ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.664.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 664/2016-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 5. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných I. T. , M. T. , a K. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 8 To 327/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 87/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podal u Městského soudu v Brně návrh na potrestání obviněných I. T. , M. T. a K. B. pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měli dopustit v podstatě tím, že
- obviněný I. T. dne 13. 3. 2015 kolem 18,15 hodin v B. , ul. C. , na chodníku po předchozí slovní rozepři s P. H. týkající se nesplacené půjčky fyzicky napadl její dceru Ž. B. , do které navzdory jejímu pokročilému těhotenství strčil, v důsledku čehož zády narazila na zeď a upadla na chodník, a když ji její manžel K. B. bránil, obviněný I. T. začal napadat fyzicky i jeho, přičemž tímto fyzickým konfliktem způsobili shluk dalších asi 20 osob romského etnika, až je od sebe odtrhli kolemjdoucí, kteří přivolali hlídku Policie České republiky (bod 1 návrhu na potrestání),
- obvinění I. T. , M. T. a K. B. dne 14. 3. 2015 kolem 11,00 hodin v B. , když obvinění I. T. a M. T. procházeli po chodníku B. ul. v dohledu domu č. ... na ulici C. , z jehož okna se díval obviněný K. B. , začali se vzájemně verbálně napadat kvůli konfliktu z předchozího dne, křičeli na sebe a nadávali si, čímž způsobili sběh dalších asi 30 osob romského etnika, které se do hádky aktivně zapojily, až konflikt gradoval do vzájemného fyzického napadání vícero osob, načež na chodník, kde stáli obvinění I. T. a M. T. , přišla M. B. , kterou obviněná M. T. uchopila za vlasy a takto se přetahovaly, až musela obviněnou odtrhnout projíždějící hlídka Policie České republiky, obviněná poté opakovaně srazila M. B. na chodník a několikrát ji udeřila pěstí do tváře, přičemž obviněný I. T. sprostě nadával policistům, kteří uklidňovali rozvášněný dav, a když se situace začala uklidňovat, vyběhl z davu obviněný K. B. , v ruce držel nohu od židle, hnal se s ní k účastníkům konfliktu a svým jednáním ztížil policistům práci, neboť museli opět zasáhnout a zakročit proti němu (bod 2 návrhu na potrestání).
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 11 T 87/2015, byla věc podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., §188 odst. 1 písm. b) tr. ř., §171 odst. 1 tr. ř. postoupena Úřadu městské části Brno - sever, neboť se nejedná o trestný čin, avšak skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších zákonů.
Stížnost státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 8 To 327/2015, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Nejvyšší státní zástupce podal v zákonné lhůtě v neprospěch obviněných I. T. , M. T. a K. B. dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí stížnosti státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Namítl, že jednáním obviněných popsaným v obou bodech návrhu na potrestání byly naplněny znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a že proto nepřicházelo v úvahu postoupení věci jinému orgánu. Poukázal na průběh obou incidentů, ve vztahu k bodu 1 návrhu na potrestání zdůraznil, že již samotná skutečnost, že muž na ulici napadne těhotnou ženu tak, že ta upadne na zem, naplňuje znaky přečinu výtržnictví, a ve vztahu k oběma bodům návrhu na potrestání vyjádřil názor, že jednání obviněných se zřetelně vymklo z běžného rámce standardního řešení potíží v občanskoprávních vztazích. Uvedl, že postoupení věci nelze přijatelně odůvodnit principem subsidiarity trestní represe ani tím, že útoků se zúčastnil velký počet osob romského etnika, které nebyly ztotožněny. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obvinění se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadne jiného (podle návrhu na potrestání obvinění naplnili tyto znaky přečinu výtržnictví).
Přečin výtržnictví je jedním z trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných, jak jsou vymezeny v hlavě X zvláštní části trestního zákoníku, a spadá mezi trestné činy narušující soužití lidí, jak jsou upraveny v dílu 5. Z tohoto systematického začlenění přečinu výtržnictví vyplývá, že ustanovením §358 tr. zákoníku se chrání občanské soužití proti závažným útokům narušujícím zároveň veřejný pořádek. Předmětem ochrany zde tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, jakými jsou např. jejich zdraví, čest, osobní důstojnost, majetek apod., i když i tyto zájmy mohou být výtržnickým jednáním dotčeny jako tzv. sekundární objekt trestného činu. Z povahy zájmu, který je ustanovením §358 tr. zákoníku primárně chráněn, vyplývá, že má-li být nějaké jednání narušující soužití lidí pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty přesahující individuální zájmy jednotlivců. Jednání, jímž je narušeno soužití lidí, se nestává přečinem výtržnictví jen proto, že k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, ale musí již ze své povahy rušivě zasahovat ve zvýšené míře do veřejné sféry svévolí, bezohledností, jednostranně vyhraněným sebeprosazováním pachatele a podobnými projevy. Jde-li o vzájemný konflikt dvou nebo více osob, pak jednání narušující jejich soužití nabývá povahy výtržnosti tím, že zasahuje mimo rámec účastníků konfliktu i do veřejné sféry, typicky do okruhu třetích osob a tam mezi nimi vzbuzuje pohoršení, odpor, odmítání, obavy nebo jiné nepříznivé reakce, brání obvyklému chodu dění ve veřejném prostoru apod.
V dané kauze se jednalo o spor dvou romských rodin ohledně půjčky a jejího splacení, který byl řešen na ulici a nabyl povahy vzájemného nejprve slovního a posléze i fyzického napadání. Takové řešení soukromoprávního sporu je nevhodné, nemístné a nepřípustné, nicméně sklon k impulzivnímu řešení sporů a k přehnaně dramatickému uplatňování a prosazování vlastních postojů a zájmů přežívá jako určitá součást mentality romského etnika. V této spojitosti je významné, že incident se v žádné z obou fází nijak nedotkl třetích osob a nevyvolal žádnou negativní reakci v jejich okruhu, nezasáhl do sféry jiných osob než jeho samotných aktérů, neovlivnil plynulost či bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, nedošlo při něm k poškozování či ničení veřejného nebo jiného majetku, nikdo při něm nebyl zraněn či nějak reálně ohrožen na zdraví apod. Závažnost celého incidentu tak spočívala pouze v jeho hlučnosti, chaotičnosti a zvětšujícím se počtu aktérů, kteří se postupně shlukovali a přidávali na tu či onu stranu sporu, ovšem bez jakéhokoli většího vlivu ve směru mimo okruh účastníků incidentu. Pokud nejvyšší státní zástupce zvláště zdůraznil to, že obviněný I. T. jednáním uvedeným v bodě 1 návrhu na potrestání napadl těhotnou Ž. B. , pak je nutné vzít v úvahu, že ona sama k tomu dala bezprostřední podnět. Z toho, jak Ž. B. popsala incident (č. l. 10 spisu), vyplývá, že když šla s manželem a dětmi po chodníku, šel na protějším chodníku obviněný I. T. , na kterého „začala křičet“, proč uráží její matku. K tomu Ž. B. dodala, že očekávala, že obviněný na ni „také zařve“, ale on přešel přes ulici za ní a žduchl ji rukama do prsou. Takové jednání obviněného nelze akceptovat, ale zároveň není možné zcela pominout určitý podíl poškozené, jejíž nevhodné chování spočívající v křiku na obviněného přes ulici vyvolalo jeho reakci.
Uváží-li se celková povaha činu obviněných v kontextu uvedených okolností, pak závěr soudů, že skutek není trestným činem, ale mohlo by se jednat o přestupek, je vyvážený, zakládá se na citlivém posouzení věci, vyhovuje požadavku přiměřeného uplatňování trestní represe a je plně přijatelný.
Výrok o postoupení věci je správný. Napadené usnesení, jímž Krajský soud v Brně ponechal tento výrok nedotčen a zamítl stížnost státního zástupce, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zároveň není rozhodnutím, kterým by bylo potvrzeno postoupení věci, aniž pro to byly splněny podmínky, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na výrazný časový odstup od vyhlášení napadeného usnesení (4. 8. 2015) pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že ve stavu umožňujícím rozhodnout o podaném dovolání mu věc byla předložena dne 11. 5. 2016. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu