ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.64.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 64/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 2. 2016 o dovoláních obviněných M. P. , a M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 9 To 85/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 133/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. P. a M. P. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 2 T 133/2014, byli obvinění M. P. a M. P. uznáni vinnými přečinem lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzeni podle §218 odst. 2 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody na jeden rok, přičemž u každého z nich byl výkon trestu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvě léta a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jim bylo uloženo, aby nahradili škodu, kterou způsobili trestným činem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že oba obvinění jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozené A. H. částku 1 135 101 Kč.
Jako přečin lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Hodoníně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný M. P. jako manažer obchodní společnosti KERULO, s. r. o., vystupující na základě plné moci vystavené obviněným M. P. jako jednatelem této společnosti, zabývající se vyhledáváním osob, na jejichž majetek byla nařízena exekuce a kterým hrozí dražba jejich nemovitostí, zjistil, že manželům A. H., a J. H., hrozí v exekuci dražba rodinného domu, který užívají k bydlení, a pozemků ve V., okr. H., informoval o tom obviněného M. P. s cílem získat tyto nemovitosti výrazně pod cenou do majetku obchodní společnosti KERULO, s. r. o., na základě čehož obviněný M. P. vyhledal a dne 18. 8. 2011 ve V., okr. H., navštívil manžele H., o nichž věděl, že dluží částku nejméně 625 654 Kč, která je na nich exekučně vymáhána, že byla nařízena dražba jejich nemovitostí a že jim reálně hrozí ztráta bydlení, slíbil jim, že dražbu odvrátí, přiměl je svým naléháním pod hrozbou, že jinak o dům přijdou, a při současném zneužití jejich bezvýchodné situace, vyššího věku a nezkušenosti k tomu, aby s obchodní společností KERULO, s. r. o., jako kupujícím uzavřeli ohledně svých nemovitostí dvě kupní smlouvy, které předložil k podpisu obviněnému M. P. a podle nichž manželé H. prodali nemovitosti za celkovou částku 950 000 Kč, kterou ve skutečnosti neobdrželi, obchodní společnost KERULO, s. r. o., se tak na podkladě následného vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí stala vlastníkem uvedených nemovitostí, jejichž tržní hodnota byla 2 000 000 Kč, oproti tomu, že obviněný M. P. s vědomím obviněného M. P. uhradil za manžele H. jejich dluhy v celkové výši 864 899 Kč. Podle těchto zjištění obvinění způsobili poškozeným A. H. a J. H., který mezitím zemřel, škodu ve výši 1 135 101 Kč a současně v této výši opatřili prospěch obchodní společnosti KERULO, s. r. o.
Odvolání obviněných, podaná proti všem výrokům, byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 9 To 85/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění M. P. a M. P. podali prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadli s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítli, že odsuzující výrok o vině je v rozporu se subsidiárním charakterem trestního práva. Uvedli, že je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy. Celou věc označili za civilněprávní spor poškozené A. H. s obchodní společností KERULO, s. r. o. Zdůraznili, že na poškozené nebyl vyvíjen žádný nátlak, že k uzavření kupních smluv poškození nebyli nijak nuceni, že jim bylo umožněno smlouvy si řádně prostudovat a jejich obsah případně konzultovat s rodinnými příslušníky či právníkem a že za tohoto stavu bylo uzavření kupních smluv projevem svobodné vůle poškozených. Dodali, že jejich záměrem bylo nemovitosti následně vrátit poškozeným tím způsobem, že je zpětně odkoupí jejich syn za částku 1 300 000 Kč, k čemuž nedošlo, protože syn poškozených si vůbec nezačal zajišťovat úvěr. Zpochybnili zjištění týkající se tržní ceny předmětných nemovitostí a poukázali na to, že obchodní společnost KERULO, s. r. o., je nakonec prodala za částku 1 100 000 Kč. Obviněný M. P. nadto ještě namítl, že pouze podepsal kupní smlouvy bez bližší znalosti daného obchodního případu, že ve věci nebyl nijak aktivně činný a že nemůže být považován za pachatele skutku. Obvinění se dovoláními domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
Přečinu lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo zneužívaje něčí tísně nebo nezkušenosti, dá jinému poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a získá uvedeným činem pro jiného značný prospěch. Podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku se značným prospěchem rozumí prospěch v částce nejméně 500 000 Kč.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
V posuzovaném případě byly zákonné znaky přečinu lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku úmyslným společným jednáním obou obviněných evidentně naplněny.
Objektem trestného činu lichvy je svobodná dispozice s majetkem. Předmětem ochrany je možnost správného rozhodování v majetkových záležitostech i samotný majetek.
Jednou z forem jednání, jímž lze spáchat trestný čin lichvy, je zneužití zvláštního stavu, ve kterém se nachází poškozený. Mezi tyto stavy patří tíseň, kterou se rozumí mimořádně tíživá situace vyvolaná určitou naléhavou potřebou, jejíž splnění není v možnostech poškozeného. Typicky jde o nějakou hospodářskou nesnáz, např. o splatnost dluhu a také o přímo hrozící exekuci, s jejímž provedením je spojena ztráta možnosti bydlení, apod. Dalším z naznačených stavů je nezkušenost poškozeného, čímž se rozumí zejména nedostatek jeho zkušeností při vyřizování majetkových záležitostí, případně i jiných záležitostí, které ale mají důsledky v majetkové oblasti. Stavy, jakými jsou tíseň či nezkušenost, vážně omezují poškozeného v jeho svobodném rozhodování při nakládání s majetkem a zároveň ho činí přístupným i k takovým majetkovým dispozicím, které jsou pro něj krajně nevýhodné a ke kterým by jinak nepřikročil, ale v dané situaci se pro ně rozhodne, zvláště když se mu tím podaří odvrátit nějakou bezprostředně působící nebo hrozící vážnou obtíž. K spáchání trestného činu lichvy není nutné, aby pachatel působil na vůli poškozeného výhrůžkami, nátlakem, násilím či jiným aktivním jednáním. Absenci aktivního vlivu jednání pachatele na vůli poškozeného tu nahrazuje právě onen stav, v němž se poškozený za dané situace objektivně nachází (tíseň, nezkušenost), přičemž ani není třeba, aby pachatel tento stav vyvolal či se na jeho vzniku podílel. Postačí, že pachatel za uvedeného stavu předloží návrh, který je pro poškozeného sice krajně nevýhodný, ale z jeho subjektivního hlediska mu přináší řešení jeho obtížné situace. Pokud poškozený přijme takový návrh, může se to navenek jevit jako akt jeho svobodné vůle, byť tu je hrubý nepoměr vzájemných plnění k tíži poškozeného.
Z hlediska subjektivní stránky je k spáchání trestného činu lichvy třeba úmyslného zavinění (§13 odst. 2 tr. zákoníku). Úmysl pachatele musí zahrnovat i to, že poškozený se nachází ve stavu, který ho vážně omezuje ve svobodném rozhodování při nakládání s majetkem, a že ve vztahu vzájemných plnění jde o hrubý nepoměr v tom smyslu, že hodnota plnění, které se zavazuje poskytnout poškozený, velmi citelně převyšuje hodnotu protiplnění, jehož se mu dostane.
Aplikují-li se uvedené zásady na případ obviněných M. P. a M. P., je zřejmé, že právní kvalifikace skutku jako přečinu lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku je správná.
Obvinění se dopustili posuzovaného jednání v rámci činnosti obchodní společnosti, která se cíleně zaměřovala na „odebírání práce exekutorům“, jak to charakterizoval obviněný M. P. (obviněný M. P. využil práva nevypovídat). Postup ve vztahu k poškozeným A. H. a J. H. byl právě takovým případem. Obviněným se tu naskytla možnost eliminovat exekuci a zároveň dosáhnout zisku souhrnem operací, jejichž podstatou bylo to, že od poškozených vykoupili nemovitosti, které byly ohroženy exekucí, uhradili za poškozené dluhy, k jejichž vymožení exekuce směřovala, a nabídli nemovitosti poškozeným, resp. někomu z jejich rodiny, zpět ke koupi. Tato konstrukce umožňovala obviněným prezentovat věc před poškozenými tak, že jejich nemovitosti budou zachráněny před exekucí, že poškození o svůj majetek nepřijdou, že v domě budou moci nadále bydlet apod. Zdrojem zisku obchodní společnosti, za kterou obvinění jednali, pak logicky byl rozdíl mezi nižší částkou, kterou obvinění vynaložili při vykoupení nemovitostí, a vyšší částkou, za kterou zamýšleli nemovitosti zpětně prodat.
Poškození manželé H. se nacházeli v situaci, která byla z jejich hlediska prakticky bezvýchodná. Exekuce již byla nařízena, v krátké době měla být provedena dražba, obvinění neměli prostředky k odvrácení exekuce splněním svých dluhů a hrozilo jim, že v dražbě přijdou o dům, ve kterém bydleli. S ohledem na předmět činnosti obchodní společnosti, za kterou obvinění jednali, a na to, že tato činnost byla zaměřena na aktivní vyhledávání příležitostí k „odebrání práce exekutorům“, není žádných pochyb o tom, že obvinění znali rozhodné skutečnosti, které byly publikovány na internetu. Z tohoto zdroje se obvinění dověděli o identitě poškozených, o výši jejich dluhu, o nařízení exekuce prodejem nemovitostí, o stanovení dražby a o obvyklé ceně nemovitostí, které měly být prodány v dražbě. Z dražební vyhlášky obvinění tudíž věděli i to, že dluh poškozených činí 625 654 Kč a že obvyklá cena nemovitostí je 2 500 000 Kč. Z opakovaných osobních návštěv, které v místě bydliště poškozených vykonal obviněný M. P. s J. K., bylo obviněnému zřejmé, že poškození jsou starší lidé, kteří se v problematice nedokáží náležitě orientovat, pociťují exekuci jako přímou hrozbu ztráty svého bydlení a jsou ochotni přijmout v podstatě jakýkoli návrh, kterým bude exekuce odvrácena. Tíživá situace poškozených byla zvýrazněna ještě vážnou nemocí poškozeného J. H., který ostatně krátce po podepsání kupních smluv zemřel. Pokud byl za uvedeného stavu poškozeným předložen návrh smluv, jejichž uzavření jim obviněný M. P. prezentoval jako způsob, kterým pro ně zařídí odvrácení exekuce a ztráty domu, s tím, že jinak poškození o dům přijdou, pak obvinění měli prakticky jistotu, že poškození smlouvy uzavřou, i když v nich byla kupní cena nemovitostí uvedena celkovou částkou jen 950 000 Kč. V této spojitosti je namístě poznamenat, že tato částka poškozeným ve skutečnosti ani nebyla vyplacena a místo jejího vyplacení obchodní společnost, za kterou jednali obvinění, uhradila dluhy poškozených v částce 864 899 Kč (skládající se z vymáhaného dluhu 625 654 Kč a z nákladů exekuce 239 245 Kč). Výsledek popsaných transakcí tedy byl takový, že obvinění získali do vlastnictví obchodní společnosti KERULO, s. r. o., nemovitosti, jejichž tržní hodnota byla 2 000 000 Kč, oproti vynaložení částky 864 899 Kč.
Situace, v níž se nacházeli poškození, byla „tísní“ ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku. Poškození navíc byli osobami pokročilejšího věku, bez vyššího vzdělání, bez vlastních hlubších zkušeností s majetkovými dispozicemi při hrozící exekuci a bez odborně způsobilé opory, což lze pokládat za „nezkušenost“ ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění tísně a nezkušenosti poškozených „zneužili“ ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku tím, že jim prezentovali pouze dvě řešení, a to navržený prodej nemovitostí obchodní společnosti KERULO, s. r. o, pod cenou, anebo ztrátu domu a dalších nemovitostí v exekuci. Prostřednictvím uzavřených kupních smluv obvinění dosáhli toho, že se ve vlastnictví obchodní společnosti KERULO, s. r. o., ocitly nemovitosti, na jejichž získání obvinění vynaložili necelých 44% jejich tržní ceny. Tuto relaci mezi tržní cenou 2 000 000 Kč a vynaloženou částkou 864 899 Kč je třeba pokládat za „hrubý nepoměr“ vzájemných plnění ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku. Prospěch, který obvinění opatřili obchodní společnosti KERULO, s. r. o., ve výši rozdílu obou částek, tj. ve výši 1 135 101 Kč, je nutno považovat za „značný prospěch“ podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, §218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Námitky obviněných, že poškození nebyli k uzavření nevýhodných kupních smluv nijak nuceni, se nedotýkají správnosti výroku o vině, neboť se míjejí se zákonnými znaky trestného činu lichvy. Svobodná vůle poškozených tu nemusela být eliminována nějakým aktivním nátlakem obviněných. Plně postačovalo to, že poškození se nacházeli ve stavu tísně a nezkušenosti a vnímali prodej nemovitostí jako jediné východisko. Popsanou situací poškozených byl nahrazen aktivní nátlak obviněných, jejichž jednání se tak mohlo omezit na předložení návrhu smluv s nerovnými podmínkami a na vyčkání jeho přijetí.
Obstát nemohou námitky týkající se skutečné hodnoty nemovitostí, které byly předmětem uzavřených kupních smluv. Pro závěr, že jejich tržní cena byla 2 000 000 Kč, měly soudy náležitý podklad ve znaleckém posudku Ing. Petra Urubka. Znalecký posudek byl zpracován způsobem, z něhož je jasné, že uvedená částka představuje cenu, za kterou se dané nemovitosti v době a v místě činu obvykle prodávaly (§137 tr. zákoníku). V dražební vyhlášce byla jejich obvyklá cena uvedena dokonce částkou 2 500 000 Kč. Ve znaleckém posudku Ing. Dušana Krošláka, který byl ohledně předmětných nemovitostí zpracován pro úvěrovou společnost, byla jejich cena stanovena částkou 2 100 000 Kč. Lze jen poznamenat, že mezi listinnými důkazy je návrh kupní smlouvy, podle něhož hodlala obchodní společnost KERULO, s. r. o., prodat nemovitosti J. H. ml. (syn poškozených) právě za částku 2 100 000 Kč. Z toho je jasné, že soudy zjištěná částka 2 000 000 Kč jako tržní cena nemovitostí je plně přijatelná a že obvinění skutečnou tržní cenu nemovitostí znali. Nic na tom nemění namítaná okolnost, že obchodní společnost KERULO, s. r. o., nakonec prodala nemovitosti za 1 100 000 Kč. Pokud jde o prodej části nemovitostí, mezi nimiž byl dům, manželům P. M. a L. M. za částku 1 000 000 Kč, jednalo se ve skutečnosti o to, že společnost přijala od manželů M. částku 2 000 000 Kč se závazkem do tří měsíců ji vrátit zvýšenou o sjednané zhodnocení, a kupní smlouva ohledně nemovitostí tu soužila jako jedna ze záruk za splnění tohoto závazku společnosti. Přitom cena 1 000 000 Kč uvedená v kupní smlouvě byla stanovena laicky bez vyžádání znaleckého posudku a se zřetelem k tomu, že zbytek do poskytnuté částky 2 000 000 Kč byl zajištěn další kupní smlouvou týkající se bytu. Manželé M. použili kupní smlouvu ohledně nemovitostí pocházejících od poškozených manželů H. (i kupní smlouvu týkající se bytu) ke vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí poté, co obchodní společnost KERULO, s. r. o., nesplnila závazek k vrácení částky 2 000 000 Kč. Ve vztahu mezi obchodní společností KERULO, s. r. o., a manžely M. se tedy nejednalo o typickou koupi za tržní cenu. Cena uvedená v kupní smlouvě mezi obchodní společností KERULO, s. r. o., a manžely M. zjevně nebyla tržní cenou.
Námitky obviněného M. P. uplatněné v tom smyslu, že nebyl pachatelem činu, jsou rovněž bez jakéhokoli opodstatnění. Obviněný M. P. byl jednatelem obchodní společnosti KERULO, s. r. o. Z toho titulu mu náleželo obchodní vedení společnosti (§134 obch. zák.). Společnost se cíleně zabývala aktivním vyhledáváním takových obchodních případů, jimiž by mohla „odebrat práci exekutorům“. Je tedy jasné, že i z jeho subjektivního hlediska šlo o činnost zaměřenou na osoby, jimž hrozí exekuce prodejem nemovitostí, jsou zpravidla ve velmi obtížné životní situaci a projevují pod tímto vlivem ochotu akceptovat i značně nevýhodné smluvní podmínky. S ohledem na povahu zmíněné činnosti bylo právě to základním předpokladem dosažení maximálního možného zisku. Jestliže obviněný M. P. jako jednatel souhlasil s tím, že z prostředků společnosti budou uhrazeny závazky poškozených manželů H., o které šlo v nařízené exekuci, pak nemohou být žádné důvodné pochybnosti o tom, že věděl i to, jaký výnos z této investice vzejde pro společnost. Znalost okolností, které byly pro posouzení této otázky rozhodné, si obviněný snadno zajistil především z veřejně dostupných zdrojů informujících o nařízené exekuci, o osobách, proti kterým se exekuce vede, jak vysoká pohledávka má být exekucí vymožena, že byla nařízena dražba nemovitostí, jak vysoká částka byla v této spojitosti deklarována jako obvyklá cena předmětu dražby atd. K tomu přistupuje zjištění, že obviněný M. P. opakovaně navštívil poškozené manžele H. a na místě se dostatečně podrobně seznámil s jejich situací. Vymykalo by se logice věci, aby o tom neinformoval obviněného M. P. jako jednatele, kterému nakonec příslušelo, aby kupní smlouvy za společnost podepsal. Podpis obviněného M. P. na smlouvách tedy rozhodně nebyl pouhým formálním aktem bez znalosti skutečného pozadí ujednaných transakcí, ale měl povahu dílčí části úmyslného společného jednání obou obviněných ve smyslu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podmínkou spolupachatelství není to, že každý ze spolupachatelů naplní všechny zákonné znaky trestného činu. Postačí, že zákonné znaky trestného činu jsou naplněny souhrnem dílčích aktů společného jednání všech spolupachatelů. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného M. P. je podstatné, že celé jednání směřující k uzavření kupních smluv bylo společnou akcí obou obviněných, která byla vedena také jejich společným úmyslem. Nic na tom nemění skutečnost, že navenek se součinnost obviněného M. P. projevila „jen“ podpisem smluv a že ve stádiu před uzavřením smluv spočívalo těžiště akce v osobním jednání obviněného M. P. s poškozenými. Z konstrukce spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku vyplývá, že každá ze společně jednajících osob odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. To znamená, že každý ze spolupachatelů odpovídá za celý rozsah trestného činu včetně celého následku.
Žádné opodstatnění nemají námitky, že odsuzující výrok o vině je porušením zásady subsidiarity trestní represe. V posuzované kauze nejde jen o pouhý civilněprávní spor dvou stran soukromoprávního vztahu. Skutek spočíval v jednání obviněných, které navenek sice mělo formu legálních právních úkonů, ale ve skutečnosti výrazně překročilo rámec soukromoprávních vztahů. Tyto vztahy jsou kromě principu autonomie vůle smluvních stran založeny také na principu rovnosti stran, která se v oblasti majetkových dispozic projevuje zásadou ekvivalence vzájemných plnění. Tato zásada byla v dané věci očividně a velmi citelně porušena ve prospěch obchodní společnosti, za kterou jednali obvinění, a zároveň ke škodě druhé smluvní strany, neboť obvinění získali do dispozice společnosti majetek, za který poskytli protiplnění ve výši necelých 44% skutečné tržní ceny. Tento hrubý nepoměr vzájemných plnění ve spojení s tím, že obvinění ho dosáhli při zneužití velmi tísnivé situace a nezkušenosti poškozených, vylučuje, aby jednání obviněných mohlo být považováno za regulérní jednání korektních obchodníků, a dodává jejich činu vyloženě kriminální charakter. Odsuzující výrok rozhodně není žádnou nepřípustnou kriminalizací soukromoprávních vztahů.
Posléze jsou bez opodstatnění i námitky proti výroku o náhradě škody. Za škodu způsobenou trestným činem obvinění odpovídají podle §420 odst. 1 obč. zák. (účinného do 31. 12. 2013). Způsob a rozsah náhrady škody byl stanoven v souladu s ustanovením §442 odst. 1 obč. zák. Solidární odpovědnost obviněných jako spolupachatelů vyplývá z ustanovení §438 odst. 1 obč. zák. Snížení náhrady škody podle §450 obč. zák. bylo vyloučeno již proto, že šlo o škodu způsobenou úmyslně. Správnost výroku o náhradě škody není dotčena námitkami, v nichž obvinění uvedli, že poškozená nadále nemovitosti užívá „bez hrazení jakéhokoli plnění“ a že poškozené se „přes civilní řízení“ dostane zpět vlastnictví nemovitostí. Ze zjištění soudů je zřejmé, že poškozená není (v době rozhodování soudů nebyla) vlastníkem předmětných nemovitostí, což je stav, při kterém jí byla trestným činem způsobena škoda, na jejíž náhradu má nárok. Pokud poškozená v domě nadále fakticky bydlí a případně užívá i další nemovitosti, je případná úhrada nájemného či jiného obdobného plnění záležitostí vztahu mezi vlastníkem nemovitostí a poškozenou bez jakéhokoli vlivu na povinnost obviněných k náhradě škody způsobené trestným činem. Zmíněné budoucí nabytí nemovitostí zpět do vlastnictví poškozené je nejistou okolností, která je vázána na vyvolání a výsledek příslušných řízení a která ani nemusí nastat, takže k ní soudy při rozhodování o náhradě škody způsobené trestným činem nemohly nijak přihlížet.
Napadené usnesení, jímž Krajský soud v Brně ponechal rozsudek Okresního soudu v Hodoníně nedotčen a jímž zamítl odvolání obviněných, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla předložena dne 13. 1. 2016. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu