ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.371.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 371/2016-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. června 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 7 To 182/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 71/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 3 T 71/2015, byl obviněný J. H. uznán vinným jednak ad 1, 3) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a jednak ad 2, 3) přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 2. 2015, č. j. 1 T 243/2014-78, který nabyl právní moci dne 10. 2. 2015, byl odsouzen podle §173 odst.1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném ke dni 1. 6. 2015, byl obviněnému uložen trest propadnutí věci (věcí uvedených v rozsudku). Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 2. 2015, č. j. 1 T 243/2014-78, který nabyl právní moci dne 10. 2. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že „ ad 1) dne 15. 12. 2014 kolem 06:50 hodiny v K. F., okres K., na ul. F. č. p. ..., veden záměrem získat i silou vhodné věci, po vykopnutí uzamčených vchodových dvoukřídlých dřevěných dveří vnikl do domu užívaného více podnikatelskými subjekty, zde následně nezajištěnými dveřmi vstoupil do prostor herny Star Arena, kde přítomné servírce K. P. , slovně a pokynem levé ruky přikázal, aby si sedla ke stolu, pod pohrůžkou pobodáním, pokud jeho požadavku nevyhoví, současně k umocnění pohrůžky pobodáním držel svou pravou ruku skrytou v kapse své mikiny, čímž u K. P. posílil obavu z možného fyzického napadení nožem, proto ho uposlechla a posadila se ke stolu, následně po ní požadoval, aby mu řekla, kde jsou peníze, a když mu neodpověděla, vstoupil za barový pult, kde vzal ze šuplíku komody tzv. číšnický flek černé barvy v hodnotě nejméně 200 Kč obsahující finanční hotovost ve výši 4 700 Kč a mince volně položené na komodě v hodnotě 2 046 Kč, načež z herny odešel a takto získané peníze použil pro svou potřebu, čímž provozovateli herny P. W., způsobil škodu v celkové výši nejméně 6 946 Kč, přičemž poškozením vchodových dveří nezpůsobil majiteli domu N. H. N. žádnou škodu, ad 2) dne 15. 12. 2014 kolem 07:05 hodiny v K.-F., okres K., na ul. O. č. p. ..., v prostoru čerpací stanice EuroOil, záměrně bezdůvodně třikrát kopl do prostřední skleněné výplně o rozměrech 60 x 80 cm zadních plastových dveří budovy čerpací stanice, v důsledku čehož došlo k rozbití této skleněné výplně, čímž způsobil společnosti ČEPRO, a.s., se sídlem Praha 7-Holešovice, ul. Dělnická č. p. 213/12, škodu ve výši ve výši 4 538 Kč, ad 3) dne 16. 12. 2014 kolem 11:50 hodiny v B.-N. B., okres K., na t. D. E. B. č. p. ..., se záměrem získat i silou vhodné věci, po předchozím vytipování zastavárny během své první návštěvy téhož dne kolem 11:00 hodiny, kdy se však v zastavárně kromě provozovatelky M. K., nacházela další osoba, pod záminkou dotazu, zda mobilní telefon zn. Sony Xperia E 10i, IMEI: ..., černo-zelené barvy, který v zastavárně krátce předtím koupil, disponuje WiFi, opětovně vstoupil do prostor uvedené zastavárny, kde se již nacházela pouze samotná M. K., po jejíž kladné odpovědi a následné žádosti, aby ze zastavárny odešel, jelikož ji hodlá uzavřít z důvodu polední přestávky, se začal po zastavárně rozhlížet za současného pronášení slov „zlato, zlato, zlato“, poté, co ho odkázala s koupí zlata na odpolední otevírací dobu, požadoval po ní vydání zlata pod pohrůžkou zabitím slovy “dej mi to zlato, dej mi to zlato, jinak Tě zabiju“, vzápětí údery rukama, na nichž měl nasazeny černé bavlněné rukavice s bílým protiskluzovým potiskem, rozbil sklo prodejního pultu, z něhož vzal tři plata s různými zlatými šperky v celkové hodnotě nejméně 103 985 Kč, s nimiž vyšel ven před zastavárnu, kde se M. K., která mezitím ze zastavárny utekla z obavy z možného fyzického napadení, po přetahování s ním podařilo tři zcizená plata se všemi zlatými šperky, vyjma jednoho zlatého přívěsku v hodnotě nejméně 790 Kč, vytrhnout z jeho držení, načež z místa utekl, jelikož byl vyrušen osobním vozidlem náhodně zastavujícím před prodejnou, přičemž rozbitím skla prodejního pultu a poškozením 3 ks plata na šperky a podlahové krytiny padajícími skleněnými střepy způsobil provozovatelce zastavárny M. K. škodu ve výši 8 323 Kč, přičemž jednáním popsaným pod body 2) a 3) způsobil poškozením věcí škodu v celkové výši 12 861 Kč“ .
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 7 To 182/2015, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. ho nově odsoudil za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 2. 2015, č. j. 1 T 243/2014-78, který nabyl právní moci dne 10. 2. 2015, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 6. 2015 mu uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (věcí uvedených v rozsudku). Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 2. 2015, č. j. 1 T 243/2014-78, který nabyl právní moci dne 10. 2. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., a to do skutků popsaných pod body ad 1 a ad 3) rozhodnutí soudu I. stupně. Obviněný především považuje učiněná skutková zjištění za nesprávná a neúplná. Krajský soud podle něj nepřihlédl k jeho odvolacím argumentům a ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právním hodnocením nalézacího soudu. Obviněný se se závěry odvolacího soudu neztotožňuje a má za to, že posouzení věci soudy bylo provedeno striktně formálně, bez přihlédnutí k jeho obhajobě a k jeho tvrzením o nejednoznačnosti provedených důkazů. Pokud by se soudy řídily zásadou in dubio pro reo, nemohly by dospět k závěru o jeho vině trestným činem loupeže u skutků pod body ad 1) a ad 3). Obviněný uvedl, že již u hlavního líčení popřel ve vztahu k uvedeným skutkům loupežný úmysl, popřel násilí, či jakoukoli pohrůžku násilí vůči poškozeným a nadále trvá na tom, že jeho úmyslem bylo krást nikoli loupit. Obviněný uvedl, že pokud se doznal k jednání pod bodem ad 2), neměl důvod fabulovat u skutků pod body ad 1) a ad 3). Obviněný je přesvědčen, že v jeho věci existují pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu s tím, že se soudy nevypořádaly se skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a s jeho obhajobou. Provedené důkazy podle něj hodnotily tendenčně v jeho neprospěch, přestože při respektování zásady in dubio pro reo ho nemohly shledat vinným spácháním zločinu loupeže. Podle obviněného mu soudy uložily také nepřiměřený trest. V další části dovolání zopakoval, že nebylo prokázáno, že by u skutků ad 1) a 3) užil vůči poškozeným pohrůžky bezprostředního násilí, a soudy dospěly k závěru o jeho vině zločinem loupeže pouze na základě výpovědí poškozených, když jiné důkazy jeho loupežný úmysl neprokazovaly. Soudy podle obviněného neuvedly, proč nepovažovaly jeho výpověď za důvodnou a nevypořádaly se tak s jeho obhajobou. V jeho neprospěch tak byla údajně hodnocena výpověď svědka F. B. Dále se obviněný domnívá, že v případě svědkyň K. P. a M. K. byla jejich výpověď nepravdivá, resp. přehnaná, když podle obviněného mohly mít důvod a zájem na tom, aby celá věc působila dramatičtěji (např. ve vztahu k pojišťovně), tyto skutečnosti však soudy nezkoumaly. Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) obviněný zopakoval, že neprovedl pohrůžku pobodání nožem a neměl ruku zastrčenou v kapse. Pouze poškozené sdělil „nic nezkoušej“ a sám pro sebe si řekl, kde jsou peníze. Soud se tedy podle obviněného nevypořádal s tím, zda vůči poškozené užil nějaké násilí nebo zda případně bylo možno jeho jednání považovat za konkludentně vyjádřenou pohrůžku bezprostředního násilí. Poškozená uvedla, že měl čapku a ruku v kapse, avšak podle obviněného z kamerového záznamu toto nevyplývá. Dále uvedla, že stála za barem, ale kamerový záznam toto vyvrací. Obviněný zdůraznil, že loupežný úmysl neměl, nebyla u něj prokázána žádná zbraň, přičemž se soudy nevypořádaly ani s pohnutkou jeho jednání, když on sám uvádí, že žádnou loupež neměl zapotřebí. Navíc obviněný byl pod vlivem pervitinu, což podle něj může vylučovat schopnost konstrukce loupežného úmyslu. Soud podle obviněného neuvedl, proč uvěřil výpovědi svědkyně K. P. U skutku pod bodem ad 3) uvedl, že pouze rozbil skleněnou výplň a odcizil zlato a poškozené po jejím křiku toto zlato vrátil. Kdyby poškozené vyhrožoval „dej mi to zlato nebo tě zabiju“, tak by přece vyčkal, až mu poškozená zlato předá a nebude logicky rozbíjet skleněné výplně. Obviněný považuje výpověď této poškozené za lživou, popírá její tvrzení, že z obchodu vyběhla jako první a že mu plata se zlatem vytrhla, když on jí je sám vrátil. Obviněný poukázal na rozpor ve výpovědi svědka F. B., který v přípravném řízení uvedl, že obviněný „pustil zlato a utekl“, neviděl tedy podle obviněného žádné přetahování. Těžko lze podle obviněného uvěřit, že by vyřkl k poškozené pohrůžku zabitím a těhotná poškozená by se s ním za chvíli přetahovala o zlato s tím, že by měla strach. Intenzita jeho jednání tedy nemohla u poškozené vyvolat důvodnou obavu z násilí. Vysvětlení odvolacího soudu v tomto směru považuje obviněný za vyhýbavé a účelové. Navíc jak vyplývá ze skutku, při první návštěvě nadiktoval poškozené veškeré své údaje a choval se nekonfliktně, a tak si podle něj lze těžko představit, že by tam za pár minut šel loupit. Obviněný znovu poukázal na zásadu in dubio pro reo, podle které mělo být rozhodnuto v jeho prospěch, a má tedy za to, že u skutků ad 1) a 3) by měla být zmírněna právní kvalifikace. Jemu uložený trest považuje za nepřiměřený v rozporu se zásadou proporcionality. Soudy nezohlednily jeho částečné doznání a projevenou lítost. Poukázal na to, že byl dokonce v souvislosti s touto věcí stíhán i pro skutek, který nespáchal, přičemž trestní stíhání bylo pro tento skutek zastaveno. Obviněný uvádí, že nemůže být účelem trestního řízení uložení takového nepřiměřeného trestu, a poukazuje také na to, že skutek byl spáchán pod vlivem drog. Obviněný si je vědom, že byl zařazen do správného typu věznice, avšak okresní soud mohl aplikovat §56 odst. 3 tr. zákoníku a zařadit ho do věznice mírnějšího typu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přičemž byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) .
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z dovolání vyplývá, že obviněný brojí toliko proti skutkům popsaným pod body ad 1) a ad 3) výroku o vině. Nejvyšší soud shledal, že pokud jde o námitky k těmto skutkům, shodnými námitkami obviněného se již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 379 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný jednání popsané pod body ad 1) a ad 3) výroku o vině částečně doznává, nesouhlasí však s právní kvalifikací skutků jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když popírá, že by vůči poškozeným užil pohrůžku bezprostředního násilí a uvádí, že neměl loupežný úmysl, když jeho úmyslem bylo krást a nikoli loupit. U skutku pod bodem ad 3) také namítá, že intenzita jeho jednání nemohla u poškozené vyvolat důvodnou obavu z násilí. Nejvyšší soud se těmito hmotněprávními námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Především je nutno zdůraznit, že obviněný tyto námitky postavil z podstatné části na námitkách skutkové povahy, když považuje skutková zjištění soudů k těmto skutkům za nesprávná a neúplná. Podle obviněného nebyla jeho vina zločinem loupeže prokázána. Soudy podle něj vycházely pouze z výpovědí poškozených, které však obviněný shledává nevěrohodnými, přehnanými a vedenými snahou věc zveličit. Je přesvědčen, že soudy posuzovaly provedené důkazy tendenčně v jeho neprospěch, když měly uvěřit jeho verzi průběhu skutkového děje a především tomu, že vůči poškozeným žádné pohrůžky bezprostředního násilí ani násilí neužil. Soudy měly podle zásady in dubio pro reo rozhodnout v jeho prospěch. Odůvodnění soudů týkající se této právní kvalifikace považuje obviněný za vyhýbavé a účelové.
Z uvedených námitek je zřejmé, že obviněný, který svou vinu zločinem loupeže popírá, usiluje o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to především tvrzením, že pohrůžku bezprostředním násilím vůči poškozeným neužil. Na základě této změny průběhu skutkového děje dovozuje, že jeho jednání nenaplnilo u skutků pod body ad 1) a ad 3) znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy podle něj nesprávně vycházely z výpovědí poškozených, které jsou odlišné od jeho výpovědí a měly aplikovat zásadu in dubio pro reo.
Pokud jde o námitky obviněného proti způsobu odůvodnění rozhodnutí soudů Nejvyšší soud připomíná, že dovolací námitky proti důvodům rozhodnutí jsou podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obviněný existenci takového rozporu ani výslovně nenamítal. Oba soudy evidentně přistupovaly k hodnocení důkazů obezřetně, s vědomím existence dvou verzí průběhu skutkového děje, ve výpovědích obviněného a výpovědích poškozených, které jako jediné byly v bezprostředním styku s obviněným u skutků pod bodem ad 1) a ad 3). Především ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a psychiatrie (č. l. 247 a násl. tr. spisu a č. l. 253 a násl. tr. spisu) k osobě obviněného soudy zjistily, že biologický materiál odebraný obviněnému byl pozitivní na amfetaminy, metamfetaminy a cannabinoidy, zároveň však ze závěrů znaleckého posudku z odvětví psychiatrie vyplývá, že obviněný netrpěl žádnou duševní chorobou a jeho ovládací schopnosti mohly být v důsledku lehkého ovlivnění návykovými látkami sníženy nanejvýš lehce, nepodstatně. Provedené důkazy soudy hodnotily jednotlivě i ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům, svědeckým výpovědím a listinným důkazům (zejména protokoly o rekognicích in natura, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie). Verzi obviněného spočívající v tom, že na obou místech byl, odcizil finanční hotovost a zlato a z místa odešel, aniž by vůči poškozeným užil jakoukoli pohrůžku násilím, soudy shledaly nevěrohodnou. Po pečlivém hodnocení důkazů se soudy přiklonily k výpovědím poškozených, které shledaly věrohodnými. Neshledaly u nich jakoukoli snahu své výpovědi zveličovat nebo dramatizovat (str. 4 rozhodnutí soudu II. stupně), jak se snaží namítat obviněný. Z obsahu spisového materiálu je navíc zřejmé, že poškozené vypovídaly po celou dobu trestního řízení konstantně a své původní výpovědi (bezprostředně po spáchání činů) potvrdily u hlavního líčení.
Pokud jde o skutek pod bodem ad 1) výroku o vině vypovídala poškozená K. P. (č. l. 364 p. v. a násl. tr. spisu) podrobně a neměně o okolnostech vstupu obviněného do herny dne 15. 12. 2014. Je zřejmé, že se celá událost odehrála poměrně rychle od chvíle, kdy obviněný vykopl dveře herny (které byly uzamčené) a procházel směrem k baru. Poškozená, která seděla u stolu, stihla v podstatě pouze vstát, obviněný jí řekl, že si má sednout (což poškozená ze strachu učinila), jinak že jí pobodá. Pokud poškozená viděla, že má obviněný pravou ruku schovanou v kapse mikiny, oprávněně se obávala, že tak skutečně učiní. Pokud obviněný namítá, že záznam z kamery tuto skutečnost nepotvrzuje, je nutno podotknout, že kamera zabírala (č. l. 28 a násl. tr. spisu) jeho osobu až ve chvíli, kdy se nacházel v těsné blízkosti baru, kdy už ruku v kapse neměl. Podstatné je však to, že obviněný v brzkých ranních hodinách (v zimním období – tedy za tmy) po rozbití vstupních dveří vpadl do herny, kde byla pouze samotná poškozená, a to za účelem získání peněz, přičemž neváhal pro splnění svého záměru pohrozit poškozené pobodáním, a to výslovně (nikoli konkludentně, jak se snaží obviněný namítat), aby zamezil jejímu odporu, a tím si vytvořil prostor pro uskutečnění svého cíle.
Pokud jde o skutek pod bodem ad 3) vypovídala poškozená M. K., opět v souladu se svými předchozími výpověďmi, u hlavního líčení o událostech ze dne 16. 12. 2014 (č. l. 369 a násl. tr. spisu), kdy obviněný dvakrát po sobě navštívil její zastavárnu, poprvé kupoval mobilní telefon a podruhé pak vstoupil do zastavárny s jasným úmyslem získat zlato, přičemž opakoval slova „dej sem zlato nebo tě zabiju“, načež rukama (v rukavicích) rozbil vitríny se zlatem, plata se zlatem vytáhl a odcházel ze zastavárny. Úmyslem obviněného tedy evidentně bylo získání zlata, přičemž, aby posílil svou pozici a zastrašil poškozenou, užil pohrůžku násilí. Tu poškozená, která byla v obchodě v danou chvíli sama a navíc byla těhotná, důvodně považovala za pohrůžku násilím, které může skutečně bezprostředně nastat. Pocit strachu poškozená vyjádřila ve svých výpovědích. Na podstatu jednání obviněného nemá žádný vliv skutečnost, že poškozená v okamžiku, kdy obviněný vynášel zlato ze zastavárny, sebrala odvahu a plata se zlatem obviněnému vytrhla. Pokud obviněný v souvislosti s tímto skutkem poukazuje na údajné rozpory ve výpovědi svědka F. B., Nejvyšší soud uvádí, že tyto rozpory byly v hlavním líčení dne 8. 6. 2015 (č. l. 363 a násl. tr. spisu) odstraněny. Svědkovi byla v souladu s §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. předestřena jeho výpověď z přípravného řízení, přičemž svědek uvedl, že jeho výpověď z přípravného řízení je přesnější. Touto námitkou se již zabýval odvolací soud (str. 4 rozhodnutí soudu II. stupně), na jehož odůvodnění Nejvyšší soud odkazuje.
Je tedy zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že námitky obviněného týkající se údajně nesprávné právní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu loupeže jsou zjevně neopodstatněné. Zde je vhodné připomenout, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tento zločin má dva objekty, a to jednak osobní svobodu, a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Po objektivní stránce se vyžaduje použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Skutková zjištění v projednávané trestní věci tak nedávají jakoukoli pochybnost o tom, že se obviněný svým jednáním popsaným pod body ad 1) a ad 3) dopustil trestného činu loupeže, jímž byl uznán vinným. Pokud jde o jeho úmysl, žádná ze zjištěných okolností nenasvědčuje tomu, že by pohrůžku bezprostředního násilí vůči poškozeným užil za jiným účelem, než aby se zmocnil cizích věcí uložených v prostoru za barovým pultem nebo ve vitríně se zlatem.
Pohrůžka bezprostředního násilí (ale i násilí) jakožto zákonný znak skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného a ke zmocnění se cizí věci a musí tedy zmocnění se věci předcházet. Vyžaduje se, aby užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí bylo způsobilé ovlivnit vůli poškozeného a aby bylo zjevné, že při zmocnění se věci, k němuž došlo případně i s určitým relativně krátkým časovým odstupem po užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, při němž útočník projevil svůj záměr zmocnit se cizí věci, byla vůle poškozeného předchozím užitím násilí či pohrůžky bezprostředního násilí důvodně ovlivněna (vědomí fyzické převahy útočníka, obava, že útočník užije násilí, kterým hrozil apod.). Pro naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže tedy není třeba, aby poškozený kladl odpor (k tomu viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle §173 odst. 1tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost má význam jen z hlediska povahy a závažnosti trestného činu loupeže podle §39 odst. 1, 2. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 (srov. R 60/1967).
Ze shora uvedeného a podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný byl správně uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jednání obviněného naplnilo všechny znaky uvedeného trestného činu loupeže, nemohl byt uznán vinným trestným činem krádeže. Námitky obviněného tedy shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Obviněný pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil také námitku proti výroku o trestu s tím, že trest odnětí svobody je nepřiměřený. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že nejde-li o případ, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, byl podle §173 odst.1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl tento trest uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §173 odst. 1 tr. zákoníku v rozpětí od dvou let do deseti let odnětí svobody.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z velké části nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř., přičemž Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci extrémního rozporu. Hmotně právní námitky pak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými. Pokud nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného J. H. posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2016
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu