ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.278.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 278/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. května 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. V. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 13 To 352/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 172/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 26 T 172/2014, byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §178 odst. 2, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 33 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §48 odst. 4 písm. e) tr. zákoníku mu bylo uloženo omezení, aby se zdržel jakékoli formy styku s poškozenou P. S. a osobami jí blízkými (blíže specifikováno ve výroku o trestu).
Obviněný se přečinů dopustil tím, že v přesněji nezjištěné době, nejméně od ledna 2014 do srpna 2014, na různých místech v K. opakovaně pronásledoval svoji bývalou družku, poškozenou P. S. , tím způsobem, že i v řádu hodin čekal před místem jejího bydliště, čekal na parkovišti ve vozidle před jejím bydlištěm, bouchal na dveře jejího bytu ve druhém patře panelového domu v K. , ul. M. , dále ji opakovaně sledoval při volném pohybu na ulici, posílal jí denně i desítky SMS, neustále ji prozváněl mobilní telefon; dne 10. 2. 2014 v odpoledních hodinách zvonil u dveří bytu obývaného poškozenou, a když mu otevřel nezletilý „tulipán“*), vešel do předsíně, poté co byl poškozenou vyzván, aby okamžitě odešel, toto nerespektoval, uzamknul byt zevnitř a zamezil tím přibližně po dobu 10 minut volnému pohybu poškozené a nezletilého „tulipána“*), následně se s poškozenou přetahoval o její věci, které mu na jeho dožadování se nechtěla vydat, a až poté se poškozené podařilo byt opět odemknout a obžalovaný jej teprve opustil; dne 11. 2. 2014 v době kolem 07:30 hodin, když chtěla poškozená odvézt nezletilého syna „tulipána“*) do mateřské školky, čekal na ni na parkovišti před bydlištěm, kde si bez jejího souhlasu sedl k ní do vozidla na místo spolujezdce a nechtěl vystoupit, vozidlo opustil až poté, co poškozená jeho jednání telefonicky oznámila na policii, přičemž toto jednání obžalovaného u poškozené vzbudilo obavy o ni samotnou i o jejích nezletilé syny „petrklíče“*) a „tulipána“*), a z důvodu psychických potíží vzniklých v důsledku jednání obžalovaného opakovaně navštívila Intervenční centrum v K. ; a současně v době od 14. 3. 2014 do 31. 8. 2014 obžalovaný takto jednal, přestože mu byla usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 24 Nc 8401/2014, o návrhu na nařízení předběžného opatření, které obžalovanému bylo doručeno do vlastních rukou následujícího dne, uložena povinnost, aby se po dobu jednoho měsíce zdržel setkávání s poškozenou a navazování kontaktů s ní, a aby se zdržel jejího nežádoucího sledování jakýmkoliv způsobem, a toto předběžné opatření bylo při jednání, jehož se obžalovaný osobně účastnil, usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 24 Nc 8451/2014, prodlouženo na dobu do 31. 8. 2014.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 13 To 352/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozhodnutí soudů obou stupňů označil za nepřezkoumatelná, neboť se soudům podle něj nepodařilo vysvětlit, v jakém jeho konkrétním jednání popsaném ve výroku o vině je spatřováno naplnění té které skutkové podstaty přisouzených trestných činů. Obviněný tedy namítá, že popis skutku, jímž byl uznán vinným, nevyjadřuje všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci. Pokud jde o právní kvalifikaci trestnými činy porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, vytýká soudům, že jeho vinu dovodily na základě jediného důkazu jdoucího k jeho tíži, jímž byla výpověď poškozené. Podle obviněného však není možné brát výpověď poškozené jako relevantní, neboť byla vedena snahou ho poškodit a co nejvíce zdiskreditovat. Má za to, že sám soud její výpověď nevzal jako věrohodnou celou, neboť oproti popisu skutku v trestním příkazu, do skutkové věty rozsudku část její výpovědi nezahrnul („přetahování o klíče a kroucení rukou poškozené“). Odvolací soud, aniž by provedl dokazování, že však bez dalšího konstatuje jeho přetahování s poškozenou o klíče a kabelku. Obviněný popírá skutečnost, že by měl poškozenou s jejich synem uzamknout v jimi obývaném bytě, a to na dobu soudem uváděných 10 minut. Podle hodnocení obviněného takto zmiňovaný průběh skutkových okolností neodpovídá reálnému ději. Soudy podle něj nesprávně reprodukovaly výpověď svědka V. B. , který hovořil o pohybu a hluku v délce trvání 5 minut. Má proto za neprokázané závěry soudu i ohledně času, po nějž měly být osoby v bytě zamčeny. Obviněný uvedl, že z výpovědi svědka V. B. u hlavního líčení vyplývá, že měl slyšet hádku mezi mužem a ženou, zaslechl výkřik „pomoc“ a pak viděl přes kukátko ve dveřích, jak obviněný stojí na prahu dveří poškozené. Podle obviněného soudy nemohly z této výpovědi usoudit, že byl vůbec v bytě poškozené, a to nejméně po dobu 5 minut. Takové závěry jsou podle obviněného v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Podle obviněného nalézací soud přetvořil také výpověď svědkyně J. B. , která měla být také přímou svědkyní jeho jednání v den, kdy měl vniknout do bytu poškozené. Svědkyně však podle obviněného pouze uvedla, že zaslechla výkřik „pomoc“. Sešla proto o patro níž a uviděla uzavřené dveře poškozené a obviněného jak v klidu odchází pryč. Žádný ze svědků podle obviněného nepotvrdil, že poškozená byla v bytě uzamčena s obviněným. Jediným důkazem je tak pouze výpověď poškozené. V rámci hodnocení celé důkazní situace proto obviněný konstatuje, že bylo třeba vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, který by zhodnotil věrohodnost výpovědi poškozené, a to proto, že tato jediná tvrdila okolnosti, které ostatním dokazováním nebyly potvrzeny.
Podle obviněného nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že došlo k jednání, jak je uvedeno ve výroku o vině. Jeho jednání nelze podle něj podřadit pod ustanovení §178 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nepřekonával žádnou překážku, když mu dveře do bytu otevřel jeho syn. Ke vniknutí mu tedy žádné násilí nepomohlo. Nemohl tak naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedeného přečinu. Pokud jde o přetahování se o kabelku, které však i soudy vzaly za neprokázané, pak se dle jeho slov nemůže jednat o takové násilí, pomocí něhož by mělo být dosaženo účelu setrvání v obydlí poškozené. Uvedenou právní kvalifikaci tak považuje za vyloučenou, protože žádné násilí za účelem vniknutí či setrvání v bytě neužil.
Obviněný má za to, že nedošlo ani k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, neboť jeho jednání nebylo způsobilé vyvolat v poškozené obavy o její zdraví či o zdraví osob jí blízkých. V rozsudku není podle něj ani konstatováno, že by jeho jednání takovou obavu vyvolalo. Rozhodnutí nalézacího soudu je v tomto ohledu údajně nepřezkoumatelné. Jestliže odvolací soud v posuzované trestní věci hovoří o psychické labilitě poškozené, způsobené jeho jednáním, ohrazuje se proti tomuto závěru, neboť není podložen fundovaným zkoumáním. Takové odůvodnění rozhodnutí je podle obviněného neakceptovatelné. Obviněný je však především přesvědčen, že jeho jednání nemohlo naplnit znaky uvedeného přečinu, neboť toto nebylo společensky škodlivé či nebezpečné. Pokud totiž kontaktoval poškozenou, vždy to bylo vedeno snahou řešit situaci ohledně společného syna nebo vyplácení jeho mzdy. Obviněný uvedl, že objektem trestného činu nebezpečného pronásledování je pronásledovaná osoba a jednání pachatele musí být vedeno snahami o působení přímo na takovou osobu. Objektem jeho jednání však nebyla poškozená, ale jejich společný syn, potažmo mzda. Ke společnému synovi podle obviněného nevedla žádná jiná cesta než přes poškozenou jako jeho matku. Podle názoru obviněného není v jednání, jímž se domáhal setkání se synem, společenská škodlivost. Poškozená podle něj zneužívala předběžného opatření a bránila jeho kontaktům se synem.
Skutek, jímž byl uznán vinným, neměl být dle názoru obviněného posouzen ani jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, neboť aby takové jednání bylo trestným činem, musel by se dopustit závažného nebo opakovaného jednání. Závažné pak podle něj není každé jednání vykonané v rozporu s vykázáním nebo předběžným opatřením, ale musí jít o intenzivní jednání ve smyslu hrubého fyzického nebo verbálního útoku, které mohou u oběti vyvolat pocit obavy o svůj život a zdraví. Za rozhodné období musí přitom být považováno období od 14. 3. do 31. 8. 2014. Nalézací soud podle obviněného ve svém rozhodnutí nespecifikoval v jakém jeho konkrétním jednání, lze spatřovat závažné jednání. Ke splnění podmínky opakovanosti, by pak musel uvést alespoň dva konkrétní případy. Ve výroku podle něj není provedena dostatečná specifikace skutku, neboť v něm nejsou popsány alespoň dva konkrétní případy, v nichž by se měl dopustit jednání porušujícího předběžné opatření. Obviněný zopakoval, že jeho snahou byl kontakt nikoli s poškozenou, ale s jeho synem a v jeho jednání nelze spatřovat jakoukoli společenskou škodlivost. S ohledem na shora uvedené, podle něj není daný skutek trestným činem.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby sám ve věci rozhodl tak, že jej obžaloby zprošťuje, případně aby věc přikázal soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný uplatnil velké množství skutkových námitek, které pod jím zvolený dovolací důvod podřadit nelze, a námitky právní, které jsou způsobilé vyvolat dovolací přezkum napadených rozhodnutí. Jako skutkové státní zástupkyně označila námitky, že soudy nemohly vycházet z výpovědi poškozené, neboť ji sám hodnotí jako nevěrohodnou, a že záměrně deformovaly skutečný obsah výpovědí ve věci dalších slyšených svědků, kteří výpověď této poškozené podporovali. Státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že posouzení věrohodnosti svědka je otázkou právní, nikoli znaleckou. Je přesvědčena, že nebyla porušena metoda hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 tr. ř., neboť soudy důsledně hodnotily důkazy jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Právní námitky vznesené obviněným ke každému z uvedených přečinů, jimiž byl uznán vinným, pak státní zástupkyně považuje za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, je podle ní zřejmé, že užití násilí není jen prostředkem ke vniknutí nebo setrvání v bytě, kde se pachatel neoprávněně zdržuje, ale každé násilné jednání v takovém prostoru směřující proti oprávněnému uživateli, v tomto konkrétním případě majitelce bytu P. S. , nebo proti jakékoliv jiné věci nacházející se v takovém bytě. Pokud se tedy obviněný v bytě poškozené přetahoval o její věci, je podle ní zřejmé, že se uvedeného přečinu dopustil. Pokud jde o přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, je státní zástupkyně přesvědčena, že z popisu jednání obviněného je zřejmé nejen to, že jeho jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví, a současně o život nebo zdraví osob jí blízkých ale, že skutečně sama poškozená takové obavy měla. Obviněný v rámci obtěžování poškozené neváhal kontaktovat ani její matku. Určitou daň si chování obviněného vybralo i na zdraví syna poškozené. Obavy poškozené o samu sebe i o ostatní její příbuzné byly podle státní zástupkyně jednoznačně zapříčiněny stalkerským jednáním obviněného. Výrok, kterým byl obviněný uznán vinným předmětným trestným činem, není podle názoru státní zástupkyně v kolizi s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení očividně překročilo rámec běžného navazování, udržování a ukončování vztahů. Pokud jde o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, je z popisu skutku podle státní zástupkyně zřejmé, že obviněný pronásledoval poškozenou v období od ledna 2014 do srpna 2014, a to nepřetržitě. Pokud mu byla usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 24 Nc 8401/2014, uložena povinnost, aby se po dobu jednoho měsíce zdržel setkávání s poškozenou a navazování kontaktu s ní, a aby se zdržel jejího nežádoucího sledování jakýmkoliv způsobem, kdy toto předběžné opatření bylo usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 24 Nc 8451/2014, prodlouženo na dobu do 31. 8. 2014, pak v době od 14. 3. 2014 do 31. 8. 2014 závažně a opakovaně mařil rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým mu byla uložena povinnost, aby se zdržel styků s poškozenou a navazování kontaktu s ní. Popis skutku je podle státní zástupkyně odpovídající. Státní zástupkyně uzavřela, že všechny přečiny byly spáchány v jednočinném souběhu. Tímto právním posouzením byla podle ní vystihnuta společenská škodlivost celého skutku.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 348 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z velké části neodpovídají.
Z obsahu dovolání je především zřejmé, že obviněný svou vinu zcela popírá. Obecně považuje veškerá zjištění soudů za nesprávná, skutkové podstaty uvedených trestných činů za nenaplněné, jeho jednání za neprokázané a odůvodnění rozhodnutí obou soudů za nepřezkoumatelná, neboť soudy podle něj svá rozhodnutí dostatečně nevyargumentovaly. Obviněný brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy, a nesouhlasí zejména s tím, jak soudy posoudily otázku věrohodnosti poškozené. V souvislosti s tím má za to, že měl být vyhotoven znalecký posudek z oboru zdravotnictví na osobu poškozené, kterým by se otázka její věrohodnosti, resp. nevěrohodnosti (podle obviněného) potvrdila. Obviněný dále ve svém dovolání podrobně rozebírá výpovědi své, poškozené a jednotlivých svědků (V. B. , I. B. ) a vyvozuje z nich vlastní skutkové závěry, ke kterým podle něj měly dojít i soudy. Opakovaně nabízí svou verzi průběhu skutkového děje, domáhá se jejího posouzení také Nejvyšším soudem v řízení o mimořádném opravném prostředku, přičemž přehlíží jak povahu dovolání, tak i skutečnost, že naprosto shodnými námitkami se zabývaly již soudy obou stupňů, a přesvědčivě a podrobně ve svých rozhodnutích odůvodnily, z jakých důvodů shledaly jeho obhajobu za vyvrácenou.
Velká část dovolací argumentace obviněného je pouhou polemikou s odůvodněním napadeného usnesení a předcházejícího rozsudku, kdy obviněný odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nepřesvědčivá a důvody jejich rozhodnutí za nesprávné. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný takovými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obviněný existenci takového rozporu ani výslovně nenamítal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozené a v důkazech, jimiž byla ověřena její věrohodnost. Jak správně poukázala státní zástupkyně ve svém vyjádření, je otázka věrohodnosti výpovědi poškozené otázkou právní a nikoli znaleckou i když lze v některých případech přihlížet k hodnocení obecné věrohodnosti i znalcem, pokud to soud považuje za nutné. O takovou situaci se ale s ohledem na provedené důkazy v této věci nejedná. Výpověď poškozené je důkaz jako každý jiný a je třeba především dalšími důkazy ověřit jeho věrohodnost (reálnost). Nutno poukázat na to, že soudy (zejména soud nalézací) přistupovaly velice pečlivě k řešení otázky věrohodnosti výpovědí poškozené a obviněného, výpovědi hodnotily jednotlivě i ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům a své závěry řádně ve svých rozhodnutích odůvodnily (skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem takového odůvodnění, není dovolacím důvodem, jak je uvedeno výše). Na základě rozsáhlého dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. pak soudy oprávněně shledaly výpověď obviněného nevěrohodnou a naopak výpověď poškozené jako věrohodnou, neboť šlo o výpověď obsáhlou a podrobnou, bez vnitřních rozporů, která navíc nestála osamoceně, ale byla podporována dalšími ve věci provedenými důkazy (svědeckými výpověďmi, listinnými důkazy). Provedené důkazy nebude Nejvyšší soud podrobně rozebírat, neboť tak již učinil nalézací soud (jakož i soud odvolací) ve svém rozhodnutí, a není ani úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral a přehodnocoval. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů, s nimiž se zcela ztotožnil. Z výpovědí poškozené, svědků, listinných důkazů, jakož i ze samotné výpovědi obviněného v řízení před soudem, bylo možné zrekonstruovat průběh skutkového děje tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině, podle něhož obviněný po celé uváděné období od ledna 2014 do srpna 2014 (tedy po delší dobu) pronásledoval poškozenou opakovaným a vytrvalým kontaktováním, jednak prostřednictvím prostředků elektronické komunikace, jednak ji i osobně vyhledával a sledoval na různých místech, a to evidentně proti její vůli, přičemž v jednom případě k ní bez jejího souhlasu přisedl do auta a nechtěl vystoupil, když vozidlo opustil až poškozená jeho jednání nahlásila telefonicky policii nebo vstoupil do jejího bytu, a přes výslovnou výzvu k opuštění bytu v něm setrval, dokonce uzamkl dveře a v takto jím uzamčeném prostoru se s poškozenou přetahoval o její věci. Není přitom podstatné, zda v popisu skutku jsou konkrétně uvedeny všechny věci, o které se obviněný s poškozenou přetahoval, když v odůvodnění rozsudku je uvedeno přetahování o kabelku poškozené, kterou pak také zmínil soud odvolací. Podstatné je násilí v podobě přetahování se o věci a nikoliv, zda mezi věcmi poškozené byly i klíče. Pokud jde o časový údaj 10 minut (který obviněný namítá), po který se měl tohoto jednání dopouštět, je zřejmé, že soudy vycházely z výpovědi poškozené, kterou shledaly věrohodnou. Svědek V. B. hovořil o době 5 minut. Z jeho výpovědi (č. l. 290 tr. spisu) však vyplývá, že sice zaslechl hlasitou konverzaci mezi mužem a ženou, avšak až do chvíle než poškozená vykřikla „pomoc“, situaci příliš nesledoval, je tedy zřejmé, že vyjádřil toliko svůj subjektivní názor na dobu, po kterou více vnímal řešenou událost. Pokud pak poškozená (která se jednání obviněného účastnila od začátku do konce) uvedla, že šlo o dobu 10 minut, po kterou obviněný uzamkl byt a přes její protesty v něm setrval, pak její výpověď není v rozporu s výpovědí svědka V. B. , který zaznamenal jen určitou část takového jednání. Z provedeného dokazování je také zřejmé, že obviněný pronásledoval poškozenou výše uvedeným vytrvalým způsobem (prostřednictvím telefonu nebo osobně) i v době, kdy mu byla soudem v civilním řízení uložena povinnost (na základě projevených a důvodných obav poškozené), aby se po stanovenou dobu zdržel nežádoucího sledování a obtěžování poškozené. Nejvyšší soud shledal, že na základě provedeného dokazování soudy zcela oprávněně učinily závěr o věrohodnosti podrobné a neměnné výpovědi poškozené, která se stala spolu se svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy podkladem pro skutková zjištění popsaná ve skutkové větě výroku o vině. Správně neuvěřily výpovědi obviněného a důvodně (na základě provedeného dokazování) shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného proti skutkovým zjištěním nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř.
Uvedenými skutkovými zjištěními si nalézací soud vytvořil pevný základ pro právní hodnocení jednání obviněného, které vyhodnotil jako souběh trestných činů nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku.
Za hmotně právní, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, lze považovat námitky obviněného proti právnímu hodnocení jeho jednání. Podle něj nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, neboť byť se v bytě poškozené choval násilně, takové násilí nebylo prostředkem k zajištění vstupu do bytu ani k setrvání v něm. Dále námitky vztahující se k právní kvalifikaci trestným činem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, kdy obviněný tvrdí, že jeho jednání nebylo způsobilé vyvolat u poškozené obavy o její zdraví, případně o zdraví osob jí blízkých. Výrok o vině tímto trestným činem považuje navíc za odporující ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nejde podle něj o jednání škodlivé. Za námitku právní lze považovat i námitku, v níž zpochybňuje správnost právní kvalifikace trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, neboť tvrdí, že ze skutku popsaného ve výroku rozsudku není možné vyčíst, zda se dopustil závažného a opakovaného jednání, aby zmařil předběžné opatření o zákazu kontaktovat poškozenou. Nejvyšší soud se těmito hmotně právními námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Proti právní kvalifikaci přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku obviněný nevznesl žádné hmotně právní námitky, pouze polemizoval se skutkovými zjištěními soudů v tomto směru s tím, že se soudům podle něj nepodařilo prokázat, že se skutečně nacházel v bytě poškozené, že skutečně poškozenou v bytě uzamkl, přičemž současně brojil proti době, po kterou měl údajně v bytě držet poškozenou se synem zamknuté. Jak již bylo uvedeno výše, tyto námitky uplatněný dovolací důvod nenaplňují. Obhajoba obviněného byla provedeným dokazováním v tomto směru zcela vyvrácena.
Z právní věty výroku o vině, týkající se trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, je zřejmé, že soudy považovaly za naplněné znaky uvedeného přečinu spočívající v tom, že obviněný „neoprávněně setrval v obydlí jiného a při činu užil násilí“.
Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda. Neoprávněným setrváním v obydlí jiného se pak rozumí případ, kdy pachatel se do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, popř. do příslušenství k nim náležejícím, dostane oprávněně, tedy se souhlasem oprávněné osoby, ale potom se vzepře vůli (projevené výslovně nebo konkludentně) oprávněného uživatele, a bez oprávnění se odmítá vzdálit, čímž zasáhne do domovní svobody jiného.
Násilím se rozumí použití fyzické síly. Obviněnému podle skutkové věty není kladeno za vinu, že by se do bytu poškozené dostal neoprávněně nebo pomocí násilí ale to, že v bytě poškozené setrval, ačkoli si poškozená jeho přítomnost v bytě nepřála a obviněného k opuštění bytu vyzvala. Její nevoli s přítomností obviněného prokazuje zároveň její volání o pomoc (které svědci registrovali), přičemž se obviněný v průběhu trvání protiprávního stavu dopustil násilí vůči poškozené tím, že se s ní (v důsledku slovní rozepře) přetahoval o její věci uložené v jejím bytě. Uvedená právní kvalifikace se tedy nezužuje pouze na užití násilí, které je prostředkem ke vniknutí nebo setrvání v bytě, kde se pachatel neoprávněně zdržuje, ale vztahuje se na každé násilné jednání v takovém prostoru, které směřuje proti jeho oprávněnému uživateli nebo proti jakékoli jiné věci nacházející se v takovém prostoru (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 1992, sp. zn. 6 To 49/92, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 16/1993/II. tr.). Tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.
Další výhrady obviněného směřují proti právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku a jsou známkou toho, že si obviněný dosud není ochoten připustit závažnost a protiprávnost svého jednání vůči poškozené. Obviněný má totiž dojem, že jeho jednání vůči poškozené nebylo způsobilé v ní vyvolat důvodnou obavu o její zdraví nebo o zdraví osob jí blízkých. Tato námitka je ovšem také zjevně neopodstatněná.
Uvedeného přečinu podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí, ten kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje a vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu.
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat. Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu. Ani v tomto případě však není relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat.
Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.).
Podle skutkových zjištění obviněný po dobu osmi měsíců (od ledna do srpna 2014), tedy po významně dlouhou dobu a nikoliv pouze krátkodobě, soustavně, vytrvale a systematicky, a tudíž nikoliv jen nahodile, poškozenou obtěžoval tím, že ji sledoval, vytrvale ji kontaktoval, a to jak prostřednictvím telefonu (nepřiměřené množství SMS zpráv a volání či prozvánění), tak osobně (v místě jejího bydliště, na parkovišti, u jejího bytu), a to kdykoliv k tomu měl příležitost. Skutečnost, že jeho jednání bylo způsobilé v poškozené vyvolat důvodnou obavu, ale zejména to, že takovou obavu také skutečně vyvolalo, vyplývá nejen z výpovědí poškozené u hlavního líčení (vyjádřené obavy o zdraví svých synů), ale také z jednání, kterých byl nakonec i sám obviněný přítomen, např. volání policie, když obviněný neoprávněně setrvával ve vozidle poškozené, volání o pomoc, když neoprávněně setrvával v jejím bytě. O obavách z obtěžujícího jednání obviněného, a o psychických potížích vyvolaných tímto jednáním, svědčí nakonec i opakované návštěvy poškozené v Intervenčním centru v K. , jakož i v neposlední řadě opakovaná rozhodnutí Okresního soudu v Kladně, jimiž byla obviněnému v civilním řízení uložena povinnost zdržet se po určitou dobu setkávání s poškozenou a navazování kontaktů s ní, právě v důsledku jeho pronásledování. Jednání obviněného tak nejen, že bylo způsobilé vyvolat u poškozené obavu o její zdraví a zdraví osob jí blízkých, ale také tyto obavy skutečně vyvolalo. Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitku obviněného stran případné aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Ve vztahu k hodnocení případu obviněného je však nepochybné, že jeho jednání vůči poškozené z hlediska intenzity, povahy a závažnosti zcela nepochybně překročilo meze běžných kontaktů mezi bývalými partnery a nabylo zřetelných rysů trestného činu, neboť šlo o opakované, úporné pokusy obviněného kontaktovat poškozenou osobně nebo prostřednictvím mobilního telefonu, které evidentně překročily hranice běžné sociální interakce, staly se pro poškozenou jednoznačně obtěžujícími a vyvolaly v ní reálný strach o zdraví její a osob jí blízkých. Pokud jde o obhajobu obviněného, že poškozenou kontaktoval vždy za účelem řešení vztahů s jejich společným synem, Nejvyšší soud podotýká, že tato obhajoba byla provedeným dokazování zcela vyvrácena. Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Nelze než konstatovat, že jednání obviněného bezpochyby dosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Také tuto námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Obviněný nesouhlasí ani s právní kvalifikací jeho jednání jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, neboť podle něj není zřejmé, v jakém konkrétním jednání lze u něj spatřovat ono závažné a opakované jednání. Nejvyšší soud však s touto námitkou nesouhlasí a považuje ji za zjevně neopodstatněnou. Především je nutno zdůraznit, že období, po které obviněný pronásledoval poškozenou, bylo podle skutkových zjištění od ledna 2014 do srpna 2014. Jeho jednání po celé toto období, jak již bylo uvedeno výše, spočívalo v opakovaném nepřetržitém pronásledování poškozené v místě jejího bydliště, kdy obviněný i v řádu hodin čekal na parkovišti ve vozidle před domem, bouchal na dveře jejího bytu, sledoval ji při volném pohybu na ulici (a to v podstatě kdykoli měl volno v zaměstnání), kontaktoval ji nepřiměřeným množstvím SMS zpráv a neustále ji prozváněl mobilní telefon. Toto jeho úporné a obtěžující jednání vedlo k rozhodnutí civilního soudu (usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 24 Nc 8401/2014, na č. l. 70 tr. spisu), jímž byla obviněnému uložena povinnost, aby se po dobu jednoho měsíce zdržel setkávání s poškozenou a navazování kontaktů s ní. Skutečnost, že toto omezení bylo usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 24 Nc 8451/2014 (č. l. 72 tr. spisu), prodlouženo na dobu do 31. 8. 2014, svědčí o tom, že obviněný svým závažným jednáním (pronásledováním, které v poškozené vyvolávalo pocit strachu a působilo jí i osobám jí blízkým psychické potíže) neustále, a tedy opakovaně i v rozhodném období mařil rozhodnutí soudu o předběžném opatření, které mělo poškozenou před nechtěnými kontakty s obviněným chránit, a které bylo prodlužováno, ve snaze ušetřit poškozenou nepřetržitých úporných a obtěžujících kontaktů s obviněným. Jestliže tedy obviněný kontaktoval ve skutkové větě uvedenými formami poškozenou nepřetržitě, je z toho zřejmé, že závažně a opakovaně tak činil i v době, kdy tak měl zakázáno činit na základě předběžného opatření soudu. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud souhlasí s právní kvalifikací skutku popsaného ve výroku o vině, jako souběhu přečinů nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v dovolání zčásti dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a zčásti je shledal zjevně neopodstatněnými. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.