tato opatření soudu, byť měla formu přípisů adresovaných policii, ve skutečnosti směřovala k tomu, aby byl realizován příkaz k dodání do trestu, a tím pádem i k tomu, aby trest byl vykonán. K dalšímu přerušení promlčecí doby došlo tím, že soud vydal dne 23. 10. 2007 evropský zatýkací rozkaz, a v návaznosti na to i tím, že dne 15. 8. 2008 adresoval Národní centrále Interpolu požadavek na prověření pobytu obviněného v cizině. Následně byla promlčecí doba vícekrát přerušena různými typy opatření soudu, konkrétně opatřeními, která byla učiněna ve dnech 13. 7. 2009, 23. 9. 2011 a 6. 3. 2014, měla formu dotazů na Městský úřad v Berouně a týkala se platných osobních dokladů obviněného, dále opatřeními, která byla učiněna ve dnech 11. 2. 2010 a 23. 9. 2011, měla formu dotazů na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu a týkala se otázky, zda pojišťovna eviduje zdravotnické úkony ohledně obviněného, a konečně opatřeními, která byla učiněna ve dnech 6. 3. 2014 a 8. 1. 2015, měla formu dotazů na policii a znovu se týkala realizace vydaného příkazu k dodání obviněného do výkonu trestu. Všechna tato opatření byla evidentně vedena snahou soudu dosáhnout výkonu trestu u obviněného a v žádném případě neměla jen formální povahu, což se projevilo mimo jiné tím, že soud činěná opatření neadresoval jen policii, která měla příkaz k dodání obviněného do výkonu trestu realizovat, ale také dalším subjektům (Interpolu, orgánu místní správy příslušnému podle posledního známého bydliště obviněného a zdravotní pojišťovně), od nichž bylo případně možné získat údaje umožňující vypátrání místa, kde se obviněný zdržuje. Naproti tomu promlčecí dobu nepřerušoval televizní pořad ohledně obviněného jako hledané osoby, o kterém se Okresní soud v Berouně zmínil v odůvodnění rozsudku a který byl vysílán dne 3. 9. 2012. Tento pořad byl aktem součinnosti policie s televizí a nebyl opatřením soudu ve smyslu §94 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Z uvedeného přehledu jednotlivých opatření soudu a z jejich časové posloupnosti je nicméně jasné, že celá promlčecí doba pěti let nikdy neuplynula, takže neuplynula ani v namítaném období od 1. 1. 2009 do 22. 2. 2015.
Opatření a aktivní používání občanského průkazu na jméno P. B. bylo jedním ze způsobů, jímž se obviněný neoprávněně bránil nástupu výkonu trestu odnětí svobody a jímž naplnil znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Nešlo jen o holou skutečnost, že obviněný měl tento občanský průkaz u sebe, když byl zadržen policií. Ze zjištění soudů je zřejmé, že obviněný měl u sebe uvedený občanský průkaz za tím účelem, aby se jím skutečně vykazoval, jak o tom svědčí okolnost, že obviněný měl v držení zároveň i zdravotní průkaz na jméno P. B. a že u něho byly nalezeny pokladní doklady prokazující hotovostní platby a vystavené na toto jméno. Z hlediska významu zmíněného občanského průkazu pro naplnění znaků přečinu není rozhodné, že nebylo zjištěno, po jak dlouhou dobu ho obviněný měl, a že ho případně nepoužíval po celou dobu od 1. 1. 2009 do 22. 2. 2015. Šlo totiž jen o jeden z více způsobů, jimiž se obviněný neoprávněně bránil nástupu výkonu trestu.
Správnosti výroku o vině se nedotýkají námitky, podle nichž nebyl zkoumán obsah spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 230/2002. Obviněný tím měl patrně na mysli nedostatečné objasnění otázky, jakou aktivitu tento soud vyvíjel k jeho dodání do výkonu trestu. V tomto ohledu je nutné konstatovat, že všechna opatření Okresního soudu v Hradci Králové, učiněná vůči policii, orgánu místní správy a zdravotní pojišťovně za účelem realizace příkazu k dodání obviněného do výkonu trestu odnětí svobody, měla písemnou formu a jejich kopie byly ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové zařazeny do spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 30/2015 v projednávané věci. Je tedy vyloučeno uvažovat o tom, že by zjištění Okresního soudu v Berouně o opatřeních Okresního soudu v Hradci Králové směřujících k výkonu trestu neměla odpovídající důkazní podklad.
Rozsudek Okresního soudu v Berouně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu