ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.543.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 543/2016-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. července 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný D. D. C. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 2 To 41/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 T 7/2014, byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen také trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu škody.
Obviněný se pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v B. na ul. L. ..., v bytě v přízemí domu, v době mezi 20.16 hodin dne 13. 1. 2014 až 16.28 hodin dne 14. 1. 2014, fyzicky napadl intenzitou velkou a střední přesněji nezjištěným aktivním mechanizmem, a to pravděpodobně předmětem bez ostrých hran, event. úderem pěstí nebo kopnutím, JUDr. J. H. nejméně ve třech případech, přičemž útok byl směřován na hlavu poškozené, konkrétně na oblast levou spánkově-temenní, oblast nosu a levého oka, čímž jí způsobil puklinu kosti spánkové vlevo, pokračující na kost klínovou a na spodinu střední jámy lební a zlomeninu boční zevní stěny levé očnice, a následné krvácení do mozku a mezi mozkové obaly s otokem mozku, a dále jí způsobil zlomeninu nosních kůstek vpravo a zhmoždění a krevní výron v okolí levého oka, přičemž si musel být vědom toho, že popsaným způsobem napadání může poškozenou usmrtit, s čímž byl srozuměn, avšak k takovému následku nedošlo jen vzhledem k včasnému nálezu poškozené a poskytnutí vysoce odborné lékařské péče.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 2 To 41/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvedl, že první odsuzující rozsudek soudu I. stupně odvolací soud zrušil z důvodu nejasnosti skutkových zjištění a nevypořádání se se všemi pro rozhodnutí významnými okolnostmi, nevypořádání se s jeho námitkami, které zpochybňují usvědčující důkazy, jakož i z důvodu nevyřešení subjektivní stránky, přičemž odvolací soud uvedl, že za stávajícího skutkového stavu nemá o jeho pachatelství pochybnosti. Soudu I. stupně pak vytýká, že v novém projednání věci nedostál požadavkům, které měly za následek zrušení předcházejícího rozsudku, nijak dokazování nedoplnil a při nezměněném důkazním stavu pouze upravil popis skutku o pasáž vztahující se k subjektivní stránce. Konkrétně pak namítá, že soud I. stupně nedoplnil dokazování výslechem jím navržených svědků z řad odborného personálu Fakultní i Vojenské nemocnice Brno k okolnostem probuzení poškozené z umělého spánku, k její paměťové orientaci a chování, ani o navrhovaný znalecký posudek z oboru neurologie k objasnění schopnosti poškozené reprodukovat prožité události. Pokud soud I. stupně tento znalecký posudek neprovedl s odůvodněním, že má k dispozici vyjádření nemocničního psychiatra MUDr. M. P., obviněný namítá, že tento je odborníkem v jiném zdravotnickém oboru, nemůže se tak vyjádřit k dané problematice a navíc ani nebyl u poškozené při jejím probouzení z umělého spánku. Obviněný uvedl, že v řízení před oběma soudy setrval na svém tvrzení, že není útočníkem na poškozenou, nesvědčí pro to žádný přímý důkaz, a pouze nepřímé důkazy, ze kterých vycházel soud I. stupně, netvoří uzavřený kruh. Pokud soud I. stupně vycházel z toho, že přestal s poškozenou telefonicky komunikovat ve večerních hodinách dne 13. 1. 2014, ač v jiné dny s ní takto komunikoval běžně, obviněný s odkazem na údaje o poloze SIM karty dvou telefonů namítá, že jak poslední telefonický hovor s poškozenou dne 13. 1. 2014 ve 20.16 hodin, tak i následné hovory na francouzská telefonní čísla téhož dne ve 22.33 hodin, a dne 14. 1. 2014 ve 13.50 hodin, 17.12 hodin a v 17.15 hodin, byly vždy na buňce B. – K. V této lokalitě, že se nacházel již od 10. 1. 2014, kdy byl vykázán z bytu poškozené a tuto lokalitu neopustil. Za pouhou domněnku pak obviněný považuje závěr soudu I. stupně učiněný na základě odmlky v telefonní aktivitě s poškozenou dne 13. 1. 2014 na celý den, kdy podle soudu věděl, čeho se dopustil a kontakt byl zbytečný. Podle výpisu z uskutečněného telekomunikačního provozu, že je zřejmé jeho kontaktování poškozené především ve večerních hodinách a kontakt během dne byl ze strany poškozené. Jediná výjimka během dne, na kterou poukázal i soud I. stupně, kdy ale trvalo spojení dne 11. 1. 2014 v 10.09.29 hodin pouze dvě vteřiny, podle obviněného za hovor nelze považovat. Dovozuje proto, že pokud by nebyl dne 14. 1. 2014 zadržen, pokusil by se poškozenou ve večerních hodinách opět kontaktovat, protože jejich telefonický kontakt byl v předcházejících dnech vždy až po 20.00 hodině.
Za nesprávný považuje obviněný také závěr soudu I. stupně o jeho vědomosti o místě pobytu poškozené v B. dne 13. 1. 2014. Podle poškozené sice byl s ní v minulosti u bytu pana A., ale nesdělila mu, že je to jeho byt a tak to nevěděl. U tohoto bytu, že navíc měli být koncem roku 2012, kdy byl ještě v B. jen krátce a neznal polohu daného bytu, protože se tam vyskytl náhodou s poškozenou. Svědek M. Ch., který o něm vypověděl, že se pohyboval po městě samostatně bez větších problémů, pak podle obviněného o tom nemůže mít přesvědčivé informace, protože nebyli v pravidelném kontaktu a jedná se tak pouze o nepodloženou domněnku. Žádný důkaz, že pak nesvědčí ani pro závěr, že věděl o pobytu poškozené v tomto bytě dne 13. 1. 2014 a nebylo prokázáno, že by mu to poškozená sdělila po příjezdu z P.
K dalšímu důkazu spočívajícímu ve vyjádření poškozené v rámci nemocniční hospitalizace, o které soud I. stupně také opřel své rozhodnutí, obviněný namítá, že veškerá její vyjádření pronesená vůči dalším osobám mohla být ovlivněna tlumočením děje třetími osobami a nelze je proto brát v potaz. V jeho neprospěch, že nelze vykládat ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, jenž určil rozsah a možné příčiny zranění poškozené, protože příčiny zranění určuje pouze jako pravděpodobné, když konkrétní děj není znám a také jej neurčuje jako původce zranění poškozené. K hodnocení motivu jednání soudem I. stupně obviněný uvedl, že pokud poškozená měla z někoho strach, tak to nebyl on ale právě Ing. J. N., u kterého je doložená aktivita k poškozené ohledně vadně poskytnuté právní služby, když tento, aniž by vyčkal jejího vyjádření, okamžitě si nárokoval náhradu škody u pojišťovny z titulu povinného ručení advokáta za způsobenou škodu. V další části dovolání obviněný podrobně a obsáhle cituje úvahy a závěry soudu I. stupně ohledně hodnocení důkazů, které podle jeho názoru nerespektují základní principy hodnocení důkazů a zcela ignorují zejména zásadu „in dubio pro reo“. Skutková zjištění soudu I. stupně považuje obviněný za nesprávná, při hodnocení jeho motivu, že zcela nedůvodně tento soud přeceňuje význam události ze dne 10. 1. 2014, když byl jednak zproštěn obžaloby ohledně tohoto jednání, a celou situaci uvedeného dne vyvolal soudem zpochybněný svědek Ing. J. N., který měl hlavní podíl na jeho vykázání z domu poškozené. Z provedeného dokazování, že pak nelze učinit ani závěr, že byl z jejího domu vykázán za aktivního přispění poškozené, když se poškozená k dotazům příslušníků policie nijak nevyjadřovala, nešlo o kategorické závěry, ale spíše o útržkovitě vyřčená slova ve stavu zmatenosti, když i podle policistů byla poškozená „mimo“, nebyla schopna na nastalou situaci racionálně reagovat a také sama v hlavním líčení svůj souhlas s vykázáním popřela. Pokud tedy souhlasila s jeho vykázáním, tak pouze proto, aby se vyhnula většímu konfliktu, který v jejím domě započal příchodem Ing. J. N., když věděla, že s ním odjede do P., on se pak bude moci vrátit domů, což se také stalo a poškozené to také telefonicky sdělil. Obviněný souhlas poškozené s jeho vykázáním z domu spojuje také s jejím stavem zjištěným znaleckým posudkem, že má pithiatické rysy (sklon k ovlivnitelnosti), a toto řešení jí vnutil Ing. J. N. a přivolaní policisté.
Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudu I. stupně, že se ocitl na ulici, a z jeho pohledu se měl cítit ponížen a opuštěn. K tomu namítá, že se pak do domu vrátil, poškozená o tom věděla a sama jej upozornila, že 13. 1. 2014 přijede s Ing. J. N., tak aby se zdržoval jinde, což jen dokresluje, že vnímala averzi mezi nimi. Nesouhlasí pak ani s argumentací soudu I. stupně, že se jej podle svědka K. A. poškozená bála, když tento svědek uvedl, že v přípravném řízení vycházel z informací nikoliv od poškozené, ale od Ing. J. N., a také uvedl, že poškozená mu neřekla důvod, proč chce u něj bydlet, ale byly to zřejmě komplikace s výpočetní technikou.
Ohledně výpovědi svědka MUDr. M. P. obviněný nezpochybňuje to, co tomuto svědkovi poškozená řekla, ale namítá, že také soud I. stupně upozornil na předcházející zcela nestandardní „výslech“ poškozené Ing. J. N., který ji skutkový děj jednoznačně vnuknul, a až následně dne 5. 2. 2014 proběhlo vyšetření poškozené MUDr. M. P., k čemuž obviněný podrobně poukazuje také na obsah lékařských zpráv z hospitalizace poškozené. Ohledně zachování paměťové stopy poškozené po úrazu, že ale soud neučinil žádné zjištění, a spokojil se pouze s vyjádřením znalkyně z oboru psychiatrie, že poškozená může vytěsňovat nepříjemnou událost, nikoli ale, že jej zatajuje jako pachatele.
Ohledně výpovědi svědka M. Ch. obviněný namítá, že také jeho vyjádření o tom, že mu poškozená dne 8. 2. 2014 měla sdělit, že jí to udělal on (obviněný), je nutno přičíst aktivitě Ing. J. N. pod jehož vlivem poškozená byla, a pouze uvedla to, co již slyšela. K tomu obviněný podrobně rozebírá výpovědi tohoto svědka a okolnosti, za kterých svědek vypovídal.
K zjištěným pachovým stopám na místě činu pak obviněný namítá možnost jejich přenosu poškozenou, která v bytě měla u sebe oblečení, které používali oba společně, a také měla s sebou klíče od svého bytu, které používal výhradně on.
Obviněný pak poukazuje také na skutečnost, že poškozená byla svědkem K. A. nalezena bezvládná v zamčeném bytě, tento svědek nejprve kontaktoval Ing. J. N., aby se poradil, co má dělat, a až poté volal záchrannou službu a policii, kterou na něj jako na pachatele nasměroval Ing. J. N., a to bylo pak také jediným směrem vyšetřování. Klíče byly vytaženy ze zámku a položeny bez známek stop krve v kuchyni. Poškozená, že přitom byla i podle lékařských zpráv vícekrát hospitalizována z důvodu pádu v opilosti, a byť při její hospitalizaci dne 14. 1. 2014 nebyl u ní indikován alkohol, podle její výpovědi byla velmi vyčerpaná, nebylo jí dobře, a spustila se jí krev z nosu, což byl jediný důvod krevních stop v bytě. Obviněný proto dovozuje, že poškozená byt nezamykala, ale byl to někdo, kdo klíči od bytu disponoval a to on rozhodně nebyl. Odstranění poškozené, že by pro něj ani nemělo efekt, když by si tím odstranil významný zdroj příjmů, a zejména možnost bydlet ve společném domě, přičemž motiv k odstranění poškozené nelze spatřovat ani v události dne 10. 1. 2014.
V závěru dovolání obviněný uvádí, že se soud I. stupně nevypořádal řádně s právní kvalifikací a pouze doplnil skutek, že „si musel být vědom toho, že popsaným způsobem napadání může poškozenou usmrtit, s čímž byl srozuměn“, což je podle obviněného závěr učiněný v rozporu s výsledky dokazování pouze s odkazem na charakter zranění, která poškozená utrpěla. Bez jakékoliv bližší konkretizace pak obviněný také obecně namítá, že skutek popsaný v rozsudku soudu I. stupně navíc vykazuje znaky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ale touto právní kvalifikací se soud nezabýval.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby. Poukázala na jednoznačný motiv obviněného spočívající v události dne 10. 1. 2014, kdy byl policií vykázán z domu poškozené, kde předtím dlouhodobě pobýval a od této doby konflikt mezi ním a poškozenou neustále gradoval. Protože se obviněný v dovolání prakticky výlučně zabývá skutkovými otázkami, a namítá nesprávný způsob hodnocení důkazů soudy, čímž se domáhá hodnocení důkazů v jeho prospěch, takovéto námitky nevyhovují žádnému důvodu dovolání. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání řádně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přičemž byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenu g). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného, uplatněnými v dovolání proti skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku o vině, se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a ze stejných důvodů jako odvolání. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného směřující proti výroku o vině, dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části neodpovídají. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svými námitkami zejména popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak krajský a vrchní soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Způsob hodnocení důkazů soudy považuje za chybný. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ v důkazech, které vzal soud I. stupně za podklad rozhodnutí o vině. Vzhledem ke skutečnosti, že samotná poškozená si podle jejího tvrzení nevzpomíná na okolnosti svého napadení, a zejména pak kým byla v daném bytě fyzicky napadena, je rozhodnutí soudu založeno na nepřímých důkazech, které však také podle názoru Nejvyššího soudu umožňují bez důvodných pochybností učinit spolehlivý závěr o tom, že pachatelem tohoto útoku na poškozenou byl obviněný. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku podrobně popsal jednotlivé provedené důkazy, a také úvahy kterými se řídil při jejich hodnocení, a které jej vedly k závěru, že obviněný je pachatelem daného činu. Obviněný ale s tímto hodnocením důkazů nesouhlasí, stejné námitky jako nyní v dovolání uvedl již ve svém odvolání, které ale Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné, když se s argumentací soudu I. stupně ztotožnil. Lze připomenout, že již ve svém prvním rozhodnutí v této trestní věci (usnesení ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 2 To 113/2014; viz č. l. 1009 tr. spisu), kdy byl první rozsudek soudu I. stupně v odsuzující části zrušen, vrchní soud uvedl, že otázka pachatelství obviněného byla vyřešena odpovídajícím způsobem. Důvodem zrušení rozsudku soudu I. stupně bylo pouze nedostatečné vypořádání se s otázkou zavinění a jeho vyjádření ve výroku o vině. Ač obviněný v dovolání namítá, že soud I. stupně v novém hlavním líčení nedostál požadavkům, které byly důvodem zrušení předcházejícího rozsudku, samotný vrchní soud naopak konstatoval, že soud I. stupně všechny jeho pokyny beze zbytku splnil.
Protože námitky obviněného uvedené v dovolání, byly součástí celé jeho obhajoby v průběhu trestního stíhání, byly opakovaně předmětem přezkumu také soudem odvolacím, bylo by zcela nadbytečné opakovat ve vztahu k nim argumenty soudu I. stupně, které Nejvyšší soud považuje za správné. Pouze na doplnění proto Nejvyšší soud zdůrazňuje následující rozhodné okolnosti případu, i když i tyto byly uvedeny již soudem I. stupně.
Přestože se poškozená přímo k okolnostem jejího napadení nebyla schopna vyjádřit, vzpomíná si na tvrzení obviněného, že „ona je jeho manželka, bude ho poslouchat a dělat co on říká“. Vedle toho, že si obviněný nepřál její kontakt s klienty z P. a byl žárlivý, uvedla také svůj úmysl ukončit vztah s ním, což bylo důsledkem i události dne 10. 1. 2014 a zmínila se o tom i před svědkem MUDr. M. P. Proto nelze přisvědčit námitce obviněného, že by pro něj odstranění poškozené nemělo efekt, neboť by si tím odstranil významný zdroj příjmů a zejména možnost bydlet ve společném domě. Je totiž zřejmé, že po události dne 10. 1. 2014 byla již poškozená rozhodnuta ukončit soužití s ním, čímž jako člověk bez zaměstnání fakticky ztratil zdroj svých příjmů, a také možnost bydlet v domě poškozené, z kterého byl přes původní váhání jednoznačně s jejím souhlasem vykázán. Tvrzení obviněného, že dne 14. 1. 2014 ve večerních hodinách čekal v domě poškozené až se vrátí z P., o jejich vzájemném vztahu a plánech na „oficializaci“ soužití s poškozenou, jak je obviněný prezentoval ve své výpovědi v hlavním líčení dne 1. 4. 2015 ( č. l. 1111 a násl. tr. spisu; obdobně v konečném návrhu ve veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 23. 6. 2015, č. l. 1231 tr. spisu), je v rozporu s tím, že po svém návratu z P. se již poškozená nevrátila do svého domu a k obviněnému, ale do bytu zapůjčeného od svědka K. A. Přitom obviněný i v dovolání namítá, že na jejím příjezdu domů byl s poškozenou telefonicky domluven. K obsahu výpovědi poškozené lze také uvést závěry znalkyně (z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie), že ztráta paměti není v daném případě pravděpodobná, když amnézie se postupem času zlepšuje, ale u poškozené jde o opačný sled (nejdříve si pamatuje, pak si nepamatuje), z nějakého důvodu nechce o svém úrazu mluvit, a motivem může být obranný mechanizmus osobnosti, která si nechce připustit, že ten koho milovala, ji těžce zranil. S tím koresponduje také závěr znalce psychiatra, že obviněný je abnormální osobnost s převážně narcistickými a histriónskými rysy, a v případě spáchání činu mohla být jeho motivem nejspíše msta za ponížení, kterého se mu v předchozích dnech dostalo, a mohl tak potrestat poškozenou za to, že se rozhodla jej opustit. Je tak zřejmé, že vztah poškozené s obviněným nebyl takový, jak jej on popisoval ve výše zmíněné výpovědi, a nelze také souhlasit s námitkami obviněného, že on nebyl příčinou konfliktu dne 10. 1. 2014, nebo že poškozená bydliště neopustila z pocitu ohrožení z jeho strany a aktivně nepřispěla k jeho vykázání z domu. Soud I. stupně při hodnocení důkazů také pečlivě hodnotil celkové působení svědka Ing. J. N. ve věci, včetně možného ovlivnění výpovědi poškozené nebo dalších svědků, a proto Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám obviněného, kterými se snaží odpovědnost za konflikt dne 10. 1. 2014 přenést pouze na tohoto svědka a u něj také spatřuje možný motiv k fyzickému útoku na poškozenou. Snaha obviněného svést příčinu konfliktu dne 10. 1. 2014 na svědka Ing. J. N., jakož i jeho poukazování na možný motiv tohoto svědka k napadení poškozené v daném bytě a její strach z něj, je v přímém rozporu se skutečností, že právě s tímto svědkem poškozená po konfliktu s obviněným dne 10. 1. 2014 odjela do P. Dne 13. 1. 2014 po návratu do B. se již nevrátila do svého domu, ale uchýlila se dočasně do vypůjčeného bytu K. A., přičemž soud I. stupně důvodně dospěl k závěru, že s návratem domů čekala, až obviněný odjede. Ač obviněný tvrdí, že nevěděl, kde se v B. nachází daný byt a nikdy v něm nebyl, byly právě v tomto bytě následně, po nalezení těžce zraněné bezvládné poškozené dne 14. 1. 2014, ztotožněny hned dvě jeho pachové stopy. Pachová stopa je pouze nepřímým důkazem, který nemůže být jediným důkazem viny, protože na základě tzv. pachové zkoušky (resp. pachové identifikace) je možno dospět pouze k závěru, že se obviněný v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na místě činu nacházel, nelze z něj ale jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se právě obviněný dopustil trestného činu, za který je trestně stíhán. V daném případě je ale důkazní situace odlišná. Z výpovědi poškozené totiž vyplývá, že obviněný předtím s ní byl u daného bytu, i když nikdy nebyl v samotném bytě. Zajištěné pachové stopy přitom nejsou jediným důkazem viny, a spolu s dalšími důkazy vyvrací obhajobu obviněného, že na místě činu nebyl. Pokud je spolehlivě zjištěno, že se na místě činu předtím nikdy nezdržoval, musel tam být v době činu, a ostatní důkazy potvrzují, že jako jeho pachatel.
Dovolací námitky obviněného, kterými nabízí možnost, že si poškozená zranění způsobila sama pádem, když poukazuje na případy předchozích jejich zranění při pádu v opilosti, jsou v rozporu hned se dvěma zjištěními soudu I. stupně, když jednak při jejím přijetí k hospitalizaci nebyl u ní alkohol zjištěn a celkem tři oblasti působení násilí na hlavu poškozené svědčí o jejím zranění aktivním mechanizmem. K námitce obviněného o provádění telefonických hovorů v rozhodné době jen z jednoho místa (buňka B.-K.), kterou již soud I. stupně nepovažoval za významnou s tím, že ve zbývající době byl dostatečný časový prostor pro spáchání trestné činnosti, lze také poukázat na vzdálenost místa činu od domu poškozené, která je podle veřejně dostupného zdroje (mapy.cz) autobusem 7 km, s dobou jízdy pouze 27 minut, a cesta pěšky na vzdálenost míst pouze 4,7 km trvá kolem 01.17 hodin.
Pokud obviněný v souvislosti s důkazní situací namítá, že všechny důkazy ve věci provedené jsou pouze nepřímé, Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak mnohdy, zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé (Srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná, a proto ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku kterého by nemohl obstát ani závěr o vině obviněného.
Všechny nepřímé důkazy, na jejichž základě soud I. stupně založil svůj závěr o spáchání fyzického útoku na poškozenou obviněným, tak ve svém souhrnu tvoří spolehlivý uzavřený kruh, vylučující jiný závěr. Dovolací námitky obviněného jsou zaměřeny na postupné zpochybňování každého z těchto důkazů jednotlivě, ale nelze jim přisvědčit. Proto také v případě obviněným navrhovaných dalších důkazů, ale soudem neprovedených, nejde o případ důkazů opomenutých. Provádění dalších navrhovaných důkazů by vzhledem k důkazní situaci, jakož i k okolnostem k jejichž objasnění by měly sloužit, bylo nadbytečné.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Dovolání bylo uplatněno právně relevantně toliko v části, kde obviněný poukazuje v podstatě na to, že skutkový stav věci, který měl odvolací soud k dispozici, neumožňoval dovodit jeho úmyslné zavinění ani formou nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku, když tento závěr soud I. stupně učinil toliko na základě charakteru zranění, a přitom se nevypořádal s pokynem odvolacího soudu zabývat se také zaviněním ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle obviněného vzhledem k absenci úmyslu neměl být uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze trestným činem ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, tedy úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného úmyslně usmrtí. K závěru o tom však nestačí pouhé zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo jiné osobě smrt. Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele (přímý či nepřímý), směřoval ke způsobení smrti. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (smrti jiného). Podle právní nauky představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. Eventuální úmysl tedy vždy musí obsahovat prvek vůle.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu lze zmínit i vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem lze dovodit jen v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Uvedené kladné stanovisko musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku a tak tomu bylo i v tomto případě.
Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou obviněného o absenci nepřímého úmyslu usmrtit poškozenou a tuto považuje za zjevně neopodstatněnou. Úmysl pachatele nelze pouze předpokládat, ale musí být na základě provedených důkazů prokázán. Takový závěr o úmyslném zavinění lze učinit i v případě, kdy chybí doznání pachatele, a to na základě objektivních skutečností jako je povaha činu, způsob jeho provedení, ale také na základě zjištěných okolností subjektivní povahy, jako je pohnutka pachatele a vlastnosti jeho osobnosti. Všechny tyto rozhodné okolnosti, které musí být hodnoceny v souhrnu, měl soud I. stupně spolehlivě zjištěné a učinil je podkladem svého závěru o nepřímém úmyslu obviněného D. D. C. Své úvahy, které jej vedly k závěru o právní kvalifikaci, a o nepřímém úmyslu obviněného usmrtit poškozenou, podrobně rozvedl na str. 16 až 17 odůvodnění rozsudku, a dostatečně podrobně se k otázce zavinění vyjádřil také soud odvolací. S touto argumentací soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožnil. Za této situace, když podstata dovolání obviněného také spočívala v námitkách skutkových, a otázku zavinění a možné jiné právní kvalifikace v dovolání zmínil pouze stručně a nekonkrétně, bylo by zcela nadbytečné argumentaci soudů opakovat, a proto na ni Nejvyšší soud zcela odkazuje.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nebyl ve věci shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Obecná hmotně právní námitka obviněného pak byla shledána zjevně neopodstatněnou. Proto bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu