ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.295.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 295/2016-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání, konaném dne 27. června 2016, dovolání obviněného Ing. Z. M. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 13 To 354/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 33/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 24. 7. 2015, sp. zn. 2 T 33/2015, uznal obviněného Ing. Z. M. vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný spáchal uvedený přečin tím, že (zkráceně uvedeno):
jako zaměstnanec společnosti Tyco Fire & Integrated Solutions, s. r. o. (déle jen TFIS, s. r. o.), v měsíci říjnu 2011 v L., případně jinde, po předchozí domluvě se soukromou podnikatelkou A. T., jež měla jako fyzická osoba účelově vystavený živnostenský list mj. i v oboru „Montáž, opravy, revize a zkoušky tlakových zařízení a nádob na plyny“, odpovědný zástupce Ing. Z. M., pod IČ …, v úmyslu sebe a A. T. obohatit vystavil jejím jménem
- fakturu č. … ze dne 16. 6. 2011 mj. na dílčí částku 61 000 Kč za provedení práce „Tušimice – klec trafa“ (zakázka č. …), a na dílčí částku 69 700 Kč za provedené práce „Dukovany – klec trafa“ (zakázka č. …), a dále
- fakturu č. … ze dne 11. 10. 2011 na celkovou částku166 680 Kč, z toho v částce 80 180 Kč za provedené práce „Tušimice – klec trafa“ (zakázka č. …) a v částce 86 500 Kč za provedené práce „Dukovany – klec trafa“ (zakázka č. …),
které ve skutečnosti A. T. neprováděla a ani je neprovedl sám, o čemž A. T. nevěděla, naopak tyto práce provedli v elektrárně Tušimice zaměstnanci společnosti TFIS, s. r. o., v případě jaderné elektrárny Dukovany byla zakázka rovněž řešena zaměstnanci společnosti TFIS, s. r. o., (resp. od 24. 6. 2011 zaměstnanci právní nástupkyně společnosti KLIKA BP, a. s.), subdodavatelem M. E. a dále subdodavatelským dodáním společností Modřanská potrubní, a. s., (nyní Modřany Power, a. s.), tím tak neoprávněně vylákal pro sebe a A. T. prostřednictvím jmenované podnikatelky plnění ve výši 130 700 Kč (platba části faktury č. …) a dále se stejným způsobem pokusil vylákat částku 166 680 Kč (faktura č. …), vše ke škodě společnosti KLIKA BP, a. s. (právního nástupce společnosti TFIS, s. r. o.).
Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena také povinnost, aby poškozené společnosti KLIKA BP, a. s., nahradil škodu ve výši 130 700 Kč.
Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 13 To 354/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
II.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že soudy kriminalizují jednání, které je podle živnostenského zákona běžné a dovolené. A. T. v souladu s tímto zákonem ohlásila danou činnost, získala živnostenské povolení a v souladu s tímto zákonem si ustanovila odpovědného zástupce a on byl opět po splnění všech zákonných podmínek zapsán jako odpovědná osoba v příslušném rejstříku. Poškozená obchodní společnost, ani její právní předchůdce TFIS, s. r. o., že nebyla a není držitelem oprávnění k montáži, opravám, revizi a zkouškám tlakových zařízení a nádob na plyny, kde je podmínkou zákonem stanovená odborná způsobilost, a proto musel tyto služby zajišťovat externím dodavatelem, kdy jedním z evidovaných externích dodavatelů byla také A. T., kterou do seznamu externích dodavatelů vybral a zařadil M. M.
Obě předmětné faktury, že nemají žádnou souvislost, a jedná se tak podle něj, i přes formální časovou souvislost, o dva samostatné skutky bez souvislosti v předmětu útoku, podobném způsobu spáchání, jednotícího záměru, a to od počátku. U změněné faktury, že bylo jeho záměrem vyhovět pokynu vedoucího pracovníka zaměstnavatele, tedy jednal podle pokynu poškozené, a nikoliv způsobit škodu či vylákat plnění, takže nemohl poškozenou uvést v omyl, a tak absentuje u něj minimálně úmysl a také uvedení v omyl. Řádný výkon práva a povinností, když podřízená osoba musí pokyn nadřízeného splnit, je podle obviněného okolností vylučující trestnost, a pokud vedoucí zaměstnanec není za požadavek změny faktury odpovědný, není odpovědným ani on jako zaměstnanec. Jinak by musel soud zkoumat spoluzavinění vedoucího zaměstnance, a jednalo by se o pracovněprávní spor, nikoliv o trestní řízení. Stejně tak i u faktury k tlakovým zkouškám, že bylo jeho záměrem pouze dokončit občanskoprávní kontrakt vycházející z objednávky poškozeného, a nikoliv způsobit škodu či vylákat plnění. Proto i v tomto případě podle obviněného chybí minimálně úmysl, uvedení v omyl, vznik škody i společenská nebezpečnost.
Obviněný soudům také vytýká, že se nedostatečně zabývaly otázkou vzniku škody, která podle něj nevznikla a vzniknout nemohla, když se majetek poškozené nezmenšil, protože i po změně faktury, kterou zajistil na ústní pokyn vedoucího pracovníka poškozené M. K., který hlídal splnění kriterií pro marže u jednotlivých zakázek, mu byla A. T. faktura vrácena s požadavkem na zaplacení stejné částky 445 600 Kč, jen zčásti z jiného důvodu. Subdodavatelé A. T. tak provedli pro ni, potažmo pro poškozenou, dílo v uvedené hodnotě. Protože hodnota díla odpovídá výši fakturace, namítá obviněný, že nevznikla škoda a nemůže se ani jednat o trestný čin. Navíc obviněný namítá, že pokud byla poškozenou obchodní společností faktura zaplacena, má se to podle občanského resp. obchodního práva za uznání a nelze potom sporovat provedení díla. V případě provádění díla na zakázkách v Obchodním centru FLORA, obviněný uvedl, že se na něm nepodílel, poškozená vystavila objednávku na provedení prací, dílo bylo řádně provedeno a předáno, vyfakturováno a zaplaceno, přičemž on jen předal „jako pošťák“ fakturu A. T. k opravě, aniž zkoumal, proč vedoucí pracovník zaměstnavatele změnu faktury požaduje.
Podle obviněného soudy opomenuly složitou odbornou stránku věci, a okresní soud v odůvodnění používá neznámé slovní spojení „vyhrazené tlakové zkoušky“, ale tento termín příslušná vyhláška ani ČSN nezná. Tlakové zkoušky, že prováděl na zařízeních před jejich předáním objednateli, měl oprávnění vystavené zaměstnavatelem na jejich provádění, rozsah a požadovaná odbornost na provedení zkoušky byly v souladu s plánem kontrol a zkoušek, příp. s předpisem pro provedení zkoušek vydaném JEDU (pozn. Jaderná elektrárna Dukovany) a ETU (pozn. Elektrárna Tušimice) a tyto dokumenty byly nedílnou součástí smlouvy o provedení díla. Namítá proto, že se z jeho strany nejednalo o vyvolání mylné představy o potřebě vyhrazených tlakových zkoušek, ale o legitimní požadavek zákazníka k provedení tlakových zkoušek odborným pracovníkem a v souladu s objednávkou. Tento požadavek, že vychází také z harmonizované technické normy ČSN EN 12 854, kapitola 19, bod 1.1.2, a podle ceníku nabízených služeb mezi A. T. a TFIS, s. r. o., se jednalo o tlakové zkoušky hasících klecí podle ČSN 13 480-5. Mezi právním předchůdcem poškozené a JEDU a ETU, že se přitom jednalo o dlouholetou spolupráci a zavedenou praxi.
Obviněný také klade otázku, čím má prokázat provedení tlakové zkoušky. Pokud byl u ní sám, tak ne svědecky, ale pouze jeho výpovědí a protokolem o tlakové zkoušce. Pokud soudy považovaly za klíčový důkaz znalecký posudek Ing. Špičáka, obviněný namítá, že tento znalec nemá potřebnou kvalifikaci potřebnou pro podání procesně použitelného znaleckého posudku, když je znalcem v oboru energetika, specializace plynová zařízení (upraveno vyhl. č. 21/1979 Sb.), ale jeho specializace by měla být v oboru strojírenství, specializace tlaková zařízení (upraveno vyhl. č. 18/1979 Sb.), a dále je podle obviněného nutný předpoklad znalosti dalších právních předpisů, které konkrétně uvádí.
Za důkaz skutečného provedení tlakových zkoušek pak obviněný považuje jím zjištěné závady uvedené v protokolech z kontrol hasících klecí pro Tušimice a Dukovany, které dále konkrétně a podrobně specifikuje. Obviněný pak nesouhlasí s výpovědí svědka M. E., kterou soudy označily za druhý rozhodující důkaz, protože pokud tento svědek uvedl, že se žádné tlakové zkoušky neprováděly a provádět nemohly, neboť na klecích nebylo těsnění, podle obviněného fyzikální zákony umožňují provedení tlakové zkoušky i na netěsnícím zařízení, pokud přívod tlakového vzduchu je vyšší, než jeho ztráty z netěsností, což bylo splněno. Za lživou pak považuje výpověď tohoto svědka, že prostor pro montáž byl v hale, do které nebyl přístup, a nebylo možné se tam dostat, protože areál byl zabezpečen plotem a prostor hlídán psy. Tento prostor pro montáž a tlakové zkoušky, byl podle obviněného naopak volně přístupný, hala měla pouze tři stěny a byla bez oplocení, k čemuž kromě fotografií navrhl i výpověď M. K., který byl nejméně dvakrát na místě montáže, a může potvrdit, že fotografie souhlasí se skutečným stavem k datu montáže a provádění tlakové zkoušky. Soudy se ale nabízenými důkazy nezabývaly, a opomenuly hodnotit také část výpovědi svědka Ing. Z. Š., který uvedl, že viděl dokumenty, podle nichž se obviněný účastnil tlakových zkoušek, konkrétně uvedl, že „podle toho, co bylo v papírech, se pan M. účastnil tlakových zkoušek“, a také, že podle předpisů, které mu byly dány zaměstnanci Dukovan, „přestože se jednalo o potrubí s volným výtokem, bylo nutné dělat tlakové zkoušky“. Nejvyšší soud by se tak podle obviněného výjimečně měl zabývat hodnocením pravdivosti důkazů, a s ohledem na rozpory, které ve věci shledává na základě okolností případu, které obšírně v dovolání popsal, namítá existenci vážných pochybností o správnosti skutkových zjištění soudů. Domáhá se také použití zásady subsidiarity trestní represe s poukazem na vedení několika pracovněprávních sporů s poškozenou, přičemž jeden spor o zaplacení 166 680 Kč, se týká jeho jednání ohledně faktury č. … v této trestní věci. Za podstatné považuje, že zaměstnanci poškozené nebo subdodavatelé provedly pouze montážní práce, tlakové zkoušky ale prováděl on a odměna byla smluvena podle ceníku.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Navrhl také, aby Nejvyšší soud do rozhodnutí o dovolání odložil výkon předmětných rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že shodné námitky uplatnil v odvolání, a také v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení, takže se jimi zabývaly soudy obou stupňů. Za správný považuje závěr soudů, že jednání obviněného dosahuje intenzity trestného činu, nejedná se o nepřípustnou ingerenci orgánů činných v trestním řízení do pracovně a obchodně právních vztahů a o porušení zásady subsidiarity trestní represe. Jednání obviněného, že bylo plně prokázáno svědeckou výpovědí A. T., která připustila, že založila živnost na návrh obviněného, aby si mohli přivydělat tím, že by na její firmu vykazovali montáže. Pokud obviněný měl souhlas zaměstnavatele k provádění předmětných zkoušek, nic mu nebránilo, aby vystavoval faktury svým jménem. Konkrétně poukázala také na výpovědi svědků, kteří nepotvrdili verzi obviněného, a jejichž výpovědi jsou v souladu s výpovědí Ing. R. K., předsedy představenstva společnosti KLIKA BP, a. s., (právního nástupce společnosti TFIS, s. r. o.), že předmětné práce byly provedeny jejich vlastními zaměstnanci a nikoliv obviněným. Obviněný prostřednictvím A. T. účtoval částky za neprovedené práce a naplnil tak skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a proto jej, na rozdíl od odvolání, není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tak určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je namítáno, že rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu věci, který byl zjištěn soudem v průběhu dokazování a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, tedy není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku, čímž je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět.
Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 7/2002 – T 408). Námitky obviněného v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, jsou v podstatě shodné s námitkami, které uplatnil v dovolání, a obviněný tak uplatňuje námitky, s nimiž se již soudy nižších stupňů v souladu se zákonem vypořádaly. Tomu odpovídá i jeho argumentace v dovolání, že by se Nejvyšší soud měl výjimečně zabývat hodnocením pravdivosti důkazů, a s ohledem na rozpory, které ve věci shledává na základě okolností případu, které obšírně v dovolání popsal, namítá existenci vážných pochybností o správnosti skutkových zjištění soudů. Obviněný tak zjevně zaměňuje dovolání za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. ř.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy okresní soud ve věci provedl, resp. neprovedl, jak provedené důkazy hodnotil a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodil. Se způsobem hodnocení důkazů obsáhle polemizuje, dokazování považuje za neúplné, nesouhlasí s hodnocením důkazů soudem, důkazy o které soudy opřely svá rozhodnutí odmítá pro nedostatek odborné způsobilosti (znalec Ing. Špičák) nebo výpovědi svědků považuje za nevěrohodné či dokonce lživé (svědek M. E.). Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin. Mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal Nejvyšší soud žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích svědků, které soud I. stupně po pečlivém hodnocení shledal důvodně věrohodnými, když jsou vzájemně v souladu.
Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak převážně prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné ani pod jiný dovolací důvod. To platí o jeho námitce, že soudy opomenuly složitou odbornou stránku věci, tlakové zkoušky, že prováděl na zařízeních před jejich předáním objednateli, měl oprávnění vystavené zaměstnavatelem na jejich provádění, rozsah a požadovaná odbornost na provedení zkoušky byly v souladu s plánem kontrol a zkoušek, příp. s předpisem pro provedení zkoušek vydaném JEDU a ETU a tyto dokumenty byly nedílnou součástí smlouvy o provedení díla. Obviněný na základě uvedeného namítá, že se z jeho strany nejednalo o vyvolání mylné představy o potřebě vyhrazených tlakových zkoušek, ale o legitimní požadavek zákazníka k provedení tlakových zkoušek odborným pracovníkem a v souladu s objednávkou. Toto jeho tvrzení je ale v rozporu se závěrem soudu I. stupně, že obviněný naopak u pracovníků poškozené společnosti vyvolal mylnou představu o potřebě vyhrazených tlakových zkoušek, ač tyto nebylo třeba podle požadavků výrobce ani podle právních norem, sám požadoval objednání svých prací vykonávaných mimo pracovní poměr, a nakonec tvrdil, že tyto zkoušky provedl, ač ve skutečnosti byly v ETU provedeny jen běžné tlakové pevnostní zkoušky ke zjištění funkčnosti při konečné kontrole dodávaného díla, a v případě JEDU nedošlo k provedení žádné tlakové zkoušky. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že v důsledku vyvolání uvedeného omylu došlo k vyfakturování prací, které provedeny nebyly, když v jednom případě došlo k vylákání platby, ale v druhém případě již k uhrazení faktury nedošlo.
Namítá-li obviněný, že soudy nehodnotily část výpovědi svědka Ing. Z. Š., který uvedl, že viděl dokumenty, podle nichž se obviněný účastnil tlakových zkoušek, není tato okolnost podstatná, když tento svědek vychází z obsahu listin a nikoliv ze svého bezprostředního vnímání situace na místě. Formální správnost listin souvisejících s jednotlivými pracemi není zpochybňována a pro rozhodnutí o vině ani rozhodující. Navíc tento svědek ohledně zakázky pro JEDU uvedl, že obviněný tlakovou zkoušku neprováděl a jednoznačně to potvrdil i svědek M. E., o kterém ale obviněný tvrdí, že lže. V případě ETU pak svědci T. V. i J. D. potvrdily, že se po montáži zařízení obviněný účastnil závěrečné tlakové zkoušky, kterou prováděli standardním postupem v pracovní době a i obviněný tam vystupoval jako zaměstnanec. To je v souladu s výpovědí ředitele pobočky poškozené společnosti J. K., že uvedení dva svědci s obviněným realizovali zakázku pro ETU jako zaměstnanci a zakázka pro JEDU byla realizována subdodavatelsky M. E. Výpovědi svědků jsou pak v souladu také se znaleckým posudkem Ing. J. Špičáka, a v reakci na námitku obviněného o jeho neodbornosti již odvolací soud poukázal na vyjádření znalce v hlavním líčení, že otázka tlakových zařízení spadá do jeho odbornosti. Nelze pak také pominout výpověď svědkyně A. T., na kterou poukázaly již také soudy obou stupňů a která jednoznačně uvedla, že jí obviněný navrhl možnost přivydělat si vykazováním zakázek na její firmu, živnost založila na základě návrhu obviněného, za provizi pak zajišťovala pro něj činnost a jen podepisovala faktury vypracované obviněným. Je tak zřejmé, že rozhodnutí o vině Ing. Z. M. má spolehlivý podklad v celé řadě vzájemně se podporujících důkazů, jak jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Obviněný tyto důkazy zpochybňuje, a obsáhle poukazuje na odbornou stránku věci, ač již odvolací soud správně uvedl, že klíčovou otázkou pro posouzení viny je, zda obviněný provedl práce fakturované A. T. Že tomu tak nebylo provedené důkazy spolehlivě prokazují.
Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit pouze námitku o použití zásady subsidiarity trestní represe a námitku, že obě předmětné faktury nemají žádnou souvislost, a jedná se tak, i přes formální časovou souvislost, o dva samostatné skutky bez souvislosti v předmětu útoku, podobném způsobu spáchání, jednotícího záměru, a to od počátku.
Námitkou, zpochybňující správnost právního posouzení skutku jako jeden skutek a jeden trestný čin, nebo dva skutky a dva trestné činy, se ale Nejvyšší soud nezabýval. Tato námitka totiž směřuje v neprospěch obviněného, když se jí domáhá rozdělení soudy zjištěného jednání na dva samostatné skutky, které by ale vzhledem k výši způsobené, resp. hrozící škody, převyšující v případě každé faktury hranici větší škody (podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se větší škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč), byly právně kvalifikovány jako dva trestné činy podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Soudem I. stupně byl ale obviněný uznán vinným jen jedním tímto trestným činem, když jeho jednání bylo právně posouzeno jako jednání pokračující. Jen nad rámec proto Nejvyšší soud uvádí, že se s uvedenou námitkou ani věcně neztotožnil.
Námitka ohledně zásady subsidiarity trestní represe, která rovněž spadá pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud uvedl ve Stanovisku trestního kolegia k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ (sp. zn. Tpjn 301/2012), že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně ( §13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. O takový případ se ale v této trestní věci obviněného Ing. Z. M. nejedná, když jde naopak o typický případ trestného činu podvodu a navíc v kvalifikované skutkové podstatě §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů ohledně skutkových námitek obviněného shledal, že ve věci není extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudu I. stupně. Hmotně právní námitky obviněného pak nenaplnily uplatněný důvod dovolání, když byly zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., neboť neshledal důvody pro takové rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu